Tchajwanský režisér malajského původu Tsai Ming-liang představil v únoru na 74. ročníku festivalu Berlinale ve světové premiéře patrně poslední ze série svých „chodeckých filmů“. Novinka nese název Abiding Nowhere (Wu suo zhu, 2024), byla uvedena mimo soutěž a zavádí diváky a divačky do amerického Washingtonu.
Tsai Ming-liang proslul mezi návštěvníky filmových festivalů, ale i světových galerií meditativně laděnými filmy s limitovanou narací. Celá jeho filmografie je až na výjimky (jakou je například zřídka uváděný středometrážní film Madam Butterfly z roku 2009) spojena s hercem Lee Kang-shengem (opakovaně nesoucím ve filmech jméno Hsiao Kang), jehož režisér objevil před natáčením celovečerního debutu Rebelové neonového boha (Qing shao nian nuo zha, 1992) a s nímž spolupracoval mimo jiné i na snímcích Sbohem, Dragon Inn (Bu san, 2003), Toulaví psi (Jiao You, 2013) a na celovečerním filmu Dny (Rizi, 2020).
V roce 2012 započal Tsai snímkem Walker, který je dnes dostupný online, sérii krátkometrážních i celovečerních filmů, ve kterých sledujeme bosého Lee Kang-shenga s oholenou hlavou a v rudém mnišském rouchu při pomalé chůzi. Ruce má založené ve sluneční pozici surya mudra – s dlaněmi obrácenými vzhůru a spojenými palci s prsteníčky. Prochází městy i přírodou, nejčastěji ale kulturní krajinou. Ukazují to dobře i úvodní záběry z novinky Abiding Nowhere, v níž ústřední postavu vidíme uprostřed svěže zeleného lesa, ale postupně zaznamenáváme zvuky silnice a civilizace.
Nevíme, kam míří ani odkud přichází
Chodecké filmy vyžadují velké plátno, bez kterého se vytrácí soustředěná divácká pozornost kinosálu nebo galerie. Nevíme, kam Leeova postava míří ani odkud přichází. Pozorujeme ji v kontaktu s okolím v neobvykle intenzivní podívané, která ani za deset dokončených snímků nevyčerpala svůj obrazový a kontemplativní potenciál. Filmy rozvíjejí náš cit pro detail i plynutí času, obsahují velké množství souvislostí, o kterých lze přemýšlet, stejně jako úsměvných situací vyplývajících z neobvyklých kontaktů. Při jejich sledování se však také můžete nechat jednoduše unášet prožitkem, jelikož extrémně pomalý pohyb má své nesporné, až fyzicky pociťované divácké kvality a statické obrazy disponují okouzlujícím světlem a dobře připravenými, nikoli však vyumělkovaně nebo efektně působícími kompozicemi.
Tsai v rozhovorech uvádí, že prvotní inspirací k chodeckým filmům mu byla divadelní produkce, kterou připravil společně právě se svým přítelem, hercem a stálým spolupracovníkem pod názvem Only You v roce 2011. Režíroval tehdy Lee Kang-shenga na scéně a byl fascinován jeho pomalou chůzí, která trvala 17 minut. A to režiséra podnítilo, aby natočil film, který by podobnou performanci zachytil a puristicky neobsahoval takřka nic jiného než právě chůzi. Tsai začal vyrážet s minimálním štábem na různá místa světa s cílem natočit během deseti let soubor „Walker filmů“. Využíval často pozvání od festivalů nebo stipendia renomovaných galerijních institucí jako Benátské bienále, Smithsonian Institute nebo estival v Marseille.
Cesta po Hedvábné stezce na západ
Tsai Ming-liang do koncepce filmu nepromítl jen svoji fascinaci Lee Kang-shengem, jeho fyzickým zjevem i dlouholetým vztahem k němu, ale také svůj intenzivní zájem o Cestu na západ, jedno z klasických děl čínské literatury napsané v 16. století za dynastie Ming. Mnohem víc než o Opičího krále, nejznámější postavu často zpracovávaného kulturního pokladu, šlo Tsaiovi o mnicha jménem Chen Xuanzang (v české transkripci Čchen Süan-cang), který se vydal na sedmnáct let dlouhou pouť po Hedvábné stezce. Tu právě Cesta na západ přivedla do nejširšího povědomí. Tsai nám umožňuje meditovat pomocí intenzivně vnímaného obrazu nebo prozkoumávat významy, které pro něj a pro současnou civilizaci taková pomalá pouť může mít. Jde o splnění vytyčeného úkolu, meditaci, položenou otázku nebo třeba rebelské nonkonformní gesto vymykající se tempu a normám současnosti?
Výsledné filmy včetně Abiding Nowhere nabízejí různé variace na původní téma. Vždy sledujeme jednu nebo více postav na extrémně pomalé cestě prostředím. Okolí nahodile (ne)reaguje. Občas si Lee Kang-shenga někdo vyfotí nebo je zaskočen jeho přítomností v rušné křižovatce. A my můžeme uvažovat nad dvojím plynutím času, samotou v davu, míjením i setkáváním dvou rovin, dvou duší nebo zprostředkovaně například kultur Východu a Západu. Tato dimenze mimochodem vystupuje silněji do popředí ve filmu Cesta na Západ (Xi You, 2014), kde společně s Leem paralelně putuje Denis Lavant.
Meditace v míjení
V Abiding Nowhere je kromě Lee Kang-shenga přítomen v podobné chodecké úloze také thajský herec a nový Tsaiův blízký spolupracovník Anong Houngheaungsy, který hrál podstatnou roli již ve filmu Dny. Snímek doprovází anotace o dvou osamělých duších na oddělených cestách podobným prostorem, které se nikdy neprotnou. „Nic se mezi nimi nestane. Neodehraje se žádný příběh. Jejich chůze je jako meditativní modlitba srdce a duše.“ Míjení, volně interpretovatelná, ale bezprostředně předložená tělesnost dění a paralelní osudy na různých místech byly už součástí Dnů, stejně jako kulinární nebo zdravotní motivy. Chodecké filmy se staly také průběžnou kronikou života Tsai Ming-lianga a jeho spolupracovníků.
Název Abiding Nowhere, přeložitelný jako Setrvávat nikde, pochází z Diamantové sútry, posvátného textu mahájánového buddhismu. Jejím obsahem je učení o bezpodstatnosti všech jevů, ať už v mysli člověka, nebo v tom, co ho obklopuje. Přijetí faktu, že všechny aspekty hmotného světa i lidské mysli jsou jen iluze, je podle buddhismu nutným předpokladem k osvícení.
Kontemplace i pro nevěřící
Vyznění Tsaiových chodeckých filmů je nicméně svým způsobem ekumenicky kontemplativní a nemusí být ani vnímáno v buddhistickém náboženském slova smyslu. Jeho výhodou je přenositelnost mezi kulturami, v čase i prostoru, tematizovaná jak filmovými obrazy, zasazenými do Hongkongu, Malajsie, Francie nebo USA, tak samotným několikanásobně přeneseným původem legendy o sedmnáct let putujícím mnichovi. Stačí si uvědomit současnou filozofii zastavení se v rychlosti, vnímat možný (ale Tsaiem nijak konkrétněji neartikulovaný) komický i kritický potenciál extrémně pomalého pohybu uprostřed spěchajících měst. Anebo se zaměřit na silné tendence v západních kulturách, v nichž se pěstují dlouhé poutě a treky, stejně jako zcela nenáboženské, například sportovně pojaté formy očištění nebo chvilková vymanění se z civilizační normativity.
Desítka chodeckých filmů Tsai Ming-lianga ukázala, že velmi jednoduchý, fyzicky unikátní, kulturně silně zakořeněný, ale přitom univerzální koncept je variovatelný bez ztráty smyslu a účinku. A to proto, že do sebe nechává vstupovat různé kontexty už přítomné v naší divácké mysli, ale žádnou interpretací se ho nedá zcela zmocnit. Zůstává unikátním vizuálním zážitkem od jednoho z nejinspirativnějších režisérů současnosti.
(Text vyšel ve Filmu a době 2/2024.)
