Když v roce 2003 představil Andrej Zvjagincev svůj debut Návrat, vyvolalo to senzaci. V mezinárodním měřítku působil film jako zjevení a od té doby byl každý Zvjagincevův snímek očekáván s mimořádnou pozorností. Poslední dva – Leviatan a Nemilovaní – už dosáhly i na nominaci na Oscara. Přesto se tento osobitý a v zahraničí nyní asi nejznámější současný ruský režisér nachází na dost možná rozhodující křižovatce své tvorby, protože podle několika ruských komentářů z počátku roku 2020 začínají jeho práci v podivné symbióze ovlivňovat politické a ekonomické síly. Redaktor listu Kommersant Andrej Plachov vidí počátek tohoto stavu v roce 2014, kdy se Leviatan i přes nesporný úspěch doma i v zahraničí stal trnem oku oficiálním ruským představitelům. Tehdejší ministr kultury Vladimír Medinskij jej dokonce prohlásil za „rusofobní“ a deklaroval, že podobné filmy a tvůrci už ze státní podpory neobdrží ani kopějku. Narážel především na závěr snímku, kde se jakoby ironicky opakoval motiv z třicet let starého Pokání končícího větou: „K čemu je cesta, která nevede ke chrámu?“ Jak Plachov poznamenává, v závěru Leviatana cesta ke chrámu sice vede, ale za jakou cenu: je cestou jen pro vyvolené a za cenu likvidace nepohodlných… Další film Nemilovaní už Zvjagincev natočil s nezávislým producentem, ale od té doby jako by byly jeho projekty prokleté. Záměr válečného snímku z obléhání Leningradu, komponovaného ve třech prolínajících se povídkách, musel Zvjagincev během roku 2018 opustit, protože se jej vzdal jak dosavadní producent Rodňasnkij, tak i nový Ilya Stewart. S ním začal Zvjagincev poté připravovat nový film ze současnosti: příběh bohatého Rusa žijícího v západní Evropě. Podle Zvjaginceva je film „o tom, co všechny zajímá, každého se to dotýká, ale o čem nikdo raději nemluví“. Scénář zaujal i zahraniční fond Kinoprime, který se rozhodl projekt podpořit. Už byly vybrány i lokace ve Španělsku a natáčení mělo začít na jaře 2020, ale noví donátoři nakonec couvli. Publicistka Natálie Gredinová na portálu Meduza tlumočí jejich obavu, že by bezprecedentní rozpočet sedm set mil. rublů mohl způsobit nenávratnost investic, současně ale zmiňuje Zvjagincevovo vyjádření, že ze strany fondu (jehož zakladatelem je mj. Roman Abramovič) byl režisér žádán o zásadní úpravy závěrečných scén (což vedení fondu popírá). Zatím poslední komentář ke Zvjagincevově situaci publikovala Jelena Stišová na webu časopisu Iskusstvo kino. Shrnuje v něm předchozí údaje a dává je do souvislosti s posledními tendencemi v ruské kinematografii, v níž má domácí publikum čím dál méně možností vidět polemické a diskutabilní snímky o současném životě a realitě. I když ministr Medinskij v lednu 2020 svůj úřad opustil, podařilo se mu podle Stišové vytvořit efektivní autocenzurní systém, v němž se pozornost producentů upírá raději na vlastenecká než polemická témata (např. poslední „komiks T-34“). Stišová zmiňuje Marxův postulát, že dějiny se vždy opakují dvakrát, nejprve jako tragédie a podruhé jako fraška; Rusko podle ní nyní zažívá druhou fázi: sice tu méně tragickou, ale sledovat pád domácí kinematografie, v níž příběhy o reálném životě nahrazují ideologie nebo cirkusová atrakce, zas tak zábavné není. Stišová tak ve Zvjagincevově debutu vidí opět relevantní téma: pokud byl film před sedmnácti lety vnímán mj. jako vstup Ruska do jednadvacátého století a rozloučení se starým, případně sváděl k mystickým konotacím, je dnes na místě vnímat i otázky moci a vlády jedince nad osudy jiných, které jsou v pozadí Návratu přítomny. Zacarías Marco se v pozoruhodné knize Dípticos (2005, rusky 2007) o tomto filmu ptá: Odkud otec přišel? Jakou má minulost? Proč je tak autoritářský?
(únor 2020)
