ZLÍN FILM FEST – mezinárodní festival filmů pro děti a mládež – byl kvůli koronavirové pandemii rozdělen netradičně na dvě části. První se uskutečnila v původním termínu, a to od 28. května do 1. června, ale výhradně v on-line prostoru. Druhá, která se odehrála mezi 9. až 15. zářím 2021, se konala naživo a jejím hlavním tématem byl Film a literatura.
Určitá rozpolcenost, potažmo dvojakost, je příznačná i pro samotnou akci, a to hned na několika rovinách. Na jednu stranu jde o nejstarší a největší festival svého druhu na světě. Jeho tiskové zprávy, záznamy z konferencí i ostatní mediální výstupy kladou důraz na počet uvedených děl i množství zemí, z nichž jsou uvedeny tituly v soutěžní sekci i mimo ní. Hosté si po právu pochvalují atmosféru. Partnerství s řadou médií zajišťuje hutné oficiální informační a propagační pokrytí. Na druhou stranu až na výjimky povětšinou absentuje kritická reflexe, která by měla podobu zpětné vazby anebo alespoň korektivu. Souvisí to i se stavem tuzemské publicistiky. Část mladší generace si každoročně brousí ostrovtip na dětské a mládežnické tvorbě, ale již se neobtěžuje náležitě zabrousit do světových děl pro stejnou věkovou kategorii. Část starší generace skuhrá nad přerušením kontinuity dětské a mládežnické tvorby kvůli změně režimu, ale opomíjí přitom dlouhodobé navazování v celovečerní i studentské, zvlášť animované, tvorbě. Existuje taktéž předsudečné přesvědčení, že snímky určené nezletilým nestojí za pozornost dospělých.
ZLÍN FILM FEST jednak umožňuje mladší i starší generaci publikujících (a nejenom jim) rozšířit si omezené obzory, jednak dlouhé roky svou programovou skladbou dokazuje, že elitářský postoj vůči dětským a mládežnickým filmům není na místě. On-line část svým výběrem celovečerních děl, které byly uvedeny a některé i oceněny na minulém ročníku, připomněla, že film s nedospělými protagonisty nerovná se film, který není pro dospělé. Nezletilé ústřední postavy totiž často umožňují nahlížet na závažnou problematiku jinak, než je tomu u festivalové produkce běžné. Ať už šlo o téma třídního znevýhodnění (Vlci, Syn-Matka), opomíjené etnické minority (Hlas našich předků), negativní vliv náboženství až sektářství (Oslněni), předčasnou zodpovědnost z důvodu osiření (Just Kids, Rocks), nebo válečný konflikt (Hranice odvahy). Zatímco v loňských ročnících byl důraz na témata dvojsečnou zbraní, protože perspektiva nedospělých vedla v některých případech ke zplošťujícímu náhledu, letošní soutěžní sekce filmů pro dospívající a pro mládež byla až na výjimky kvalitativně velmi vyrovnaná.
Dokladem, že letos byly k vidění převážně nadprůměrné počiny, bylo i rozhodnutí porot. Z celkem dvanácti titulů (šest v sekci pro dospívající, šest v sekci pro mládež) bylo i díky udělení Zvláštních uznání oceněno rovných pět (Školní poklad, Valentina, Přes hranici, Jak jsem chodil s Amber, Říkali mi Beans). Na jedné straně je zde velmi kvalitní soutěž v kategoriích 11 a 15+, sestavená částečné z děl již ceněných ve své domovině i na specializovaných festivalech. Ve své rozmanitosti zahrnovala reflexi života queer lidí v heteronormativní a fobní společnosti (Jak jsem chodil s Amber, Valentina), pojednání o svobodě v nesvobodné společnosti prostřednictvím animace (Barevný sen, Přes hranici), kritiku podfinancovanosti školství a náhled do ne/fungování kolektivů skrz žánrovou optiku dobrodružného thrilleru anebo sci-fi (Školní poklad, Za světlem), náhledy na strasti dospívání a následky ne/proražení tzv. skleněných stropů (Limecrime, Sami, Joe a já, Povídka z Brixtonu), případně vypořádání se s absentujícím anebo ne-úplně-přitomným rodičem (Pod tvými křídly, Záhada tajemné jeskyně). Na druhé straně rozdělení celovečerních filmů na pro dospívající a pro mládež, malý počet titulů v každé z kategorií a rozhodování hned několika porot (odborné, dětské, mládežnické, ekumenické) vede k devalvaci soutěže, když je oceněn každý druhý snímek.
Pokud by se nadále mělo zachovat rozdělení, chtělo by to rozšířit výběr z pouhých šesti děl. Doprovodná nesoutěžní sekce Panoráma ukázala, že by bylo z čeho vybírat. Finské drama Elvis & Onerva přesvědčivě – díky civilním hereckým výkonům a volbě ruční kamery – odvyprávělo v éře (post)MeToo aktuální drama o síle a následků slov i o společenských tlacích během dospívání. Debut Mikaela Syrjälä je nejsilnější, když staví na výpustkách (co se mezi postavami opravdu stalo?) a letmých náznacích (vykreslení slut-shamingu, homofobie, ostrakizace na základě pomluv – obecně tlaku okolí na dospívající jedince), než když se v závěru uchyluje k doslovnosti a moralizování. Taktéž debutová Jáma režisérky a spoluscenáristky Dace Pūce stavěla na nedoslovnosti, když informace jak o protagonistově rodinné situaci, tak o mezigeneračních sporech a tajemství z minulosti byly odtajňovány postupně. Omšelé schéma i téma dětských/mládežnických snímků o předsudcích, které jsou zejména na vesnici, a sbližování se s dospělou postavou-vyvrhelem, má v této lotyšsko-finské koprodukci temnější podtóny, jistý zvrat zase do známého vnáší něco dříve vytěsňovaného. Norská Láska z předměstí prozkoumala probouzející se sexualitu ve vztahu k etnicitě a víře, kolumbijsko-mexická Noc ďábla důrazem na užití dobových záběrů a důslednou observací přesvědčivě vyobrazila sílu kamarádství sociálním problémům navzdory, Peťa mé peti umně skloubila několik tonálních poloh i linií vyprávění v působivém melodramatu o důležitosti aktivismu a vzdoru (pseudo)autoritám.
Všech pět příkladů debutů ze sekce Panoráma mělo demonstrovat ne to, že by bylo třeba udělat další soutěžní sekci dlouhometrážních prvotin, ale že tyto mohly být – pokud by splňovaly podmínky pro zařazení – mezi soutěžními tituly. Soutěžní snímky zlínského festivalu sice bývají povětšinou kvalitní, oproti výběru v Panorámě však mnohem těžkopádněji uchopují své téma, pro které jsou nakonec beztak vybírány. Ruský zástupce Pod tvými křídly začne jako film o (nedostatečně) přítomné otcovské figuře a následcích rozvodu, a to s promyšleným významotvorným rozmístěním postav v předkamerovém prostoru a prací s hloubkou ostrosti, aby zároveň chtěl vyprávět o dospívání a první lásce i rozepřích se sokem v lásce, ne/přijetí sebe sama a v komunitě skrz zálibu v hudbě, potenciální nebezpečí i možný pozitivní dopad nových technologií včetně sociálních sítí. Úplným opakem této rozbíhavosti motivů a témat, která se nerozpadá jenom díky jejich soustředění kolem protagonisty, byl kanadský počin Říkali mi Beans. Ekumenickou porotou oceněný snímek o mohawské minoritě v Kanadě a o vyhroceném konfliktu kvůli ne/zabrání půdy pro výstavbu golfového hřiště byl ve výsledku divácky úmorným filmem-argumentem. Navíc argumentem jednoznačným, cílícím spíše na emoce než na rozum, napsaným jakoby v kapitálkách. Jakákoliv subtilnost anebo nuancovanost je v příběhu o opomíjené minoritě, dospívání, vzdoru proti represivnímu aparátu, sexuálním zneužívání, dopadech patriarchátu, rasismu a radikalizaci proti němu i nalézání vlastní identity věcí zapovězenou. Stejně jako soustředění se na to podstatné.
Švýcarské Sami, Joe a já toho, jak praví jedna floskule, mělo taktéž na srdci příliš, ale na rozdíl od obou výše uvedených filmů to nevedlo k rozpadlosti díla. Příběh o zkušenostech druhé generace migrantů, která se v Curychu již narodila, se vypořádává s problematikou dysfunkční rodiny, sociální nerovností spolu s exploatací na trhu práce a manipulováním teroristy. Každé ze tří témat je spojeno vždy s jednou z hlavních postav, jejich kombinace a protínání je díky odskokům k jiným žánrům osvěžující a neuzavřenost včetně nedořešení řady linií nepředstavuje problém vzhledem k důrazu na přátelství. Dvojice soutěžních i oceněných queer snímků byla koncentrovanější – jak brazilská Valentina o trans zkušenosti, která získala hlavní cenu Zlatý střevíček za nejlepší celovečerní film pro mládež i Zvláštní uznání od ekumenické poroty, tak irské Jak jsem chodil s Amber o (internalizované) homofobii a vnitřním coming outu, které obdrželo Cenu mládežnické poroty za nejlepší celovečerní film pro dospívající a mládež. Oba počiny, které by pro Mezipatra byly nejspíš příliš pop, těžily především z mírně posunutého nastavení svého světa příběhu, které korespondovalo s vyzněním, a tak jistá dualita my vs. oni nepůsobila jakkoliv reduktivně, že by to mělo za následek zploštění komplexní tematiky.
Ve Valentině tak mohly být kladné postavy výhradně queer a mohla mezi nimi figurovat i nadaná hackerka, protože si to vyprávění žádalo, aniž by se tím oslabila kritika transfobie i necitlivosti, konformismu a byrokracie ideologických a represivních státních aparátů. Jak jsem chodil s Amber queer dvojici přesadilo do hypersexualizovaného světa příběhu náctiletých, díky čemuž jednak zdařile satirizovalo vyvěrání homofobie z tenat patriarchátu, jednak podvracelo schémata romantických dramedií. Bohužel je nerozvracelo, protože vyprávění o gayovi a lesbě, předstírajících před školou a dospělými pár, se více soustřeďovalo na něj než na ni, až byla lesba redukována na funkci v klimaxu vyprávění. Pořád ale citlivější, než když titulky u Amber zvolily mírně ofenzivní a stereotypizující překlad lesbička (pravděpodobně za ně byl/a zodpovědný/á heteráček či heteračička) a než když je v katalogovém popisku k Valentině uvedeno, že je transka.
Je-li řeč o tom urážejícím, pozoruhodnými úkazy byly dva nové české filmy Spící město a Město, které měly reprezentovat talent tzv. Young Stars – Oskara Hese, který si zahrál v obou, a Veroniky Divišové, která je protagonistkou druhého snímku. Kdo se domníval, že nemůže být nic horšího než celosvětová epidemie, evidentně neviděl/a dva nové tuzemské filmy, které byly narychlo realizovány během pandemie a dokončeny díky donátorům/donátorkám. Ze dvou aspirantů na uvedení na Festivalu otrlého diváka úsměv až smích pod rouškou ztemnělého kinosálu vyvolá Spící město. Adaptace prvního dílu trilogie Martina Vopěnky navazuje na tradice české tvorby pro mládež, když kombinuje linii fantaskní (všichni dospělí, kteří mají děti, z nevysvětlitelných důvodů usnuli) s detektivní (pátrání po únoscích mladého bratra). Dan Svátek, režisér, spoluscenárista a producent, ovšem kombinaci obou tradic a vůbec dětský/mládežnický film uzpůsobuje vlastní poetice, která je exploatační (Zatracení, Hodinu nevíš, televizní Stockholmský syndrom a seriál Reportérka). Narativ i společenský přesah o obnově tradiční rodiny je záminkou k věšení epizodek stvrzujících společenské stereotypy, od zpátečnictví církve přes alkoholismus nízkopříjmových skupin až k hrozbám jako pedofilie Němců. Žánrové atrakce nejsou publiku dopřány, a tak dal Svátek vzniknout unikátu: kidsploitationu – exploataci s dětmi a pro děti, kdy svět pro děti představuje hrozbu, ale tato není s ohledem na cílovou skupinu vyobrazena. Město celovečerně debutujícího režiséra, scenáristy a producenta Jiřího Diviše bylo taktéž skoupé na žánrové atrakce, protože byly buď naznačeny (znásilnění), nebo se odehrávaly mimo obraz (násilí). Přitom Diviš – soudě dle jeho krátkometrážní tvorby – nevyhřezl exploataci omylem. Kombinace nejlínějšího síťového vyprávění (pouze pětice postav v jednom městě!) a natáčení na mobil (ryze finanční volba bez uměleckého opodstatnění) dala vzniknout něčemu, co dokazuje, že s dostatečnými kontakty a financemi lze do kin uvést cokoliv.
Alespoň Oskar Hes a Veronika Divišová dokázali, že hrát umí, když v diskuzích po projekci přesvědčivě ztvárnili roli lidí chválících to, co předtím publikum terorizovalo, nebo jako provinilé potěšení bavilo. Na jednu stranu zaměření na mladé talenty umožňuje festivalu prezentovat herce a herečky, než se stanou hvězdnými, a tak si jejich návštěvu pojistit do budoucna a prezentovat se zároveň jako objevitelská akce. Na druhou stranu by to chtělo více dramaturgické soudnosti v tom, co z jejich filmografie ne/uvést, zvlášť když Město, které je kvalitativně pod úrovní snah Marcela Bystroně, s dětským a mládežnickým filmem souvisí leda tak, že zletilá protagonistka čeká dítě. A také by si to žádalo kompetentnější moderaci, potažmo úvody ke snímkům. Moderátor/ka by se měl/a obtěžovat si o snímku zjistit něco předem a nesdělovat fakticky zavádějící až mylné informace, natož skákat delegaci neustále do řeči. Kompetentně odmoderované byly pouze diskuze po tuzemských animovaných počinech. Stejně tak je otázka, nakolik má smysl zachovávat úvody ve stávající podobě. Na jednu stranu lidé, kteří daný titul povětšinou ani neviděli, zmíní sponzora a řeknou ne vždy přesné informace z katalogu (země vzniku, nástin zápletky, rok výroby), které si přečetli tak pět minut před začátkem projekce. Čest výjimkám, které se alespoň obtěžují zmínit téma, předchozí tvorbu daného tvůrce anebo tvůrkyně, ocenění či přijetí ve světě, je-li to relevantní. Minimálně soutěžní snímky by si zasloužily seriózní přístup. Na druhou stranu jsou zde zváni na úvody i případné přednášky anebo tematické besedy hosté, jejichž průvodní slovo je přínosné. Mohlo by ale jít za popularizační rámec (komiksový recenzent Ondřej Král), místo zastaralých komparativních přístupů a biografismů by mohlo reflektovat trendy v teorii adaptace, nebo alespoň posuny v uvažování za poslední dvě-tři dekády (filmový a literární publicista Jan Lukeš).
Ani spolupráce s osobnostmi nevedla k odstranění hlavního nedostatku festivalu, jímž je dlouhodobě dramaturgie tematické sekce. Na jednu stranu je převážně kvalitní filmový program v sekci soutěžní i mimo ní (Panoráma), na druhou stranu jakoby absentovala dramaturgie hlavního tematického bloku. Zamění na adaptace je jistě záslužné, zvlášť s ohledem na pokles ve čtení u dětí a mládeže i kvůli novým médiím. Film a literatura je ale příliš široké téma, které evokuje – a nikoliv v dobrém – dramaturgii Letní filmové školy za dob Jiřího Králíka, kde byly taktéž všezahrnující a ve výsledku o ničem vypovídající a nic reflektující fokusy jako Film a smrt apod. Více než méně náhodnému seskupení dostupných titulů nepomohlo ani rozčlenění na podsekce jako Klub hrdinů, Mladá akademie, Evropský koutek, Komiksů ráj a Filmová četba.
Proč v Klubu hrdinů, kde by měly být adaptace dětské literatury, jsou komiksové snímky (Spider-Man: Paralelní světy, Velké dobrodružství Čtyřlístku), které navíc byly uvedeny v kinodistribuci a jsou dostupné na různých nosičích a streamovacích službách? Nedostala se tamtéž omylem i jedna young adult adaptace (Hunger Games), když ty mají vyhrazeny Mladou akademii? Proč ta – existuje-li jiný než čistě finanční důvod – se sestává převážně ze z distribuce notoricky známých děl (Hvězdy nám nepřály, Charlieho malá tajemství, Já, Simon, Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, Zlodějka knih)? A neodradí mládež od čtení midculty, které to závažné – smrtelná nemoc, zneužívání – rozmělňují do emocionálních kýčů, jež zneužívají postupy uměleckých děl pro vytváření zdání hloubky navzdory své doslovnosti a tuposti (Hvězdy nám nepřály, Charlieho malá tajemství)? Proč vůbec existuje Evropský koutek, kromě toho, že ostatní sekce nejspíš nejsou nafukovací, a tak bylo aspoň kam dát snímky z posledního roku-dvou? Je dobrým konceptem postavit proti dominanci superhrdinských podívaných věci okrajové (Přízračný svět, Persepolis, Alois Nebel), potažmo evropské (Malý upírek, Mumínci na Riviéře, Malý Spirou, Zip a Zap a kapitánův ostrov) anebo asijské (Naušika z Větrného údolí), ale nesvědčí takové vyzobávání napříč světem a věkovými skupinami o nulové koncepčnosti? Cinefilové a cinefilky byli/y bezpochyby rádi/y za možnost zhlédnout klasiky a kulty na plátně (Frankenstein, Ostře sledované vlaky, Přelet nad kukaččím hnizdem, Hamlet, Forrest Gump…), ale co bylo klíčem výběru krom společného jmenovatele oblíbenosti a známosti? Doplnění přednáškami a besedami i infostojkami je správným krokem, jenom by to chtělo infostojany bez gramatických chyb, když už mají popularizovat čtení; a přednášky či besedy bez videozáznamu a v parku s řadou dalších akcí kolem jakoby ve výsledku nebyly.
ZLÍN FILM FEST zůstává akcí plnou rozporů. Na jednu stranu velmi dobrý soutěžní program i doprovodné akce, na druhou dramaturgicky nezvládnutá hlavní tematická sekce. Na jednu stranu větší akcentování tematicky aktuálních děl, na druhou dílčí přešlapy (v synopsi v programu, v překladu v titulcích ad.). Na jednu stranu úvody a besedy od lidí znalých, na druhou totéž od těch, kdo se ani neobtěžovali zjistit si alespoň nezbytné minimum k danému filmu. Na jednu stranu povedený odborný program určený pro profesionál(k)y, na druhou doprovodný venkovní program, který má spíše podobu plnění sponzorům, zvlášť když s festivalem svým zaměřením tolik nesouvisí (koncerty, letní kino…). Na jednu stranu dbání na dodržování pandemických opatření i formou kontroly před vpuštěním do sálu, na druhou ignorování jejich dodržování v kinosále. Nejstarší a největší festival svého druhu nejlepším není, protože je nejrozporuplnějším.
