Znuděný mladík v kostýmu ledního medvěda při kontrole teploty v thajském metru. Nemocná prasata u plotu mezi Dánskem a Německem. Radikální převýchova mladých mužů v růžovém matriarchátu. Tělo jako platforma traumatických zkušeností. Strasti a radosti dospívání ve stínu alkoholické matky. Pásmo krátkých filmů zkomponované dramaturgy filmového festivalu v Göteborgu vychází z jejich tematické sekce Focus: Disorder, která zkoumala vztah mezi řádem a jeho narušováním. Filmy (převážně) mladých tvůrců z Thajska, Dánska, Francie, Finska a Norska zároveň s nadhledem reflektují témata rezonující současnou společností.
Snaha o narušení zaběhnutých pořádků
Festival ve švédském Göteborgu je tradiční filmovou přehlídkou, která se zaměřuje na prezentaci nejnovějších filmů evropského a světového arthousu. Jelikož se jedná o největší skandinávskou filmovou akci, velký důraz je kladen na industry program a trh. Speciálního nebo doprovodného programu, či snad dokonce večírků, kde by se mohlo setkávat běžné publikum, tu je jako šafránu a festivalovou atmosféru připomínají hlavně úvody před filmy a občasné diskuze s tvůrci. Jedním z mála originálních programů je tak sekce Focus: Disorder, která tím trochu narušuje i řád samotného festivalu.
Sekce tematizuje přítomnost řádu a pravidel na úrovni společnosti, rodin i jednotlivců, a to i s ohledem na zkušenosti uplynulých let. Zkoumá vliv pandemie na svět i současnou kinematografii. Snaží se na chvíli pozastavit a zeptat se, kolik řádu v našich životech vlastně potřebujeme i co se děje těm, kteří jej záměrně narušují. Je příznačné, že se nad tím pozastavují právě ve Švédsku, kde řešili pandemii s ojedinělým minimem restrikcí. Demokratická společnost je zde zároveň již vyspělá a podobné úvahy si může dovolit. „Žijeme v době, kdy mnozí vidí řád a strukturu jako odpověď na všechno. Posledních pár let zároveň jedinečným způsobem poukázalo na to, jak je vlastně v různých společnostech udržován pořádek,“ popisuje dramaturgický záměr umělecký ředitel festivalu Jonas Holmberg.
Celovečerní část programu obsahovala snímky jako Smolný pich aneb pitomý porno (Babardeala cu bucluc sau porno balamuc , 2021) rumunského režiséra Radua Judeho, Land of Dreams (2022) od íránské fotografky Shirin Neshat nebo rodinné tchajwanské drama The Falls (2022), jehož autorem je režisér Chung Mong-Hong. Jelikož se jedná o filmy, které by se pravděpodobně na festival dostaly i bez existence této sekce a jen do ní přirozeně zapadly, za zmínku stojí především blok krátkých filmů.
Nová realita kolektivní zkušenosti
Pásmo Disorder Shorts příhodně zahajuje film New Abnormal (2021), který kriticky i s humorem vystavuje vysvědčení thajské reakci na zmíněnou celosvětovou pandemii. V pečlivě komponovaných záběrech snímek předkládá humorné momenty související s každodenním životem za časů covidu. Jde například o setkání se známým na veřejných záchodcích, s kterým si musíte potřást rukou, i když jste si ji právě pracně vydrbali. Anebo sledujeme ostrahu metra měřící teplotu muži v kostýmu obřího ledního medvěda. Postupně se však přidávají temnější tóny. Motorkář s donáškou jídla skončí pod koly auta, protože se snaží stihnout večerku, svérázný muž bez domova popisuje, že vláda nabízí granty, pro které se musíte registrovat online, ale on nemá k internetu přístup a nakonec i samotná vláda, která cynicky vydává nařízení tak, aby pro ni byla co nejvýhodnější.
Po celou dobu si však snímek zachovává lehkost a nadhled a všechny vážné momenty nakonec obrátí v úlevný vtip, se kterým se obyvatelé zemí napříč všemi kontinenty nyní dokáží ztotožnit. Ze všeho nejvíce tak film thajského režiséra Sorayose Prapapana připomíná důležitost celosvětové kolektivní zkušenosti, které se s určitým odstupem času můžeme všichni společně zasmát.
Ploty mezi sny a skutečností
Nadějná mladá scenáristka a režisérka Hilke Rönnfeldt, která byla vybrána například mezi účastníky a účastnice Berlinale Talents 2021, se narodila v severním Německu, má dánsko-islandské kořeny, studovala ve Švédsku a nyní působí v Kodani. Hranice národních států tak přirozeně překračovala po celý život a nyní k jedné z nich upíná zvýšenou pozornost. Snímek Fence (2021) neboli Plot se zabývá konkrétním plotem mezi severním Německem a Dánskem, který zde byl vztyčen, aby oddělil nemocná divoká prasata od těch farmářských. Kontroverzní stavba se vkrádá do snů jedné ze dvou hrdinek, které snímek zachycuje. Podivný sen nutí Ebbu přemítat o reálných hranicích, hranicích reality i hranicích ve vztahu s její přítelkyní.
Civilně a velmi přirozeně zachycený vztah střídají snové, temně poetické až symbolické záběry prasat, bláta, plotů a okolní promrzlé krajiny. Celá situace je velmi specifická, a třebaže by snímek rád popisoval obecně platné emoce, mnoho prostoru pro vcítění se do děje během jedenáctiminutové stopáže nedává. Navíc je odvyprávěn ve velmi jemných a nejednoznačných náznacích. Tak jemných, až je zatěžko odhadovat, jak silně dokáží na diváka zapůsobit.
Růžový fašismus jako zmatená reflexe patriarchátu
Potemnělou nejednoznačnost filmu Fence razantně střídá pastelová didaktika Hemale Education (2021). Mladíci v těsných stříbrných slipech, přísné ženy v růžových kostýmcích, jen pár kuliček hrášku denně, kobliha jako ultimátní trest a cvičení, cvičení, cvičení. Vyhrocená vize radikálního matriarchátu mladé norské režisérky Frøydis Fossli Moe ukazuje odpornou převahu jednoho pohlaví nad druhým. Extrémní, absurdní a úmornou. Ve své podstatě však ne nutně nepodobnou té, kterou ženy v reálném světě prožívají běžně, když si pod diktátem ideálu krásy musí dávat pozor na každé kilo a pod náporem sexuálního obtěžování i na každý pohyb. Alespoň to je sdělení, které autorka dle rozhovorů chtěla filmem předat. Výkladových rovin je tu však víc a ani jedna není úplně uspokojivá. Například růžový fašismus operující s širokými úsměvy a rafinovanými tresty působí jako velmi schematická odpověď na často diskutovanou otázku „Jak by to vypadalo, kdyby světu vládly ženy?“
Uprostřed barokního zámečku se v rytmickém střihu opakují stále stejné činnosti a vývojem prochází pouze platonický vztah dvou mladíků, který jediný jim doposud skýtal určitou útěchu. Jeden z nich však nesnesitelný a nesmyslný nápor nevydrží a zhroutí se. Tím upadá do deprimované letargie i ten druhý a postupně chřadne i on.
Nejjasněji tak ze snímku vyvstává, že síla přátelství či lásky je nezměrná a že fašismus v
jakékoliv podobě je špatný. V tomto barevně a kompozičně až fetišisticky vycizelovaném snímku bychom určitě našli i další vrstvy, ale všechny budou podobně povrchní a nepromyšlené. Ve výsledku tak dílo může působit jako lehce nevyspělá pseudo-feministická manýra, která se vyžívá v provokativně sladké estetice, ale hlubší reflexe této problematiky zatím není schopna.
Drásavý manifest proti útlaku
Žánrovou pestrost pásma potvrzuje zařazení audiovizuálního dílaScum Mutation (2020) od OV (hybridního umělce z Francie), které by mohlo být stejně přirozeně prezentováno i v galerijním prostředí. Experimentální dokumentární animovaný počin plně využívající expresivní jazyk současného umění zpracovává téma posttraumatické stresové poruchy a osobních i kolektivních traumat. Je zoufalým, agresivním i posilujícím výkřikem proti současným formám útlaku. Je skrz na skrz radikálním manifestem proti utrpení těla i duše. Je extrémně nepříjemným útokem na všechny naše smysly.
Scum Mutation za použití velké škály výrazových prostředků přibližuje téma i samotnou zkušenost s PTSD. Vypjatá audiovizuální koláž přes sebe vrství zvukové záznamy z demonstrací i zatýkání protestujících, v titulcích cituje necitlivé výroky policejních důstojníků i povzbudivé manifesty mnohých myslitelů a myslitelek. Vizuální složka pak chrlí a modifikuje vzdáleně antropomorfní zmutované a umučené tělesné schránky. Kamera si vypůjčuje pohyby i zaměřovače z videoherního prostředí a spolu se stále se stupňujícím noisově-industriálním zvukem zintenzivňuje až fyzickou nesnesitelnost diváckého zážitku.
Díla pracující s médiem pohyblivého obrazu a tematikou traumatické zkušenosti se v poslední době v galeriích objevují poměrně často, což odpovídá současnému progresivnímu levicovému diskursu, který se snaží (někdy až křečovitě) podobná témata otevírat. Málokteré audiovizuální počiny jsou však tak niterně radikální, naprosto nekompromisní a především drásavě upřímné. A právě díky tomu věřím, že Scum Mutation dokáže diváka (ať už je jeho pozice jakákoliv) skutečně hluboce zasáhnout.
Křižovatka poslušnosti
Vizuální vydechnutí přináší následující film finského režiséra Risto-Pekky Bloma The Human Torch (2022), který naopak pracuje s naprostým minimem výrazových prostředků. Statický šestiminutový snímek zachycuje přechod pro chodce uprostřed klidné noci na indiferentním finském maloměstě. Sleduje spořádané místní občany, kterak poslušně čekají, až jim naskočí zelená, i když je silnice úplně prázdná.
Symbolická jednozáběrovka na půdorysu obyčejné křižovatky rozvádí mnohovrstevnatou úvahu o vnímání (nepsaných) pravidel slušného chování a slušného života. Nenápadně ukazuje jejich slepé dodržování, zdravé narušování i úplnou ignoraci. Ale především zhmotňuje frustraci, která přichází, pokud máme pocit, že pravidla neplatí pro všechny stejně. The Human Torch se prostřednictvím vypravěče dotýká tématu soužití imigrantů a původních obyvatel a nastiňuje možný vývoj některých znepokojivých až nesnášenlivých myšlenek. Nakonec se ale může ukázat, že největší nebezpečí a narušení na nás číhá z vlastních řad.
Mezi námi opilými děvčaty
Pásmo zakončuje energický snímek Gym Party (2021), který vychází z tradice kvalitní skandinávské coming-of-age tvorby. Dánská režisérka Sif Lina Lambæk na ploše pětadvaceti minut rozehrává komplexní příběh o dospívání prosycený alkoholem, magickým realismem, úzkostí teenagerů a euforickou párty náladou.
První večírky, první lásky, první zvracení do klína. Dospívání je dost náročná záležitost sama o sobě. Sally navíc všechny ty radosti puberty prožívá ve stínu své alkoholické matky, ve kterou se sveřepě nechce proměnit. Ale zůstat střízlivý v přítomnosti pařících puberťáků je pro patnáctiletou dívku (i pro kohokoliv jiného) nadlidský úkol. A tak se Sally pod nátlakem vysněného kluka a pod náporem levného alkoholu začne ve svou matku skutečně proměňovat. Motiv záměny matky a dcery známý z několika verzí filmu Freaky Friday (Podivný pátek 1976, Freaky Friday 1995 a Mezi námi děvčaty 2003) je zde sice spíše symbolický, ale zato pracuje s mnohem temnějším kontextem, než je jen nespokojenost s vlastním životem.
Lambæk zde výborně pracuje s mladými herečkami a herci, kteří podávají velmi přirozené výkony, až máte skoro pocit, že jste se na ulepené oblastní diskotéce ocitli s nimi. Kdo naopak herecky pokulhává, je Charlotte Fich. Původně v roli věčně opilé matky a následně v roli poprvé opilé Sally působí na parketu mezi teenagery až příliš krkolomně a jinak kvalitně odvedené filmové práci trochu sundává body.
Nadhled, nebo naivita?
Celosvětová pandemie, problematické vztahy, genderová nerovnost, posttraumatická porucha, porušování pravidel a dopady závislostí. Ale také humor, poetika, sebejistá estetika a upřímný zájem o věc. Disorder Shorts nastavují zrcadlo současnému světu podle vlastních pravidel. Nepředkládají jen generický výčet aktuálních problémů, ale především poměrně přesně mapují způsoby a intenzitu kritiky ve společnosti. Někdo používá humor, jako obranný mechanismus, aby se nezbláznil. Další se introspektivně noří do vlastního vesmíru. Někteří se snaží na problém rafinovaně upozornit, ale moc jim to nejde a spíš někoho omylem urazí. A jiní zoufale křičí a bijí na poplach. Dohromady tak filmy ukazují různé možnosti individuálních i celospolečenských reakcí na krizové situace a zároveň i různé možnosti filmového zpracování. A stejně jako chybuje celá společnost, chybují občas i tvůrci. Každý z nich má ale svůj vlastní úhel pohledu a poctivě a s nadhledem se jej snaží předat. Některým se daří s publikem komunikovat lépe, jiným méně a někdy lze jejich nadhled dokonce chápat spíš jako naivitu a nevyzrálost. Nikoho ale nelze osočit z lenosti či laxnosti.
Disorder Shorts i celá sekce Focus: Disorder tak ze všeho nejvíc ukazují, že existují tvůrci, kteří se nebojí reagovat na zcela aktuální témata, což například v Čechách ještě do nedávna nebylo zvykem skoro vůbec. Snaha za pochodu reflektovat komplikovanou současnost se cení a občasný přešlap nebo řemeslná nedokonalost se dají lehce odpustit. Dramaturgové festivalu zároveň dokázali, že je možné složit pásmo krátkých filmů o palčivých problémech dneška a nebrat se přitom smrtelně vážně. (Což je poloha, která by například kurátorům současného výtvarného umění docela prospěla.)
Text vznikl v rámci workshopu projektu Kritický pařník. Podpořeno Fondy EHP a Norska.
