Katarína Gramatová je slovenská režisérka a střihačka. Studovala střih na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, a poté na VŠMU, kde absolvovala magisterské studium. Během studií debutovala jako režisérka nezávislým krátkometrážním filmem Čerešně, který získal Zvláštní cenu poroty na MFF ve Zlíně. Její celovečerní debut s názvem Hore nebo, v doline som ja (Promise, I’ll Be Fine) měl letos celosvětovou premiéru na MFF v Tokiu. V rozhovoru Katarína popsala vznik svého celovečerního debutu a také krátkého dokumentu, který byl natočen ve stejné oblasti.
Jak ses dostala k námětu filmu?
Námět se ke mě dostal úplně přirozeně. V té době jsem se věnovala střihu a dvě moje kamarádky ze Zlína mi nabídly, abych se jela podívat na hladové doliny na Slovensku, konkrétně do vesnice Utekač na sklárny. To měl být dokument. Když jsem přišla, atmosféra vesnice mě hned oslovila, navíc ji obklopovala nádherná příroda. Najednou jsem tam narazila na tyto chlapce, kteří vlastně hrají i ve filmu. Byli strašně vizuální a celí špinaví od motorového oleje. Hned jsem se s nimi snažila skamarádit. Jela jsem samozřejmě i do hospody, kde jsem se dozvěděla o příběhu s těmi domy a říkala jsem si, že by to byl dobrý námět na film. Jenže hraný, ne dokumentární. Nejdřív to na mě bylo dost odvážné, protože nejsem režisérka, ale úplně shodou okolností jsem se na tom místě po deseti letech potkala s Igorem Englerem. On mi dodal sebevědomí a vyzval mě k tomu, ať o sebe nepochybuji a zrežíruji celovečerní hraný film.
Takže jste se tam s Igorem potkali na stejném projektu?
To ne. My jsme oba z Košic a studovali jsme spolu střední školu. On v té době, kdy jsem byla prvně v Utekači, studoval v Londýně a vrátil se na Slovensko jen, aby navštívil rodiče. Psala jsem mu, že jsem zrovna v téhle dědině a on to měl po cestě, tak říkal, že se zastaví. Přijel v den, kdy jsem potkala ty chlapce, takže jsem je seznámila a už tehdy jsme spolu začali řešit, že by to mohl být film.
Ty ses tam na chvíli i přestěhovala. Co tě k tomu motivovalo?
Já jsem nechtěla dělat žádnou investigativu. Celý film je fikce, založená na tom, co se v té oblasti děje, ale postavy i jejich vztahy jsem vymyslela sama. Nejdřív jsem tam jela proto, abych si byla jistá, že to opravdu zvládnou zahrát ti konkrétní chlapci. Takhle to bylo celý první rok, kdy jsme i podávali žádost na finanční podporu. Jezdila jsem tam zhruba jednou za dva měsíce a zůstala na dva týdny. Potom, když jsme dostali podporu a věděli jsme, že na tom můžeme pracovat dál, tak jsem se tam zhruba na půl roku úplně přestěhovala i s přítelem a se psem. Pro mě bylo nejdůležitější pracovat s důvěrou těch chlapců. Bála jsem se, aby to uprostřed natáčení nevzdali. Věděla jsem, že to nejužitečnější, co jim můžu dát, je můj čas. Ani jsem se jim nesnažila klást otázky na jejich život a vztahy, abychom se víc poznali, ale prostě jsem tam s nimi jen byla a dělala jsem to, co dělali oni. Nechtěla jsem, aby mě brali tak, že jsem tady najednou jako nějaká režisérka nebo tak. Snažila jsem se být součástí jejich party. Dokonce mě vozili na mopedu, poznala jsem jejich rodiče, takže jsem je dokázala lépe pochopit.
Chlapci to zvládli zahrát opravdu skvěle, obzvlášť hlavní hrdina. Jak jsi s nimi pracovala?
O něho jsem se na začátku bála nejvíce. Měl skvělý pohled i zajímavý obličej, ale měl problém s očním kontaktem. Vždy, když jsme se spolu bavili, tak uhýbal pohledem a nemohla jsem se mu nijak přiblížit jako by měl vybudovanou pomyslnou stěnu. Snažili jsme se ji nějak zbourat, natočili jsme s ním teaser, ale pořád to tam bylo. Když jsme pak teaser začali stříhat, tak jsme zjistili, že to nějakým způsobem funguje. Když byli všichni kluci spolu, tak to fungovalo skvěle, ale když měl hrát s profesionální herečkou, tak byl hrozně stydlivý a otáčel se od ní. Před kamerou problém neměl, ale před lidmi ano. Kameru neřešil vůbec, protože před ní nikdy nestál, nikdo ho nefotil, když byl malý, a celkově není z komunity, která by se běžně dívala na fotky a nějak se vzhledově hodnotila, takže mu bylo jedno, jak na kameře vypadá. Takže cílem bylo ho navyknout i na přítomnost Evy Móres. Tady je zase důležitá ta důvěra, protože když jsem po nich na place něco chtěla, tak nad tím pak nepřemýšleli a prostě mi věřili. Celý scénář jsem s nimi psala a taky jsem si ho s nimi celý předtočila na telefon, protože jsme si spolu ty scény procházeli. Když jsme to takhle procházeli, tak jsem často i zjistila, že někde něco nefunguje, že se jim to špatně říká a podobně, takže jsme to spolu trošku přepisovali, aby jim to sedělo. V té dědině jde čas opravdu extrémně pomalu, takže jsme to prošli několikrát, což se ti s hercem běžně nestane. Hodně věcí, které ve filmu vypadají dokumentárně, vychází normálně ze scénáře. Když jsem tam s nimi žila, tak jsem si pak i pamatovala jejich vtipy, takže některé věci vycházejí z reálných situací.
Když jste to spolu takhle podrobně procházeli před natáčením, stalo se, že jste přišli na něco ještě i na place nebo už jste do toho nijak výrazně nezasahovali?
To už jsem řešili spíše důrazy a nějaké změny v intonaci. Oni se to vlastně neučili, prostě věděli, co se tam má stát a prostě to řekli. Občas si něco přidali, ale když jsme to stříhali, tak bylo vidět, že v každém záběru nakonec řekli to stejné. Skoro bych řekla, že byli lepší, než herci, nemyslím výrazově, ale tou přípravou. Nebylo to pro ně stejné jako pro herce, kteří si prostě před natáčením přečtou scénář, oni to žili.
Tito neherci vystupovali ve filmu pod svými jmény. Jediný hlavní hrdina měl jméno změněné. Proč ses takhle rozhodla, a proč jsi použila zrovna jméno Enrique/Eňo?
Chlapci měli svá jména, protože pro ně bylo náročné zapamatovat si už to, že jeden z nich se jmenuje jinak. Takže kdybych jim měnila jména, tak by se mohlo stát, že by se během natáčení oslovovali špatně a buď by se to muselo točit víckrát nebo by se to mohlo přeslechnout a nedalo by se to pak ve filmu použít. Oni samozřejmě taky chtěli mít jiná jména, ale nakonec jsme vyhodnotili, že to bude autentičtější, protože tam na sebe i hodně pokřikují. Co se týče hlavního hrdiny, tak už od hrubého scénáře jsem věděla, že ho chci přejmenovat, takž s tím chlapci pracovali už na zkouškách a neměli s tím pak problém. První důvod, proč jsem ho chtěla přejmenovat byl ten, aby si Michal uvědomil, že nehraje sám sebe. Ostatní v podstatě hráli sami sebe, ale on ne. Chtěla jsem, aby se například nestyděl plakat a opravdu to pak pomáhalo. Stalo se, že třeba řekl, že tohle by neudělal nebo by tohle neřekl a já jsem mu řekla, že teď ale není Michal, teď je Eňo a ten by to tak udělal. To mu hodně pomáhalo. A druhý důvod, proč jsem ho chtěla přejmenovat, a zrovna na jméno Enrique, byl scenáristický, ale ten se nakonec do filmu nedostal. Myšlenka byla, že se jeho máma rozhodla vydat studovat a pracovat mimo dědinu a potkala se tam s nějakým Italem nebo mužem jiné západní země, a právě s ním měla Eňa. Zároveň v takovýchto odlehlých dědinách, jsou populární cizí jména jako třeba Jesica, Kevin, Enrique. Někteří se chtějí jménem přiblížit zahraničním zemím a v našem případě je to Eňova máma, která do filmu vnáší ten městský nádech.
Máma je Eňovi věkově docela blízko. Předpokládám správně, že je v tom záměr?
Ano. Chtěla jsem, aby působila, že má tak kolem 34 let. Je v tom záměr, aby to působilo, že ho měla hned po střední škole.
No a třeba co se týče scén na konci filmu, tak tam to působí, že na ni Eňo nahlíží i jinak, než jen jako na mámu.
Ano, to bylo myšleno tak, že po tom, co se dozvěděl o celé té situaci, tak už přemýšlí trošku jinak a dívá se na ni trošku jinýma očima. Máma ho na jednu stranu taky vábí, ji baví ta hra. Je s ním i kámoška, občas ho okřikne a je přísná, občas se snaží být cool a dělá všechno pro to, aby si ho nějak namotala. Nedělá to cíleně, je to prostě její způsob života, je zvyklá se takhle chovat, využívat lidi, manipulovat s nimi, a to vše dělá podvědomě, jaksi pudově. Je to její zaužívaná strategie chování k tomu, aby přežila. A Eňo je prostě mladý, zajímá se už o slečny a jeho máma je sexy.
Ty jsi Slovenka, Igor je Slovák, točilo se to na Slovensku, ale máte českou koprodukci a část týmu je česká. Jak jsi tedy skládala tým?
Tím, že žiju v Praze, tak se pravidelně potkávám s lidmi, kteří dělali hlavní složky štábu. Já jsem chtěla hlavně pracovat s těmito lidmi. Takže to, že budeme mít českou koprodukci jsme věděli hned od začátku. Ale ty další placové profese jsme sháněli na Slovensku.
U filmu došlo k zajímavé profesní obměně, protože ty jsi vystudovaná střihačka, ale tady ses ujala režie a na střih sis vzala Aleše Valtra, který je vystudovaný režisér. Co tě k tomuto rozhodnutí vedlo?
Já jsem režírovala už film Čerešně, takže jsem věděla, že jsem toho schopná. Ne, že bych si říkala, že chci být režisérka, ale věděla jsem, že když objevím nějaké téma, které mě zaujme, tak že budu schopná se do té role nějak přepnout. Během mé střihové kariéry jsme s Alešem začali spolupracovat tak, že mi na některých projektech už se střihem pomáhal. Navíc jsme se už delší dobu znali ze Zlína, já jsem znala jeho vkus a věděla jsem, že se nám líbí stejné věci. Takže když jsem zjistila, že už nejsem schopná ten film dál stříhat sama, tak jsem se vlastně neměla na koho obrátit, protože když jsi střihač, tak nemáš ponětí o tom, jací jsou ti ostatní střihači. Ano, znáš třeba jejich práci, ale nevíš, jak fungují, a jestli ti jejich styl sedí. Protože jsem věděla, že Aleš občas stříhá, a že máme podobné cítění, tak jsem ho rovnou oslovila. Byl i na natáčení, kde nám dělal DIT, takže už měl přehled o tom, co se natočilo, věděl, co se třeba nepovedlo a co naopak ano. Vtipné je, že když jsme byli na place, tak mi řekl: ,,Tohle bych teda nechtěl stříhat, to bude náročné.“ Já jsem vlastně sama připravila hrubý střih do chvíle, než na konci přijede máma. To jsem Alešovi poslala, aby viděl, že tam něco je, a potom jsme začali pracovat společně.
Ty jsi ze stejného prostředí natočila i dokument Dom strom. Jaké jsou mezi oběma filmy spojitosti, jestli nějaké jsou?
Když jsem se tam přestěhovala, tak jsem chtěla, aby si chlapci zvykli na kameru. Od rodičů jsem si půjčila hand kameru a točila jsem si všechno, co jsem s nimi dělala. Točila jsem si to kvůli scénáře, abych si to pak mohla pustit a říct si, že třeba tady někdo řekl super větu, kterou použiju. No a když jsem toho materiálu už měla hodně, tak jsem zjistila, že tam je ještě něco, co by se z toho dalo sestříhat, jelikož vím, jak se s tím filmem dá manipulovat. Viděla jsem tam téma a začala jsem to konzultovat ve škole, protože tou dobou jsem končila na VŠMU. Reagovali na to trošku rozpačitě, protože to bylo bez námětu, ale já jsem tam tou dobou žila, takže když jsem začala materiál stříhat a zjistila jsem, že mi někde něco chybí, tak jsem vyběhla ven a dotočila jsem to. Byla to navíc dobrá příprava pro ty chlapce. Já jsem ten dokument stylizovala do pohádky, kde vlastně oni vypráví. To jsme vytvářeli a vymýšleli spolu, takže oni viděli, jak se stříhá, jak to funguje, pouštěli jsme si to spolu, dokonce jsme si dělali takové filmové večery. Takže to celé vzniklo úplně náhodou a má to úplně jiné téma.
Ačkoliv na sobě filmy nejsou závislé, mohla bys u obou popsat, jak vznikly jejich názvy?
Táto oblast Slovenska je hodně patriotická, jsou hrdí na to, odkud jsou. Mají rádi pověsti, Jánošík v tom okolí zakopal poklad, byly tam sklárny a různé továrny, na které jsou obyvatelé velmi hrdí a k těmto tradicím mají sklony doposud. I proto jsem se snažila ten dokument stylisticky ladit do takové československé pohádky. Pracuje se tam s folklórními motivy, grafika je stylizovaná a střih doprovází pohádková hudba. Plus já osobně mám velmi ráda hravost a moudrost slovenských pořekadel, na které se v dokumentu také odkazuji. Nechtěla jsem, aby se film jmenoval nějak obyčejně jako třeba Adam nebo Eňo, chtěla jsem nějakou slovní hříčku. V dané lokalitě není moc věcí, jsou tam prostě jen domy, stromy, domy, stromy. Zároveň mi to připadá jako dobrá slovní hříčka a je to i hláška, kterou jsem jednou řekla, když chlapci mluvili jako neandrtálci, že neumí skládat věty, takže jsme si z toho pak dělali srandu. A druhý film měl strašně moc názvů, už si ani na všechny nevzpomenu. Já jsem si ale říkala, že všechny slovenské filmy mají jednoslovné názvy, ale mě vždycky bavily dlouhé názvy jako Sedím na konári a je mi dobre, takže jsem nad tím dost přemýšlela. Často máme ve filmu záběry oblohy a doliny a ten název ke mě přišel náhodou ve tři ráno.
