Slabý scénář, silné momenty atmosférotvorné kamery a nelehké herecké úlohy, pojaté spíše vnějškově. Rozporuplný dojem. Tak by se daly lapidárně shrnout kvality filmu Kryštof režiséra Zdeňka Jiráského.
Titulní postava je mladík, který je chráněncem a novicem v klášteře na šumavské česko-německé hranici. Píše se duben roku 1950. Právě na tuto dobu po přípravných, ideologicky vedených soudních procesech naplánoval komunistický režim Akci K, nejmasivnější útok na církevní instituce. Během něho provedl násilnou likvidaci klášterů a mužských katolických řeholních řádů. 2376 řeholníků z více než dvou set míst bylo podle zdrojů Ústavu pro studium totalitních režimů zatčeno. Příběh Kryštofa je – zjednodušeně řečeno – příběhem jednoho z mála, kterému se podařilo z této „Bartolomějské noci“ katolické církve v Československu uniknout.
Málomluvný Kryštof v podání debutujícího Mikuláše Bukovjana se do kláštera patrně uchýlil ani ne tak ze spirituálních důvodů jako kvůli rodinným a politickým okolnostem, jak film posléze odhaluje. To, že nám jeho vnitřní svět víry a svědomí, stejně jako kodex cti a oběti zůstává spíše skryt, by nebylo nutně negativem, pokud by Jiráského snímek prodléval v obrazech, které pasivního hrdinu ukazují jako určité projekční plátno doby a jejího marasmu. Kryštof se ale záhy vydává na cestu vybavenou mnoha žánrovými prvky krimi i westernu. Jeho útěk začíná v momentě, kdy si pohraničníci na udání počíhají na skupinu mladých lidí, kteří míří přes hranice. Až na jediného jsou postříleni. Jediným zbylým je Cyril (Dávid Uzsák), se kterým se osiřelý Kryštof vydává na cestu po Česku. Navštíví svoji rodinu, svého duchovního, pokusí se ukrýt na trampské chatě v Posázaví a vrací se zpět do Sudet, aby Cyrila doprovodil přes hranice. Cyril je ale při návštěvě kina zatčen. Kryštofa zachrání přízeň Johany (Alexandra Borbély) z místního statku, která stejně jako řádoví bratři čelí uzurpátorským choutkám komunistické moci. Pro Kryštofa snad může představovat chybějící mateřskou lásku.
Logika celé Kryštofovy cesty je dosti nejasná. Dává nám sice zřetelnou představu o tom, že nápomocný čin, vycházející vstříc někomu perzekvovanému, je v roce 1950 vysokým rizikem, které mnohé děsí. Ale neposkytuje společně s hlavní postavou, která mlčky přijímá všechny ústrky i viděné hrůzy, představu žádného plánu ani osudu. Kryštofa nepohání vůle k vlastní svobodě, protože ji má na dosah, ale hranici nepřejde. Ani touha po pomstě, protože se nestaví na odpor a nedává najevo žádnou agresivitu, ani racionální angažovaný altruismus, protože nejedná plánovitě. Kryštof se patrně nevyzná sám v sobě. Diváci se v něm nevyznají také – příliš jim nepomáhají ani herecké výkony – řada představitelů je vybraná podle výrazné tváře, jiní nemají ve scénáři Josefa Kurze k dispozici dobré dialogy a trpí i banální přímočarostí (vedlejší postavy Kryštofova otce nebo Cyrilovy expřítelkyně). Komunistický režim je reprezentován opilými brunátnými typy (Ondřej Malý), nebo zatýkajícími vojáky s prsty na spoušti či nahánějícími mnichy na korbu auta. Ti chladnokrevně nechají mrtvoly právě postřílených mladých lidí ležet v lese s tím, že se vrátí později. Jsou to stereotypní obrazy lůzy, která má v dějinách právě navrch. V českém filmu už jsme je viděli mnohokrát.
Film se v závěru vrací na stejná místa a rámuje příběh takřka identickou scénou převádění přes hranice. Souměrnost a symetrie ale film příliš necharakterizují. Katarze se nedostavuje, protože má-li jít o vyjádření Kryštofova odhodlání působit jako převaděč a pomáhat těm, které režim vyhání na okraj, neposkytuje k tomu film takřka žádnou oporu. Stejně dobře může jít o odevzdanou oběť. Kryštof si totiž v noci na hranici všimne záblesku baterky mezi stromy, ale přesto Johanu zanechá na hranici a vydá se zpět, vstříc dávkám ze samopalu pohraniční stráže.
Co tedy z Kryštofa po skončení projekce zbývá, je dojem jednoznačně protikomunisticky laděného díla s nevtíravou hudbou Kataríny Málikové a některými silnými obrazy kameramana Michala Černého (v řadě materiálů k filmu je uveden pouze jako MCC). Kromě šumavských atmosfér s lesnatými horizonty a nevlídným počasím (mlha, déšť, sněžení) jsou to některé geometrické kompozice z interiérů, jako je například scéna se zastrašeným knězem (v podání Petra Stacha) v kostele. Michal Černý má za sebou stylově disparátní spolupráci s Ivem Trajkovem, Ivanem Vojnárem a na některých dokumentárních filmech jako např. Dva nula. V Kryštofovi můžou některé jeho obrazy působit snad až samoúčelně, protože zdobí scénář rozpadající se na jednotlivé momenty. Kryštof jako film i jako postava prostě zůstávají v mlhách, které jen částečně zakrývají vypravěčské slabiny.
Kryštof
(ČR – Slovensko 2021)
Režie: Zdeněk Jiráský
Scénář: Josef Kurz
Kamera: Michal Černý
Hrají: Mikuláš Bukovjan, David Uzsák, Alexandra Borbély, Luboš Veselý, Stanislav Majer, Eva Josefíková a další
Délka: 101 min.
Distribuce: Bontonfilm
Premiéra: 21. 10. 2021
