Českou republiku v rámci Dnů evropského filmu navštívila castingová režisérka Lucy Pardee, jež pracuje především v oblasti nezávislého filmu a je klíčovou spolupracovnicí režisérky Andrey Arnold. Pardee v Praze zároveň ve spolupráci se Cinergy uvedla svou masterclass. Rozhovor vznikl několik hodin před ní.
Vaše práce se odvíjí od poznávání spousty lidí, mnohdy k nim pronikáte na silně osobní úrovn. Umíte si v tomto ohledu nastavit hranice?
Když jsem byla mladší, bylo to pro mě obtížné. Profesní a osobní roviny jsem neoddělovala. Balancování mezi těmito dvěma polohami je nesmírně důležité. Když hledáte a poznáváte neherce, musíte k nim přistupovat s takřka pastorskou péčí. Musíte je povzbuzovat a brát ohled na jejich osobní život, strasti, které zrovna prožívají. Už jsem se ale naučila neodpovídat na zprávy uprostřed noci a mít čas pro sebe, ačkoli s ostatními stále sdílím své osobní číslo. Pro můj tým máme ale zařízené pracovní telefony, aby už od začátku byly hranice jasně nastavené.
Jak si dobíjíte sociální baterky? Jakkoli vás práce naplňuje, musí to být v určitých chvílích vysilující…
Lidem se dokážu obětovat. Jsem zvyklá pracovat opravdu hodně a dlouho. Kupříkladu když máme nějaké čekatele na casting, vždy se s nimi chci potkat ještě před začátkem a poznat je, ačkoli to má práce v zásadě nevyžaduje. Když mám ale castingy 16 dní v kuse bez jakékoli pauzy, nejraději bych byla zavřená doma sama se sebou. Můj manžel je zahradník, často tak relaxuji tím, že mu pomáhám. Manuální práce je pro odpočinek to nejlepší. Zemitá práce uvolňuje hormony štěstí. Nedávno byl den matek a dostala jsem k němu motyku. Nikdy mě nic nepotěšilo více.
Vycházela, pro vaší profesí klíčová, fascinace lidmi a jejich příběhy skrze filmy? Pohltil vás nejdříve svět kinematografie, práce s lidmi, nebo šlo o kombinaci obojího?
Moji rodiče byli velcí cinefilové. Od malička jsem sledovala autorské filmy od Hitchcocka či Bergmana. Stejně jsme sledovali Freda Astaira. Zároveň mám čtyři sourozence, tam se zrodil můj zájem o lidi. Bavilo mě zkoumat mezilidskou dynamiku. Byla jsem zvědavé dítě. Celý život zkoumám lidi a jejich příběhy, což začíná mého třináctiletého syna otravovat, jelikož neustále na někoho zírám. Za mou filmovou gramotnost však mohou především rodiče a i díky tomu si tolik užívám práci s režiséry a režisérkami. Jsem s nimi propojená, i když to je třeba jen podvědomě.
Za vaší více než dvacetileté profesní zkušenosti – jak moc se vaše práce změnila? Předpokládám, že mobily a sociální sítě jsou klíčovými faktory.
Změnilo se toho opravdu hodně. Například při castingu filmu Fish Tank, tehdy jsem ještě pracovala jako asistentka produkce, jsme neměli žádné fotky, ani jsme nic předem nenatáčeli. Měla jsem tehdy tlačítkovou Nokii. Dnes je oslovování lidí na ulici mnohem jednodušší. Ihned se jim můžete díky chytrým telefonům a sociálním sítím prokázat. Dříve byl od oslovených lidí cítit ostych a určitá nedůvěra. V digitálním prostoru máme možnost většího zásahu. Nicméně, to mi tehdy říkala filmařka Penny Warcock, nesmíme pouze vyvěšovat inzeráty ve stylu „chcete si zahrát ve filmu?“, naopak, musíme za lidmi chodit a aktivně je oslovovat. Ty nejzajímavější typy lidí většinou najdete mimo jakékoli struktury. Takže inzeráty na sociálních sítích jsou super, ale nikdy to nebude ta jediná věc. Sítě navíc silně zkreslují realitu a kolikrát to pak casting komplikuje. Nejužiečnějšími nástroji jsou pro mě whatsappové skupiny maminek. To je pro casting dětí zlatý důl. Digitální technologie beru tedy jako přínosný bonus, to hlavní ale stále spočívá v přímém kontaktu.
Každý člověk je unikát a nechci cokoli generalizovat, nicméně změnil se za dobu vaší praxe nějak přístup lidí v momentě, kdy je na ulici oslovíte? Streetcasting je velmi specifická metoda.
Záleží kde se zrovna pohybujete. Já jsem většinou jedinou castingovou režisérkou, kterou oslovení poznali a poznají. Nemají s tím pochopitelně žádné zkušenosti. Pro mnoho z nich to představuje unikátní příležitost. Jsou tomu otevření. Navíc teď díky influencerům panuje určité dogma, že můžete být úspěšní díky tomu, že jste prostě sami sebou, ačkoli to není něco, co bychom od nich v závěru žádali. Teď se nám často stává, že kvůli YouTube si spoustu lidí myslí, že se stali součástí nějakého pranku. Případně si oslovení myslí, že točíme nějaké video. Lidé jsou rozhodně otevřenější, zároveň od nich ale cítím menší upřímnost.
V čem je streetcasting nejhodnotnější a pro vás nejdůležitější? Dosahujete díky němu větší autenticity?
Třeba já nehledám pouze děti a mladistvé, kteří se zajímají o herectví. Pátrám ve sportovních týmech či různorodých kroužcích, spoustu času trávím pozorováním v samotných třídách. Casting dětí je díky jejich čirosti a neotesanosti oproti dospělým snadný. Dospělí už o sobě mají jasně zakořeněnou představu. Vystoupit ze zajetých pořádků je pro ně těžké. Pro mladší je všechno nové a atraktivní. Streetcasting mladých je tak u nás v Británii relativně rozšířený. Streetcasting obecně pak vždy vyžaduji. Pokud chceme reprezentovat a vyprávět příběhy co nejširšího spektra lidí, musíme čerpat především od nich. Herectví by nemělo být privilegovanou disciplínou. Jsem politicky motivovaná. Není fér, že v britské kinematografie jsou nejvíce slyšet privilegované hlasy, zároveň se ale v posledních letech průmysl snaží umění zpřístupnit všem.
Pro většinu lidí je pracovní náplň castingové režisérky stále trochu abstraktní. Spadá do kategorie celá desetiletí opomíjených filmových profesí. Cítíte v tomto směru nějaký posun? A je důležité o vaší práci s veřejností komunikovat?
Při rozhovorech je mi vždy trochu trapně, nejsem zvyklá být na této pomyslné straně. Je ale důležité si připomínat, že film je kolektivní dílo. Nikdy jsem nepracovala s někým, kdo by nespolupracoval. Stále žijeme s iluzorním obrazem velkých géniů a je samozřejmě jednoduché tomu podlehnout. A samozřejmě, pracujeme na vizi jednoho kapitána, každý však musí sehrát svou umělecky stejně hodnotnou roli. Za casting bude příští rok poprvé udělován Oscar. Posledních pět let se předává za casting BAFTA, proti čemuž bylo zprvu spoustu opozičních názorů. Část veřejnosti i filmařů měla castingové režiséry za pouhé koordinátory s tím, že celý film si přece castuje hlavně režisér. To ale rozhodně není moje zkušenost. Castingová režie je plnohodnotně umělecká profese. Čím více můžeme mluvit o diverzitě a úlohách filmařské komunity, tím lépe.
Jste členkou sdruženích castingových režisérů. Jaké třeba aktuálně řešíte problémy?
Nejpalčivější je teď problematika self-tape nahrávek. Spousta lidí na to velmi spoléhá, především v post-covidové době. Já mám ohledně toho ale obavy, ačkoli self-tape také ráda využiji. Omezovat přístup mladých herců pouze na místnost a mobil před nimi je značně limitující. Kontakt s castingovými režiséry se u mnohých vytrácí. Přitom zkoušky v mísnosti s castingovým režisérem jsou tím nejbezpečnějším prostorem pro úspěch. Ihned si můžeme vyměnit názory a poznámky. Vždy se dostaneme k něčemu niternějšímu a zajímavějšímu. Při přílišném spoléhání se na self-tape pak mohou nastat i praktické problémy už při samotném natáčení. Vztah herců a castingových režisérů kvůli tomu značně chřadne. Není mezi nimi žádné pouto, už se pravidelně nepotkávají. S tím je třeba něco dělat a najít nějakou střední cestu, o což se sdružení snaží.
Doporučila byste nám práci některých vašich kolegyň či kolegů? Koho se vyplatí sledovat?
Je jich určitě hrozně moc. Isabella Odoffin, jež pracovala na černé komedii On Becoming a Guinea Fowl. Pro mě šlo o jeden z nejdokonaleji obsazených filmů. Lara Manwaring je úžasná, jen málokdo dělá takové množství streetcastingu a navíc tak brilantně. Shaheen Baig, která má za sebou teď úspěch s Adolescentem, je jedním z důvodů, proč lidé jako já mohou pracovat tímto stylem. Škála jejích různorodých metody je inspirující. Ona je pomyslnou titánkou. Položila silné základy. Za všechny mé kolegyně jsem nesmírně vděčná, mohla bych jmenovat několik hodin.
Mám pocit, že castingová režie je ženskou doménou. Je to tak?
Ano, ženy drtivě převažují. Bylo tomu tak vždycky. Podle mě je to také jeden z důvodů, proč se tato profese tak dlouho nebrala a v určitém ohledu stále nebere vážně. Spousta lidí, především mužů, v ní nevidí skutečnou práci, ani uměleckou disciplínu.
Nejste z této skutečnosti frustrovaná?
Nepřipouštím si to. Má práce je nesmírně zábavná a lidská. Je těžká, ale miluju ji. Spoustu času trávíte zkrátka tím, že vám je s ostatními lidmi hezky. Bavíte se, smějete a to je přece skvělé. Možná nosím růžové brýle. Ale vždy si uvědomím, jak moc šťastná jsem. A že se touhle prací mohu posledních 20 let živit.
