Dotek s věčností
Vivere – militare est! (Žít znamená zápasit)[1]
Franz Jägerstätter,[2]obyčejný člověk, prostý sedlák, hluboce věřící muž, který chtěl žít skromný prostý život, mít rodinu, přátele, pracovat a prožívat radosti i bolesti bytí. Anšlus Rakouska hitlerovským Německem a druhá světová válka připravily pro jeho srdce a mysl zdánlivě neřešitelný, duchovně etický problém. Vnitřní duchovní čest a jeho víra se jej nekompromisně zeptaly – kdo jsem, odkud přicházím, kam jdu. Prostý člověk byl konfrontován se sebou samým v nejvnitřnější podstatě lidství. V naléhavosti, o které nikdy nepřemýšlel, protože ji prostě přirozeně v sobě měl.
V určitém smyslu se před ním otevřela hamletovská otázka být či nebýt, která samozřejmě a věrohodně vyvěrala z jeho nejhlubšího přesvědčení cti víry a svědomí. Přísahat zločinecké vojenské mašinérii věrnost nebo to odmítnout. Potvrdit či zavrhnout základní východisko smyslu celého jeho života, kterým byla láska jako komplexní obraz člověka a světa ve svém nerozdělitelném celku. V jediné chvíli se v jeho srdci a mysli otevřela podstata bytí jako integrita vědomí kosmu a vědomí člověka v souvztažnostech jeho víry, cti, mravní celistvosti a svědomí. Čas přirozeně ritualizovaného života je tichý, pozvolný a konstantní. Nemá konce ani počátku, je vrostlý do tepu lidského srdce, které rozhoduje o konání ve vztahu k životu, tak jako se musí orat, sázet, sklízet, tak i bázeň a krása jsou v entropické a protikladné jednotě lidského vědomí se skrytostí srdce harmonizovány věčností. Válka, zrůdná zvrácenost psychopatické lidské mysli nebo jakákoliv zvrácenost lidského konání umrtvují mravnost do strnulosti. Jakoby to Franz srdcem vnímal, že čas zmizel a všechno se uzavřelo v zapomnění na lidskost, do zvláštního, nepozorovatelného dechu zdánlivě lhostejné paměti vodopádů, skal a hor, a jediné, co v člověku žije, je skrytý vševědoucí tep lidského srdce, kde středobodem tohoto tepu ticha je Bůh, který se trvale ptá tím, že nám neodvolatelně vdechl duši živou… Kdo jsem… A jsem?… Pamatuješ si mě?… A jsi ty, když jsi pouze skrze mne…! Franz se začíná cítit jako „svůj mezi cizími.“ Nepoznává sousedy, které zná od narození… Jsou to najednou cizí, jemu vzdálení lidé. Je udiven tím, že není schopen, až na výjimky, najít s nimi společnou řeč. Všechno se proměnilo, i jejich svědomí, i jejich víra, i jejich charakter, i celý jejich smysl života. Do očí, srdcí i duší jim vstoupil neurčitě podivný, povýšený, bezostyšný strach, který dovoluje zostuzovat, obviňovat, plivnout i krást. Jako kdyby byli proměnění v duchu v nějaké zlovolné maškarády panoptika světa. Stali se stíny nicoty, aniž si všimli, že duchovně překročili řeku Léthé. Napili se a zapomněli na své člověčenství, na své svědomí cti, na svou víru v Člověka. Přiklonili se k druhému břehu. Stali se z nich duše nemrtvých.
Skleň noci se nad světem mizení,
zastři to stíny,
Bůh slzí,
do vod padají vroucí vltavíny.[3]
Jak silný a manipulativní je náš strach. Jaká je naše duchovně mravní hodnota ve vztahu k tomuto strachu a ke cti víry, víry náboženské i víry jako takové v obyčejnou lidskou ctnost, která je výsledkem celých dějin spásy ve smyslu souznění člověka a Všehomíra. Tázání, které se musí vztahovat do nitra sebe sama… vztahování se ke smyslu podstaty toho, co činím a jak to činím právě v souvislostech mojí ctnosti existenciální. Hlavní dilema Franze, který sám sobě položil otázku – můj život je přísaha věrnosti Bohu, tedy lásce. Nemohu se podstatě své bytosti, tomu, co ze mě činí duši živou, zpronevěřit tím, že budu přísahat zlu! Co znamená tázání – proč věřím, jak věřím, čemu věřím, co z toho vyplývá ve vztahu k mému životu, smýšlení, cti, mým nejdražším, ostatním, světu… Franz jakoby se celostně a bytostně nevztahoval výsostně k Bohu, ale skrze Boha k sobě a skrze své srdce k těm, kteří do jeho srdce patří. Z toho pak vyplývá otázka, jaká je naše čest víry ve vztahu k tomu, jak smysluplné je naše chování v souvislosti k všeobecně vnímanému „vyššímu principu mravnímu“. Tedy nikoliv já a Bůh, ale Bůh a já v něm. Je to kategorický imperativ.
Evangelium jako schéma života spravedlivého a v pravdě cti víry
In medio stat virtus (Ctnost stojí uprostřed)
Zrcadlo včerejška, na druhé straně burcující zvony dneška, zítřka a jakékoliv budoucnosti… žijeme v paradigmatu hodnoty lidství, které se uskutečňuje právě v této chvíli, protože už bylo, je a bude, ale my zapomněli…
Jako bychom prodali vztah k věrohodnému životnímu smyslu (hledání a nacházení priorit: kam v životě směřuji… [hledám-li] a proč hledám, v jakém jsem vztahu k obětování a odpuštění…? A jsem připraven, jako člověk, podstoupit oběť?) za pomíjivé bezprostřední pragmatické výhody okamžité existence svého tělesného bytí… to všechno vyplývá z onoho, v podstatě, záměrného zapomnění, protože užívat si je tak „sladké“.[4]
Sedlák Franz Jägerstätter, jeho žena, jeho rodina a ostatní, kdo jsou součástí jeho života v dobrém i zlém, skrze jeho srdce, uskutečňují cestu utrpení skrze vlastní čest víry, jako částice jednotného nerozdělitelného celku jediného nerozdělitelného života. A jestliže je cesta i v utrpení věrohodná, otevírá se podobenství evangelní reality křížové cesty.[5] Do jejich srdcí jsou zatloukány hřeby temného svědomí a vědomí všech, kdo se cítí být ohroženi ve svých životních jistotách, kdo se domnívají, že nejsou vinni. Protože je doba všeobecného zatloukání hřebů do jiných srdcí… a to se především týká nás, tady a nyní!
Krátká scéna rozhovoru Franze se soudcem, kdy soudce, vzdělaný předtotalitní právník, který jediný má moc poslat odsouzeného na smrt, přeruší jednání, nechá si přivést Franze do své kanceláře a zeptá se ho: „Soudíte mne?… Franz: „Ne, nesoudím. Neříkám, ten je zkažený a já ten správný. Nejsem vševědoucí. Člověk se může mýlit a nemůže z toho vyváznout, aby svůj život očistil. Možná by to chtěl odestát, ale nemůže. Cítím ale, že nemohu udělat něco, co považuji za špatné.“ Soudce: „Máte na něco takového právo?“ Franz: „Mám právo ho nemít?“ Franze vojenská justiční stráž odvádí a soudce ví o své vině a ví o nevině Franze a na malou chvíli zaváhá do své viny, a pak jej odsoudí k smrti, protože jeho koupená čest nemá právo mít pravdu cti. Ale ve své podstatě je to rozhovor soudce se sebou samým a jeho ctí svědomí.
Láska je také utrpení bezmoci… odpuštění by bylo vytahování hřebů a hojení ran… jenže, komu odpouštět a kdo by odpouštěl nám… a zejména co – vlastní bezmoc, vlastní strach a nejistotu mysli, nebo jejich strach, naše i jejich zhanobení srdce… nebo odmítnutí lásky??! Ale láska je Bůh!
„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“[6] Ale kdo z nás je věrohodně s Kristem ve svém srdci? Svatí. Ale kdo z nás jsme svatí…? Všichni! Skoro všichni obyvatelé Sankt Radegundu s děsem v duši odmítají svatost a ve jménu domnělé sebespásy volí zhanobení vlastního srdce… jaké je to samé srdce a ta stejná mysl potom, když zvoní umíráčkem za Franze a oni stojí v polích mezi klasy zralého obilí, které jako dar Boží jim voní do srdcí, pod otevřeným nebem… a zvon proniká jejich bolest nad sebou samými… protože ví… jakoby právě nyní uzráli, pochopili, uvědomili si svou nicotu… pod otevřeným nebem zvon proniká jejich bolest z ošklivosti nad sebou samými… slyšíme my tento zvon…?
„Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? Ale v tom ve všem slavně vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval.“ Řím 8, 35,37
(Text je úryvkem z delšího eseje, který byl později publikován na webu Film & spiritualita.)
Poznámky:
[1] Lucius Annaeus Seneca
[2] Franz Jägerstätter, sedlák z Horních Rakous, odmítl v r. 1943 přísahat věrnost Adolfu Hitlerovi a jeho armádě kvůli své víře v Boha a svědomí cti. Byl odsouzen k smrti a popraven gilotinou 9. srpna 1943. Roku 2007 byl prohlášen za blahoslaveného papežem Benediktem XVI. Takových lidí bylo tehdy v Německu popraveno cca 25 000! Ví o nich naše historická paměť? Ví o nich naše srdce?
[3] František Halas
[4] Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom. Kaz 1, 8–11
[5] „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho. Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale sám sebe zahubí, nebo si uškodí?“ Lk 9, 23–25
[6] Lk 23, 34
