Exploatační kinematografie je svět sám o sobě, který se vyznačuje až překvapivě svébytnou strukturou. Laika, jenž by tento druh filmů mohl šmahem odsoudit jako pokleslou zábavu, bez rozdílu vypočítavě spoléhající na násilí, sexualitu a podobné senzace, by nejspíše překvapilo, do kolika různých subžánrů lze filmovou exploataci roztřídit. Jednou z nich je i tzv. nunsploitation, tedy filmy tematizující izolovaný a ritualizovaný život jeptišek (nuns) v klášterech prismatem jejich celibátu bez přítomnosti mužského elementu, rigidity křesťanské církve (a víry obecně) a vlastně i feminismu. Tento trend vyvrcholil v sedmdesátých letech v Evropě, jeptišky jako žánrový trop však tvůrci s oblibou využívají i dnes. U Benedetty, nejnovějšího filmu nizozemského režiséra Paula Verhoevena, se nelze ubránit dojmu, že přesně do těchto vod se rozhodl kontroverzní filmař ponořit pro inspiraci.
Věčný provokatér Verhoeven se po svém dlouhém hollywoodském angažmá, během něhož natočil neprvoplánově skandální filmy jako RoboCop (1987) či Základní instinkt (1992), jež se rychle staly klasikami, vrátil v novém tisíciletí do své domoviny. Evropským rozpočtům pak odpovídá i volba témat a žánrových rámců jeho novějších děl. Zatím poslední Verhoevenův film se odehrává v toskánském klášteře v 17. století a vypráví skutečný příběh o životě řádové sestry Benedetty Carlini, která požívala úcty pro své náboženské vize a současně udržovala tajný lesbický vztah s novickou Bartolomeou. Ve francouzsko-belgicko-nizozemské koprodukci natočený snímek byl poprvé uveden letos v červenci v hlavní soutěži canneského festivalu. Pro třiaosmdesátiletého režiséra, který se celou svoji kariéru setkává s tím, že jeho filmy, oplývající sžíravým cynismem a přehnaně explicitním násilím a erotikou, bývají často nepochopeny a odsuzovány, to jistě představuje značné zadostiučinění.
V Benedettě se pak skutečně střetávají dva zcela odlišné filmařské přístupy. Na jedné straně se nachází brakové podhoubí, které se opírá sice o autentický, přesto pokleslý a nepokrytě senzacechtivě uchopený námět. Příběh hned dvojnásobně zakázané lásky – k někomu jinému kromě Boha a navíc vůči ženě – a šokujících potenciálních zázraků je vyprávěn čistými žánrovými prvky. S jejich pomocí režisér buduje patřičně neutěšený skanzen, který následně důrazně exploatuje. Pozdní středověk na malém městě s hříšným klášterem, to vše s morovou epidemií v pozadí, je vděčným prostředím, jež Verhoeven s neskrývaným gustem mění v nezastřenou atrakci. Otevřená erotika, mrtvoly pokryté boláky, Ježíš stínající hlavy, absurdní zázraky, ohnivá kometa a fekální humor jsou pouze reprezentativním vzorkem prostředků, jimiž režisér šokuje konzervativního diváka tentokrát.
Na straně druhé je zde patrná snaha vyprávět seriózní příběh se značnými ambicemi, v němž se kvalitní řemeslo potkává s vážnými a důležitými tématy. V opozici vůči vše prostupujícímu středověkému hnusu, násilí a místy až rozverně podbízivé lascivnosti stojí esteticky působivá vizuální stránka, vážná hudba, schopné herecké výkony a především dostatek podnětných a nadčasově aktuálních myšlenek, jež příběh tematizuje. Důkazem Verhoevenova úspěchu v povznesení béčkového námětu na umělecky hodnotnou úroveň budiž právě zařazení filmu do boje o Zlatou palmu v Cannes. Otázkou však je, zda tento krok ospravedlňuje i druhý pól snímku a nejedná se o chladný kalkul.
Benedettina skandální stránka totiž může sloužit pouze jako prostředek pro vytvoření pověsti kontroverzního díla, což je vějička, na níž se rádi chytají programoví ředitelé přehlídek, festivaloví návštěvníci i distribuční agenti. Z francouzského letoviska tak film odjížděl s reputací vskutku rouhačské podívané, jíž ale příliš nedostojí. Pod prvoplánovou erotikou je Benedetta vlastně dosti konvenční kritikou křesťanské církve a náboženské bigotnosti se silnými feministickými podtóny. Hlavní hrdinka se pro svoji zázračnou pověst vypracuje v rámci uzavřené společnosti až na vrchol klášterní hierarchie, její tajný románek pro ni však představuje stálé riziko. Blízkost Bohu i blízkost své sestře jsou dvěma zcela odlišnými, proti sobě působícími silami v jejím soukromém boji o moc.
Ten nakonec musí svést i s mužskými představiteli církve, poštvanými jejími oponentkami z kláštera, kteří podezíravě zkoumají její zázračné činy i zkazky o tajném milostném poměru. Vysocí hodnostáři jsou pak ztělesněním církve jakožto významného mocenského hráče, pod rouškou křesťanského blaha sobecky sledujícího pouze vlastní politické a ekonomické cíle. Až na několik výjimek ovšem tato kritika pokrytectví kléru působí pro svoji jednorozměrnost jako poněkud laciné klišé a balancuje na hraně karikatury.
Jako protisíla takovéto zprofanované filipiky proti strážcům křesťanské morálky, kteří se sami desaterem ani zdaleka neřídí, by potom mohla dobře fungovat právě titulární hrdinka. Benedetta však má do lidsky chybující hříšnice, která sice porušuje celibát, ale jinak je dobrou křesťankou a aspirující světicí, velmi daleko. Ve své touze po svobodě, vyznačující se držením moci v klášteře i poddáváním se tělesnému potěšení, neváhá zneužívat ani svého spojení s Bohem.
To přitom po celý film zůstává neobjasněné a není jisté, zda jde o skutečné zázraky, nebo je mladá žena, záměrně či nevědomky v blouznění, pouze finguje. Přestože šlo o záměr s cílem zachovat si v tomto klíčovém aspektu příběhu odstup, nedopadá tato snaha na úrodnou půdu. Benedetta setrvává v permanentním podezření, navíc s Bartolomeou nepociťují důsledky svého konání a zbaběle se vyhýbají odpovědnosti. Stávají se proto jen další zápornou entitou děje. Na rozdíl od proradných katolických patriarchů ovšem oplývají scenáristovou přízní, která je vždy příhodně naviguje do bezpečí. Paradoxně tím ale prokazuje medvědí službu vnímání díla jako feministického manifestu o probuzení sexuality navzdory represi a boji s fanatickou vírou. V sázce totiž mnoho není a jejich absence mravnosti a nepostižitelnost znemožňují se s hrdinkami ztotožnit.
Dvě tonálně odlišná pojetí i morální a tematická nejednoznačnost činí z Benedetty dílo poněkud rozklížené a neuspokojivě vystavěné. Není příliš jasné, jak jej číst. Nejbezpečnější nakonec zůstává vnímat ji jako další Verhoevenovu buřičskou exhibici (tentokrát s opravdu pikantním námětem), která otřese jemnocitem usedlého diváka a bránicí otrlého. Je to film, jemuž sluší půlnoční projekce (jako tomu bylo letos na festivalu v Karlových Varech ve vyprodaném Velkém sálu hotelu Thermal), pro něž je jako stvořený. Ve sdělování velkých témat ale povážlivě skřípe a hroutí se pod tíhou vlastních ambicí. Ve výsledku tak je Benedetta především skutečně malým zjevením, totiž filmovou exploatací s vysokými produkčními hodnotami – neboli béčkem natočeným za velké peníze.
Benedetta
(Nizozemsko – Francie – Belgie 2021)
Režie: Paul Verhoeven
Scénář: David Birke, Paul Verhoeven
Kamera: Jeanne Lapoirieová
Hudba: Anne Dudleyová
Hrají: Virginie Efiraová, Charlotte Ramplingová, Daphne Patakiaová, Lambert Wilson, Olivier Rabourdin a další
Délka: 131 min.
Distribuce: Aerofilms
Premiéra: 2. 12. 2021
