Komorní film Adam, který soutěžil v roce 2019 na festivalu v Cannes v sekci Un certain regard, je debutem marocké režisérky Maryam Touzaniové. Vychází z její vlastní zkušenosti – když se jako čerstvá absolventka žurnalistiky v Londýně vrátila do rodného Tangeru k rodičům, zaklepala na dveře mladá žena v pokročilém stadiu těhotenství, jež hledala práci. Rodiče Touzaniové ji u sebe nechali bydlet, dokud neporodila, a její dítě pak předali úřadům k adopci, protože tehdy bylo v Maroku nezákonné, aby neprovdaná žena rodila v nemocnici. Režisérka, jež předtím natočila krátký hraný film Aya wal bahr (2015) o dětské práci nebo dokument Sous ma vieille peau (2014) o prostituci žen v Maroku, si tuto vzpomínku nosila v mysli až do doby, kdy čekala své první dítě s režisérem Nabilem Ayouchem, v jehož celovečerním filmu Razzia (2017) si zahrála a který se stal i producentem Adama.
Film se odehrává v úzkých uličkách starobylé medíny Casablanky, v níž bloudí mladá těhotná žena Samia. Kamera Virginie Surdejové snímá ženu hledající práci v detailech s malou hloubkou ostrosti, takže pouliční prodavače nevidíme, ale jenom slyšíme. Samia to zkouší nejprve v kadeřnictví, pak i jako posluhovačka v domácnosti. Všude ji však odmítnou a neotvírají už ani dveře. A nebýt Wardy (arabsky „poupě“), děvčátka vyhlížejícího z okna domu, v jehož přízemí je malá pekárna, neotevřela by dveře ani Abia, Wardina matka, přísná a uzavřená žena středního věku. Přes četné přímluvy své malé dcerky pošle Abia těhotnou dívku pryč, ale v noci nemůže spát a oknem pozoruje, jak se Samia snaží přenocovat na prahu protějšího domu. Když zaslechne pokřikující muže na ulici, přivede Samii na noc domů, ale hned jí dá najevo, že o jejím osudu nechce nic vědět. Zvuk je důležitým elementem filmu. Ticho domova ohraničuje okno pekárny do ulice, odkud se vydává jídlo kolemjdoucím.
V bezpečí domova si kamera všímá detailů ženství těhotné dívky (jak se myje v podpaží, pere si kalhotky…), své tělo má ráda s výjimkou toho, co jí roste v břiše. To jí přijde cizí. Samia se brzy spřátelí s Wardou, a když k snídani připraví rzizu, regionální a na přípravu náročnou západomarockou specialitu, získá si i uznání Abie, která začne rzizu s úspěchem prodávat ve své pekárně. Rziza je považována za pochoutku vzácnou a sváteční, připravují ji ty nejšikovnější ženy svým nastávajícím v den svatby s přáním, aby spolu byli šťastní. Možná proto si za náhradní objekt uspokojení své biologické potřeby vybrala Samia těsto, které miluje, jak je patrné i z toho, že v nadsázce kritizuje kvalitu dovezené mouky. Na přirovnání jídla k tělu film skoupý není. Malé Wardě připomíná zvětšující se Samiino bříško vejce, když však u tohoto pozorování přistihne obě dívky Abia, vyhodí druhý den ráno Samiu z domu. Za to jí její dcerka trpce vyčiní a označí ji dokonce za „netvora bez srdce“. Zralou matkou to pohne až opět v noci, kdy poprvé s Wardou vyrazí za hranice bezpečí domova do rušného světa hledat svou nezkušenou, ale hrdou svěřenkyni. Tento moment je předělem celého film. A když se Abia na Samii poprvé usměje, směřujeme k odhalení jejího vlastního traumatu.
K tomu přispěje hudba, již si Samia ráda pouští, když si hraje se svými vlasy před zrcadlem nebo tančí během pečení či věšení prádla na střeše domu. Zato Abia se necítí uvolněná, něco ji doma děsí a svazuje. I od své dcerky vyžaduje hlavně „disciplínu a vytrvalost“. Odhalení přináší magnetofonová kazeta s písní populární arabské zpěvačky a jmenovkyně její dcerky Wardy Al-Jazairii, která je připomínkou tragicky zesnulého manžela. Psychosomatickým zážitkem pro diváka a terapií pro vdovu je potom tanec, ke kterému ji přinutí Samia, zastupující tu pro danou chvíli jejího manžela, s nímž se Abia podle vlastních slov nemohla při pohřbu ani rozloučit. Abia dostává v objetí své svěřenkyně možnost odžít si emoce, které zasunula hluboko ve svém nitru, čemuž se zprvu brání: kope, trhá rukama, zatíná zuby. Až díky pohybu v rytmu hudby se trauma uvězněné v jejím těle začíná pomalu rozpouštět. Film se nepokouší divákovi zprostředkovat vůně orientálního koření či chutě arabské kuchyně jako mnohé jiné snímky, ale iniciuje prožitek hmatový. K dokončení terapie slouží lekce hnětení těsta, kterou překvapivě věnuje pekařce Abii Samia, když ji učí: Neznáš své těsto, musíš ho hníst pomalu, cítit mezi prsty a mít ho ráda – přitom má na mysli i její tělo. Abia se za rozbřesku vydává na terasu, odkud se poprvé od smrti manžela dívá na svět, který si do té doby zakazovala přijímat. Poté se nalíčí, aby se tak mohla poprvé ukázat muži, který o ni dlouhou dobu marně usiluje.
Tuto terapeutickou službu zralá žena vrátí své nezkušené svěřenkyni ve chvíli porodu. Samia se na dítě odmítá podívat, dotknout se ho, kojit ho, přijímat něco ze sebe – podobně jako předtím Abia odmítala přijímat něco ze světa – a uteče hníst těsto na novou rzizu. Kvůli svátkům, přes které jsou úřady zavřené, však Samia nemá jinou možnost než syna nakonec nakojit. Ač se před jeho pláčem a křikem snaží schovat za zavřenými dveřmi, mateřský pud nakonec zvítězí a dítě pojmenuje Adam. Vztah žen nabývá téměř podoby vazby matky a dcery, když Abia strojí Samii po porodu a ujišťuje ji, že tak to dělala i její matka, když se narodila Warda. Obě ženy si své role najednou prohodily. Zatímco usměvavá Abia pozoruje skrz své otevřené okno pestrobarevný sváteční průvod kráčející ulicí, Samia sedí strnule, zády ke kameře před zavřeným oknem, neboť dobře ví, že ten největší boj má ještě před sebou. Zpívat píseň svému dítěti se jí daří jen šeptem, místo pláče se ozývá jen přerušované lkaní.
Sílu intimního ženského debutu Maryam Touzaniové spatřuji nejen v tom, jak dokázala zobecnit svízelné postavení ženy s dítětem a bez muže v islámském království (byť sekulárním), ale také v tom, jak empaticky upozornila na to, že každou vytěsněnou emoci si naše tělo pamatuje do doby, než se s ní odvážíme tváří v tvář utkat.
Adam
(Maroko – Francie – Belgie 2019)
Scénář a režie: Maryam Touzaniová
Kamera: Virginie Surdejová
Hrají: Lubna Azabalová, Douae Belkhaoudová, Nisrin Erradiová, Aziz Hattab, Hasna Tamtaouiová a další
Délka: 98 min.
Distribuce v ČR: Artcam
Premiéra: 8. 12. 2022
