Na přehlídce SCANDI, letos přesunuté do virtuálního prostoru, patřilo mezi nejpozoruhodnější výpovědi dánské policejní drama Shorta (2020), které společnost Film Europe hodlá uvést i do tuzemské distribuce. Vypráví o dvojici policistů, ocitnuvších se ve smrtelném ohrožení během projížďky muslimskou čtvrtí (zvolená kodaňská lokalita Svalegården skutečně existuje), rozvášněnou oznámením o skonu vzpurného zadrženého, přidušeného neblaze proslulým „zakleknutím“ – v tom lze odečítat aktuální souznění s příčinou nedávných černošských bouří (nejen) ve Spojených státech, kde došlo k témuž incidentu.
Příběh dobře vystihuje, jak složitě a obtížně se cizorodé menšiny, řídící se zpravidla vlastními kodexy mravů a náboženskými požadavky, sžívají s většinou společností, málo ochotny respektovat její pravidla, a jak i vstřícné úmysly naleptává oboustranná nedůvěra a chování vzájemně vnímané jako konfrontační či vysloveně nepřátelské. Dlužno doplnit, že samotné syžetové schéma, nedávno uplatněné i ve francouzském snímku Bídníci (2019), není nijak nové – mění se jen vnější reálie. Postřehneme tedy, že dění se ze vzdálených končin mezitím přesunulo do evropských měst.
Ohrožení a boj udatného, následováníhodného jedince – nebo případně hrstky statečných – s hordou zběsilých, často zákeřných a duchovně méněcenných protivníků lze dokonce označit za jeden z nejstarších mýtů. Mnohdy jej provází motiv hrdinného sebeobětování. Takto pojednané zápletky nalezneme v antických pověstech, provázejí středověké eposy (třeba o Rolandovi střetávajícím se s muslimským vojskem), vcházejí do moderní literatury, dramatu i filmu.
Filmaři zužitkovávají takovéto dějové rozvržení odedávna. Mnohdy souvisí s koloniální expanzí, kdy hrdinní evropští (i jiní) dobyvatelé – většinou usazení v nějaké obklíčené pevnůstce – vzdorují přesile vzbouřených domorodců v Africe, Asii i Americe. Však nikoli náhodou ji má v názvu řada filmů: Pevnost mrtvých alias Beau Geste (1926, 1939, 1966; seriál 1982), Pevnost ztracených (1935), Pevnost Alamo (1960, 1987, 2004). Totožnost útočníků se v průběhu let měnila: v klasickém Fordově snímku Ztracená patrola (1934) se jednalo o Araby, Rommova Hlídka v poušti (1937) ukazuje zavilé nepřátele bolševické revoluce. Scottův snímek Černý jestřáb sestřelen (2001) se odehrává v Somálsku a ukazuje tamní zdivočelé davy. Ostatně i v českém kontextu nalezneme několik příkladů, např. Langerovu a Binovcovu Jízdní hlídku (1936), kde čeští legionáři zápolí s ruskými bolševiky, později Brynychovu Oázu (1972). V ní české vojáky ohrožují pro změnu nacisté.
Ať útočily „primitivní“ národy včetně indiánů, nebo nacisté (potažmo Japonci, Rusové, Balkánci…), spojovalo je zločinné počínání, které se posléze stalo základním charakterotvorným znakem jakýchkoli, řekněme „bezpříznakových“ padouchů domácího původu, jak už před půlstoletím naznačily filmy jako Boormanovo Vysvobození (1972) nebo Peckinpahovi Strašáci (1972), kde se zločinně chovají zaostalí venkované. A mnohé filmy postihují, jak ničemové pronikají i do policejního prostředí, do prostředí, která by měla zákonnost a spravedlnost naopak chránit.
V poválečném období také nalézáme rostoucí snahu zbavit dosud veskrze kladné hrdiny jejich ušlechtilé svatozáře, zpochybňována je samotná idea válčení i militaristického příkazu „být připraven“. Uvedu aspoň Vautierovo Tehdy nám bylo dvacet (1972) a Zurliniho Tatarskou poušť (1976). Každý ze jmenovaných titulů ztvárňuje jinou historickou situaci, odehrává se v různých časových obdobích, spojuje je však odpor vůči vyžadovanému drilu, vůči fanatismu, provázejícímu jedinou „správnou pravdu“. Jak se však ukazuje, dění se ze vzdálených končin přesouvá do evropských měst a naznačuje, že linie střetů se blíží k našim domovům.
Zmíněný trend odráží rovněž Shorta. Arabové tak označují policii (i když jejich výraz „شرطة“ by se měl vyslovovat spíše jako „šurta“), kterou vnímají jako utlačovatelskou, jako zosobnění násilnické zvůle. A policisté arabskou čtvrť považují – do značné míry oprávněně – za semeniště zločinu, kde se obchoduje s drogami, její obyvatele shledávají drzými a vzpurnými, náchylnými k nepravostem. Jsou přesvědčeni, že umravnit je lze jedině tím, že se nad nimi bude klenout ovzduší strachu, jenže zakuklená mládež, vyburcovaná vlastní beznadějí i tragickým skonem souvěrce, se odmítá s nastalou situací smířit, hází kameny, vyhrožuje zbraněmi, slibuje odvetu. Však také hned na počátku poldové prohlásí, že pořádek se musí nastolit dřív, než o něm někdo začne pochybovat.
Shortu natočili (podle vlastního scénáře) jako svou celovečerní prvotinu Frederick Louis Hviid a Anders Ølholm, zjevně inspirováni americkými policejními thrillery. Poprvé ji spatřili návštěvníci loňského benátského festivalu a vysloužila si vcelku příznivé ohlasy. Během podzimu putovala po dalších festivalech a přehlídkách (Curych, Soluň, Káhira, Macao, Pusan…), ve vlasti získala jedenáct nominací na národní filmovou cenu Robert.
Poselství filmu se vícečetně vztahuje k nejednoznačnému uchopení dobra a zla: ukazuje se, že hodnotit kohokoli jen podle vnějšího chování může být zavádějící. Stává se, že lidé bývají ve vleku předsudků coby reakce na dosavadní zkušenosti, že konfrontační podezíravost vyvěrá z opakovaného selhání „pozitivní nabídky“ – Arabové i policisté se tak jen utvrzují v domněnce, že výsledek jednání bude stejný, i kdyby se jakkoli snažili cokoli změnit. Přijatý model chování, zpravidla sotva obhajitelný, se tak často stává jakýmsi obranným stvrzením náhledu, uplatňovaného okolím.
Zvlášť patrné je to u arabského mladíka Amose (Tarek Zayat), výtržníka, jenž se vědomě oddává odmítavě pohrdlivé konfrontaci, policisty provokuje – než se ukáže, že ještě před nedávnem patřil k nejnadějnějším sportovním talentům, lehkovážně zavržen kvůli nevyjasněným pomluvám. Sen o uplatnění ve většinové společnosti se navždy rozplynul a zanechal zhořklý pocit nespravedlnosti, postupem času jen mohutnící. Ten ponižující (a přitom bezdůvodnou i bezvýslednou) policejní prohlídkou vyvrcholil.
Policisté Jens Høyer (Simon Sears, jehož jsme mohli vidět např. v Zimních bratřích) a Mike Andersen (Jacoba Lohmanna si pamatujeme z dramat Falešně nebo Tísňové volání) jej zadrželi těsně před tím, než po zničení auta museli zoufale prchat zešeřelými uličkami před rozběsněným davem, skrývat se před útočníky, jimž anonymitu poskytují roušky či přímo masky na obličeji. Ohrožení muži spustí výstražnou palbu, ale ta ještě více podnítí agresi. Uvážlivější Jens byl přitom původně určen, aby doprovázel vznětlivého Mika. Mike se netají svou hněvivou přezíravostí, kterou se Jens marně snaží tlumit, dokonce se surově poperou, když dosud váhavý Jens furiantsky vyřkne, že bude svědčit v případě tragického policejního přehmatu, kvůli němuž vypukly nepokoje – a Amos se v okamžiku nejvypjatějším postaví na Jensovu stranu a pomůže mu zvítězit.
Právě na postavách policistů autoři předvádějí relativitu postojů, upozorňují, jak snadné je překročit tenkou hranici přijatelného. Ve chvílích vypjatého ohrožení a deprimujícího strachu člověk ztrácí soudnost i uvážlivost, dopouští se zkratovitého jednání, které nelze napravit ani odčinit. Není pak divu, že Mike přehodnocuje svou zášť, když se shodou okolností ocitne v bytě Amosovy ustarané matky a spatří v něm odložené sportovní poháry, a že Jens vystřelí na osamělého malého kluka, jehož považoval za předvoj útočícího gangu. Ani tehdy policisté, jakkoli vyděšeni a zmateni, nezapomenou na dobře natrénované postupy, které by je mohly vyvinit ze zodpovědnosti.
Autoři důmyslně pracují jak s nočními sceneriemi, kdy se Svalegården mění v bludiště plné nástrah a překážek (kameraman Jacob Møller, jehož si pamatujeme třeba z thrilleru Složka 64, umně využívá odtažitého denního svitu, modravě či červenavě nasvícených vnitřních prostor a sporého venkovního osvětlení tonoucího ve zlověstné tmě jako významotvorném prvku), tak s bezmála reportážní naléhavostí, do níž se některé výjevy rychle propadají. Režiséři, které příběh časově zahustili do jednoho dne a noci, dobře zvládají postupné zvyšování napětí – od pozvolna plynoucího počátečního klidu a sebejistoty, stvrzených delšími záběry, se rytmus vyprávění přesouvá k nervně trhaným detailním průhledům často subjektivizujícího vyznění. Dostatečně výmluvné jsou mátožné a jakoby deliriózní okamžiky, kdy se vyčerpaný a zraněný Mike, od Jense dočasně oddělený, skrývá u Amosovy matky, aniž to zprvu tuší, a zvláště jeho zápas s poštvaným psem, odehrávající se na podlaze výtahu. Také pouliční výjevy zdůrazňují narůstající nejistotu, umocněnou nocí.
Je pravda, že mnohá důležitá sdělení se realizují dosti proklamativně, prvoplánově (že Mike, jenž na sebe strhává veškerou pozornost, neboť Jens dočasně mizí z děje, zakotvil právě u Amosovy matky, která pracuje jako zdravotní sestra, takže mu ošetří zranění, je z dramatického hlediska docela velká schválnost), někdy dokonce skrze bezmála osvětové promluvy, které přibližují zevnějšek jednotlivých postav, aniž bychom se dočkali hlubšího povahopisného vhledu. Ledví jednotlivých postav rozpoznáváme hlavně díky situacím, v nichž se ocitají, skrze promluvy, které pronášejí. To platí i pro obyvatele problémové čtvrti. Přesto postižení selhávající bezpečnostní situace v dnešním Dánsku (a zejména v jeho problémových lokalitách) považuji za vcelku bystré a uvěřitelné, ze sociologického hlediska varovné.
Bez rozpaků jsou předvedeny ničivé útoky na policejní vozidla. Spatříme, jak auto, které mělo pronásledované hrdiny zachránit, vzplálo v ohnivém výbuchu. V nejvypjatějších chvílích policejní ústředí sdělí, že už není nikdo, koho by do nebezpečné zóny mohlo vyslat. Uvědomíme si, nakolik se na zostřování situace podílejí i masmédia svou údajnou korektní multikulturností, za níž se však skrývá honba se senzacemi a skandály. Z vyprávěného příběhu čiší beznaděj ze vzájemných příkopů již příliš hluboce vykopaných, pohlcených někdy až vražednou ostražitostí, a proto stěží překročitelných, i kdyby se nad nimi rozklenula ta nejlepší vůle…
Shorta
(Dánsko 2020)
Scénář a režie: Frederick Louis Hviid a Anders Ølholm
Kamera: Jacob Møller
Hudba: Martin Dirkov
Hrají: Jacob Lohmann, Simon Sears, Tarek Zayat, Issa Khattab, Arian Kashef, Josephine Parková, Özlem Saglanmaková, Dulfi Al-Jabouri, Michael Brostrup, Anne Plauborgová
108 min.
Uvedeno na přehlídce SCANDI
