Poslední filmy Terrence Malicka představují určitý odklon. Počínaje snímkem Strom života režisér opouští pravidla vyprávění ve prospěch filmů zbavených limitů scénáře, filmů čistě poetické podstaty, čistého rozjímání, čistého pohybu pojatých jako meditativní snění, jako metafyzická a teologická otázka, která se občas blíží žalmu nebo modlitbě, jako smyslový zážitek přicházející z nitra vědomí pronásledovaného otázkami ohledně vnímání a zobrazení. Tento zcela fascinující a neobvyklý přístup vyvolává obdiv, ale umění fikce, jak ho definoval Aristoteles – jehož základními prvky jsou navazování a vývoj událostí na základě pravděpodobnosti nebo nutnosti, povahy postav, myšlení a mluva, zmírnění emocí a vášní –, nemohlo než získat opět navrch a nastolit svůj věčně platný model. Snímek Skrytý život je založený na skutečném příběhu, striktně chronologicky vystavěný a zasazený do kontextu událostí světových dějin. Malick se v něm věnuje německému infernu. Jeho hrdina stojí na pokraji propasti, „zůstává v přítomnosti mezi minulostí a budoucností, jako na skále mezi dvěma propastmi a za ním, před ním, všude temnota“ (Chateaubriand) a stává se svědkem i obětí strašlivé mašinérie, která se ve válečném víru násilí zmocňuje lidského vědomí.
Hitlerova temnota dopadá na Evropu. Archivní černobílé záběry dokreslují intenzitu nastupujícího nacismu. K tomu v kontrastu zaznívají zpěvy z Händlova oratoria Izrael v Egyptě. Tento úvod, v němž se neblahé obrazy moci tříští o svrchovaně duchovní německou hudbu, je počátkem dramatu a soustředí v sobě tragické okolnosti, které již teď doléhají na muže, jehož vidíme, jak kosí trávu v blízkosti své vesnice. Ocitáme se v roce 1939, pár měsíců poté, co jednotky wehrmachtu za potlesku davů vstoupily do Rakouska. Anšlus Rakouska spustil nacifikaci společnosti. Okupační síly se opírají o tři pilíře: propagandu, zastrašování a utlačování. Tato historická epizoda promořená ideologií a hrůzou značí vrchol „revoluce nihilismu“, o níž hovořil Rauschning a která v Evropě probíhala v rámci sto let trvajícího přechodu od starého k novému režimu. V Německu se tento přechod pozdržený sjednocením pod vedením Bismarcka odehrává ve formě katastrofického hluku a vřavy s pečetí hákového kříže.
Hlavní postava snímku Skrytý život Franz Jägerstätter žije s rodinou v klidné vesničce St. Radegund v oblasti prodchnuté katolicismem nedaleko Führerova rodného města Braunau a Orlího hnízda u Berchtesgadenu. Stejně jako všichni muži v dobré fyzické kondici je i tento statný statkář povolán do armády. Franz ale odmítne Hitlerovi přísahat věrnost. Je uvězněn, mučen, ponižován, předvolán před soud a odsouzen k smrti. Skrytý život vypráví o nesmírném utrpení člověka, který navzdory tlaku a stíhání nikdy nepoleví. Franz, dobrovolný kostelník ve vesnickém kostele vyzbrojený neochvějnou a silnou vírou lásky, která ho spojuje s jeho ženou Fani, žije tak, jak mu diktuje jeho svědomí a náboženství: „Nemůžu dělat něco, co považuji za zlo.“ Ústřední otázka filmu zní: Jak žít ve světě, který je zmítán silami chaosu, jak si zachovat svou morální a náboženskou integritu při setkání s těmi nejničivějšími vášněmi, jak zůstat svobodným člověkem a zachovat si svou důstojnost a skutečný charakter?
Autor filmů Nebeské dny, Nový svět a Strom života v jednotlivých snímcích oslavuje krásu stvoření podníceného dechem Ducha a usiluje o to, aby v nich divák pocítil záblesk jeho tajemství: trávu vlnící se ve větru, zčeřenou vodní hladinu, šum listů, záři zapadajícího slunce. Malick, jehož ovlivnil americký transcendentalismus vycházející z Kantovy doktríny a německého idealismu a teorie Stanleyho Cavella, by si mohl přivlastnit kázání svatého Augustina: „Zeptej se krásy země, zeptej se krásy moře, zeptej se krásy rozšířeného a rozptýleného vzduchu, zeptej se krásy oblohy […] zeptej se všech těchto skutečností. Všechny ti odpoví: Hleď, jak jsme krásné.“ (Sermo 241) Svůj poslední opus Malick obrazově orientuje ve stylu Sturm und Drang C. D. Friedricha, který prohlásil: „Bůh je všude, i v nejmenším zrnku písku.“ Režisérovi jde stejně jako tomuto malíři o to, vdechnout realitě přítomnost a smysl, dodat na srozumitelnosti tomu, co zůstává skryto, otevřít obsahy vnímání formou hmatatelných parabol. Vesnice St. Radegund a její věž kostela tyčící k nebi, hory pokryté pavučinami mraků a padající vodopády tak představují prvky prostorové poetiky, jež „oko ducha“ naplňuje romantickou úzkostí a posvátnou září. Tento estetický náhled, o němž sochař a Friedrichův obdivovatel David d‘Angers hovoří jako o „tragédii krajiny“, vyvrcholí působivým záběrem, kdy se nekonečnem soumračného nebe nese Führerův démonický řev. Ďáblův hlas dopadá na rakouský venkov, na zelenající se scenérii, kde lidé orají, sejí, sklízí, sečou, chovají hospodářská zvířata, kde se dny a roční období odehrávají v rytmu zemědělských prací. „Tehdy byl život jednoduchý,“ napíše vězeň své ženě. Ale vlak do pekla se již rozjel, jak vidíme ve Franzově černobílém snu, snové filmové sekvenci obsažené v realistickém filmu a zároveň hrůzné prorocké vizi: nacistická mašinérie rozjetá válkou na plné obrátky se brzy stane mašinou holokaustu směřující do Osvětimi.
V protikladu k idylickým vizím jsou postaveny strohé linie kasárenských dvorů a interiérů věznic. Zvonice za mřížemi cely jako upomínka šťastných dnů připomíná vězni směr, od něhož se nesmí na své mučednické cestě odklonit. Skrytý život je také film o manželské lásce oslavované ve scénách důvěrných momentů, v nichž se tváře pomalu přibližují a ruce proplétají. Už snímek Nový svět rozlišoval přirozenou lásku mezi Pocahontas a dobrodruhem Smithem od křesťanské lásky, jež v manželství mezi mladou indiánkou a Johnem Rolfem získává posvátný status. Dopisy, které si Franz a Fani posílají a svými hlasy nám je také předčítají, svědčí o výjimečném poutu, jež je spojuje a dává jim sílu překonat zkoušku vzájemného odloučení, výčitek, manipulací a nadávek. Manželé hledají oporu u náboženských autorit: farář váhá, biskup mlčí. Malick rozlišuje mezi institucí církve a vírou. „Netřeba dodávat, že každý by měl poslouchat příkazů nových institucí,“ prohlásil kardinál Theodor Innitzer, který ke svému podpisu na oficiálním schválení anšlusu Rakouska připojil „Heil Hitler“. Sebastian Haffner v Příběhu jednoho Němce velmi dobře popisuje ten strach, ten „jedovatý plyn, který projde všemi zdmi“ a který Malick šíří v průběhu celého filmu. Strach, který přináší nenávist, zatrpklost, masochismus, stud nebo ticho. Strach, který zasáhne vesnici a rozerve komunitu, podmaní si církev a pronikne až na vrchol vojenské hierarchie, jak explicitně vyjadřuje záběr na ruce generála a předsedy soudu v podání obzvláště působivého Bruna Ganze. „Soudíte mě?“ ptá se soudce odsouzence v ústraní své kanceláře. Generál připomíná Piláta z pašijového vyprávění. Muka jednoho z těch, kdo „věrně žili svůj život v skrytu a odpočívají v hrobech, k nimž nikdo nechodí“ (George Eliotová) končí v temnotě špinavé popravčí místnosti v přítomnosti zločinců sdílejících stejné neštěstí. Jeho křížem je gilotina.
Z revue Positif, č. 706, přeložila Anna Žilková.
Stanislas Bouvier je francouzský malíř, básník a esejista. Texty o filmu publikuje kromě Positifu v kulturním čtvrtletníku Commentaire.
Snímek uvede 12. a 13. ledna 2022 televizní kanál Prima Max.
