Po výběrech pozoruhodných děl německé, středoevropské nebo francouzské kinematografie si budou moct alespoň pražští diváci udělat představu také o současné italské filmové produkci. Kino Lucerna uvede od 25. listopadu do 1. prosince 11 nových italských filmů. Zde jsou tipy na čtyři z nich.
Přehlídku nazvanou MittelCinemaFest 2021 zahájí civilní drama Welcome Venice (r. Andrea Segre), v němž se dvojice bratrů pod vlivem globalizace a gentrifikace rozchází v postoji k jejich rodnému městu. Jeden je hrdým Benátčanem (za kterého se označuje i režisér filmu Andrea Segre) uchovávajícím naživu tamější tradice, druhý se svým kořenům vzdálil kvůli kariéře a penězům. Film o regionální identitě, sourozeneckých vztazích a proměnách italských měst a kultury měl premiéru v rámci paralelní sekce letošního benátského festivalu Giornate degli Autori.
Jeden z posledních žijících velikánů italské kinematografie Marco Bellocchio natočil ve svých dvaaosmdesáti letech další psychoanalytický řez atypickou rodinou (viz již jeho provokativní debut Pěsti v kapsách [I pugni in tasca, 1965]). Tentokrát se ovšem jedná o dokument a aktéry jsou filmařovi příbuzní. Výchozím bodem vzpomínkové mozaiky Marx může počkat (Marx può aspettare) je jejich reakce na sebevraždu Bellocchiova dvojčete Camilla v roce 1968. Emotivní, ale nesentimentální a s v tipem sestříhaný film o zapovězených tématech rodinné i národní historie měl premiéru letos v Cannes, kde si stále velmi vitální Bellocchio zároveň převzal čestnou Zlatou palmu.
S předstihem před uvedením do distribuce, kterého by se měla chopit společnost Aerofilms, budou moct návštěvníci a návštěvnice festivalu zhlédnout třetí celovečerní film talentovaného Jonase Carpignana Všechno nejlepší, Chiaro! (A Chiara). Příběh patnáctileté Chiary, jejíž kalábrijská rodina se začne rozpadat po odchodu otce, je podle recenzí dramaticky sevřenější a poetičtější než Carpignanovy dva předchozí filmy (Mediterranea [2015] a Ciambra [2017]), které volnější dramaturgií a naturalismem inklinovaly spíš k dokumentu. Příběh by nicméně měl být také v tomto případě pevně zakotven v sociopolitických reáliích současné Itálie.
Neorealistickou tradici italské kinematografie ve své tvorbě vedle Carpignana podmanivě aktualizuje také Alice Rohrwacher (její nádherně taktilní lockdownový kraťas Quattro strade o významu sousedství si můžete pustit na MUBI). Ta spolu s Pietrem Marcellem a Francescem Munzim ve filmu Futura vytvořila upřímný, silně humanistický kolektivní portrét dnešní italské mládeže.
Jejich podnětná sociologická sonda přímo odkazuje k Pasoliniho anketnímu filmu Hovory o lásce (Comizi d’amore, 1964). Také trojice výše uvedených tvůrců cestovala po jednotlivých italských regionech a ptala se mládeže, jak vidí svou budoucnost nebo co si myslí o současné náladě v italské společnosti. Většina z nich mluví o nutnosti zásadní změny a touze odcestovat. Itálii kvůli omezeným možnostem osobního rozvoje a pracovního uplatnění nevnímají jako perspektivní zemi. Covid-19, za jehož viníky byli často označováni nezodpovědní mladí lidé, jejich pocit odcizení a nevyhnutelného směřování ke kolapsu ještě posílil. Futura v záběrech, jimž dodává specifický „rurální“ ráz 16mm kamera, zachycuje vedle tváří sociálních herců odpojených od minulosti i přítomnosti také italskou krajinu, se kterou jsou životy natáčených, ať chtějí nebo ne, neodmyslitelně provázané.
