První ročník karlovarského festivalu bez Jiřího Bartošky se nesl ve znamení vzpomínek. Na zahájení byl promítnut celovečerní filmový rozhovor s bývalým prezidentem přehlídky, který byl natočen před čtyřmi lety, ale dosud nebyl nikde uveden. Na kolonádě byla k vidění výstava šedesáti portrétních fotografií. Dvou projekcí se dočkala Teorie tygra, jeden z Bartoškových slabších, nicméně divácky vděčných filmů. Jinak ovšem festival proběhl v zaběhnutém rytmu a na jeho chodu nebyla absence prezidenta znát. Bartoška vybudoval silný tým, který dokáže zorganizovat moderní, živou přehlídku, stále jednu z nejzajímavějších a obsahově nejpestřejších v Evropě.
Je to dáno i tím, že dramaturgie se nebojí riskovat a zařadit do programu díla, která přesahují rámec běžného festivalového mainstreamu. Týká se to nejen samostatné „avantgardní“ sekce Imagina – letos s filmy Jamese Benninga, Billa Morrisona nebo Maleny Szlam –, ale také obou soutěží nebo sekce Horizonty, která je sestavena z titulů uvedených již dříve na jiných festivalech. I když je hlavní soutěž přece jen stylově „usedlejší“, objevují se v ní filmy, které neztrácejí kontakt s širším publikem, ale zároveň nabízejí invenční, neotřelou filmařinu. Takovým byl například snímek Raději zešílet v divočině, jeden ze dvou dokumentů v soutěži. Režisér Miro Remo se nechal inspirovat stejnojmennou knihou rozhovorů Aleše Palána se šumavskými „samotáři“ a zaměřil se na dva z nich – sourozence Klišíkovi, žijící na odlehlém statku uprostřed hor. Snímek může vzdálené připomenout portréty svérázných venkovanů od Pierra Cretona nebo Bena Riverse, ale Remo jde svou vlastní cestou. Neusiluje o chladnou observaci z odstupu, ale noří se do jedinečného světa obou bratrů, citlivě s nimi interaguje a lehce dotváří jednotlivé situace, aniž by narušil přirozený chod věcí. Film tak dokáže na diváka přenést syrovost i nevšední krásu života mimo civilizaci.
Druhá soutěž Proxima je svým zaměřením otevřenější různým experimentům s filmovou formou. Uvádí často filmy debutantů, kteří neváhají prozkoumávat možnosti média, a i když mohou být jejich pokusy v lecčems nedotažené, nabízejí víc diváckých zážitků než akademicky odtažitá díla mnoha zavedených režisérů sázejících na jistotu. Zároveň je v Proximě k vidění tvorba těžko zařaditelných umělců, kteří film od filmu hledají znovu adekvátní výraz odpovídající danému tématu. Paula Ďurinová – slovenská filmařka, výtvarnice a spisovatelka působící v Berlíně – vloni v Proximě představila celovečerní debut Lapili, který byl obsahem i stylem zcela odlišný od aktuálního Neplaceného volna. Jediným společným jmenovatelem obou snímků je osobní prožitek, který autorka přetváří v širší společenskou výpověď. Tentokrát se Ďurinová zaměřila na téma vyhoření, přičemž vlastní zkušenost ji přivádí k jeho hlubšímu porozumění. Vede dialog sama se sebou i s lidmi, kteří si museli projít podobnou životní fází. Individuální přístup přechází v komunitní praxi naslouchání a sdílení. Základem snímku je zvuková stopa, kterou Ďurinová rozšiřuje o fragmentární záběry Berlína – vizuální stopy traumatu. Obrazy se vracejí, přetáčejí, skládají znovu dohromady. Montáž napomáhá vyrovnat se se vzpomínkami a zároveň neztratit kontakt se současností (záběry z pouličních demonstrací).
Na osobní bázi staví svůj nový film také Ondřej Vavrečka. Drobný motiv vyklízení bytu po blízkém člověku se stává spouštěčem úvah o stavu současné společnosti: od otázky udržitelnosti po ideu technického, ekonomického a sociálního pokroku. Názorový různohlas je provázán výstupy „chóru“ s ironicky podvratnými songy. Typická vavrečkovská koláž podtrhuje v obraze i zvuku napětí mezi digitálem jako progresivistickým ideálem a hmotnou skutečností (16mm film, analogové hudební nástroje). Svou humornou skepsí vytváří 1+1+1, jak se snímek jmenuje, trefný komentář k dnešku.
Mnohem tíživější výpověď skýtá dokument Julie Loktev Mé nežádoucí přítelkyně: Část I – Poslední moskevské vysílání. Protagonistkami jsou ruské novinářky, které navzdory zhoršující se politické situaci v zemi usilují o zachování nezávislé žurnalistiky. Loktev s nimi natáčela od roku 2021 a vytvořila si k nim blízký, osobní vztah. Aktérky ji vpustily do svých životů a umožnily na kameru zachytit nejen běžnou profesní rutinu, která je z podstaty věci naplněna dramatickým obsahem (reportování o totalitních praktikách režimu), ale také své soukromí, které je prostoupeno krutou politickou realitou. Všechny zpovídané novinářky byly státní mocí bezdůvodně označeny za „zahraniční agentky“ a postupně se kolem nich stahuje smyčka totalitní represe. Loktev na ploše necelých šesti hodin detailně dokumentuje mocenskou zvůli putinovského režimu s jeho stále silnějším podmaněním si společnosti, jež vrcholí po vypuknutí plnohodnotné vojenské invaze na Ukrajinu v únoru 2022. Mé nežádoucí přítelkyně jsou cenným svědectvím o fungování ruské opozice, která se dnes i pro nás stává důležitější než kdy dřív.
