Už se pomalu stává zvykem, že každý ročník karlovarského festivalu vyvolá nějakou „kontroverzi“. Ať už to byla cena pro Mela Gibsona, sponzoring Zbrojovky, nebo letos účast Johnnyho Deppa, vždy se na festival snesla kritika ze strany levicově-progresivních publicistů, kteří upozorňovali na to, že se akce zpronevěřuje současným společenským standardům panujícím na „vyspělém“ Západě.
Reakce organizátorů byla spíše rozpačitá. Dobře je to vidět na kauze Depp, kdy festival kritiku nejprve přecházel mlčením, což pokrokáře popudilo ještě víc. V jejich logice je totiž přirozené amerického herce, který se měl dopustit domácího násilí, vůbec nezvat, profesně ho vymazat a společensky zrušit. To je jediná přípustná volba, neboť festival musí být uvědomělý (woke) v úsilí o odstranění mocenských struktur vytvářejících společenskou nerovnost (Deppovo násilí jako projev mužského privilegovaného postavení).
Když se tak nestalo, a Depp byl přesto pozván, mělo z pohledu pokrokářů následovat alespoň patřičné vysvětlení s odkazem na presumpci neviny a s jasným odsouzením domácího násilí jako takového (jak to učinil například festival v San Sebastianu). V éře progresivismu už totiž nestačí, aby instituce normálně fungovaly, ale je zapotřebí, aby se staly morálními majáky na cestě ke spravedlivější společnosti. Když toto neučiní – jako KVIFF –, vrhají na sebe stín méně etické, zpátečnické a – opět – málo uvědomělé instituce.
Karlovarský festival jakoby tápal, jak se v této situaci zachovat. Po prvotním mlčení se vyjádřil v rozhovoru pro festivalovou televizi výkonný ředitel Mucha, že vůbec netušil, jak kontroverzní Deppův případ je. Tento přístup překvapeného naivky je snad ještě horší. Mezinárodní festival nemůže ignorovat společenský kontext, v němž funguje, tím spíš, když je jeho atmosféra stále vyhrocenější, což při neopatrné komunikaci může vést k poškození reputace celé přehlídky.
Do budoucna má, zdá se, KVIFF na výběr ze tří možností, jak v současné radikalizující se době působit. Tou první je zachovat status quo a zkoušet tancovat mezi vejci s tím, že se podaří udržet dosavadní kurz. Lze však předpokládat, že tlak ze strany progresivistů bude sílit. K zahraničním médiím a organizacím, které jsou čím dál víc woke, se připojuje rozšiřující se segment českých pokrokových publicistů, kteří dostávají prostor ve velkých či veřejnoprávních médiích. Tomuto tlaku bude těžké čelit a je jen otázkou času, než festival nějakým způsobem zareaguje.
Je docela možné, že jako drtivá většina přehlídek na Západě ustoupí a přijme pokrokářskou agendu. Stane se jedním z mnoha zaměnitelných festivalů s jasně deklarovanou diverzitou ve štábu i programu, propagací LGBT témat, důrazem na ženská a lidská práva, zohledněním rasové otázky a v neposlední řadě samozřejmě závazkem k uhlíkové neutralitě. Zavděčí se tím kritickým novinářům, kteří budou vůči němu zprvu shovívavější, ale zároveň ho to uvrhne do určitého politického trendu neustálé honby za stále větším pokrokem. Jakmile z ní trochu sleví, bude znovu pranýřován.
Poslední možností je progresivistický diktát odmítnout a jasně se vůči němu vymezit. Najít si svou cestu, kdy se nebude přizpůsobovat okolnímu tlaku a zároveň si vytyčí vlastní sebevědomou politiku. Ta samozřejmě může být citlivá k přírodě a vstřícná k menšinám, ale nemusí dryáčnicky aplikovat schémata jednoho ideologického mustru. Nejbližší ročníky ukážou, jakým směrem se festival vydá.
