Geniální arménský filmař Artavazd Pelešjan (* 1938) ohlásil po 26 letech „mlčení“ svůj nový film. Detailnější informace o snímku jsou ale zatím skoupé: nese název La Nature, podle některých zdrojů byl dokončen už v roce 2019, podle jiných nese vročení 2020. Svou délkou 62 minut lehce vybočuje z autorovy filmografie, v níž převládají filmy se stopáží kolem 10 minut (jen dva nejdelší – Roční období /1975/ a Náš věk /1983/ – se vešly do 45 min.). Při stylu jeho práce ovšem nejsou takto krátké filmy nijak překvapivé. Pelešjan se už od svých počátků v polovině 60. let profiloval jako tvůrce, který pro dosažení působivé modelace celistvého uměleckého díla využívá složitou a náročnou montáž. Přestože jeho filmy mají svým výrazem blízko k tvorbě avantgardistů, jakými byli např. Bruce Conner, Maya Deren nebo Dziga Vertov, bytostně avantgardní tvůrce Pelešjan nikdy nebyl. Jeho filmy jsou vždy pevně zakotveny v konkrétním tématu, které podávají v emocionálním a výsostně uměleckém tvaru. Pelešjan vytváří většinu svých filmů kombinací archivních a nově natočených záběrů, různým způsobem upravovaných (mění jejich rychlost, stranovou orientaci, rytmus střihu ap.) a prolnutých s hudbou a zvukovými efekty tak, aby dosáhl kompaktního audiovizuálního účinku. Jde mu o vytvoření básnického tvaru, v němž mizí rozdíl mezi fikcí a dokumentárním filmem. To vše svědčí o jeho víře v jedinečný jazyk filmu, jak to formuloval v rozhovoru s Jean-Luc Godardem v roce 1992: „Snažím se o střih, který kolem filmu vytvoří emocionální magnetické pole.“ (Svůj způsob tvorby nazývaný „distanční montáž“ rozpracoval ve významné teoretické práci Teorie distance z roku 1973.) Každý jeho film čerpá z univerzalistických témat, jako je narození, vyhnanství, soužití člověka s přírodou, role jedince a mas… Jde o kinematografii emocí, bez dialogu, herců nebo děje, jeho dílo oslovuje publikum svým lyrismem a empatickým pohledem na lidský osud.
Pelešjan byl širší světové veřejnosti prakticky neznámý až do počátku 80. let, kdy ho pro Západ objevil nejprve filmový kritik Serge Daney, a poté Jean-Luc Godard, který jej ve zmíněném rozhovoru pro Le Monde zařadil mezi nejdůležitější tvůrce světové kinematografie (podle Daniela Fairfaxe ze Senses of Cinema lze navíc vnímat rozhodující vliv Pelešjanovovy práce na Godardovy filmové eseje). Shodně s tím i Serge Daney o Pelešjanovovi napsal: „Najednou mám (příjemný) pocit, že se tváří v tvář setkávám s chybějícím článkem skutečné historie filmu.“ Dlouho se zdálo, že Pelešjanovova filmografie se uzavřela krátkým filmem Život z roku 1993, po němž se režisér odmlčel. Autor takových filmů jako Počátek (1967), My (1969), Roční období (1975), Náš věk (1983) nebo Konec (1992) setrvával v jakémsi tvůrčím „nebytí“, což vedlo v roce 2011 režiséra Petra Marcella k natočení filmového portrétu Pelešjanovovo ticho. (Tento stručný přehled doplňme ještě o poznámku, že v roce 2015 byl Artavazd Pelešjan hostem 19. Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, kde mu byla udělena cena za přínos světové kinematografii.)
Z toho mála, co o novém snímku La Nature zatím víme se zdá, že formálně půjde o Pelešjanovovu „klasickou práci“ založenou na střihu rozmanitého materiálu (z velké části získaného z internetu) v pečlivé kombinaci se zvukem. Pelešjan ve filmu sleduje soužití rozmanitých lidských komunit s okolním prostředím, na něž jsou často bytostně odkázány. Tyto lidské snahy jsou pak prostřídány záběry sopečných erupcí, zemětřesení a tsunami, nebo jsou postaveny proti obrazům grandiózních přírodních krajin. Z toho lze soudit, že autor ve filmu rozhodně uznává nadřazenost přírody, která je svou neúprosnou silou schopna překonat všechny lidské ambice. Ač většinu diváků ihned napadnou tematicky a formálně blízká díla jiných tvůrců (Reggio, Malick), bude La Nature asi nejvíce dialogem s Pelešjanovovým skoro půlstoletí starým filmem Roční období (1975) z prostředí kavkazských horalů, kteří s krajinou a přírodou kolem nejen „soužijí“, ale stávají se doslova její součástí.
