S jakýmkoli novým filmem Romana Polańského nastane v posledních letech vždy ten samý problém. Vytáhne se neuzavřená kauza znásilnění nezletilé z roku 1977 a následný americký zatykač na jméno slavného režiséra. Nikdo, kdo se rozhodne o Polańského filmu psát, neunikne stále vyhrocenější debatě. I poukázání na to, že „jde jenom o film“, a kritik se tedy bude věnovat pouze „reflexi filmu“, je totiž samo o sobě statementem, který definuje pozici pisatele vůči Polańskému, jeho tvorbě a v poslední době ještě ke kdovíčemu jinému. O to víc se tomu nevyhne ten, kdo se rozhodne psát a uvažovat o posledním Polanského filmu Žaluji!, který byl natočen na motivy jedné z největších evropských kauz přelomu devatenáctého a dvacátého století. Je to totiž první film, který klasik polského původu natočil po svém vyloučení z americké Akademie v květnu 2018, jež přirozeně souviselo nejen s čtyřicet let starým případem, ale také s hnutím MeToo. Když byl navíc film vybrán do soutěže v Benátkách, ředitel festivalu Alberto Barbera prohlásil, že festival je tu od toho, aby na něm lidé hodnotili umění, a ne osoby stojící za ním, a zároveň přirovnal Polańského k baroknímu malíři Michelangelu Merisimu, známějšímu pod přezdívkou Caravaggio. Malíři, jemuž se vedle brilantní malby a práce se šerosvitem přičítá také vražda, a přesto lidé obdivují jeho mistrovská díla, než že by se dnes zabývali jeho morálními kvalitami. Sám Roman Polański navíc v oficiálním presskitu na dotaz, zda pro něj film představoval katarzi, odpověděl, že práce pro něj není terapií, ale že zároveň musí přiznat, že má „osobní zkušenost s různými mechanismy aparátu perzekuce, který je ve filmu zobrazen, a že to jej zřetelně inspirovalo“.
Můžeme samozřejmě spekulovat, jak a co mysleli Polańského kritici a kritičky, co měl konkrétně na mysli Alberto Barbera a co je ta „osobní zkušenost“, o které mluví sám režisér. Pokud by se přirovnal k samotnému neprávem obviněnému a na doživotí na Ďábelských ostrovech odsouzenému kapitánovi francouzské armády, bylo by to samozřejmě poněkud přestřelené, nicméně stejně nepřiměřené je mluvit o Caravaggiovi a nutnosti posuzovat jen dílo samotné, bez ohledu na jeho autora. U Caravaggia to dost dobře nejde, jelikož jeho životní styl vedl k malování obrazů lidí z ulice, sám umělec svoje autoportréty údajně vkládal do naturalisticky ztvárněných uříznutých hlav a jen těžko se dá při pohledu na plátno Bičování Krista nemyslet na to, že po svém zatčení byl i Caravaggio ve vězení bičován. Nabízí se provokativní otázka, zda by Caravaggiovo umění nebylo bez extrémní zkušenosti vraždy, mučení, pronásledování a sebereflexe „slabší“, respektive jaké by bylo, kdyby si tímto vším Caravaggio neprošel.
Jestliže i dnešní autorský zákon jako jednu z definic autorského díla uvádí, že se jedná o dílo, které je „jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora“, není úplně snadné se tvářit, že Polański odvedl standardizovaný „řemeslný výkon“; ten by se navíc jen těžko ocitl ve výběru mezinárodního festivalu kategorie A. Na Žaluji! proto není možné pohlížet jako na sám o sobě stojící film, který nijak nesouvisí s životním osudem nebo postoji jeho režiséra. Bylo by asi jednodušší jej posuzovat, kdyby Polański v souboji s látkou neobstál, kdyby předložil film vyloženě špatný, avšak Žaluji! je podle mého soudu snímkem vynikajícím. A vynikající je mimo jiné proto, že Polański nenatočil žádný sebelítostivý pamflet s černobílými postavami, i když se Dreyfusovi oproti předpokladu věnuje jen minimálně.
V úvodu je v ponižující scéně Dreyfus zbaven hodnosti i cti, a to ve velkém a širokém celku, do kterého jen zdálky pronikají výkřiky davu za plotem. Dreyfus je odsouzen a poslán na Ďábelské ostrovy a hlavní postavou se stává plukovník Marie-Georges Picquart, který se úvodního ponižujícího rituálu také zúčastnil a jenž přebírá velení na oddělení statistiky, což je krycí jméno pro kontrašpionážní oddělení. Picquart vstupuje spolu s divákem do nového prostředí, v němž se musí zorientovat a kde si všechno běží svým zaběhaným způsobem. A právě tady Picquart zjistí, že v celém Dreyfusově případu je víc nesrovnalostí, než by po tak demonstrativním odsouzení a přísném trestu mělo být. A pustí se do pátrání. Mohlo by se zdát, že proto, aby objevil pravdu nebo pomohl Dreyfusovi, ale motivace Picquarta je daleko pragmatičtější. Jestli Dreyfus není tím špionem, který dodával Německu informace, pak jím musí být někdo jiný. A ten někdo jiný ty informace může nepříteli dodávat i nadále, pokud si tedy běhá po svobodě a ve vězení za něj hnije někdo jiný.
Vojenská špionáž se může zdát jako romantický obor, ale pokud se nepřítel dostane k informacím o výzbroji nebo k technickým datům o zbraních, může toho využít a budou zbytečně umírat lidé. Picquart dělá to, co mu působení v jeho úřadu ukládá, a překvapivě se dostává do sporu s těmi, již ho tímto posláním pověřili. Jestliže kontrašpionážní oddělení nemá vyšetřovat špionáž, ale jen potvrzovat veřejné mínění ve vyhlášené kauze, je pro francouzskou armádu nejen zbytečné, ale vlastně i nebezpečné.
Roman Polański a jeho spoluscenárista Robert Harris v jasných konturách, ale přitom nijak zjednodušeně ukazují zrádnost každého předsudku, tím spíše antisemitismu. V první retrospektivě si Picquart vybavuje rozhovor na vojenské škole, ve kterém proti sobě stáli s Dreyfuesem jako pedagog a žák. Dreyfus je nepříjemný a ptá se, zda mu Picquart jako jediný dal špatnou známku pro jeho původ. Picquart připustí, že Židy rád nemá, ale že si dává pozor, aby se to nepromítlo do jeho hodnocení. Rozhovor by se dal interpretovat jako Picquartovo doznání se k antisemitismu, ale také jako Dreyfusův pokus omluvit výsledek zkoušky pomocí obvinění z antisemitismu, případně jako snaha známku zlepšit. Polański Dreyfuse vůbec neportrétuje jako chudáka ani jako sympatickou osobu. Ale zároveň celkem jednoduše ukazuje, jak dobový předsudek staví Picquarta do komplikované situace. Nicméně Picquart odpovídá, zdá se, upřímně.
Klíčovou scénu pro interpretaci celého příběhu nabídne jedna z dalších retrospektiv kolem sedmnácté minuty. Picquartův předchůdce v úřadu plukovník Sandherr si Picquarta předvolá, když vyjde najevo, že někdo z vojáků vynáší informace Němcům, a žádá jej, aby přinesl složky svých žáků, kteří přicházejí v úvahu. Ve velkém detailu si prohlíží jména na vinětách, aby pak neomylně sáhl po jediném z nich, jež je židovského původu. Sandherr jde najisto, protože ho ovlivňuje jeho vlastní vidění světa. Jenže jeho omezené vidění vede ke kardinální chybě.
O něco později Picquart navštíví umírajícího Sandherra, který mu kromě tajného finančního fondu předá i tři vypracované seznamy. První se týká zrádců, kteří mají být v první den války zatčeni, druhý se týká sta tisíc (!) cizinců, které čeká stejný osud, a třetí seznam je preventivně vypracován pro Židy. Picquartovi, stojícímu tváří v tvář umírajícímu a v podstatě i šílenstvím stiženému bývalému veliteli kontrašpionáže, unikne pouze jedno slovo: Proboha. Obludný plán prokazuje jistou fanatickou nenávist, která se ale zároveň pojí s diletantismem. Kdyby byl Picquart antisemita, jak vyvozují někteří kritici z jeho rozhovoru s Dreyfusem, možná by pro něj bylo snadnější na tento plán přistoupit. Pro kriticky myslícího plukovníka jde ale spíš o jednu z indicií toho, že s Dreyfusovým případem není něco v pořádku.
V průběhu dvaceti minut tak Polański divákovi předloží jakousi vystupňovanou triádu o vývoji nenávisti zaměřené proti celé skupině lidí. Nejdřív je to emoce, na kterou si rozumný člověk dává pozor, aby neovlivňovala jeho úsudek. Pak jde o předsudek, který nutně vede k posuzování všech příslušníků této skupiny jako negativních a nebezpečných. A nakonec jde o nenávist, která staví obludné vzdušné zámky a čeká na správný moment, ve kterém mohou být tyto obludné plány realizovány.
Picquart, který sám sebe identifikuje s první fází, velmi záhy stojí před osudovým rozhodnutím. Buď bude krýt „dobrou pověst“ armády a neztotožní skutečného špióna Esterházyho s pisatelem dopisu, který posloužil jako důkaz proti Dreyfusovi, a zachová si slibnou kariéru, anebo se rozhodne opačně a vstoupí na dráhu, ze které není cesty zpět. Polański a Harris využívají toho, že Picquartovi na stole přistávají i Dreyfusovy dopisy z internace, které ve výmluvných detailech líčí, čeho jsou protivníci, s nimiž se Picquart zkusí utkat, schopní. A přesto se Picquart do tohoto nerovného souboje pustí. I kdyby se držel své původní emoce na účet Židů, v tomto momentě ji musí překročit a začít racionálně vyšetřovat. Nemůže si vybrat zároveň předsudek a spravedlnost, protože jedno prostě vylučuje druhé.
Polański a Harris se striktně drží Picquartovy perspektivy. Divák ví jen to, čeho se dopátrá nebo na co si vzpomene hlavní postava. Některé podrobnosti kolem procesu jsou vypouštěny, jiné ani nejsou zmiňovány. Například se nedozvíme, že Alphonse Bertillon, který na klíčovém důkazu identifikoval Dreyfusův rukopis, nebyl ve skutečnosti kompetentním pro tento úkol. Mathieu Amalric, který jej hraje, působí naprosto přesvědčivě. Možná jako někdo, koho pomýlila podobnost písma, ale nikoli jako někdo, kdo se za experta vydává.
Autoři scénáře jsou naprosto přesní v tom, kdy se mají soustředit a takříkajíc natáhnout krok a kdy mají naopak zrychlit. Metoda Picquartovy perspektivy jim navíc umožňuje příběh vyprávět jako napínavé pátrání, postupně odkrývat informace a pracovat s neznámými hrozbami. Tím Polański stupňuje napětí i v jinak komorní zápletce, postavené v podstatě na rozkrývání chyb byrokracie a vyšetřování drobných detailů. Metoda, kdy divák sleduje dění očima hlavní postavy, klade výrazné nároky na casting. Jean Dujardin je v roli plukovníka Picquarta perfektní. Podstatné ale je i to, že jsou velmi dobře obsazeni i jeho spoluhráči a protihráči. Od těch klíčových po ty, kteří se dějem jenom mihnou. Ať už je to ne úplně sympaticky působící Dreyfus v podání Louise Garrela, nalíčeného k nepoznání, energický právník Labori v podání Melvila Poupauda, nebo upoceně odpudivý major Henry Grégoryho Gadeboise. Divák v plejádě vojáků oblečených do stejných uniforem neztrácí přehled, kdo je kdo, a i epizodní postavy jsou charakterizované drobnými gesty a nuancemi.
Možná by někdo mohl Polańskému vyčítat, že je jeho film vlastně klasicky natočený, ale jeho suverénní režie se skrývá v detailech. Asi nejpodstatnější složkou celého vizuálního stylu je jakýsi dobový militaristický fetiš. Když je v úvodní scéně filmu Alfred Dreyfus zbavován hodnosti, knoflíků, výložek a nakonec je mu zlomena šavle, jedná se pro dnešního diváka o exotický rituál. Ztráta cti v armádě se ale v celém filmu tematizuje dál, takže symbol šavle, který je graficky umístěn pod závěrečné titulky, je divákovi na konci filmu absolutně pochopitelný. Skvělou práci odvedla kostymérka Pascaline Chavanneová a kamera si nenechá ujít příležitost vykreslit barvy a matérii dobových uniforem francouzské armády.
Zpět ale k úvodnímu tázání, nakolik se osobnost režiséra do příběhu (ne)promítla. Kdyby Polański jakkoli zřetelněji naznačoval, že film přináší zprávu o jeho nevině nebo o zlém světě, který se proti němu spikl, byla by to nehoráznost a film by byl nesnesitelný. Ještě horší by bylo, kdyby se Polański pustil do moralizování. Místo toho ale režisér předkládá rafinovaný historický thriller o nebezpečnosti předsudku. Všichni, kdo mají rychlý a o to silnější názor, jsou v nebezpečí, že jejich omyl bude stejně fatální jako ten Sandherrův nad Dreyfusovými deskami. Kdyby francouzská armáda nebyla prolezlá antisemity, nedostal by skutečný špión čas a prostor na své další rejdy. Kdyby byli opravdu všichni antisemity bez kritického myšlení, mohl by to nakonec v poklidu dělat navěky, nebo alespoň do doby, než by německá armáda informace zúročila. Kdyby v rakouskouherské armádě nebylo tabu být homosexuálem, nebyl by plukovník Redl (aktér jiné velké špionážní kauzy fin de siécle) vydíratelný ruskou špionáží a nedodával by cenné vojenské informace pod tlakem svým protivníkům. Polański to neříká explicitně, ale je jasné, že netolerantní společnost, vyvolávající nesmyslně nenávist, si sama staví překážky a zadělává na problém. A sklon k tomu mít rychlý a silný názor máme všichni. Polański, kterého jeho kolega Pascal Bruckner v rozhovoru přemrštěně označil za oběť „neofeministických mccarthistek“, to – zdá se – vnímá ze všech různých úhlů.
Žaluji! (Jʼaccuse, Francie – Itálie 2019)
Režie: Roman Polański
Scénář: Roman Polański, Robert Harris
Kamera: Paweł Edelman
Hudba: Alexandre Desplat
Hrají: Jean Dujardin, Louis Garrel, Emmanuelle Seignerová, Grégory Gadebois, Hervé Pierre, Wladimir Yordanoff a další
Délka: 132 min.
Distribuce na VOD: DAFilms, Aerovod
