Diváci po zhlédnutí posledních snímků Asghara Farhádího mohli nabýt dojmu, že se tvůrcova invence málem vyčerpala. Po jeho vrcholných dílech O Elly (Darbáre-je Elly, 2009) a Rozchod Nádera a Símín (Džodájí-je Náder az Símín, 2011) se mohlo zdát, že se jeho vypravěčské strategie ustálily v osvědčených schématech, ze kterých se ovšem vytratil smysl pro umělecký cit. Nejlíp to bylo znát na jeho francouzském snímku Minulost (Le Passé, 2013), který zprostředkoval nové informace příliš křečovitě a vyumělkovaně. Proto příchod nového Farhádího filmu Hrdina (Qahremán, 2021) do české distribuce může vzbuzovat očekávání i nedůvěru. Na jedné straně máme před sebou osvědčeného tvůrce; jehož nový počin byl oceněn Velkou cenou poroty v Cannes a byl letošním íránským vyslancem na Oscarech. Na druhé straně se můžeme ptát, zda proslulý režisér dokáže ještě překvapit něčím novým, nebo se jeho umělecká invence již vyčerpala?
Kdy se Rahím na začátku filmu vrací z vězení pro dlužníky, nesledujeme typický obraz kriminálníka, nýbrž sympatického muže s pokorným a spokojeným výrazem. Pokouší se doběhnout autobus, který mu však neochotně ujede. Tento myšlenkový vzorec bude variován během vyprávění několikrát: Rahímovi se nepodaří naladit na tempo společnosti, která ho nebude hodnotit podle jeho jednání a záměrů, ale podle toho, jak je reprezentován druhými, v médiích a na sociálních sítích. Farhádí vypráví o společnosti, která nahlíží na protagonistu binárně: buď ho idealizuje, nebo zatracuje.
Obraz hrdiny se začne rodit poté, kdy se Rahím rozhodne vrátit ztracenou tašku její majitelce, kterou náhodou nalezla jeho přítelkyně. Cenné zlaté mince – hlavní obsah nalezené kabelky – by mohly Rahímovi pomoci splatit dluh. Cnostný skutek využije věznice pro svou vlastní sebeprezentaci a charitativní organizace uspořádá pro nálezce veřejnou sbírku. Protagonista říká médiím to, co chtějí slyšet. Zpočátku se do role hrdiny vciťuje s neochotou; když je však jeho ideální obraz již zkonstruován, chopí se šance a sám se snaží ze situace vytěžit. Obraz hrdiny zčerná poté, když Rahímův hlavní protivník – věřitel Bahrám – začne zpochybňovat velikost jeho činů. Spor s Bahrámem, který z důvodu osobní zášti nechce dluh prominout, je variací na zápletku z raného Farhádího snímku Krásné město (Šahr-e zíbá, 2004).
Tvůrcova poetika stojí na propojení promyšleného narativu a realismu. Jeho mistrné vypravěčství spočívá v zatajování a postupném odhalování informací, nedořečenostech či otevřených koncích. Eliptická narace aktivizuje diváka a provokuje ho k tomu, aby zaujal vlastní hodnotící stanovisko k postavám. Rahímova exmanželka zůstává po celou dobu skrytá a podrobnosti o jejich rozchodu nejsou nijak víc rozvedeny. Podobných nevyjasněností je ve filmu několik. Farhádího postavy se pohybují na tenké hranici mezi pravdou a lží. Hrdinova krize se odvíjí podle toho, nakolik jsou jeho slova akceptována jako pravdivá. Sám mluví nesměle a jeho syn trpí řečovou vadou; když má hájit svého otce – koktá.
Farhádí zároveň vyprávění přizpůsobuje realistickým motivacím. Životní útrapy postav nejsou zapříčiněny zákeřnými antagonisty, nýbrž náhodami nebo zveličením nevinných lží. Tvůrce dokázal v Hrdinovi dramatickou výstavbu a realismus skloubit mistrněji než v Minulosti nebo Klientovi (Forúšande, 2016) a patrně jde o jeho nejlepší režii od Rozchodu Nádera a Símín.
Farhádí nevytvořil obraz ideálního hrdiny a zůstal u nečernobílých postav, jak je známe z jeho předešlých děl. Když se Rahím rozhodne vrátit ztracenou tašku, jedná se skutečnou velkorysostí. Když však potřebuje lhát, neochotně se tomu poddá. Rahíma většinou sledujeme v pozici skromného a klidného muže, v hraničních situacích však podléhá impulzivnímu násilí. Prohřešky postavy nezačerňují její charakter, nýbrž jí dodávají autentičtější nádech. Není ideálním protagonistou, jak ho chtějí mít média, ale není ani prolhancem, jak se ho snaží vykreslit zahořklý věřitel.
Režisér zůstal u vypravěčských strategií svých pozdějších filmů a zároveň sáhl po několika menších či větších specifikách. První se týká hereckého obsazení. Farhádí – až na výjimku své dcery Sáríny – tentokrát neobsadil žádného ze svých předešlých herců a angažoval pro západní publikum nové tváře (Amír Džadídí, Sahar Goldústová nebo Mohsen Tanábande). Druhé specifikum spočívá v přesunu z lokací moderního Teheránu do starobylého Šírázu. Ačkoli hlavní herecký představitelé nepocházejí z této lokality, ve filmu mluví šírázským dialektem.
Hlavní výtky některých íránských diváků směřovaly právě k tomu, jakým způsobem je ve filmu Šíráz prezentován. Farhádí se zaměřil na chudinské čtvrtě a opomenul historické atrakce města. Podle nespokojených diváků zobrazil Írán takový, jaký ho chce vidět západní publikum a podřídil se požadavkům festivalové produkce. Tyto námitky podrývají realismus filmu; Farhádí nezobrazuje prostor objektivně – jak bychom od realistického filmaře očekávali – nýbrž selektivně. Ovšem spojovat Farhádího výlučně s realismem a hodnotit jeho filmy pouze skrze premisu autentičnosti není úplně na místě.
Režisér archaičnost Šírázu zcela neopomenul. Rahím na začátku filmu přichází do komplexu královských skalních hrobek. K těmto lokacím se vyprávění již později nevrátí, ovšem starobylých motivů nalezneme ve filmu několik. Rahím se před uvězněním živil jako tvůrce kaligrafických nápisů a v kaligrafickém stylu (nastalíq) stojí i oznámení na letácích, kterými hrdina po městě ohlašuje nález ztracené tašky. Tradiční je i diegetická hudba, která zaznívá z mešity, rádia nebo krámku s hudebninami. Uslyšíme náboženské zpěvy nebo instrumentální hru.
Ačkoli Farhádí nezobrazuje mauzolea básníků Háfiza nebo Sa’dího, kterými je Šíráz proslulý, k duchu minulosti města a jeho okolí odkazuje pomocí jiných prostředků. Místo okázalého zpřítomnění památek vystaví v zadním plánu perské hudební nástroje. Pochopíme, že se nacházíme ve starobylém městě, které je prodchnuto duchem tradice. Díky tomuto pozadí můžeme spekulovat o tom, nakolik je hrdinův křehký idealismus archaickým pozůstatkem minulých dob. Režisérův pohled je tudíž mnohem komplexnější, než by se na první pohled mohlo zdát.
Farhádího film není jen prostým příběhem ze života, nýbrž mnohovrstevnatým dílem, ke kterému je možné se vracet a interpretovat ho z různých úhlů. Vedle sociální zápletky odkrývá úvahy o pravdě, řeči a mediální reprezentaci. Klade otázky o vztahu moderní prospěchářské společnosti a zbytků archaického idealismu. Pnutí mezi modernitou a tradici je téma příznačné jak pro Farhádího, tak pro myšlení samotných Íránců. Metaforičnost a umělecká stylizace je mistrově dřívější tvorbě vlastní. Jeho debut Tanec v prachu (Raqs dar ghobar, 2003) si pohrává s mytologickou intertextualitou a z alegorické perspektivy byl interpretován film O Elly. Exkurzy k archeologickým nalezištím, tradiční hudbě nebo umění kaligrafie lze vnímat jako Farhádího návraty k počátkům; zároveň se drží formálních postupů známých z Rozchodu Nádera a Símín.
Podrobný článek o starších filmech Asghara Farhádího si můžete přečíst v novém čísle Filmu a doby.
Hrdina
(Ghahreman, Írán 2021)
Scénář a režie: Asghar Farhádí
Kamera: Ali Ghází, Araš Ramezání
Hrají: Amír Džadídí, Sahar Goldústová, Mohsen Tanábande a další
Délka: 127 min.
Distribuce v ČR: Pilot Film
Premiéra: 20. 1. 2022.
