Viktor Kuna je vášnivý dobrodruh, cestovatel a milovník hor. Bývalý mezinárodně úspěšný houslový virtuóz v minulosti působil ve Vídni, sólově vystupoval v Evropě i USA a natočil několik sólových desek, v devadesátých letech pořádal hudební festivaly v Německu a Rakousku, mezi lety 2010 až 2019 organizoval oblíbený cestovatelský a horolezecký festival Dech hor. Zhruba před deseti lety se stal i amatérským filmařem, natočil několik krátkých cestopisů a dva celovečerní dokumenty, portréty známých českých pohoří Krkonoše (2017) a Jizerské hory (2022).
V tuzemské kinodistribuci jde o ojedinělá díla, komplexní edukační přírodopisy, které vznikly zcela svépomocí, v partyzánských podmínkách se skromnými rozpočty. Krkonoše jsou detailní turistický průvodce líčící krásy a zajímavosti patrně nejslavnějších tuzemských hor, Jizerské hory pak epizodicky rozkrývají mnohovrstevnatou historii osidlování jizerskohorských lokalit, zhoubný vliv člověka a nedostatečnou ochranu tamější přírody. Jakkoliv se mohou obě díla v nabídkách kin jevit jako snadno přehlédnutelná až marginální, získala si poměrně úctyhodnou pozornost více než 40 000 diváků. Jizerské hory se letos na jaře dočkaly i obnovené premiéry, 6. 4. se budou promítat v pražském Světozoru.
Následující rozhovor s „nadšeným samoukem“ a „bláznem, který běhá po horách a na koleni si něco točí” se věnuje širším souvislostem jedné atypické a pozoruhodné filmařské dráhy, včetně četných překážek a úspěchů, které se k ní vážou.
Vaše filmařské začátky se pojí s dvacetiminutovým snímkem Den s mnichem (2012), který se odehrává během vaší výpravy do Himaláje a buddhistického kláštera v Indii. Říkal jste, že to celé vzniklo zcela spontánně, že s vámi mluvil mnich v horách, vás to zaujalo a chtěl jste jej zaznamenat.
Přesně tak to bylo. Možná, že je to správný postoj dokumentaristy. Když ho něco zaujme, má potřebu to sdělit veřejnosti. V Himalájích jsem se setkal zcela neplánovaně s buddhistickým mnichem. Hlavně mi vysvětloval principy buddhismu. Strávil jsem s ním celý den a chtěl jsem zprostředkovat tento nečekaný zážitek bráchovi. V dětství byly buddhismus, jóga a meditace pro nás velká témata. V Ladákhu jsem si půjčil GoPro kameru a foťák, doma koupil jednoduchý software na střih a udělal krátký film.
Točil jste i všední život kláštera, rituály, klášterní školu…
Celé to vzniklo úplnou náhodou. Ten mnich mi den předtím řekl, že přijede ve čtyři ráno a ukáže mi klášterní život. Všechny záběry vznikly během jednoho dne. Strávil jsem několik hodin na odříkání manter, meditacích, navštívil jsem klášterní školu a několik hodin jsem se učil meditovat a zachytil to.
Opravdu vás předtím nenapadlo něco natočit? V té době jste už měl za sebou organizaci několika ročníků Dechu hor, kde jste určitě přišel do kontaktu s amatérskými cestovatelskými snímky. Pokud se nepletu, občas slouží jako doprovod k přednáškám.
Občas skutečně ano, ale přednášky na našem festivalu většinou doprovázely fotky z výprav. A prakticky všechny filmy, které jsme promítali, byly profesionální. Takže na festivalu mě vůbec nenapadlo, že bych někdy mohl něco natočit. Ani mi to nikdo neradil… V Ladákhu to byla opravdu síla okamžiku.
Snímek jste chtěl ukázat bratrovi. Měl jste s filmem další plán, nějak jej využít?
Určitě ne, takto jsem tehdy vůbec nepřemýšlel. Pak jsem to ale pustil jedné paní z televize, která se mnou tehdy chtěla točit 13. komnatu, a byla poměrně nadšená. Tak jsem se za film přestal stydět a začal ho používat v rámci svých přednášek o Indii… Prý se mi povedlo zachytit atmosféru místa, což mě potěšilo.
Nechal jste se slyšet, že stříhání filmu se podobá hudbě. Je o citu, vnímání rytmu a tempa… Dá se říct, že proto vás filmařina jakožto bývalého virtuóza tak chytla?
Samozřejmě, je to kreativní práce, vzniká umění. Snažil jsem se všechny principy z hraní hudby přenést do střihu a práce nad filmem. Tím myslím, pracovat s rytmem filmu, formou a podobně. Došlo mi, že je to činnost, která mne naplňuje. Také nad scénářem dnes přemýšlím jako nad sonátovou formou nebo klasicistní operou. Tj. kontrastní témata, recitativy, které posouvají děj, a árie, které něco opěvují nebo vysvětlují. Film je pro mne asi tak trochu hudbou v mnoha disciplínách.
Záhy jste podnikl dvě kajakářské výpravy a natočil krátké snímky S kajaky na Liparských ostrovech (2014) a Silvestr s kajaky (2015). Oba zájezdy mapujete od začátku, tedy jedete přímo s plánem natáčet. Byl to pro vás zlom?
Film S kajaky na Liparských ostrovech vznikl také náhodou. Ve skupině s námi byl horolezec Radek Jaroš a před cestou mi volal, že bere kameru. Ať si také nějakou seženu a něco natočíme. Sehnal jsem si druhou, a tak jsme točili na dvě kamery. Ale v tu dobu jsem zjistil, že přijdu o zaměstnání, takže jsem měl depku. Kluci, kteří tam byli se mnou, mě museli přemlouvat, abych vůbec něco točil. Spoustu záběrů nasnímali nakonec oni sami. Moc to neřešili a třeba si ani nevzali stativ, protože je nebavilo ho stavět… Nicméně když jsem se vrátil do Prahy, uvědomil jsem si, jak je příroda Liparských ostrovů nádherná. A tak jsem film tak i tak sestříhal, namluvil komentář a přidal hudbu, většinou jsem použil své starší houslové nahrávky.
U Silvestru s kajaky jsem již věděl, že si chci natočit cestovatelský film pro Objektiv České televize. Měl jsem ten formát docela nastudovaný a k tomu ambici, že bych snad mohl natočit něco chytlavějšího a zábavnějšího. Vyrazil jsem tedy opět na mořské kajaky, tentokrát do Chorvatska v mimořádné sněhové vánici a mrazech. Producent a kameraman Vítek Bělohradský, který pro ČT dělá pořad Na cestě, mi půjčil kameru Panasonic, v rychlosti mě s ní zaučil a odjel jsem v zimě na kajaky s plánem filmovat.
Jak to dopadlo s Českou televizí?
Bohužel nijak, nakonec to vyšumělo do ztracena… Oba snímky byly pak často vysílány v několika menších, regionálních a sportovních kanálech. Objevili se i na různých specializovaných festivalech a Silvestr s kajaky dostal cenu na festivalu Rajbas v Blansku.
Motivoval vás tento úspěch k dalšímu filmování, pokračování ve tvorbě cestopisů?
Motivací bych to nenazval. Kdybych ale v tu dobu měl jet na nějakou výpravu, tak nejspíš ano. Dříve ale přišla nabídka od Martina Krále z Jilemnice ke Krkonoším. Poznali jsme se, když o Dechu hor točil krátkou reportáž pro Televizi Krkonoše. Za tři čtvrtě roku se mi ozval s nápadem na vytvoření celovečerního filmu o našem nejvyšším pohoří…
Přidal jste se tedy do roztočeného projektu.
Martin měl již napsaný hrubý scénář, chodil po Krkonoších a natáčel. Když jsme se setkali, tak jsme udělali nový, důkladnější plán a šli do toho společně. Bylo nutné přepisování, přetáčení… Měl jsem z celovečerního formátu obavy, ale řídil jsem se citem, zkušenostmi z interpretace hudby. Martin říkal, že to cítím dobře a přenechal mi režii.
Oba dva jste uvedeni jako hlavní producent. Jak jste si rozdělili úlohy?
Zhruba půl na půl jsme do toho vložili svoje prostředky. Martin měl vybavení z Televize Krkonoše, podle scénáře jsme chodili po horách, točili a točili. Na střih jsem koupil nový počítač a stříhal v Sony Vegas. Řadu funkcí softwaru jsem neznal, ale Martin to vždy vygooglil nebo zjistil návody na fórech.
S kamerou jste diváka provedli snad celými horami…
Martin točil ve východní části hor, já v té západní a polské… Vstávat v pět ráno a vyjít na Voseckou boudu, čekat na počasí, mnohdy i celkem dlouhou dobu… Hory jsou naštěstí krásné, i když je zamračeno. A do filmu to přináší kontrast. Často jsme improvizovali, jelikož jsme udělali pěkné záběry něčeho, co původně nebylo v plánu. Náhodám jsme pak film přizpůsobovali.
Inspiroval jste se nějakými určitými dokumenty či tvůrci? Byly nějaké vzory, které jste chtěl napodobit?
Vůbec ne. V té době jsem ani neměl moc filmů nakoukáno, takže jsem tvořil pomocí citu a znalostí z hudební tvorby.
Dočetl jsem se, že film měl být původně pouze pro školy.
Je to tak, Martin chtěl zpočátku udělat didaktický film do škol. Nenapadlo ho, že by to mohlo jít do kin, s tím jsem přišel až já. Natočili jsme to tedy „pro všechny“. Co se týče konkrétně těch škol, tak jsme požádali Ministerstvo školství o záštitu. Martin myslel, že to ocení. Televize jsou plné dokumentů o zahraničních horách, o kráse a o zajímavostech těch českých už tak moc ne. Děcka o nich moc neví… Ale nic z toho, záštitu jsme nedostali. S odůvodněním, že Ministerstvo školství dalo rok předtím příliš mnoho záštit, takže tento rok se rozhodlo je udělovat jen výjimečně… Vytvořili jsme pro studenty i pracovní listy, které mohou sloužit po projekci. Nicméně, školy moc maily nečtou, dostávají prý stovky nabídek denně.
Co se s tou záštitou pojí, proč jste o ni stáli?
Tam jde o to, že film může Ministerstvo školství fakticky posvětit. O filmu také školy informuje, jedná se tedy o poměrně výraznou propagaci… Film jsme pro studenty nakonec promítali, ale školy to dávaly velmi sporadicky. Řada učitelů mi řekla, že děti mají radši animované a zábavné filmy a k učení toho mají už tak hodně, ještě jim přidávat informačně nabitý film… Prostě jsme se přepočítali.
V kinodistribuci jste však uspěli. Možná až nečekaně.
Naprosto, ani náhodou jsme nepomýšleli, že by se nám mohlo s filmem dařit. Největší zájem jsme viděli v Praze a nepřekvapivě v Libereckém kraji. První roky jsem vše zařizoval obvoláváním kin. Až později jsem objevil portál Disfilm určený k filmové distribuci a stal se regulérním distributorem. K oficiálním číslům bychom museli přičíst tisíce diváků, které jsme neevidovali… Pak jsem prodali práva České televizi, o Vánocích 2018 se Krkonoše vysílaly v dvoudílné verzi. Povedla se nám i distribuce v Německu.
Musím dodat, že jsem za Krkonoše rád ještě z jednoho důvodu. Komentář podle scénáře napsal můj tatínek Milan Kuna, jenž je uznávaný muzikolog a mimořádně plodný autor. Do filmu přidal několik myšlenek, kterými je pozvedl a na úspěchu má důležitý podíl. Jsem opravdu šťastný, že jsme na něčem mohli spolupracovat.
Předpokládám, že jste byl rozhodnut ve filmařině pokračovat.
Srdce to chtělo a přátelé mě povzbuzovali. Nevěděl jsem ale, jestli si to můžu dovolit… Nakonec jsem začal pracovat na novém projektu. Jelikož chalupaříme v Jizerských horách, tak se Jizerky prostě samy nabídly. Film podpořil Liberecký kraj a některá města, ČEZ a Nadace Ivana Dejmala. Mohl jsem si tedy pořídit novou techniku, 4K kamery, objektivy, filtry, mikrofon, stativ, poprvé jsem pracoval s drony. Také jsme měli úspěšnou kampaň na Hithitu.
Kým jste se obklopil? Kdo vám radil a pomáhal?
Nejprve jsem se snažil pochopit co nejvíce fenoménů Jizerských hor, které ve výsledku tvoří kapitoly filmu. Seznamoval jsem se tedy s odborníky. Zmínil jsem novou techniku, s ní jsem ze začátku dost bojoval a potřeboval rady kameramanů. Stříhal jsem na novém počítači, na doporučení jsem přešel ze Sony Vegas na EDIUS. Na umělecké rady a zpětnou vazbu jsem se začal ptát až potom, jakmile byl film pohromadě… Také jsem si nechal od kamaráda Pavla Růžičky udělat 3D animace. A do filmu se také nadchnul spisovatel a znalec Jizerských hor René Bělohradský, vzal si druhou kameru a taky točil.
Dokážu si představit, že takový technologický skok musel být v mnohém bolestivý…
Byl. A největší sousto bylo, že kamery disponovaly mimořádně vysokým datovým tokem. Záběry tak byly na discích o 28 TB. Software to dlouho zpracovával. Když už jsem měl tu hodinu a půl v jedné timelině, tak se často zasekl. Navíc to všechno jsou zahraniční programy a u nás neexistuje žádné zaškolení. Práce s tím byla ve smyslu „čuchej a najdi si“, což kolikrát bylo dost frustrující. Třeba ten EDIUS mi každou chvíli padal, pořád jsem byl vzteklý, bylo to o nervy. Přitom šlo o jednoduchou chybku, na které vývojáři pracovali a obratem ji opravili – ale v Česku jsme o tom nic nevěděli! Informovali německé televize, které mají multilicence, ale do Prahy už vědět nedali. V EDIUSu jsem dělal i veškerou barevnou postprodukci, která spraví spousty chyb, ze špatného počasí udělá dobré a podobně. To je další liga, stojí to moře příšerné práce.
Povídejte.
Točili jsme do B-RAWů, takže snímky dostanete s výrazněji sníženým kontrastem. Takže každý ten záběr na tu svoji přirozenost musíte nabarvit. Pak je problém samozřejmě v tom, že oči si zvyknou na barvy a všechno vnímáte šejdrem. Přichází únava a posun vnímání. Někdy třeba něco nabarvíte a druhý den vidíte, že je to celé blbě. Navíc v EDIUSu barvení trvá mnohem déle, než kdybych měl drahé přístroje za miliony, které mají ve velkých studiích. Navíc barví přímo v kinosále. Jizerské hory jsem si musel nabarvit na kalibrovaný monitor a jet se podívat do kina, co vlastně dělám. Pak si to pamatovat a podle toho se učit doma barvit.
Film je však ambiciózní nejen řemeslně, ale i tematicky.
Nejprve jsem chtěl točit film podobný Krkonoším, netroufal jsem si pomyslet na složitější formu. Zpočátku jsem měl tedy tematické ambice prakticky stejné, chtěl jsem se věnovat krásám a zajímavostem toho daného pohoří. Film se začal měnit s tím, jak jsem poznával tamější tristní situaci a blíže zkoumal různé problematiky. Do popředí se tak dostala snaha o určitou výpověď.
Nejednal jste s nějakými filmovými institucemi?
Co se týče institucí, tak do značné míry sám nesu vinu za to, že jsem další prostředky nedokázal sehnat. Začal jsem točit dřív, než jsem kohokoliv oslovil, pak do toho zabředl tak, že už jsem neměl energii se komukoliv ozývat. V tom tvůrčím procesu jsem na to neměl vůbec kapacitu.
Pomohl vám v kinech úspěch Krkonoš?
Neměli jsme peníze na reklamu, a tak se film na svět dostává pomalu. Navíc kina často ani nehrají náš trailer, nevyvěšují plakáty… Musím ale říct, že zájem byl a pořád je. Kde hráli Krkonoše, hned nasadili i Jizerské hory. Nepochodili jsme v západních Čechách, v jihočeském kraji taky nic moc. Velkou radost mi dělá úspěch na Moravě… Také mě kinaři občas zvou na různé besedy. A přiznám se, že až poměrně nedávno jsem vůbec zjistil, že je tady praxe besed. Diváckou zkušenost mám převážně z multikin a tam to samozřejmě nebývá.
Dokážete říct, kdo jsou vaši diváci?
Samozřejmě chodí ti, kteří mají rádi české hory a přírodu. Často jsou překvapení, že film není jen o zajímavých místech, ale má přesah do aktuální situace. I když jsou horalové, tak často mnohé problémy nedostatečné ochrany hor neznali. Také bývají překvapeni, že se po projekci otevře diskuse o přístupu státu k přírodě. Dovídám se také, že například lidé volají na policii v Harrachově nebo na CHKO ohledně nedostačující ochrany Jizerských hor, nedodržování zákazů parkování na vzácných loukách nebo neustálého závodění motorek tam, kde je omezená rychlost… Beseda o situaci v Jizerských horách byla i v Událostech ČT, což mě opravdu mimořádně potěšilo.
Připravujete dokument o Moravském krasu. Určitě vás čekají nové výzvy.
Bude to zase asi o něco náročnější projekt. Po technické stránce bude do značné míry podobný Jizerským horám, výzvou ale bude zvládnout samotné natáčení, především osvětlení v jeskyních. K tomu je podzemní svět s krápníky hodně statický, chtěl bych více pohyblivý, dynamický obraz s gimbalem nebo jeřábem. Velmi komplikované je lítání s drony v jeskyních – tedy samozřejmě v těch, kde se to smí. Jednoho jsme už při obhlídkách stihli utopit.
Myslíte, že vám Jizerské hory dodaly filmařské sebevědomí?
Sebevědomí znám z houslí. Často jsem stál jako sólista před orchestry a tam je to hlavně o důkladné přípravě a pokoře. Tady si myslím, že je to stejné. Vědět, co chce jeden říct.
Plánujete opět otevřít nějaké výrazné téma?
Zvažuji, že by film mohl být o tom, jak člověk přemáhal přírodu a proč to dělal. Moravský kras je kraj, kde se psala ohromná historie objevování jeskyň. Příběhy výzkumů jeskyňářských, archeologických, paleontologických, to vše mě láká. Můj bratr je mimořádný archeolog, a tak k tomu mám blízko. Také bych chtěl odpovědět na otázku, proč je třeba krasovou přírodu chránit.
Festival Dech hor jste pozastavil. Říkal jste mi, že kvůli vyhoření a nedostatku energie. Nebojíte se, že vás to samé potká u filmu?
Cítím, že nadšení tu pořád je. Navíc, natáčení filmu se s organizováním festivalu nedá srovnávat. Nadto jsem Dech hor organizoval desetkrát, předtím třináct ročníků hudebních festivalů v Německu a Rakousku… Nicméně, v Jizerkách mne táhla touha uchopit historii a tamější situaci. Tedy docela podobně, jako to tehdy bylo v onom klášteře. Abych to byl já, tak v dalším filmu to musí být podobně. Jinak ho nemá smysl dělat.
Zároveň ale samozřejmě tuším, co další film bude stát práce. Není to pro jednoho člověka. Navíc je Moravský kras daleko od mého bydliště v Praze… Ono je vůbec otázka, co to je vytvářet celovečerní film v jednom, kde od scénáře, kamery, střihu, postprodukci a hudby si tvůrce dělá sám. Ve více směrech několik let pracuje na jedné věci, od které si neodpočine. Častokrát váhá, není moc s kým se poradit, kolikrát jde špatným směrem, nebo je to takový pokus-omyl. U tvorby, ať již filmové či hudební, je důležité si pravidelně vytvářet odstup. A tím kontrolovat sám sebe očima diváka.
