Uprostřed rozpáleného letního moře, syceného horkem přírody i frustrovaných lidských hlav, které svůj vztek házejí na jiné, se nachází ostrůvek naděje. Lázeňská oáza poskytující, kromě geograficky ukotvených nižších stupňů Celsia, bezpečné útočiště divotvornosti – Marienbad Film Festival.
Svátek experimentu, který se letos konal v Mariánských lázních poosmé, se navrátil ke své někdejší myšlence soutěžních sekcí, jen v o trochu pozměněné podobě. Vítězný film totiž není jen jeden, ale rovnou tři. Respektive šest – neboť po boku hlavní soutěže ční také soutěž určená audiovizuálním esejím. Všichni honorovaní pak stojí na stupních vítězů v jedné neelevované rovině a všichni si také odnášejí finanční cenu v hodnotě 10 000 Kč. Proč právě v takové výši? Ohodnocení má být symbolickou výzvou k uskutečnění možnosti zažádat si na Fondu kinematografie o podporu vzniku nového díla a právě přihláška sem mířící má tuto, poněkud vysokou, sazbu.
Tři ceny soutěže hlavní si pro letošek odnesly počiny autorů, kteří už mají v tvůrčí sféře něco málo za sebou a díky této výzvě snad i o něco více před sebou. První z vybraných je snímek za jak dlouho začnou pejska pálit tlapičky když vystoupí na dálnici (2022) Anny Petruželové. Nabízí mnohovrstevnatý pohled na motiv cesty, vykreslený ve všech myslitelných polohách – od té skutečně fyzicky pohyblivé či urbanisticky ukotvené přes spirituální, environmentálně kritickou až k automobilismus obhajující. Vyprávěním prosakuje špetka ironie i velká dávka její absence. Prostor je dán širokému spektru pohledů začínajících v rozpuštěných myšlenkách squaterů a končících u precizně argumentujícího tiskového mluvčí Ředitelství silnic a dálnic. Jednotlivé příběhy jsou díky střihu a konzultované vnitřní dramaturgii umě provázány a nerozbíjí je tak ani proměňující se materiál či formy vedených rozhovorů.
Jelikož je další myšlenkou festivalových dramaturgů, a v případě soutěžní sekce vlastně také kurátorů-selektorů, podpora vnímání kolektivních rovin jednotlivých děl, nebyla v rámci programu upínána pozornost pouze na režisérku. Projekce a následné diskuze se zúčastnila střihačka filmu Rosalinda Hálová. Plnohodnotného naplnění této vize pak dostálo druhé ocenění, vrhající do záře reflektorů ty, které před nimi často nenalezneme – řeč je o počinu kolektivu Prádelna, který ve filmu Jak vyjádřit touhu nemožného (2022) na pomezí záznamu divadelní hry a autentického dokumentu citlivým způsobem otevírá téma bezdomovectví zevnitř.
Poslední z oceněných je pak alter-individuum Johuš Matuš patřící umělkyni Johaně Novotné. Ta přenesla svou vlogovou tvorbu na plátno a nabídla divákům pohádkově humornou jízdu The Last Vlog in this World (2022)zasazenou do rurálního prostředí, místy kontrastujícího s prostředím městským. V tomto pnutí se odráží autorčina osobní situace situovaná do období natáčení, a sice stěhování z Podkrkonoší do hlavního města. Za vrchol díla budiž považováno nalezení chorošového klobouku pro Galeristu Ametystu alias Alberta Romanuttiho.
Z vyjmenovaných příkladů je patrné, že prezentovaná díla nabývají rozdílných charakterů. Liší se motivy, stopáží, formátem i materiálem. Potulují se na hranicích filmu, divadla, performance i pohyblivého obrazu. Jako by na jednom oválu soutěžilo na deset odlišných disciplín o cenu stejné kategorie. Samozřejmě diverzita soutěžících nemusí být nutně na škodu, možná by ale mohly být diskutovány její mantinely. Jedním z nich by snad dokázala být otázka přenositelnosti zprostředkovaného zážitku širšímu publiku mimo festival a také časového rámce vzniku díla. To by do problematické pozice postavilo například jedinečnou projekci Paterny, která je zároveň dřevní prezentací přístroje pramítačka. Ta musí být vždy obsluhována přímo autorem Janem Kulkou a výsledné dílo se mění dle podmínek (např. světelnosti) prostředí.
Sporná je také obhajoba soutěžního klání, která vnímá uváděné práce jakožto kolektivní díla. Dobře tedy, nesoutěží jednotlivci, ale kolektiv. Na oválu se běží štafeta, a přestože do cíle dramaturgického výběru doběhnou všichni, cenu získají jen tři. Schod je sice jen jeden, odstup ale vytváří. A pod sebou nechává ty ostatní, kteří by si podporu i pozornost dozajista také zasloužili. Nebylo by tedy snad lepší soutěžit s přesvědčením, že má prvenství svůj obhajitelný význam? Pokud se tedy tento více než o samotnou tvorbu neopírá o charaktery rozhodčích. Těmi byli pro letošek v hlavní soutěži scenáristka a dramaturgyně Anna Kopecká, výtvarník a kurátor Michal Pěchouček a programový manažer mezinárodního filmového festivalu v irském Corku Si Edwards.
Slunce svítí nad experimentálním filmem
Pochopitelně zajišťuje jistou dávku pozornosti již samotné uvedení děl. Krom výše zmíněných se jí dostalo v případě osobně laděného dokumentárního snímku Popel je jméno člověka (Popół imieniem jest człowieka, 2023) Eweliny Aleksandry Rosińské. Polská autorka studující na DFFB v Berlíně používá 16mm kameru Bolex k pravidelným záznamům výsečí světa kolem sebe, aktivně sbírá materiál, ze kterého může v budoucnu využít jakýkoliv ze záběrů pro nový projekt. V případě toho posledního však s myšlenkou zachycení křesťanského tématu pracovala vědomě již od začátku. Film se jí stal cestou vlastního vypořádávání se s kořeny i formou zachycení poklidného plynutí času.
Své místo v programu hlavní soutěže (stejně jako v programu letošního rotterdamského festivalu) nalezl také Porcupine – autor vystupující pod touto přezdívkou na eroticky zaměřené síti proti samotě a také před kamerou stejnojmenného filmu. Pro účely natáčení se postava vloupe do staré nemocnice, ve které se urbex estetika spojuje s potemněle vyčerpanou erotikou i kontrastním francouzským šarmem ženy tesknící za svým mrtvým manželem, která se do budovy také opakovaně vydává. Na místě činu se tak do popředí neočekávaně dostává otázka křehkosti mezilidských vztahů a lidského soucitu.
Svébytná forma křehkosti je zachycena také v díle Víta Pancíře Nic víc, které si mozaikovitým způsobem pohrává se stejnojmennou básní (i širší tvorbou) Františka Halase. Své české premiéry se dočkala již v loňském roce na festivalu PAF a přináší tak spolu s Revue Kroky Jiřího Havlíčka (taktéž premiérovanou na PAF 2022) a Tlapičkami uvedenými na Ji.hlavě další z možných výzev k zamyšlení v rámci soutěžní selekce a sice – pravidlo projekčního prvenství alespoň co do lokálního uvedení. Přičemž je ale pochopitelné, že větší množství soutěží a festivalů experimentální povahy na tak malém území, jakým je Česko, nutně vede k opakování, bez něhož by nemuselo být postihnuto to nejvýraznější. Možná, že i zde funguje pomyslný štafetový řád. Otázkou je jen, kolik kolíků unese.
Zmiňovaný snímek Revue Kroky byl letos kromě marienbadské soutěže vybrán také do soutěžní selekce Kurzfilmtage Oberhausen, což mu zpětně přináší určitou prestiž v rámci tuzemského vnímání. Svou kvalitu ale obhajuje sám za sebe. Staví na vytříbené práci s archivním materiálem pořadu Kroky, vysílaným v Československé televizi koncem sedmdesátých let, stejně jako autorsky zpracovaném materiálu s Jiřím Lábusem v hlavní roli. Lynchovská povaha dotáčeného jakkoli neprahne po jednoduché naraci, základní linka by se však dala popsat jako uvězněné bloudění. Linie nejdominantnější pak patří zvuku a mistrovské ruchařské práci, již má na svědomí Martin Ožvold.
K archivnímu materiálu propojovanému s nově vzniknuvším se již ze zvyku upíná také Zbyněk Baladrán. Se svým nejnovějším dílem Signatury některých věcí (2022) se také zúčastnil soutěžního klání, přestože největšího ocenění se mu již dostalo díky samotné možnosti vytvořit toto dílo u příležitosti třicátého výročí založení galerie Gandy jakožto zamyšlení se nad fungováním uměleckého provozu v posledních dekádách. Tomuto autorovi pohyblivého obrazu byl v programu zároveň věnován také celý samostatný blok představující retrospektivní pásmo sahající až k Pracovnímu postupu z roku 2004.
Rezonanci pracovního tématu nabídli ve výčtu těch, o nichž bych mělo být slyšet, i poslední ze soutěžících – Jakub Šťourač a Anna Luňáková se snímkem Základy práce Slunce (2022). Cesta do práce je osvětlena sluncem, cesta festivalového budování září o to jasněji. A je moc dobře, že na ni jde víc a víc vidět. Přestože by se to dle hesla letošního ročníku – You Saw Nothing – mohlo na první pohled jevit trochu temněji. Marienbad Film Festival má výlučné postavení a my, jakožto jeho návštěvníci, budeme nejšťastnější, když budeme mít možnost jej rok co rok znovu obhajovat. Ostrovů je třeba!
