Mezi 21. a 26. lednem se v Praze odehrál patnáctý ročník Festivalu krátkých filmů. Festivalu s nezáviděníhodnou pozicí – těžkosti krátkometrážního formátu v kinech nejsou žádnou tajností. V době internetu je takřka nemožné přesvědčit publikum, že několikaminutová anekdota si nevystačí s Youtube oknem. Krátké filmy nabízejí mnohdy exhibice vypravěčského i vizuálního talentu nejčastěji mladých tvůrců, kteří ještě nejsou zcela v zajetí systémových pravidel a mohou realizovat odvážné a nejisté, ale tím víc vzrušující nápady. Dobře sestavená přehlídka krátkých filmů může nabídnout skvělý divácký zážitek a pražský festival se vyznačuje tím, že se na něm nacházejí některé nejzajímavější tituly sezóny, jež se už osvědčily na jiných festivalech. I letos tedy stál za návštěvu.
Mezi pozoruhodné tituly patří samozřejmě vítězné Sbalím se a jdu (I Got My Things and Left, r. Philbert Aimé Mbabazi Sharangabo), jež si cenu odvezlo už z festivalu v Oberhausenu. Ve dvaceti minutách v něm sledujeme tryznu tří přátel za mrtvého druha, pohybující se na hraně surreálného snění a sebereflexe. Některé scény působí až hypnotizujícím dojmem, každý záběr, každý střih mají své místo. Dominantní jsou však především budovaná intimita a osamění. Krása krátkometrážních filmů spočívá právě v tom, že mohou předávat syrové emoce bez nutnosti stavět okolo nich komplexní příběh a Sbalím se a jdu působí rozhodně jako přímý a upřímný zážitek.
Podobné kvality nese i laureát Zvláštního uznání poroty Co vlastně víš o Měsíci a vodě (What Do You Know About the Water and the Moon, r. Jian Luová), jenž buduje alegorii zkoumající psychologii ženy během potratu. Propracovanými obrazy a úpěnlivými emocemi může režisérka snadno strhnout a není divu, že ji porota nenechala bez povšimnutí.
Diváckou cenu si odneslo satirické Město burek (Burqa City) režiséra Fabrica Bracqa, jenž vypráví bláznivou anekdotu o záměně dvou manželek v identických burkách. Snímek odhaluje další potenciál krátkometrážního formátu – odvyprávění výrazné, jednoduché, a proto působivé anekdoty. Tvůrci volí odlehčený, ale přesto jednoznačně cynický pohled na život v ortodoxním arabském prostředí a poukazují na absurditu, šovinismus a krátkozrakost postav, jež slepě udržují status quo ne z náboženského přesvědčení, ale prostě proto, že jsou na to zvyklí. Snímek i přes svou jízlivost nepůsobí antiislámsky nebo antiarabsky, protože jeho hrdina je sice pomýlený člověk uvězněný v absurdním světě, nicméně je zároveň ve svém omylu lidsky sympatický, snažící se žít v klidu svůj život. Rozhodně není zlý nebo zákeřný a rozhodně není zobrazovaný jako hrozba. Jde o možnou odpověď na otázku, z jaké pozice lze s klidným svědomím kritizovat islám, aniž by mohli snímek okamžitě zneužít pravicoví extremisté.
Festival zahrnoval i národní soutěž, jež vygenerovala dva zajímavé vítěze. Diváci internetové televize Mall.cz docenili snímek Jiří pes uprchlík polského absolventa FAMU Tomasze Wińského. Obliba u širšího publika je zcela pochopitelná – Wiński přišel s bizarním a chytlavým námětem, jenž má potenciál okamžitě upoutat pozornost. Mladý muž (Petr Vančura) se nechá zaměstnat dvěma mladými unuděnými kamarádkami (Eliška Křenková, Jenovéfa Boková) jako jejich pes. Pro něj jde o naplnění nezkrotných tužeb a pro ně vyplnění dlouhého času a získání ochránce a živitele. Ženy Jiřího brzy „adoptují“ na plný úvazek a, jak se u „paniček“ sluší, nad ním dominují ve všech ohledech. Bizarní situaci lze vnímat jako studii dynamiky mezi muži a ženami, komentář krize mužství či prostě ujetost. Při důslednějším přemýšlení by možná začala prosvítat prázdná místa, ale krátkometrážní formát se bez nuancí může obejít a někdy stačí nabídnout silnou výchozí situaci nebo pointu, aby byl výsledek zapamatováníhodný.
Vítězem národní soutěže se pak po právu stalo Vyměnila jsem si směnu Luboše Kučery. Zatímco u většiny celovečerních českých filmů si musíme zoufat, že nezvolili raději krátký formát, tentokrát se sekáváme s dílem, které je po půl hodině stopáže škoda opouštět. Kučera dokázal, o co se obzvlášť mladí filmaři rádi pokouší jen s proměnlivými výsledky – nabízí minimalistický, sociálně kritický snímek sledující problémy těch nejméně privilegovaných. Hrdinka po načapání přítele při nevěře opouští společný byt a nemá, kam jít. Nízkopříjmová práce jí nezajišťuje prakticky ani základní životní podmínky, skončí tedy ve společnosti mladého a ještě bezradnějšího muže, který byl právě zaměstnán ve stejné dílně. Jejich vztah je ryze platonický a obzvlášť žena se snaží vyhnout vzniku dlouhodobějšího pouta, zároveň ale v naivním mladíkovi nachází oblibu. Vyměnila jsem si směnu přistupuje k situaci s nadhledem a humorem, není ale v žádném případě taškařicí. Postavy neztrácejí agendu a nepřijímají pasivně svůj osud, což je častá past tohoto námětu. Když se připočte skvělý výběr a vedení herců (Anita Gregorec, Martin Motl), předvedl se Kučera rozhodně jako dobrý kandidát na režii celovečerního filmu. Ne že by mělo jít o univerzální povýšení oproti krátkometrážní stopáži, konkrétně jeho přístupu by ale neuškodilo, kdyby mohl své schopnosti rozvést a rozpracovat.
Fádnějším zpracováním podobných tendencí je Dluh Ondřeje Nováka. Režisér se minulý rok dočkal úspěchu s Rekonstrukcí, jež byla nominována na evropských filmových cenách, a nyní přinesl velmi podobný snímek. Až příliš podobný. Sociální drama v krátkometrážním formátu je relativně snadný námět co do produkčních podmínek, právě proto je ale třeba vždy pečlivě rozmýšlet, jestli je potřeba, aby další takový snímek existoval. V případě Dluhu, jenž očekávatelným způsobem sleduje hrdinu topícího se v dluzích, o tom lze pochybovat.
Sympatičtější jsou ambicióznější projekty, i kdyby ve své snaze nebyly zcela úspěšné. V Perle jako by si Jakub Kouřil určil několik filmařských výzev, třeba vedení dětské herečky v podvodních scénách, a vystavěl kolem nich svůj snový pohádkový příběh. I přes rozporuplný výsledek je skvělé vidět filmaře experimentujícího s dostupnými prostředky.
Povedenou a originální hříčkou je pak Figurant Jana Vejnara vzniklý v česko-francouzské koprodukci, v němž sledujeme surreálnou cestu komparzisty, jenž se stává vojákem v zákopech první světové války, a realita s fikcí se během jeho zážitku nečitelně mísí a splývají v jedno. Působivé uchopení a zajímavá myšlenka jsou efektně zužitkovány a snímek s divákem zůstane mnohem déle než svých 14 minut, přičemž může dát záminku k celkem komplexnímu výkladu.
Bobři v plamenech Martina Kuby se oproti tomu pohybují na standardní úrovni českých mainstreamových komedií, včetně jejich evergreenu legračního znásilnění. Skupina skautů se uprostřed noci dostává na tajemný zámek a se zdejším ženským osazenstvem zažívá různá dobrodružství. Ve snímku nejde hledat o mnoho víc než náhodně nashromážděné gagy a v celkovém výběru působili Bobři v plamenech poněkud zvláštně. Jako by se scénka z novácké estrády devadesátých let tajemným způsobem teleportovala na plátna v roce 2020.
Lepší variantu na střet cizinců na izolovaném místě nabídla Zvěř Davida Payna, v níž Jenovéfu Bokovou, čekající na chatě na svého nespolehlivého přítele, navštěvují tři tajemní myslivci. I tento snímek koketuje se surreálnem a stíráním hranic reality. Krátkometrážní formát je na to jako dělaný. Tvůrce může zacházet dál a dál a ve chvíli, kdy už se octne na hraně samoúčelu nebo přílišného odcizení diváka, stačí jednoduše skončit. Jak se ostatně děje i v případě Zvěře, jež je možná v závěru trochu neuspokojivá, protože zajímavě rozehranou hru jakoby najednou utnula.
Stejnou chybu nedělá Hra slovinského režiséra Luna Sevnika, jež velmi dobře využívá každou vteřinu, aby odvyprávěla hanekeovský příběh dvou sebedestruktivních mladíků, kteří na začátku streamovaného přenosu oznámí, že si pořídili zbraň a chystají se spáchat sebevraždu, a divákovi nezbývá než čekat, zdali to opravdu udělají. Sevnik jednak skvěle vede herce Miloslava Pecháčka a Rudolfa Tříšku, a také bez váhání využívá možnosti zdržovat, oddalovat a budovat nesnesitelné napětí. Podobný námět byl už zpracován mnohokrát, to ale při zdařilém pojetí vůbec nevadí. Sevnikovo jméno si jistě bude dobré poznamenat, po Olmo Omerzuovi se může stát dalším výrazným slovinským filmařem na české půdě.
Paralely od tohoto příběhu o unuděné agresivitě by šly hledat u mnohem méně zdařilého Nebát se ničeho. Jakub Jirásek uvedl před dvěma lety povedenější I’m So Tired of Being Alone, ale tentokrát jako by tápal. Mladé dívky z prvního stupně se rozhodnou fingovat ve své škole teroristický útok, aby získaly zhlédnutí a lajky na Youtube. Snímek působí tonálně zcela bezradně, dětští herci jsou nejistí a vůbec není zřejmé, čím se vlastně výsledek pokouší být. Evokuje technofobní varovné video, co se bude pouštět dětem na školách, aby nedělaly blbosti, což není vhodná synopse pro filmový festival. Při srovnání s Hrou se nabízí vysvětlení, že zatímco Sevnik se dívá na dospívající hrdiny jako na plnohodnotné postavy a staví se na jejich rovinu, je vůči nim empatický a snaží se do nich proniknout, v Nebát se ničeho jsou děti „druhými“, jde jen o skořápky naplněné špatnými nápady, s nimiž se nikdo nemůže identifikovat a lze se tak nad nimi a jejich prostředím jen pohoršovat.
Selhání se tu dá ale snadno pochopit, filmaři často tápou, když se chtějí nějak vyjádřit k moderním technologiím a jejich místě v životě mladých lidí. Jako výukové video působí i francouzský snímek Swatting režiséra Ismaëls Joffroye Chandoutise, věnující se fenoménu zneužívání státních ozbrojených složek k dělání „pranků“ na konkurující youtubery. Tvůrci jsou svým předmětem zjevně zděšeni a pohoršeni, nepředvedli příliš mnoho obeznámenosti se světem hráčů počítačových her, jehož existence se tu jeví být něčím až mysticky nepochopitelným.
Festival krátkých filmů nabídl i další sekce. Například Naprosto úžasná věnovaná ostřejším snímkům s ženskými protagonistkami. Zde se promítal například kanadský snímek Delphine režisérky Chloé Robichaudové, v němž sledujeme agresi mladé ženy, jež byla v dětství spolužačkami odstrkována a šikanována. Země mezi moři nabídla tvorbu mladých kanadských tvůrců, Prach prachu si jako téma zvolil smrt a v tradiční Brutal Relax Show mohl divák prostřednictvím Dokování (Docking, r. Trevor Anderson) sledovat dva obří faly, jak ve vesmírné prázdnotě pohlcují jeden druhého. Festival krátkých filmů je relativně nenápadná akce bez velké publicity a bohužel bez výraznější reakce médií. Přitom při návštěvě programu je takřka nevyhnutelné, aby se každému divákovi alespoň jeden snímek s každého pásma líbil.
