Celovečerní televizní dokument Martina Vadase o Rudolfu Slánském začíná, jako kdyby se jednalo o úvodní část nějakého cyklu: nejprve spatříme nápis Kdo jinému jámu a teprve později následuje pod ním umístěný dovětek Rudolf Slánský. Snímek se týká největšího politického procesu u nás, završeného rozsudky smrti pro většinu obžalovaných, ze čtrnácti, zpravidla vysoce postavených komunistů, jich oběšením bylo popraveno jedenáct, zbývající tři byli odsouzeni na doživotí. To vše se odehrálo ve dnech 20. až 27. listopadu 1952, přičemž příprava trvala více než rok…
Vědělo se, že vznikl mnohahodinový záznam tohoto přelíčení, veřejně nikdy neuvedený, poté dlouhou dobu považován za nezvěstný. Šťastnou shodou okolností byly příslušné materiály – obrazové i zvukové – nalezeny ve dvaceti krabicích v již vyklizeném Výzkumném ústavu kovů v Panenských Břežanech (15. 3. 2018). Tyto podklady pak sloužily jako jeden z dominantních zdrojů pro natočení snímku Kdo jinému jámu. Spatříme v nich i původní úvodní titulky oznamující pojmenování Proces s vedením protistátního spikleneckého centra a rovněž si všimneme, že mezi tvůrci je na prvním místě uveden Přemysl Freiman, jenž se podílel i na jiných té době poplatných děl, dále jako kameraman Josef Robek a střihač Jaromír Janáček.[1]
Vadas je tedy prvním, kdo (znovu)nalezené materiály zužitkoval, ale daného tématu se už před ním dotkli i jiní dokumentaristi: Čechoameričanka Zuzana Justmanová před více než dvěma desetiletími předložila Pražský proces (1999), kde rekonstruovala společenské klima rané stalinistické diktatury a kde vyzpovídala jak přeživší, tak pozůstalé po obětech. Rudolfu Slánskému byla rovněž věnována jedna z částí volného cyklu Čestní občané (2002), režisér Pavel Štingl pořídil pro Starou historii…? (1993) rozmluvu s vdovou po Slánském Josefou, nedlouho před její smrtí. Všechny tyto pořady odvysílala i Česká televize.
Vadas hojně využívá dobových pramenů, ať již filmových, rozhlasových, fotografických, novinových či listinných, dokonce nahlédneme do kroniky Slánského rodné obce Nezvěstice, pracuje rovněž se současnými průhledy třeba na místa s vyprávěným děním spojená. Do toho vkládá výpovědi historiků (např. Igor Lukeš, Jiří Pernes, Petr Blažek, Jan Kalous, Petr Koura atd.), kteří přibližují nejen tehdejší dobu, ale především Slánského, generálního tajemníka komunistické strany a blízkého Gottwaldova přítele. Vedle toho se věnují samotnému procesu, označenému za naprosto zmanipulovaný: na vlastní oči spatříme, jak se obžalovaní museli zpaměti naučit odříkávat výpovědi, v nichž se přiznávali k nejstrašlivějším politickým zločinům, ke škůdcovství a vlastizradě. V tomto děsivém divadelním představení, označeni za trockisticko-titovské sionistické zrádce, se dokonce vzdávali práva na opravné prostředky, jak zazní skrze výmluvný záběr hned v úvodu vyprávění. Některé výroky historiků jsou ovšem úsměvné, třeba Lukešovo tvrzení, že komunistické vedení, plně podřízené Moskvě, mělo tehdy na výběr, zda bude hledat „žábu na prameni“, která zapříčinila nesnáze, nebo zda přizná omyl a zřekne se cesty podle sovětského vzoru…
Osobnost Slánského je přiblížena dosti tezovitě, dovíme se o něm, že byl nesmírně pracovitý, že i díky němu komunisté zvítězili ve volbách a poté převzali moc, že však také nesl zodpovědnost za zločinné odstraňování skutečných i domnělých odpůrců. Zřejmě odmítal připustit si, že i on by se mohl stát obětí krvavého mlýna, který tak vydatně pomáhal roztáčet, ostatně celostátní oslavy jeho padesátých narozenin byly vskutku pompézní, byť o jeho osudu už nejspíš bylo rozhodnuto – o několik měsíců později byl zatčen. Avšak o opatrnosti, ne-li přímo zbabělosti, dokládající všudypřítomný strach, svědčí to, že se v době, kdy ještě setrvával ve funkci, nikdy nezastal žádného ze zatčených, k nimž měl mnohdy i blízký vztah, nebo aspoň mohl pochybovat o smysluplnosti obvinění. Vždyť někteří, posléze zařazení do „spikleneckého centra“, setrvávali za mřížemi už od roku 1949…
Režisér připomněl i tragickou rodinnou historii: většina Slánského příbuzných zahynula během nacistické okupace, protože byli židovského původu (byť plně sekularizovaní), sám Slánský a jeho žena, oba zapálení komunisté, včas nalezli azyl v Moskvě – avšak i tam se jim přihodila traumatizující událost, neboť jim tam bylo ukradeno jejich nemluvně. Možná to měla být výstraha, protože případ nebyl nikdy vyšetřen. Možná už tehdy Stalin Slánskému nedůvěřoval, jak prokázala i poválečná setkání, kdy jej i během oficiální návštěvy přehlížel. Uvědomíme si, že Slánský nesl plnou (spolu)zodpovědnost za zločiny páchané před jeho zatčením, za což by měl být z dějinného odstupu souzen, avšak v procesu se přiznával ke zjevným smyšlenkám.
Vadas ovšem upozorňuje i na mentalitu přesvědčených komunistů, kteří ani po trpkých zkušenostech s bezprávím neztratili svou víru. Dozajista překvapivá jsou slova Slánského manželky, které je – zásluhou výňatků z pořadu natočeného o ní počátkem devadesátých let, nedlouho před její smrtí – poskytnut značný prostor. K ideám komunismu se hlásila celoživotně, tragické události padesátých let považovala za pouhé deformace jinak správných myšlenek. A rozhodně nebyla sama: například i Arthur London, jeden z přeživších, se do strany zase vrátil, stejné přesvědčení si uchoval i slovenský politik Gustáv Husák, v jednom z následných procesů rovněž odsouzený na doživotí.
Vadasovu filmu vyčítám jistou zpovrchnělost pohledu: letmo připomene mezinárodní kontext, neboť uvede, že obdobně konstruované procesy s komunisty se již v roce 1949 rozhořely v Maďarsku (s Rajkem) a v Bulharsku (s Kostovem), avšak daleko důležitější byly ty, které probíhaly v Sovětském svazu během Stalinovy éry. Postihl sice Slánského pád z mocenských výšin do naprosté beznaděje, provázené i neúspěšnými pokusy o sebevraždu, avšak zcela pomíjí ostatní obžalované (o některých z nich zazní nanejvýš postřeh, že zastávali odborné funkce v hospodářské, nikoli politické sféře). Také podíl sovětských poradců na konečném rozuzlení byl odsunut do pozadí, z tuzemských aktérů jen problesknou jména a fotografie těch, kteří Slánského zatkli a vyšetřovali, např. Bohumila Doubka. Škoda, že nebyl zvolen podobný přístup jako v případě zpracování procesu s Miladou Horákovou – Vadas Proces H (2009) tehdy rozvrhl do deseti zhruba padesátiminutových dílů.
Nyní spíše zachycuje jen střípky dění, než že by v celistvosti postihl dopad teze o zostřování třídního boje, o zakuklených nepřátelích uvnitř strany, než že by přiblížil k fanatismu vybičovanou atmosféru ovládanou strachem, jak ji zosobňují hromadně zasílané rezoluce „rozhořčených pracujících“, které požadovaly nejvyšší trest, nebo nenávistné novinové články, k nimž se propůjčily (či byly donuceny?) přední osobnosti kulturní sféry. Nerozkrývá podrobněji výrobu procesu, kdy se z obžalovaných staly pouhé loutky, plnící předem danou roli; vlastně spatříme pouhý výsledek zachycený kamerami. (V tomto ohledu by asi bylo vhodné k televiznímu uvedení hodnoceného dokumentu připojit některý z hraných filmů, které se tímto tématem výslovně zabývají – např. francouzské Doznání [1969] od Costy-Gavrase nebo maďarského Svědka [1969] od Pétera Bacsóa, případně Abuladzeho gruzínské Pokání [1984], vesměs v tuzemských kinech i televizích kdysi uváděné; ostatně existuje i Loznicův dokument Proces [2018] o jednom z raných případů Stalinovy zvůle, rovněž poskládaný z dochovaných záznamů.)
Konečně musím zmínit, že výjevy zachycující bolševický převrat v Rusku pocházejí z Ejzenštejnova veskrze hraného filmu Deset dní, které otřásly světem (1927), takže mohou mást, neboť jsou vloženy mezi dokumentární záběry. Závěrečného „přiznání“, odkud pocházejí použité materiály, si divák nemusí vůbec všimnout, neřkuli že by je měl znát. Avšak působivou tečkou za celým vyprávěním přináší Neumannova báseň na Gottwaldovu počest, jak ji s ohnivým vzmachem přednáší Josef Vinklář, zatímco v obraze plynou závěrečné titulky.
Kdo jinému jámu – Rudolf Slánský
(ČR 2020)
Scénář a režie: Martin Vadas
Kamera: Jan Červenka, Vladimír Müller, David Šachl, Martin Vadas
Hudební režie: Jaromír Spal
Komentář četli: Ester Janečková, Pavel Rímský
Dramaturgie: Jana Hádková
Délka: 87 min.
Premiéra: Česká televize, 23. 11. 2020
Dostupné: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/12505569593-kdo-jinemu-jamu-rudolf-slansky/21856226694
Poznámky:
[1] Proces s vedením protistátního spikleneckého centra byl rozčleněn do čtyř částí, které dohromady dosáhly délky 13 252 metrů, tedy přes osm hodin promítání. Viz Jiří Havelka, Čs. filmové hospodářství 1951–1955, I. díl. Praha: Československý filmový ústav 1972, s. 199.
