Na přelomu dubna a května proběhl letos v Linci 22. ročník filmového festivalu Crossing Europe, který v českých médiích dlouhodobě pokrývá filmová publicistka Martina Vacková. Každý takový report však přiblíží jen zlomek uvedených filmů. Jelikož jsem letos v Linci sám strávil pár festivalových dnů, rozhodl jsem se přetavit je do vlastního, osobně laděného textu. Vzhledem k tomu, že Crossing Europe uvádí především novinky z evropské provenience, některé z níže uvedených filmů vás nepochybně ještě zastihnou – ať už na tuzemských festivalech, streamovacích platformách nebo dokonce v kinodistribuci. Několik z nich jste možná už viděli během Dnů evropského filmu, od nichž se Crossing Europe svou koncepcí výrazně neliší – s výjimkou jedné unikátní sekce. Než přejdu ke komentování samotných filmů, budu se krátce věnovat právě jí.
Břehy šťastných zítřků (soutěž YAAAS!)
Specialitou Crossing Europe je soutěžní sekce YAAAS! zapojující do příprav festivalu dospívající ve věku 15 až 20 let. Sedm z nich nejprve sestaví soutěžní sekci o šesti filmech z tuctu předem vybraného ředitelkami festivalu. Pětičlenná porota středoškoláků následně tituly zhlédne a nejlepší z nich ocení třemi tisíci eury. Kromě dramaturgické a porotní práce si mladí lidé vyzkouší také moderaci besed s tvůrci, které zpravidla následují po projekcích. Neznám kritéria výběru „Young Programmers“ ani „Youth Jury“, nelze si však nepovšimnout, že všichni zúčastnění mluvili perfektně anglicky, dokázali pohotově reagovat na atmosféru v sále a klást tvůrcům smysluplné otázky. Nic z toho není samozřejmostí, nota bene v případě náctiletých. Za zmínku také stojí, že úvody, besedy, ani samotné filmy se během Crossing Europe netlumočí a nepřekládají do němčiny, vše probíhá pouze v modu „english friendly“. Jen těžko si dnes představit, že by nějaký festival mohl stejně postupovat také v Česku – nyní ale zpět k sekci YAAAS!
Filmy pro YAAAS! jsou vybírány tak, aby stářím svých hrdinů (a často i autorů) korespondovaly s věkem poroty. Mnohé z nich tak pochopitelně pracují s podobnými tématy (dospívání, odlišnost, první láska…), ale různí se konkrétními motivy i stylem. Film Zečji nasip (Hráz, r. Čejen Černić Čanak, 2025), složený převážně z detailů, tematizuje nesnášenlivost vůči homosexuálům na chorvatském venkově, drama Když slunce vyhasne (Ljósbrot, r. Rúnar Rúnarsson, 2024) rozebírá ztrátu blízkého v neobvyklém kontextu a chladný snímek Toxic (Akiplėša, r. Saulė Bliuvaitė, 2024) nás zavede do prostředí modelingové agentury pro mladistvé. Každý ze zmíněných filmů se věnuje tíživým situacím, žádný však nepůsobí bezvýchodně a chybí v nich také provokativní sekvence, které ještě před dvaceti lety byly v podobných filmech takřka „povinné“. Navzdory strachu o budoucnost lidstva, aktuálně prostupující veřejným prostorem, se zjevně najdou mladí tvůrci, kteří během plavby po oceánu nejistot už spatřují břehy šťastných zítřků.
Totéž platí pro irsko-britské drama Christy (r. Brendan Canty, 2025), oceněné letos na Berlinale. Titulní sedmnáctiletý hrdina má za sebou krušnou pubertu spojenou se závislostí na drogách. Na přechodnou dobu se stěhuje ke svému spořádanému bratrovi Shanovi, který se distancoval od zevlujícího a fetujícího zbytku rodiny. Divák s mírnými obavami očekává srdceryvné drama o bratrské lásce, angažovanou obžalobu systému nebo depresi o pádu na dno – leč nic z toho se nekoná. Stylisticky sice debutant Canty navazuje na tvorbu současné mistryně sociálního realismu Andrey Arnold, ale zároveň se vyhýbá drásavosti jejích raných děl. Naopak využívá svého citu pro situační komiku a snímek zpestří vystupováním skupinky (skutečných) dětských rapperů. V paměti zůstane zejména jeden z nich – desetiletý kluk na vozíčku zvaný Robot –, který se chová ke Christymu jednou jako gauner ze světa Martina McDonagha, podruhé jako starší sestra. Na kontrastech ostatně stojí komplexnost celého snímku: Canty ukazuje, že škodit se dá i dobrými úmysly a pomocnou ruku může podat i nečekaná osoba.
Z nastaveného realistického kurzu vybočovala v rámci sekce pouze romantická krimikomedie La storia del Frank e della Nina (Příběh Franka a Niny, r. Paola Randi, 2024), která si nakonec vysloužila hlavní cenu. Historka o němém sprejerovi „Glumovi“, jeho kamarádovi Frankovi a šestnáctileté matce Nině, kterou ústřední duo vysvobodí z područí násilnického manžela, si získala přízeň poroty snad právě svou odlišností od ostatních, střídměji pojatých příběhů. V čem mladík uvádějící snímek viděl výboje divoké kreativity (nahodilé střídání barevných a černobílých ploch), spatřoval jsem spíše nedostatek tvůrčí sebekázně, vtělený do sebevědomého, leč nepřehledného vyprávění. Ani četné zcizování příběhu a čachrování s jeho chronologií ale není tak nesnesitelné jako ostentativní využívání klasické hudby a (rádoby) hlubokomyslných citátů. Všeho si v tomto případě užijete požehnaně. Zejména pokud máte zábrany odcházet během projekcí ze sálu, doporučuji vám pro jistotu s Frankem a Ninou vůbec neriskovat.
Všichni spolu, každý sám
S výjimkou YAAAS! nabízí Crossing Europe typologicky stejné sekce jako většina ostatních festivalů: soutěž hraných a dokumentárních filmů (každá po jedenácti titulech – letos včetně českého Roku vdovy od Veroniky Liškové a dokumentu Ta druhá Marie-Magdaleny Kochové), Panorama výrazných děl současnosti, jednu retrospektivu (respektive poctu méně známým filmařům), přehlídku lokální tvorby, půlnoční filmy a podobně. Žádnou další sekci jsem během čtyř dnů strávených v Linci neměl příležitost prozkoumat tak podrobně jako YAAAS!, pročež následující odstavce přináší komentáře k filmům zhlédnutých na základě dosavadních ohlasů nebo vlastní zkušenosti s konkrétními autory. Vzhledem k tomu, že jediný film z hlavní soutěže, který jsem během festivalu viděl, byl zároveň ten vítězný, začněme logicky s ním. Dodejme, že rumunské drama Nový rok, který nepřišel (Anul Nou care n-a fost, r. Bogdan Mureşanu, 2024) triumfovalo už loni na festivalu v Benátkách, kde vyhrálo hlavní cenu sekce Orizzonti.
Mocnou zbraní snímku, jímž coby režisér a scenárista debutoval čerstvý padesátník Bogdan Mureşanu, je finále, podpořené notoricky známými tóny Ravelova Bolera. Veškerou sílu ovšem poslední sekvenci nepropůjčuje čistě hudební doprovod. Zatímco většina filmařů cítí potřebu publiku dovysvětlit pracně vystavěnou pointu, rozloučit se prostřednictvím epilogu nebo alespoň pamětihodnou poslední větou, Mureşanu končí beze slov na samém vrcholu. Rozsáhlé historické drama o posledních hodinách Ceaușeskova režimu proměňuje během posledních minut v dějinnou frašku a všechny přítomné – své postavy i publikum –, ponechává tváří v tvář absurditě reality. Ve spřádání šesti dějových linií, z nichž snímek sestává, není Mureşanu tak zběhlý jako Paul Thomas Anderson, jehož Magnolie byla debutujícímu Rumunovi podstatným zdrojem inspirace. Trocha trpělivosti s první třetinou filmu, během níž poznáváme jednotlivé postavy, se ale bohatě oplatí v následující půldruhé hodině. Mimo jiné dvěma pasážemi, mimořádně atraktivními pro příznivce černého humoru.
Status výrazného evropského tvůrce stvrdil svým novým počinem Damian Kocur. Jeho druhý celovečerní film Pod vulkánem (Pod wulkanem, 2024), uvedený v rámci Panoramatu fikční tvorby, je pozoruhodný z vícera hledisek. Zaprvé funkčně propojuje několik evropských kultur a zemí: polský tvůrce vypráví o movité ukrajinské rodině, která si nedobrovolně prodlouží dovolenou na španělském ostrově Tenerife poté, co ruská armáda napadne jejich vlast. Zadruhé není jen aktuální, ale také nadčasový. Přes specifické problémy, které vyplývají z nevšední, nezáviděníhodné situace hrdinů se Kocur dostává k obecnostem, které řešíme všichni. Tematizuje nepřenositelnost osobní zkušenosti a ukazuje, jak v současném technologicky propojeném světě zůstáváme pořád všichni spolu – přitom jsme každý sám. Ve spolupráci s kameramankou Nikitou Kuzmenko a střihačem Alanem Zejerem tento princip navíc prosadil do promyšlené stylistické koncepce snímku (jeho třetí přednost). Necelé dvě hodiny délky sice hraničí s maximální stopáží, která unese epizodické vyprávění, nicméně i tento postup lze obhájit zápletkou snímku. Co jiného filmová rodina zkouší, než natáhnout čas?
Filmy Nový rok, který nepřišel a Pod vulkánem lze doporučit bez větších výhrad. O poznání problematičtější je snímek Den stygge stesøsteren (Ošklivá nevlastní sestra, r. Emilie Blichfeldt, 2025), který má v půli léta uvést do české kinodistribuce společnost Bionaut. Debutující režisérka Blichfeldt převypravuje klasickou pohádku o Popelce očima její nevlastní sestry Elvíry. Prohozením perspektiv ovšem nedochází k překvapivým, ani kdovíjak odlišným závěrům. Namísto obecných principů režisérka zaměřila svou pozornost na brutální (sebe)poškozování titulní hrdinky, jež má kontrastovat s juvenilní stylizací filmu. Tedy opět nic, co bychom dnes neznali i z mainstreamu (viz Sebevražedný oddíl Jamese Gunna z roku 2021). Ošklivá nevlastní sestra není společensky významný film, jak někteří tvrdí, ale spotřební splatter pro náctileté, kteří chtějí v kině demonstrovat svou otrlost před zbytkem partičky. Jako takový je ale zcela přijatelný – coby součást půlnoční sekce dokonce vítaný. Jiné filmařky nicméně dokáží přenést na plátno krutost světa mnohem subtilněji. Tím se dostáváme k vrcholnému zážitku z festivalu.
Duben je nejkrutější měsíc v roce
Měsíc duben získal svůj název v českém kalendáři podle dubových listů, které tou dobou začínají rašit. Coby symbolicky významný strom zastupuje dub v názvu čtvrtého měsíce probouzející se přírodu a jaro, jež provázely oslavy nového života dávno před vznikem křesťanských Velikonoc. Gruzínská režisérka Dea Kulumbegašvili vetkla duben do názvu svého druhého celovečerního filmu (April, 2024), jehož zápletka ironicky kontrastuje se zažitou symbolikou. Hlavní hrdinka Nina pomáhá dětem na svět coby porodní asistentka, ale také potajmu provádí potraty a obeznamuje své pacientky s fungováním antikoncepce. Příroda, která se na ploše celkových záběrů manifestuje prostřednictvím vzdálených horských stěn, bouří těhotných mračen i sytě rudých květů je zároveň fascinující, krásná i krutě lhostejná a nebezpečná. Kulumbegašvili, která před pěti lety debutovala filmem Začátek (Dasatskisi, 2020), se vrací se srovnatelně nekompromisním dílem.
Stejně jako v případě svého předchozího filmu, Kulumbegašvili opět nabízí útržkovitě vyprávěný příběh o ženě, která čelí nebezpečným mužům a abstraktním společenským řádům, avšak v Dubnu autorka protíná vertikálu přítomnosti horizontálou plynoucího času. Na rozdíl od Jany, protagonistky Začátku, která se snažila vymanit z nastalé situace, řeší Nina také své dětské trauma a rozpadlý vztah s Davidem, který jí přesto zůstává oporou. Mnohé z motivů a vzájemných vazeb se ani tentokrát uspokojivě nevysvětlí, více prostoru (a interpretačního potenciálu) se ale dočkala magická složka filmu. Strašidelně vyhlížející postava bez tváře, která Dubnem prochází, možná ztělesňuje dávná traumata, možná kosmickou věčnost a lhostejnost. Na jednu stranu je zřetelně spojená s tím, co postavy ztratily, na druhou stranu existuje nezávisle na nich. Rozdíl mezi prvním a posledním obrazem filmu dokumentuje proměnu Niny i Davida, ale oba enigmatické výjevy zároveň rámují útrpné dění jako pouhou epizodku ze života na Zemi.
Interpretační mapa, v obrysech načrtnutá předchozím odstavcem, působí dost abstraktně a přirozeně vyvolává nedůvěřivou otázku, co nám Duben vlastně říká. Jenže Dea Kulumbegašvili – soudě dle dvou dosavadních opusů – spoléhá více na rigorózní styl než příčinně souvislé vyprávění. Ne náhodou její tvorba zapadá mezi těžké váhy spirituálně stimulující kinematografie. Podobně jako její blíženec (a jeden z výkonných producentů Začátku) Carlos Reygadas autorka raději ukazuje, než vysvětluje, „loutkové“ herectví a odosobněné postavy upomínají k přístupu Roberta Bressona, respektive Bruna Dumonta, a stopové množství experimentální hudby by klidně mohlo zaznít v novém počinu od Jonathana Glazera. Přesto Kulumbegašvili přichází s vlastní poetikou, jež není jednoduše odvozená od stylu renomovaných klasiků. Může vám připadat nepochopitelná, strohá a odtažitá – ale věnujte jí svou energii a čas. Duben skýtá příležitost k setkání s velkým filmem.
Festivalová turistika jako zenové cvičení (coda)
Prozatím byla řeč takřka výhradně o debutech a druhých filmech, ale Crossing Europe samozřejmě dává prostor všem generacím. Letošní ročník navštívil klasik srbské kinematografie Želimir Žilnik se svým posledním filmem Restitucija, ili, San i java stare garde (Restituce aneb sen a realita staré gardy, 2025), uváděným také jako 80+ (Eighty Plus). Mezinárodní název pro film vymyslel Žilnikův kamarád, filmový kritik Neil Young. Po projekci vysvětlil, že jím chtěl definovat věkovou skupinu, která snímek nejsnáze docení. Přisuzuje osmdesátníkům vyšší toleranci vůči rozvláčnému vyprávění a místy značně topornému herectví? Nebo tuší, že si senioři budou schopni vzít z filmu víc než pozdní dvacátník (já) nebo padesátník (on sám)? Někdy člověk skutečně potřebuje specifické zkušenosti, aby pochopil určitý příběh. Nejsem přesvědčen, že jde zrovna o případ filmu Restituce/80+, přesto jsem projekci absolvoval rád. V jiném kontextu bych snímek nejspíš zavrhl jako novinku od klasika za zenitem, v rámci festivalu jsem ovšem přistoupil na kodrcavé tempo a filmem se poctivě propochyboval až do (celkem sympatického) konce.
Pokud člověk nejede na filmový festival s partou kamarádů nebo primárně za prací, může svou účast pojmout jako zenové cvičení. Nespěchat, neodcházet ze sálů a plnou pozornost věnovat i filmům, které záhy vyprchají z paměti, neboť je nelze snadno využít jako referenční zdroj a nikdy je už neuvidí. Každá zkušenost se počítá. Před Restitucí jsem zhlédl experimentální dokument Un pays en flammes (Země v plamenech, r. Mona Convert, 2024), premiérově uvedený loni v Cannes v rámci sekce ACID, pomáhající nezávislým filmům získat distributora. „Není divu, že takový film potřebuje pomoc při hledání distributora,“ říká si člověk během sledování informačně nepříliš výživného filmu, v němž francouzská rodina na samotě v lese odpaluje ohňostroje. Když světelné květy zmizí z nočního nebe, kinosál se ponoří do tmy. Rodinka odpaluje další světlice. Ve střípcích záblesků se příležitostně začínají zrcadlit myšlenky, které by člověka jinde a jindy nenapadly. Než je stačí zachytit, je opět tma. Třeba v hlavě přeci jen něco zůstane. Každá zkušenost se počítá.
