Česká televize přichystala do vysílání válečné drama Donbas (2018). Tento důležitý počin Sergeje Loznici, autora mnoha ceněných dokumentů i hraných děl (ČT uvedla např. působivé střihové dokumenty Blokáda a Stalinův státní pohřeb, do tuzemských kin se dostal hraný snímek Krotká), vznikl v početné mezinárodní koprodukci. Natáčel se v oblasti Krivégo rogu/Krivého rihu, avšak odehrává se v prostředí separatistického Novoruska, které zahrnuje odštěpené, mezinárodně nikým neuznané republiky Doněckou a Luhanskou. Příběh je vystavěn jako mozaika obsahově i žánrově různorodých epizod, které ukazují všední válečnou tragiku, kdy se východní – ruskojazyčné – oblasti Ukrajiny pokusily odtrhnout od zbývající části země. Je chvályhodné, že se režisér, inspirován několika dobovými videozáznamy zveřejněnými na internetu, vyhnul obvyklým tvrzením o vojenské podpoře z Ruska. Naopak promyšleně buduje mnohavrstevnou mozaikovitou výseč, poskládanou z výjevů různorodých obsahově i žánrově. Vyprávění přitom rámuje přítomnost zjevně falešných svědků, dokonce speciálně líčených (jako v případě rádoby rozšafné, tělnaté ženy v popředí), kteří do kamery vyprávějí o hrůzách, které zakusili – avšak v závěru, poté, co se marně domáhají nějakého honoráře, jsou jako nežádoucí bezohledně postříleni.
Jednotlivé epizody spolu nijak nesouvisejí, nanejvýš se prolne ta či ona postava do vícera epizod jako v případě velitelky silniční hlídky – ta se později vynoří ve scéně svatby, která nejzřetelněji evokuje rozměr „domácího videa“. Vcelku se však načrtávají stále zběsilejší poměry zbavené jakýchkoli zábran. Některé příběhy navozují rozměr (pseudo)reportáže, kdy se ukrajinští vojáci označují s vášnivou vírou za fašisty, jiné se dotýkají trapnosti jako v případě svatby obstarožních manželů, další se jízlivě blíží satiře (mladík nucený povstalcům „dobrovolně“ předat své auto a navíc sehnat velký finanční obnos – vzápětí spatříme, jak se octne mezi dalšími zadrženými, kteří ustavičně telefonují ohledně výkupného). Až groteskně vyzní epizoda, kdy naštvaná žena polije svého odpůrce, jenž zveřejnil údajné pomluvy, kyblíkem exkrementů. Naprosto bizarní je pak přítomnost zástupců jakési křesťanské nadace, která chce pomoci ikonami i ostatky svatých. Spatříme i vyvolávání nenávisti k nepříteli, když je davem málem lynčován zajatec, připoutaný k pouličnímu sloupu. Nejčastěji však snímek vzbuzuje pocit bezmoci a všudypřítomného zmaru, a to zejména v případě ostřelování, při němž hynou civilisté: jednou je to německý novinář i se svým tlumočníkem, jindy autobus. A úplně nejhorší je bezuzdné vraždění…
Loznica své vyprávění, které je po inscenační stránce a díky výrazové spontaneitě interpretů až dokumentárně věrohodné, zasadil do nehostinných zimních kulis. Zachycuje obhroublé vojáky i svévoli velitelů, znepřátelené tábory rozlišuje jedině užíváním ruštiny či ukrajinštiny. Používá nehybné záběry s několika dějovými plány, často však pracuje s ruční kamerou, která proplouvá stísněnými, jakoby sklepními prostory, kde živoří lidé bez domova. Rumunský kameraman Oleg Mutu, s nímž Loznica spolupracoval i na svých předešlých hraných projektech, se rozhodl záběrům vtisknout působivou potemnělost, umocňující celkovou beznaděj a bezvýchodnost.
Donbas patří mezi díla dozajista přemýšlivá, která chtějí diváka vést k hlubšímu vhledu do společenských poměrů, jež by mohly být vnímány jako pitoreskní, kdyby nevyhřezla hrůzná bezcitnost, uplatňovaná přitom se sebejistým úsměvem na tváři, kdy lidský majetek a koneckonců i život ztrácejí jakoukoli hodnotu – a postižení lidé dlouho nechápou, co se vlastně děje. Loznica přesvědčivě přiblížil rozličné podoby rusko-ukrajinské mentality; přitom zapojuje jak vstřícné, povídavé a téměř mateřsky bezprostřední typy známé z klasických filmů, tak aktuální válečnickou zběsilost.
Donbas vysílá ČT2 v pátek 25. 3. 2022 od 21:35.
Donbas
(Ukrajina 2018)
Scénář a režie: Sergej Loznica
Kamera: Oleg Mutu
Hrají: Boris Kamorzin, Valeriu Andriuta, Sergei Kolesov, Georgij Dělijev, Tamara Jacenko a další
Délka: 122 min.
