Zlín Film Festival Zlín Film Festival vznikl v roce 1961 původně jako národní přehlídka československé kinematografie pro děti. V průběhu let se rozrostl v jeden z nejvýznamnějších festivalů pro děti a mládež na světě, a je dokonce nejstarším festivalem svého druhu. V roce 2024 navštívilo festival přes dvacet čtyři tisíc diváků. Festival uvedl celkem dvě stě devadesát filmů z padesáti pěti zemí světa. Doprovodného programu a industry akcí se zúčastnilo kolem devadesáti tisíc návštěvníků.
Zlín Film Festival vyhlašuje mezinárodní soutěže celovečerních filmů pro děti, celovečerních filmů pro dospívající, celovečerních filmů pro mládež, krátkých animovaných filmů pro děti a mezinárodní soutěž studentských filmů Zlínský pes. Kromě těchto celosvětových soutěží vyhlašuje festival Soutěž celovečerních evropských dokumentů pro mladé publikum.
Mimo soutěžní sekce je možné na festivalu zhlédnout sekci Světové panorama dětského filmu, která dává prostor novým filmům, které již byly uvedeny na jiných festivalech, sekci Za horizontem dětství, která je určena spíše dospívajícím a dospělým, ačkoliv hlavními protagonisty jsou děti, sekci Festivalové vavříny z celého světa, která je výběrem filmů z festivalů v Cannes, Torontu, Benátkách, Tallinu nebo Annecy, sekci Nový český film a TV, která je pro děti, mládež, ale i pro mladé lidi a rodiny a zahrnuje televizní i seriálovou tvorbu, sekci Top Teen Ten, což je deset filmů pro náctileté publikum, sekci Sousedství, což je putovní pásmo animovaných filmů, sekci Evropské web seriály pro teenagery a Zvláštní uvedení.
Kromě filmových sekcí nabízí Zlín Film Festival v posledních deseti letech bohatý industry program, který nejen vzdělává děti a mládež v oblasti kinematografie, ale také dává prostor k propojení filmových tvůrců, distributorů, publicistů a dalších profesionálů z České republiky i ze zahraničí. Prostřednictvím FILMTALENT Pitching Fora festival podporuje vznik nových filmů, pro které získává prostředky dražbou originálních filmových klapek, které v posledních deseti letech vznikají speciálně pro tyto účely.
Markéta Pášmová je uměleckou ředitelkou Zlín Film Festivalu. Má na starosti dramaturgii festivalu a přípravu jeho filmového programu. Její angažovanost v rámci festivalu, a také v kultuře nejen Zlínského kraje ji činí významnou osobností v oblasti filmového umění v České republice.
V čem jsou podle tebe hlavní rozdíly mezi dramaturgií klasických festivalů pro dospělé a dramaturgií festivalů pro děti?
Vyplývá už v názvu, protože my programujeme pro děti. To znamená, že na to musíme brát velké ohledy. Není to tak jako u některých festivalů, kde si můžou dovolit třeba i různé experimenty. My také nechceme být úplně při zdi, také se snažíme děti rozvíjet, ale já si myslím, že je strašně důležité, když člověk dělá festival, tak aby znal svého diváka. A to platí pro všechny festivaly, ale pro dětské festivaly to platí úplně nejvíc, protože u nás třeba stanovujeme doporučené věkové kategorie, pro jak staré děti jsou filmy doporučené. Doporučení sice určujeme my, ale vychází to z nějakých našich dlouhodobých zkušeností, protože velkou devizou našeho festivalu je náš tým, který je stabilní, tento tým dramaturgů na festivalu pracuje mnoho let a troufám si tvrdit, že už víme co a jak. Protože u filmů, které programujeme, to není o tom, že jim řekneme, že je to od 13 let, protože je v nich něco nevhodného, ale je to proto, aby to děti pochopily, aby tomu rozuměly a chápaly, proč to tam je, a aby se s tím identifikovaly. Důležité je opravdu znát svého diváka a myslím si, že v tom hraje důležitou roli zkušenost, kdy třeba já mám syna a dokážu se alespoň trošku vcítit do toho, co by on v kterém věku byl schopen akceptovat nebo hlavně i čemu by rozuměl. A myslím si tedy úplně neskromně, že v České republice není mnoho lidí, kteří s tímto mají zkušenost. Přemýšlela jsem nad tím, že kdyby někdo vypadl z našeho týmu, tak kým já ho nahradím. Protože tady jsou lidé, kteří jsou skvělí cinefilové, mají skvělý vhled do filmového světa, ale vlastně málokdo pracuje s dětmi nebo mladými lidmi. S dětmi do 12 let tady nepracuje opravdu skoro nikdo. Docela zajímavé je i to, že většina festivalů, alespoň co já znám, a znám jich hodně, pracuje s věkovými kategoriemi. Ale jednotlivá doporučení, ta věková hranice se hrozně mění. Například obecně ve Skandinávii jsou lidé daleko otevřenější a nebojí se dětem hodně ukázat. Takže obecně film, který u nás je třeba od 12 let, oni mají od 8 nebo od 10 let. Prostě to souvisí s mentalitou národa a se sociokulturním nastavením, které tam panuje. Pak je strašně důležité i to, jestli jdou děti do kina s učiteli, anebo jestli tam chodí s rodiči. Já dokonce filmy programuji i dvakrát, takže když je projekce pro učitele a třídy jako kolektivy, tak tam dávám vyšší věkovou kategorii, než když je projekce víkendová. To znamená, že tam dám třeba, že to je od 10 let, protože vím, že ten učitel se jim nebude věnovat a nemůže jim vysvětlit některé věci, které by chtěly vědět. Kdežto když vím, že film potom odpoledne nasadím pro rodiny s dětmi, tak si dovolím tam dát klidně nižší kategorii, protože vím, že rodiče to mohou dětem dovysvětlit a ony se jich na to můžou zeptat.
Je to vidět třeba i na kanadském festivalu FIFEM v Montrealu u Jo-Anne Blouin, která vůbec nepracuje se školními kolektivy a pracuje pouze s rodinami, protože tamní festival se odehrává o prázdninách. My jsme se hodněkrát bavily o tom, že oni si mohou dovolit být odvážnější, protože právě rodič tam je od toho, aby film dovysvětlil a byl dítěti po ruce, když chce něco vědět. Já to učitelům nevyčítám, učitel totiž ne že by to třeba nechtěl dovysvětlit, ale on na to často nemá čas a někdy na to nemá ani příležitost, protože když se nad tím zamyslíš, tak někdy s dětmi jde do kina učitel, který je má zrovna v danou hodinu, ale ne už příští. Je to složité, to jsou takové nuance v programování.
A od tvůrců máte nějaké doporučení, od kolika let by to mělo být přístupné?
My jsme dřív v přihláškách uváděli i kolonku, od kolika let si tvůrci myslí, že film je. Ale potom jsme to zrušili, protože se chceme řídit svými kritérii, která máme, a souvisí to opravdu i s tím, že když nám film přihlásí třeba lidé ze Skandinávie, tak mají hranici někde úplně jinde než my. Ale mám takový zajímavý příklad. Letos, když jsme promítali Velkého pána (r. Radek Beran, 2024), tak já, protože jsem viděla už i Malého pána (r. Radek Beran, 2015), tak jsem nasadila film od 10 let. A producent Jakub Červenka mi říká: ,,Markéto, dejte tam nižší kategorii, protože já si myslím, že je to pro menší děti.“ Ale já si to nemyslím, protože je to film, který baví hodně i dospělé a jsou v něm skryté fórky, které děti úplně nepochopí. No a pak jsem přišla na projekci Velkého pána a samozřejmě tam byli rodiče s malými dětmi, protože prostě viděli, že jde o animovaný film.
Takže se nedívají na doporučení?
No jasně. Oni si řekli, že je to český „animák“, a že to bude určitě pro děti. Takže tam přišli rodiče s dětmi, které měly čtyři roky. Ale vlastně jsem zjistila, že jsou s tím děti v pohodě. Některé měly i sofistikované dotazy, ale byly tam zrovna s rodiči, takže to unesly a zvládly. Je to velmi subjektivní, ale já si myslím, že je potřeba ještě zmínit jednu věc, a to je to, že já vlastně jako člověk, který zaštiťuje program, mám nějakou zodpovědnost. A já to beru vážně. A protože už se napříč festivaly stalo mnoho různých kauz, kdy se něco promítlo a učitelé si stěžovali, tak já mám zodpovědnost, abych skutečně nabídla lidem něco, co je pro ně bezpečné po všech stránkách. A tak se snažíme náš festival budovat. Aby to byl bezpečný prostor pro děti v tom smyslu, že uvidí věci, které chápou, kterým rozumí a nejsou z nich úplně paf a nedostanou z toho trauma.
Jakým způsobem řešíš programování jednotlivých slotů? Máš třeba předdefinované časy, podle kterých dělíš, jestli nasadíš film pro děti, nebo pro starší?
My máme tři kategorie, které jsme udělali poměrně nedávno, a to také souvisí s tím věkem. Ono to vždycky bylo děleno na děti a mládež, třeba konkrétně u těch soutěží. My jsme si ale říkali, že je velký rozdíl mezi dítětem, které má 10 let, a dítětem, které má třeba 14 let. Nebo ještě lepší příklad je rozdíl mezi dítětem, které má 12 let, a člověkem, který má 15 let. Takže jsme se rozhodli, že uděláme kategorii, která se jmenuje Junioři, a ta je od 11 do 14 let. Takže do 10 let jsou to podle nás děti, pak jsou to junioři a pak od 15 let je to už mládež. Já to nastavuju tak, že samozřejmě dopoledne dávám věci tak nějak intuitivně pro ty mladší, ale tím, že pracujeme se školami, tak tam dáváme i něco pro starší, protože kino navštěvují i vyšší třídy v rámci školních projekcí. Ale obecně samozřejmě věci, které jsou pro mládež 15+, dáváme v podvečer a večer. Já myslím, že je to tak nějak přirozené, protože nedělejme si iluze, že diváci nějak strašně moc studují program. Oni se musí zorientovat v obrovském množství filmů, které jim vůbec nic neříkají, takže na rozdíl od běžné distribuce se musí spolehnout skutečně na naše doporučení. To je prostě u festivalů strašně těžké. A ještě navíc, aby si rodiče s malými dětmi vybrali správně v tom ohromném množství filmů, tak jsme letos udělali novinku, které říkáme discover. Znamená to, že je na našich stránkách heslovité rozřazení, co je pro děti, pro rodiny a podobně. Alespoň tak se snažíme lidem vyjít vstříc. V aplikaci samozřejmě také funguje, že si tam můžou diváci filtrovat věkové kategorie a další klíčová slova, aby se v programu dokázali zorientovat. Což si myslím, že je další z rozdílů oproti velkým všeobecně zaměřeným festivalům. Tam podle mě nikdy nefiltruješ podle věku, podle žánru nebo podle klíčových slov nebo témat, ale spíše jen podle sekcí.
Jste mezinárodní festival, takže máte docela široký záběr filmů. Podle čeho se tedy orientuješ při výběru nebo jak probíhá samotný proces výběru?
Tím, že jsme velký mezinárodní festival, tak se snažíme mít samozřejmě primárně nové filmy. A s čím často bojuji, je, jestli dát přednost tomu, že jsou filmy nové, a neprogramovat úplně filmy, třeba do soutěží, které už byly promítány jinde, ale jsou skvělé. Okolnosti mě často přinutí k tomu, že si řeknu: Vždyť to přece děláme pro lidi tady ve Zlíně a budujeme tady komunitu a je vůbec nezajímá, jestli to uděláme tak nebo tak. Ale zase je tam ten mezinárodní aspekt, protože sem jezdí lidé i proto, aby se tady podívali na filmy a pak si je vzali třeba na svůj festival. Proto se snažíme, aby to byla přehlídka toho nejnovějšího, co tady je.
Takže vlastně sleduješ další festivaly a podle toho se také rozhoduješ, co naprogramuješ?
Ano, ale není to o tom, že bych chodila na festivaly a hledala tam filmy, to ne. Třeba co se týká mládežnických věcí, tak jezdím na festivaly, ale typu Benátky, Cannes, Locarno, Sundance, Toronto… To ano. Ale to jsou věci, které se moc na festivalech pro děti a mládež neobjevují. Naopak máme platformy, které si platíme, což je třeba Festival Scope nebo Cinando, a potom už máme vybudované vztahy s jednotlivými sales a s produkcemi, takže oni nám filmy už i sami posílají. Ale větší část práce je investigativní, kdy se snažíš filmy vyhledávat a konfrontuješ se s druhými festivaly ve stylu: to je super, to ještě nikde nebylo. Co se týká soutěží, tak se to tak opravdu snažíme dělat. Pak jsou samozřejmě sekce, které jsou nesoutěžní. Máme třeba sekci, která se jmenuje Festivalové vavříny, kdy přivezeme filmy z Benátek, z Cannes, z Berlína, které jsou o mladých lidech nebo o dětech, ale nejsou pro děti. To je další zásadní rozdíl. Tam dáváme filmy právě z těchto festivalů, takže je můžete vidět ve Zlíně, což je skvělé, protože jindy je tam vidět nemůžete.
Máte nastavený nějaký limit, kolik filmů musíte mít českých a kolik jich vezmete ze zahraničí?
Ne, hranici žádnou nemáme, protože skoro žádné české filmy nejsou. Nebo tedy jsou, ale je jich strašně málo. My máme jen limity, které jsou dané Evropskou unií a nějakými procenty, která musíme splnit, ale já se nikdy nedostávám do nějakého křížku, že bych si řekla, tohle už nemůžu vzít. Není to tak, protože filmů pro děti a mládež je v České republice žalostně málo. Jsme proto vděční za každý jeden z nich a už dlouho dopředu se snažíme s producenty jednat, aby festival stihli a film byl u nás v premiéře. Protože to jsou skutečně jednotky kusů, v tomto je to prostě smutné.
Rozumím. Pojďme si přiblížit práci na festivalu v průběhu roku. Když začneme koncem jednoho festivalu, jak pokračuje příprava na další rok?
Po festivalu máme chvíli čas na odpočinek, feedback, na nějaké promyšlení toho, co vlastně chceme dělat další rok. Začínají se otevírat přihlášky, takže už začnou chodit filmy a my se díváme na to, co promítají festivaly, které jsou po nás během léta, což jsou třeba festivaly v Torontu, Benátkách a vlastně i v Cannes. Děláme si takový přehled, co na festivalech bylo, ale ono z toho nelze pak moc vybírat filmy k nám, protože si vezmi, že v červnu příštího roku už to bude zase strašně staré. Takže naše nejdůležitější práce probíhá v prosinci, lednu a únoru, což jsou úplně nejhektičtější měsíce, kdy se snažíme sehnat co nejvíce filmů. Protože uzávěrka přihlášek je 1. března, takže musíme stihnout Berlín a tím mám na mysli hlavně market, protože tam jsou nejnovější věci, které můžeme sehnat pro náš festival.
Říkala jsi, že jsou přihlášky filmů otevřené už od léta. Díváte se na ty snímky průběžně, nebo si to necháváte vše až na to období třeba po Novém roce?
Ono je to na každém dramaturgovi, já jim do toho nijak nezasahuju. Ale já osobně si to nechávám na později. Protože ono je ještě důležité to, že když zhlédneš stovky filmů, tak čím dřív to vidíš, tak tím spíš to zapomeneš. Já nejsem úplně příznivcem toho, že budu půl roku držet v paměti nějaký film. Samozřejmě si k tomu děláme poznámky, ale u těch celovečerních filmů pak třeba zjistíš, že se objevily na všech dalších festivalech, které v tom roce byly, takže to pak stejně nevezmeš. Proto to tak úplně nedělám. Ale třeba kolegyně, které mají na starosti studentské filmy, kterých chodí obecně úplně nejvíc, opravdu v řádu tisíců, tak tam chápu, že musí dělat průběžně nějakou preselekci. A to se týká třeba i krátkých animovaných filmů. Myslím, že dramaturgyně Jaroslava Hynštová se Zuzanou Oharek Bahulovou se na ně také dívají průběžně a snaží se je nějak třídit, protože ono, když si to vezmeš, tak těch přihlášek jsou tisíce a my nakonec vezmeme jen padesát filmů studentských a padesát animovaných, takže to je velká selekce.
To rozhodně je. Zmínila jsi svůj tým, můžeš říct, kolik vás celkem je a jakým způsobem máte rozděleny jednotlivé úkoly?
Nás je tam dohromady šest, což není zas tak moc. U soutěžních celovečerních filmů to funguje tak, že je máme rozdělené podle teritorií. Jaroslava má mimoevropské teritorium a Velkou Británii a Irsko, já mám Evropu. Každá z nás hledá a sleduje filmy podle své oblasti a vytvoří shortlist kandidátů, na který se pak díváme společně ještě s Jonášem Vackem. Jonáš filmy neselektuje, ale dívá se na ně s námi v kině a pak společně nad filmy diskutujeme. V soutěžích je celkem kolem dvaceti filmů a my vybíráme třeba z padesáti. Ono se totiž někdy stane, že když se na filmy díváš, tak ti připadají dobré, ale potom, když nad nimi vedeš diskuzi nebo je vidíš v kontextu dalších filmů, tak si řekneš, že vlastně nejsou tak dobré. Filmová soutěž je hrozně malá, je tam deset filmů pro děti, šest filmů pro juniory a šest filmů pro mládež. Ono jich může být i víc, ale paradoxně je třeba někdy nenajdeš. Soutěž se snažíme skládat dramaturgicky tak, aby byla zajímavá, aby tam byly různé žánry a různé země. Ono se to pak lépe sleduje i porotcům, když je program rozmanitý a nejedná se o filmy pořád o stejných tématech. Tyto filmy se snažíme vybírat průběžně, ale společná selekce probíhá zhruba od ledna, kdy do prvního dubna už musíme dát tvůrcům vědět, že jsou vybraní.
A máte pro jednotlivé kategorie nastavená nějaká konkrétní kritéria, podle kterých filmy vybíráte?
Oficiálně je nastavená nemáme, ale tím, že na festivalu pracujeme všichni už dlouho, tak si myslím, že už mezi námi panuje vzácná shoda a všichni už víme, co od sebe čekat a co chceme. Je zajímavé, že já už přesně vím, jaký film se bude Jaroslavě líbit. I proto jsem ráda, že je s námi nově i Jonáš, který tam zase přináší něco jiného, jsem za to strašně vděčná. Takže ačkoliv nemáme žádná oficiální kritéria, máme pomyslná kritéria zakódovaná v nás. Samozřejmě, že vybrané filmy musí mít vždycky vysokou kvalitu, a to jak zpracováním, tak i jako druh umění, i když se hodně lidí může ptát, co to vlastně u dětských filmů je. A samozřejmě u výběru filmů hodně myslíme i na to, pro koho jsou určeny.
Musíte se během výběru shodnout všichni tři nebo jakým způsobem probíhá už ten konkrétní výběr?
Nemusíme. Já mám rozhodovací právo, ale nikdy se nestalo, že bych šla proti všem, což bych ani neudělala. Stejně tak, kdyby oba dva byli pro to, film vzít, tak bych je nestopla, to nikdy. Většinou u projekcí sama uznám, že jsem třeba něco přešvihla nebo se mi naopak líbí víc něco, co jsem předtím neměla jako favorita. Stejně tak se to občas stane Jaroslavě, proto se navzájem korigujeme a řešíme to společně. Díky dlouholeté praxi už máme vybudovanou nějakou vnitřní intuici.
Ono se to asi nedá pochytit jinak než tou praxí, ne?
Asi ne. Možná mají jiné festivaly nějaká kritéria a nějak to hodnotí. Z porot mám zkušenost, že nám řeknou nějaká rádoby kritéria, ale jsou tak obecná, že je to ve výsledku stejně strašně subjektivní.
Vraťme se, prosím, k průběhu vaší práce. Začátkem dubna máte vybrány filmy a dáte vědět vybraným tvůrcům. Poté začínáš s vytvářením konkrétního programu?
My samozřejmě dáváme tvůrcům vědět už průběžně. Jakmile jsou filmy v preselekci v našem shortlistu, tak jim už dáváme vědět, že jsou zařazení do programu, takže to ví docela brzy. Co ale tou dobou ještě nevíme, je, jestli zapadnou do soutěže v poměru s ostatními filmy. To dáváme vědět, až máme finální rozhodnutí, abychom jim neslibovali něco, co ještě není potvrzené. Takže jim na začátku dáme vědět jen, že jsou v official selection a že konkrétní sekci jim řekneme. Pak máme filmy na kartičkách, kde máme obrázek z filmu, máme tam věkovou hranici, zemi původu a podobné informace. Já tomu vždy říkám, že hrajeme karty, protože si je pak různě skládáme, dokud nevytvoříme kompaktní program. To se ale netýká studentských filmů ani animací. Co se týče těchto sekcí, tak tam opravdu věřím svým kolegům, kteří si zase hrají své karty. Samozřejmě se mnou probírají finální výběr a zatím se nestalo, že bych proti tomu měla nějaké námitky. Spíše spolu už řešíme věkové kategorie, nebo když si nejsou jistí, tak se mě ptají na můj názor.
Takže všechny krátké filmy nesleduješ a díváš se jen na to, čím si nejsou jistí?
Dělám si takový rychlý vhled, protože chci mít přehled, co se točí, jak jednotlivé filmy vypadají, a zajímá mě to. Nedívám se ale na všechno.
A jednotlivá pásma si dramaturgyně skládají také samy?
Ano. Vlastně když mi filmy ukazují, tak už je většinou v pásmech mají, ale tyto sekce mají kritéria nastavená. Například animované filmy pro děti máme v kratších pásmech o délce čtyřicet až čtyřicet pět minut, protože děti to déle nevydrží. Nemá smysl dávat hodinu a půl dlouhý blok pro děti z mateřské školy, to už víme.
Kdo u vás vybírá porotu a kdy jednotlivé porotce oslovujete?
My máme porotce vytipované dlouho dopředu, protože schopní lidé většinou nemají čas. Jednu dobu jsem razila teorii, že bychom měli zvát slavné herce a herečky, abychom měli známé tváře a lákali tím diváky. Jenže to se neosvědčilo. Řekla jsem si, že to tedy nebude potřeba, protože nejdůležitější je, aby se jednalo o lidi, kteří tomu rozumí a které to bude bavit. Možná to bude znít zvláštně, ale snažíme se poroty skládat i tak, aby si lidé v kolektivu vzájemně sedli, protože to je také důležité, když spolu mají lidé spolupracovat. Některé z vybraných lidí známe i osobně, takže tušíme, co jsou zač, jak se chovají a podobně. Takže se při výběru poroty zaměřujeme spíše na to, aby mezi danou skupinou panovala příjemná atmosféra, a s konkrétními filmy to vůbec nesouvisí.
Každý rok zvete spoustu zahraničních hostů a s některými zahraničními festivaly i spolupracujete. Jak přesně to máte nastaveno?
My to máme nastaveno úplně krásně, protože už mnoho let, zhruba patnáct, jsme členy ECFA. Vlastně hned od jejího vzniku. A díky této asociaci vznikla velká festivalová rodina. Mezi členy se na festivaly vzájemně zveme, navštěvujeme se, teď dokonce spolu s asi šesti festivaly spolupracujeme v rámci programu Kreativní Evropa MEDIA. Na festivaly nejezdíme primárně proto, abychom tam nabrali filmy, i když je samozřejmě sledujeme, jak jsem říkala. Důležitý je pro nás ale networking, protože tam jsou další lidé, kteří mají podobné cíle jako my, a tímto způsobem rozvíjíme vzájemnou spolupráci a podporujeme se. Je potřeba se udržovat v nějaké společnosti, nemůžeš se od toho všeho izolovat. Samozřejmě nechceme jezdit pořád dokola na stejná místa, takže každý rok vybíráme nové festivaly, kam jezdíme za inspirací. Po těchto návštěvách spolu probíráme, jak to u nich funguje, a někdy si z toho i něco vezmeme. Například v minulém roce jsem byla v Tallinu, kde je áčkový festival s dětským podfestivalem, který se jmenuje Just Film. To pro mě byl naprosto obohacující týden. Letos mám tři nové úlovky, jedu na řecký Syros International Film Festival, který není přímo pro děti, ale je to festival animovaných filmů, který má sekci pro děti. Budu tam i v porotě a bude to pro mě nové, takže na to se moc těším. Potom se pojedu podívat do Belgie, do Bruselu na festival Filem’On, který sice známe už mnoho let, ale zatím jsme tam nebyli. Nakonec pojedu do Finska na Oulu International Children’s and Youth Film Festival, kde byla Jaroslava před deseti lety. Tento festival má už kolem čtyřiceti let a je to jediný dětský festival ve Finsku, takže je pro mě hodně důležité vidět, jak tam fungují, jak pracují se školami a s filmovou výchovou.
Teď jsi mluvila pouze o Evropě, ale vy máte spolupráce rozprostřené celosvětově, že?
Určitě to zkoušíme. To třeba také souvisí s porotami, protože se do porot snažíme zvát lidi i z dalších festivalů, které jsou pro nás nové. Letos u nás byla ředitelka Newyorského filmového festivalu, také spolupracujeme s festivaly v Indii, v Japonsku nebo v Torontu. Smyslem všeho je neustále rozšiřovat síť kontaktů. Nedávno nás na spolupráci oslovili lidé z Rumunska a z Gruzie. My si vše evidujeme a jednou je zase my pozveme do poroty. Například pokud jsou členy ECFA, tak máme vyloženě ECFA porotu, kam zveme hosty, se kterými chceme navázat diplomacii nebo jednoduše se s nimi setkat. Je to o tom, že se můžeme takto setkávat, protože Zlín se v tu chvíli stává centrem dění. Jako členové ECFA se vždy setkáváme v Berlíně, kde máme velké zasedání, ale pak už není moc příležitostí se s ostatními členy potkat a poznat.
V České republice spolupracujete s nějakými festivaly?
Úplně nespolupracujeme. Máme sice Asociaci filmových festivalů, ale tu jsme založili čistě z politických důvodů. Jsou tam s námi festivaly Anifilm Liberec, MFF Praha Febiofest, Finále Plzeň, Jeden svět, Letní filmová škola Uherské Hradiště, MFDF Ji.hlava. Všechny velké festivaly kromě Karlových Varů, které pobírají podporu ze Státního fondu kinematografie. Tuto asociaci jsme založili, abychom mohli snáz komunikovat se státním aparátem, ale nijak to nesouvisí s programem, protože každý z festivalů se zaměřuje na něco jiného. Samozřejmě se ale přátelíme a navštěvujeme se. Například na Letní filmové škole bylo setkání s panem ministrem, kde jsme mohli probrat společné věci, takže jsme tam všichni jeli. Svůj festival si chce každý dělat podle sebe, ale samozřejmě spolu vycházíme a na jednotlivých návštěvách se inspirujeme k tomu, co je třeba dobré nebo čeho se naopak vyvarovat.
