Andrej je obyčejný mladý Ukrajinec a řídí kosmickou raketu. V křesle vesmírné lodi na první pohled poněkud připomíná současného prezidenta Ukrajiny Volodymyra Zelenského. Andrej je hlavní a jediný hrdina ukrajinsko-belgického filmu Ty jsi vesmír (Ty – kosmos, r. Pavlo Ostrikov). Podobnost se současným ukrajinským prezidentem spočívá metaforicky i v tom, že sám řídí těžce ovladatelný stroj a jeho cesta vesmírem je nepředvídatelná.
Snímek patřil k hitům na mezinárodním filmovém festivalu evropských filmů Crossing Europe v Rakouském Linci (29. 4. – 4. 5. 2025). Festival se každoročně vyznačuje kvalitním programem a nabízí tak zajímavý průřez kinematografiemi z celé Evropy. Linec je univerzitní město a filmy rozmanité původem i žánrově si v něm najdou vždy své publikum. Navíc město podporuje i místní a mladé filmaře svými dalšími speciálními sekcemi.
Od vypuknutí válečného konfliktu na Ukrajině v roce 2022 festival filmově podporuje Ukrajinu a každý rok představuje filmy z Ukrajiny a filmy ukrajinských filmařů. Velmi silné příběhy s ukrajinskými motivy v Linci přišly v hraných filmech, které paradoxně frontu a válečné běsnění neukazují. Válka je v nich ale, jak cítíme, latentně přítomná.
Vize Ukrajiny po válce
Film Ty jsi vesmír je možné chápat jako one man show, film jednoho herce. Přesto pojímá celý svět, nota bene celý vesmír, jak implikuje název filmu. Jsme v blízké budoucnosti a Ukrajinec Andrej je zaměstnán jako řidič vesmírné rakety, která převáží jaderný odpad ze Země na jeden z Jupiterových měsíců. Lidstvo na Zemi totiž rozhodlo, že jaderný odpad, který nikdo nechce, bude odvážen k Jupiteru. S výmluvou, že to je ekologičtější i ekonomičtější, jak ukazuje úvodní animované video, ironicky simulující marketingový nábor řidičů pro roli vesmírného převozníka jaderného odpadu.
Jeho spolucestujícím je uměle inteligentní robot, který mu po ránu vykládá vtipy, posílá ho do fitness části na palubě, referuje mu o nutných opravách na lodi nebo mu překládá zprávy z jiných jazyků ze Země. V jednom okamžiku proběhne ve vesmíru zvláštní silný světelný úkaz. A Andrej zjistí, že explodovala Země a on zůstal jediný živý člověk ve vesmíru. Pak se ale odkudsi ze vzdálené vesmírné stanice ozve francouzská kosmonautka Catherine.
Debut ukrajinského režiséra Pavla Ostrikova, který film točil v době ruské invaze na Ukrajinu, je silným hlasem o tom, jak je důležité být v těžkých časech spojen s někým, kdo nám rozumí a s kým si můžeme vzájemně vypomoct. Ty jsi vesmír je dokonale promyšlený film, kde válku s její hrozbou pro jednoho člověka i pro celé lidstvo cítíte ve všech pórech. Vedle toho také poukazuje na to, co všechno může ovlivnit umělá inteligence. Film s dojemným, patetickým i nesmírně humanistickým závěrem nezastírá i odkazy na slavné vesmírné snímky, především Kubrickovu 2001: Vesmírnou odyseu.
Na roztřesené zemi
Nohama pevně na zemi stojí hrdinové dalšího filmu se silnou ukrajinskou tematikou – i když se ocitají pod sopkou. Doslovný i metaforicky titul filmu Pod sopkou (Pod wulkanem) opět odkazuje k tomu, co se děje kolem nás, respektive za našimi východními hranicemi. Polský režisér Damian Kocur natočil příběh o ukrajinské rodině, kterou únor 2022 zastihne poslední den na dovolené na španělském ostrově Tenerife. Na letišti mají zrušené všechny lety a nezbývá jim než se vrátit do hotelu. Nastalá krizová situace postupně ukáže, že rodina není až tak tradiční, jak se může na první pohled zdát, film přitom dále odhaluje, jaké nečekané dopady má situace na rodinu i na okolí. Otec těžce nese, že všichni jeho známí jsou na frontě a že on není s nimi, kamarádství a solidaritu staví nad rodinné závazky, šestnáctiletá dcera Sofie čelí na sociálních sítích obviněním od svých ukrajinských kamarádů, že válku její rodina předvídala, a proto utekla na Západ na dovolenou, matka těžce snáší při nechtěně prodloužené dovolené zábavu západních turistů a irituje ji bezstarostnost ruských hostů, s níž ona nemůže nic dělat.
Oni sami se z turistů stanou nedefinovatelnými uprchlíky. Dostáváme především perspektivu Sofie, představitelky generace Z. Děti jsou v novém prostředí přizpůsobivější a dokážou lépe vstřebávat náhlou změnu prostředí, která nemusí trvat jen pár dní, ale možná pár let, ne-li celý život. Sofia se později setkává s migranty z afrických zemí a díky tomu přirozeně poznáváme další důvody útěků z jiných neklidných zemí.
Dokumentární přístupy
Není bez zajímavosti, že v Linci dva z přítomných dokumentů týkající se ukrajinského tématu, Korolevovy radosti (Queens of Joy) a Můj drahý Théo (My Dear Théo), byly natočeny v koprodukci s Českou republikou. Jak přiznala režisérka snímku Můj drahý Théo Alisa Kovalenko, podpora z české strany je pro ni velmi důležitá a ona oceňuje českou podporu filmům celkově. Její snímek se bude promítat v české premiéře na filmovém festivalu dokumentů v Jihlavě, díky němuž k české koprodukci došlo. Film vypráví o vztahu matka a vojáka. Vojákem není její syn, jak by se na první pohled zdálo, ale ona sama, když po vypuknutí války na Ukrajině v roce 2022 odešla na frontu bránit svou zemi. Posílala odtud dopisy svému pětiletému synovi. Reflektuje v nich válku, lásku a obtížnou volbu ve svém životě. Dokument Korolevovy radosti od Olgy Gibelindy na festivalu získal Zvláštní uznání za nejlepší dokumentární film. V jeho centru stojí tři drag queens na Ukrajině, které nechtějí zemi opustit a rozhodnou se ji bránit po svém – a bojovat tak nejen za svobodu, ale i za práva LGBTQ+ komunity.
Českou a slovenskou kinematografii v Linci letos dále reprezentovaly hraný film Rok vdovy od režisérky Veroniky Liškové v hlavní soutěži a dokumenty Ta druhá od Marie-Magdaleny Kochové, Je to ve hvězdách (r. Peter Kerekes) nebo Pozor, padá SNG! (r. Jana Durajová a Lena Kušnieriková).
Strach v Německu
V roce 1992 došlo v Německu k velkému rasistickému žhářskému útoku na tureckou komunitu ve městě Mölln. Zahynuli při něm tři lidé a devět jich bylo zraněno. Tato událost se stala sledovaným tématem ve snímku Dopisy pro Mölln (Die Möllner Briefe), který natočila německá dokumentaristka Martina Priessner. Hlavnímu průvodci, Ibrahimu Arslanovi, bylo sedm let a při útoku ztratil sestru, sestřenici a babičku. Šlo o první útok ultrapravicových extremistů po sjednocení Německa.
Po tragédii přišlo do města mnoho dopisů plných solidarity, adresované postiženým rodinám. Zůstaly ale bez povšimnutí, kupodivu žádný z nich k nim nikdy nedorazil. Místo toho byly uloženy v městském archivu až do roku 2019. Nikdo neví, proč nebyly předány pozůstalým.
Po třiceti letech je Ibrahim objevil. Na jeho snahu najít různé pisatele se režisérka zaměřila a skrze ně se snaží postavit pomyslný most mezi minulostí a přítomností. Vydává se s Ibrahimem po stopách nejen obětí, ale i pisatelů některých dopisů. Zjišťuje, jak tato traumatická událost stále působí na ty, kteří útok přežili. Jak poznamenala jejich životy, ale jak v komunitě ovlivňuje i životy těch, kteří se narodili až po útoku. Nejprve nás seznamuje s dospělým İbrahimem: je s hlubokou jizvou na levé tváři jediným z dětí, které si útok pamatuje. Trpí obrovskou úzkostí a pocitem viny přeživšího. Jinak se trauma projevuje u jeho mladšího bratra Namika, který kvůli stresu přibírá na váze a agresivně chrání svou rodinu. Jejich sestra Yeliz se narodila až po útoku a dostala jméno po své zesnulé sestře. Pro ni je však toto jméno břemenem, nikoliv ctí. Ibrahimova matka dodnes není schopná se vzpamatovat se smrti své dcery a sám Ibrahim se stává aktivistou proti rasismu a za práva své rodiny.
Režisérka volí velmi jednoduchý styl a sleduje celou událost výhradně z pohledu obětí a pisatelů. Zcela nechává stranou pachatele, soudy a tresty. Dokument má nezamýšlené trefné načasování, přichází v době, kdy se v Německu zvedají sympatie pro pravicovou stranu AfD, které ji dovedly až do parlamentu a které v některých skupinách obyvatel vyvolávají strach a obavy o budoucnost. Dopisy pro Mölln získaly už na Berlinale cenu diváků a v Linci patřily mezi vyprodaná představení s živou diskusí po filmu.
Emancipace z netradiční perspektivy
Pokud letos v Linci někdo hledal na plátně originální perspektivu, našel ji bezpochyby ve filmu Ošklivá nevlastní sestra (Den Stygge Stesøsteren). Debutující norská scenáristka a režisérka Emilie Blichfeldt se rozhodla zaměřit pozornost na dívku, kterou v pohádkách všichni přehlížejí – na nevlastní sestru Popelky. Na tu takzvaně zlou a ošklivou dívku, která se chce stát princovou nevěstou a dělá pro to všechno možné. A to s pomocí své matky, Popelčiny macechy. Jmenuje se Elvíra.
Film nás zavádí do hodně drsného prostředí, plného šedivé a strašidelné atmosféry. Nemá nic společného s tradiční laskavou pohádkou, jak ji známe dnes. Jde spíš o krutou pohádku v tradicích Hanse Christiana Andersena či bratří Grimmů, o horor švihnutý psychologickým dramatem o tom, jak mladá dívka trpí pro krásu a pro vizi šťastné budoucnosti.
Snímek je vědomou aluzí na pohádky o Popelce, viditelně odkazuje i k českým Třem oříškům pro Popelku například vtipnou variací scény, kdy krásná dívka s princem jede na koni na zasněžené pláni vstříc krásné budoucnosti. Je možné zaslechnout i úryvky slavné Svobodovy melodie.
Ale v Ošklivé nevlastní sestře není Popelka, která se tu jmenuje Agnes, jen čisté stvoření. A nevlastní sestra Elvíra toužící se provdat za prince není monstrum, které Popelku dehonestuje. Naopak, scénář je velmi umně napsaný s pochopením a sympatiemi pro dívku, která má stejná přání, jako jakákoliv teenagerka v 21. století. Jen si ale myslí, že k nim má daleko, protože je ošklivá a tlustá. Přesněji řečeno, protože se vidí ošklivá a tlustá. Příběh ukazuje, že jde víc o deprivaci okolního prostředí než o dobrovolnou sebezkázu. Jde o kritiku kultu krásy a bohatství, které pravda v 21. století působí jinak než v dobách, kdy ženy byly závislé na mužích. A bylo úplně jedno, zda to byli muži mocní, nebo slaboši.
Film pracuje také s interpretací, z níž vlastně získává česká filmová Popelka svou letitou evropskou popularitu, a to že Popelku ukazuje jako emancipovanou dívku. Ošklivá nevlastní sestra tuto filozofii dodržuje, ba překračuje. Filmový epilog dává Elvíře ohromnou naději, navíc mnohovrstevnatou – a sympatickou. Film nakonec skutečnou emancipaci symbolicky a výbušně vkládá do úplně jiné postavy, která je ve své podstatě nejvíc popelkovská. Skrze ní je možné cítit proměnu ženy v samostatnou bytost, ale i přicházející proměnu celé „středověké“ společnosti.
