Výtvarnice, režisérka, animátorka a v neposlední řadě vedoucí Katedry animované tvorby na FAMU Michaela Pavlátová je bezpochyby jednou z nejvýraznějších osobností české i světové animace, jejíž autorská díla mnohokrát zaujala jak odborné publikum, tak veřejnost. Poté, co absolvovala studium v Ateliéru animovaného filmu na pražské VŠUP, se ihned zapsala do paměti diváků svými krátkými snímky, které získaly četná prestižní ocenění na festivalech v Berlíně, Annecy, Hirošimě aj. S filmem Řeči, řeči, řeči… (1991) Pavlátová dokonce dosáhla na nominaci na Oscara v kategorii nejlepší krátký animovaný film. Její nejnovější snímek Moje slunce Mad, jenž vypráví o životě Češky v Afghánistánu, můžeme bez okolků označit za jeden z nejzdařilejších celovečerních animovaných počinů v porevolučním Česku a jeho téma na pozadí aktuálních událostí rezonuje více než kdy dříve. S trochou troufalosti by se dalo říct, že po Ireně Dodalové a Hermíně Týrlové lze Michaelu Pavlátovou považovat za další velikánku české animace – nejen proto, že si její výrazný autorský rukopis nelze splést s ničím jiným, ale i proto, že svým schopným pedagogickým vedením příznivě ovlivňuje tvorbu současných mladých tvůrců, jejichž filmy se čím dál častěji dostávají do mezinárodního povědomí na zahraničních festivalech.
Je tedy s podivem, že zatímco dílům jejích mužských kolegů (jako jsou Jan Švankmajer, Jiří Barta, Aurel Klimt či Jan Balej) byla věnována notná dávka pozornosti v českých publicistických i odborných textech, tvorba Pavlátové nebyla výrazněji prozkoumána, či dokonce charakterizována – vyjma několika rozhovorů a jedné bakalářské práce.
Nadhled, tragikomika, humor, hravost, znakovost, jednoduché, avšak nikoli banální výtvarno a především komplexní vykreslení lidských vztahů jsou prvky, které jsou filmům režisérky vlastní. Vzhledem k tématům, jež si volí, je vyznění jejích snímků jasné, sympaticky úderné, místy až nezvykle feministické a působí aktuálně i po letech od prvního uvedení.
Již ve své diplomové vypointované grotesce Etuda z alba (1987) poprvé s lehkostí a nadsázkou reflektuje nejednoznačné vztahy mezi muži a ženami. Na příkladu problematické manželské komunikace, v níž proti sobě stojí pompézní, hlasité a neústupné mužské písmeno A a rafinované a vytrvalé ženské psací B, upozorňuje Pavlátová pomocí prosté kreslené animace na stereotypy, jež se k oběma pohlavím pojí.
Dané téma následně rozvíjí v krátké kreslené anekdotě Křížovka (1989), ve které analyzuje vnitřní dynamiku manželského života, kdy milostnou vášeň na straně muže nahradí vášeň pro něco tak triviálního, jako je luštění křížovek. Přestože film spěje ke šťastnému konci, Pavlátová i zde ironicky nahlíží na počínání mužíka, jenž obsesivně vyplňuje prázdná políčka a svádění manželkou vnímá pouze jako podnět k rozřešení tajenky na konci.
Jeden z nejoceňovanějších a nejoriginálnějších krátkometrážních filmů Pavlátové Řeči, řeči, řeči… je důvtipnou studií mezilidské komunikace se všemi jejími paradoxy, nedorozuměními, radostmi i zklamáními. Málokomu se podařilo na tak krátké stopáži věrohodně vykreslit pestrou škálu lidské řeči v kavárenském prostředí, aniž by ve filmu padlo jediné slovo. Hrubá hádka se tu prolíná s drby, únavným monologem, tlacháním, šeptandou, zamilovaným oťukáváním i mlčenlivým porozuměním. Pavlátová nás usvědčuje v tom, že slova sama o sobě důležitá nejsou, ale způsob, jakým je říkáme, je mnohem zásadnější a vypovídá o nás víc, než si myslíme. Jednotlivé druhy hovorů jsou mezi sebou propojeny putujícími, barevně odlišitelnými prvky a jejich emocionální vyznění podtrhují zesílené ruchy a hlasové vsuvky v podání mistra zvuku Iva Špalje.
Na tento film Pavlátová navázala krátkým snímkem Repete (1995), kde od zájmu o komunikaci přechází ke zkoumání složitosti a cykličnosti mezilidských vztahů jako celku. Opakováním, rytmizací, postupnou proměnou a prolínáním čtyř mikropříběhů, které jsou zpočátku řazeny vedle sebe v podobě barevně i kompozičně oddělených smyček, režisérka roztáčí nezastavitelný kolotoč emocí a demonstruje odlišnou perspektivu v chápání vztahů u mužů a žen. Pavlátová zde divákům (možná neúmyslně) nabízí feministický úhel pohledu. Mužské postavy sice nesoudí, ale znázorňuje je jako pasivní, nejisté, zoufalé či do sebe zahleděné. Naopak ženské hrdinky se sice ve svých stereotypních podobách (strážkyně domova, milenka, zachránkyně a krásná neznámá) možná stávají oběťmi vnitřní frustrace, ale jsou to právě ony, komu je ve filmu připisována aktivní role a komu se alespoň na chvíli podaří vymanit se z každodenní rutiny. I nabourání obvyklého řádu a snaha o radikální změnu jsou však podle Pavlátové krátkodobá řešení nebo dokonce iluze. Snímek oceněný Zlatým medvědem na Berlinale i Grand Prix v Hirošimě totiž svou pointou poukazuje na to, že rozdílnost ženských a mužských povah i nevyhnutelná každodennost vztahové harmonii nepřejí.
Podobně rezervovaný postoj zaujímá Pavlátová společně s dokumentaristou Pavlem Kouteckým k manželskému svazku ve filmu … až na věky (1998), v němž jsou sugestivně stmeleny dokumentární postupy s řadou rozličných animačních technik. Jaké jsou představy o vztahu a jaká je jeho realita, která následuje po svatebním dni? Filmaři se hrou s hypotetickými scénáři o manželství místy cynicky, místy nadějeplně zamýšlejí nad svazkem, který je mnohými stále častěji považován za přežitek.
Naopak nečekaně pozitivní, takřka osvobozující vyznění má animovaná symfonie Karneval zvířat (2006), natočená na motivy hudební suity Camilla Saint-Saënse. Animální, bizarní, surrealistická, nespoutanou energií nabitá oslava sexuality hýří rozmanitými barvami, postavami, rytmy i výtvarnými styly. I tento odvážný snímek se dočkal ocenění v podobě Zvláštního uznání poroty, tentokrát na festivalu ANIMA v Córdobě.
Přestože se Michaela Pavlátová v průběhu své dlouholeté kariéry kromě animace věnovala i režii celovečerních hraných filmů, oba její snímky Nevěrné hry (2003) i Děti noci (2008) se od animovaných počinů liší obsahovým i formálním pojetím. V obou případech se sice opět zabývá mezilidskými vztahy, nevyhýbá se ani nabourávání stereotypních představ o mužích a ženách, navíc hlouběji zkoumá psychologii svých postav, ale činí tak (nepřekvapivě) s mnohem nižší mírou satiričnosti i sebereflexe, a tudíž i nadhledu, který je pro zbytek tvorby Pavlátové tak charakteristický.
Svěží nadhled, notná dávka humoru, erotiky i empatie jsou naopak přítomny v kresleném filmu Tramvaj (2021), za nějž Pavlátová získala prestižní cenu Cristal na festivalu v Annecy, Zvláštní cenu poroty v Hirošimě a dostala se s ním i do širší nominace na Oscara. Úsměvná sexuální fantazie kypré řidičky tramvaje, jejíž monochromní pasažéři ženě nevěnují ani náznak pozornosti, je díky jednoduché stylizaci, humorně akcentovaným falickým prvkům i vhodně rytmizované hudbě z Protektora (r. Marek Najbrt, 2009) provokativním, ale zároveň vkusným a laskavým filmem o ženských sexuálních potřebách a touze uniknout z šedivé každodennosti a osamělosti.
Pavlátová v Annecy v nedávné době zabodovala i se svým nejnovějším celovečerním debutem Moje Slunce Mad (2021), za nějž získala Hlavní cenu poroty. Česko-slovensko-francouzský koprodukční film, jenž vznikal pět let, je volnou adaptací oceňované knižní předlohy Petry Procházkové Frišta, v níž autorka popisuje zkušenosti a každodenní rodinný život mladé ženy provdané do Afghánistánu. Přestože původní scénář Ivana Arsenjeva měl být určen pro hraný film, nakonec se produkční společnost Negativ v čele s Petrem Oukropcem rozhodla pro animovanou podobu snímku. Vzhledem ke své podstatě totiž animace umožňuje zobrazit i mnohdy tabuizovanou realitu zprostředkovaně a dovoluje ukázat některé prvky, které by se v hraném filmu mohly zdát jako příliš drsné. I přes původní obavy producentů i samotné režisérky o vhodnosti zvoleného námětu se podařilo vytvořit mnohovrstevnatý snímek s komplexními, nadmíru realistickými postavami i situacemi, které nejen věrně přibližují prostředí Kábulu, ale i nálady afghánské společnosti po pádu Tálibánu. Příběh o Heleně, studentce z Prahy, která se zamiluje do svého afghánského spolužáka Názira a následuje ho do jeho rodné země, je plný humanismu a zdařile zobrazuje málo viděné spojení západní mentality s východní kulturou. Díky své nejednoznačnosti a autenticitě je v současnosti film Moje slunce Mad nezřídka (a právem) srovnáván s mezinárodně uznávanými animovanými „klasikami“, jako jsou Valčík s Bašírem (Vals im Bashir, r. Ari Folman, 2008) či Persepolis (r. Vincent Parronaud, Marjane Satrapiová, 2007). Film má potenciál zaujmout mezinárodní publikum nejen svým silným tématem a kvalitní animací, ale i propracovanou mezinárodní jazykovou verzí, kde kromě češtiny a angličtiny zaznívá darí. Rozdílné jazyky zde neslouží pouze jako pestré prostředky komunikace, ale nesou i podstatnou významovou funkci. A přestože se jedná o koprodukční snímek, rukopis Pavlátové je v něm stále zjevný – i přes dramatičnost tématu do filmu prosakuje otevřenost, hravost a humor, chápavé vykreslení tradičních hodnot afghánské společnosti se tu mísí s feministickými postoji a nechybí ani jednoduchá výtvarná stylizace, která je patrná na první pohled. Pavlátová tímto snímkem dokázala nejen sobě, že pro zkušenou autorku není na úspěšný dlouhometrážní debut nikdy pozdě. Co je ale možná ještě důležitější, že v nekonečné záplavě průměrných celovečerních animovaných filmů, které v Česku vznikly po roce 1989, sebevědomě demonstrovala, že složitou látku lze zpracovat přesvědčivě a se zápalem i prostřednictvím celovečerního animovaného formátu.
(Text vyšel ve FaD 3/2021.)
