Vítejte v době polarizace. Probublává skrze sociální sítě našeho podvědomí ven. Je všudypřítomná. Může se dotknout jakéhokoli tématu, a to bez ostychu. Vedena strachem a iracionalitou. Sdružuje se ve skupinách a hledá svého nepřítele. Toho, kterého by mohla upálit na hranici.
V roce 2020 spatřily světlo on-line světa dva dokumentární filmy české produkce věnující se tématu návratu vlků na naše území: O vlcích a lidech Michala Gálika a Vlci na hranicích Martina Páva. Zatímco ten první je spíše ekologickou osvětou o délce 26 minut, ten druhý se během celovečerní stopáže snaží nabídnout dostatečný prostor oběma zúčastněným stranám. Nadšeným ekologům a o přírodním řádu otevřeně smýšlejícím jedincům, ale i frustrovaným a vyděšeným farmářům, myslivcům a s nimi soucítícím obyvatelům pohraničních vesnic.
Snímek O vlcích a lidech vznikl takříkajíc na zakázku projektu OWAD,[1] který se v kooperaci s Německem do nedávna snažil o návrat vlka do krajiny a jeho udržitelnou existenci v ní. Českému publiku jej představil festival Univerzity Palackého Academia Film Olomouc v kooperaci s Českou zemědělskou univerzitou. Záměr osvěty byl předem definován a nemůže být tudíž kriticky napadán. V rámci on-line přehlídky AFO byl snímek doplněn o odbornou debatu se zoologem Tomášem Junkem, odborně nahlížejícím na danou problematiku a schopným reflektovat situaci také ze strany lesníků a farmářů. Spolu s protagonisty snímku zde skupina vědců vystupuje jako spolehlivý zdroj informací pro odbornou i širokou veřejnost.
V Pávově filmu jsou naopak tyto postavy spíše karikovány. Jan Koranda, archetyp statného romantického hrdiny, který rozumí řeči vlků, ale na kameru sotva promluví, působí ve snímaných pózách až legračně. Stejně humorně vyznívá při svém počínání aktivistický enviromentalista Jiří Malík, jenž svádí boj se starostovými větrnými mlýny a schematicky naplňuje prototyp ekologa, pro kterého nemá svět pochopení. Na vystupování farmářky Lenky Štíhlové by si zase smlsnul každý zaujatý divák s předsudky o angažovaných bio-matkách.
Klišé se však nevyhýbá ani druhé straně. Místní velkochovatel ovcí na porážku je načrtnut jako vesnický buran, jenž nesnáší Pražáky a demonstrativně bojuje proti státu a všemu novému, jen aby uchránil svůj byznys. Smích v divákovi v mnoha scénách vzbuzuje i pan starosta Havrlant coby country hrdina divokých Sudet.
Bohužel postavy takto jednotvárně působí především kvůli inscenovanému a vzhledem k jejich předchozím minimálním zkušenostem s vystupováním před kamerou pochopitelně topornému „herectví”. Ironie je podtržena také výrazně hravou hudební složkou, jež se podle slov tvůrce stala vypravěčem filmu.[2] Jejím autorem je český skladatel Jiří Trtík.
Nutno ale podotknout, že nikomu není ze strany tvůrců nadržováno. Největší předností tohoto snímku je nestrannost. Dovést diváka k vytvoření názoru snad ani nebylo jeho záměrem.
Jedná se o alegorii lidství, která byla inspirována obdobím migrační krize, jež čelila obdobnému nenávistnému a vysoce polarizovanému vystupování různorodých skupin obyvatelstva. Napasovat by se dala ale také na současný strach z epidemie či homosexuálů. Jako by všechno nové, cizí a neprozkoumané bylo hrozbou a nutným terčem k útoku. Cesta hledání viníka vlastního strachu je totiž vždy trnitá a v obraně protkaná silnými emocemi i dezinformacemi. Samotný objekt souboje se z ní však často úplně vytrácí.
Nejinak je tomu i zde, u vlka, který se ve filmu sotva ukáže. Důkazy o něm podávají jen fotopasti a obětní beránci. Jeho přítomnost je zastoupena emocemi, které vyvolává v lidských jedincích. Jeho spojencem je pouze mlčící romantický hrdina, který jako jediný ze zúčastněných nevytváří konflikt a nebere si zvíře za prostředek své seberealizace.
Mírná snaha poodstoupit od postav a dát jim prostor pro vyjádření beze slov funguje také při jejich úvodním představení. Nesetkáváme se s nimi tváří v tvář, ale pozorujeme je prostřednictvím jejich každodenních činností. Dokument zcela opouští od tradičního formátu mluvících hlav a zasazuje postavy do jejich přirozených prostředí a rámců. Tato forma se opírá o kvalitní kameramanskou práci Petra Racka, jenž využívá adekvátní stylizaci pro podtržení vyprávění a přiznává existenci další hlavní postavy – krajiny.
Snímek byl českému publiku poprvé představen v digitálním azylu Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, kde také získal Čestné uznání v sekci Česká radost a byl doplněn o rozsáhlou on-line diskusi s tvůrci i dvěma protagonisty. Stejně jako na začátku zmiňovaný film O vlcích a lidech odpovídá svým vyzněním i způsobem zpracování tradičnímu filmovému formátu uváděnému na festivalu popularizujícím vědu, je dokument Vlci na hranicích očekávatelným zástupcem jihlavské dramaturgie. Od začátku je snímek artikulován metaforicky, a ne přírodovědecky, produkčně vznikal pod hlavičkou Frame Films, podpory se mu dostalo také od České televize. Nabízí prostor pro rozsáhlou celospolečenskou debatu a rozdmýchává zdánlivě poklidné praskání dřeva v kamnech vesnické samoty do vřavy souboje.
Bouřlivé debaty, které jsou ve filmu tematizované a odrazily se také při diskusi v rámci jihlavského uvedení, budou pravděpodobně provázet většinu projekcí tohoto snímku, který se s uvolněním restrikcí chystá do kin společně s tvůrci a rozhovory po promítání.
Vlci na hranicích
(ČR 2020)
Scénář a režie: Martin Páv
Kamera: Petr Racek
Hudba: Jiří Trtík
Délka: 78 min.
Distribuce v ČR: Bontonfilm
Premiéra: 3. 6. 2021
Poznámky:
[1] Objektivní akceptace vlka v člověkem pozměněné přeshraniční krajině.
[2] Martin Svoboda, „Z vlků se stal symbol čehokoli, co se člověku namane“ [on-line]. Dok.revue [cit 2. 11. 2020]. Dostupné z: https://www.dokrevue.cz/tp-clanky/z-vlku-se-stal-symbol-cehokoliv-co-se-cloveku-namane
