Brouzdat po Evropě s filmy – to umožňuje evropský filmový festival Crossing Europe v rakouském Linci (30. 4. – 5. 5. 2024). Třetí největší rakouské město má příjemnou atmosféru, na českého návštěvníka hned dýchne duch rakousko-uherské společné minulosti, inspirativně kontrastující s moderním ruchem celého města. Místní univerzity plní město mladými lidmi, centrum je místem setkávání, takže město žije tu akcemi odborářů, tu akcemi na podporu Ukrajiny nebo migrace, tu stavením prvomájové májky. Filmový festival Crossing Europe do tohoto mixu dokonale zapadá svou specifickou atmosférou. Probíhá na Náměstí OK s netradičním komplexem budov nových a starých, s lavičkami a oddechovým prostorem v moderním stylu.
Festival letos brouzdal po Evropě se 144 filmy, těch zemí navštívil 41. Konal se už po jednadvacáté, a zatímco loni své dvacáté jubileum pojal jako první oslavy rozšiřování Evropské unie o státy střední Evropy, letos se na Evropu skrze filmy díval jako na neustále se proměňující kontinent. Z české kinematografie do svého programu vybral do nesoutěžních sekcí filmy Ivana Ostrochovského Světloplachost a krátké snímky Electra od Darii Kascheevy a Milý tati od Diany Cam Van Nguyen. Hlavní cenu získal nizozemský snímek Melk (Mléko). Spolu s ním porota ocenila Zvláštním uznáním španělský film The Human Hibernation (Lidská hibernace).
Vítězové pro a proti
Jestli něco ukazují oba vítězné filmy, pak rozmanitost evropského filmu. Melk je tradičně vyprávěný příběh, The Human Hibernation metafora. Melk se věnuje problémům mladých lidí, The Human Hibernation údělu lidstva.
Melk představuje mladou ženu Robin, která z vážných důvodů potratí ve vyšším stupni těhotenství. Její tělo už ale začalo vytvářet mateřské mléko. Chce ho darovat nemocnici, ale ukáže se, že to není jednoduché. Začne tedy pátrat, zda by ho mohla věnovat jiným organizacím, které nemusí dodržovat tak striktní pravidla. Jde o ušlechtilé gesto ženy, která přišla o dítě a chce pomoct jiným ženám v nouzi – což je prvoplánová linka, jak to vidí i hrdinčiny kamarádky. Ovšem velmi brzy zjišťujeme, že jde o něco víc – o určitou obsesi hlavní hrdinky, která promění své nerealizované mateřství a stres po potratu v péči o nevyužité mateřské mléko.
Jde o situaci, do jaké se může dostat každý člověk ve stresové situaci, procházející neklidným smutkem, aniž by to okolí nějak zaznamenalo. Režisérka Stefanie Kolk ukazuje možnosti, jak je se lze tohoto vnitřního neklidu zbavit. Zajímavým momentem jsou skupinové terapie lidí, kteří procházejí žalem – jde o společné túry v přírodě, kde všichni musejí být zticha a komunikace je možná jen neverbální nebo písemná.
The Human Hibernation naproti tomu nenabízí příběh jednotlivce v tradiční podobě. Pracuje s myšlenkou, že lidé během zimy hibernují a na jaře vylézají z podzemních děr v přírodě a vracejí se do svých obydlí. Jeden malý chlapec se probudí trochu dřív a nikoho nenachází. Jen stromy, zvířata a sníh. Pak přichází na scénu jeho sestra Clara, která se ho vydá hledat. Její cesta je zároveň filozofickým hledáním společnosti, v níž žije/me. Začínají se probouzet další lidé a vyprávějí jí, co dělají, jaké jsou jejich touhy.
Film je plný metafor – hibernují tito lidé po nějakém neštěstí? Museli po prudkém ochlazení planety najít způsob, jak přežít? Nebo je to jen úvaha, jak by vypadala lidská společnost a lidský život, kdyby lidé přes zimu hibernovali? Debut režisérky Anny Cornudelly Castro by se dal charakterizovat i jako ekofeministický manifest na pomezí experimentálního a poetického filmu.
Polák na Shetlandech
V době, kdy se v Linci odehrával filmový festival, slavila střední Evropa dvacet let svého vstupu do Evropské unie. Kdyby středoevropské země nepatřily do skupiny zemí, jejichž obyvatelé se můžou po Evropě volně pohybovat, mnoho filmů by nevzniklo nebo vypadalo úplně jinak. Polský snímek Ultima Thule je typickým příkladem. Když divák sleduje právě takovéhle filmy, uvědomí si, jak skvělé možnosti Evropa poskytuje. A ještě zřetelněji si to uvědomí v sousedství filmů z neunijních zemí, kde jsou hrdinové limitovaní hranicemi státu a svým prostředím. Příkladem může být film Domaḱinstvo za početnici (Vedení domácnosti pro začátečníky) ze Severní Makedonie, státu, který stále absolvuje přístupové testy a čeká na vstup do EU.
Hlavní hrdina snímku Ultima Thule je třicetiletý Polák Bartek. Uteče z domova na vzdálené skotské ostrovy, chce se dostat co nejdál a na co nejodlehlejší místo. Název filmu je symbolický, označuje se tak místo, které je na samém konci světa, ba dokonce za ním. Podobně jako mladá hrdinka filmu Melk, i Bartek truchlí – postupně se dozvídáme, že mu zemřel otec, že se nedokáže s jeho smrtí vyrovnat, a že plní otcův neuskutečněný sen: plavit se po moři a poznávat svět. Bartek připluje na Shetlandy, potká tam místního muže Magnuse, ten se ho ujme, dá mu přístřeší, práci – a s tím i pocit bezpečí a jistoty. Tento o generaci starší muž v Bartekově životě funguje jako moudrý mentor.
Film ale nepůsobí jako výchovný manuál pro správný život, ale jde o poměrně vtipnou glosu o hledání svého místa v životě. A důležitou roli má důvěra – to když například Bartek vleze do cizího nezamčeného auta a usne a místní muž se ho ptá: „Můžu použít svoje auto? To my tady neděláme, že spíme v autě, my spíme v domech…“. Ubytování ve svém domě na samotě mu pak poskytne za práci. Později mu půjčí i stádo ovcí, přičemž jedna ovečka za Bartekem pořád chodí, což je úsměvné i dojemné.
Jak režisér snímku Klaudiusz Chrostowski přiblížil na diskusi po filmu, film točili chronologicky, aby na hlavní postavě zachytili úžas ze síly přírody na ostrovech. Postavu životního mentora Magnuse si zahrál Arthur Henri, jeden z 35 stálých místních obyvatel, neherec. Barteka pro změnu hrál jeden ze současných nejpopulárnějších polských herců Jakub Gierszał. Režisér také přiznal, že ovečka je skutečná zvířecí herečka a jmenuje se Cupcake.
Mimo EU
Film Domaḱinstvo za početnici patřil pro mě osobně k nejpůsobivějším titulům festivalu. Jeho příběh je zasazen do Severní Makedonie, samotný film vznikl v koprodukci Severní Makedonie, Chorvatska, Srbska, Kosova a Polska. Režisér Goran Stolevski je původem se Severní Makedonie, ale v mladém věku odešel s rodiči do Austrálie, kde vystudoval filmovou školu.
Hlavní hrdinkou je Dita, sociální pracovnice s velkým domem i srdcem. V domě žije se svou romskou přítelkyní a jejími dvěma problémovými dcerami, ale dům je azylem mnoha dalším Romům i homosexuálům, kteří se ocitli bez přístřeší. Do vztahu vstoupí vážná nemoc a Dita, která nikdy nezamýšlela být matkou, musí splnit svůj slib, že se postará o děti své přítelkyně. Způsob, jakým to udělá, je bláznivý, děsivý i legrační zároveň. Mezi členy domácnosti vznikají situace plné paradoxů, které možná neodpovídají zákonům, ale odpovídají lásce ve všech možných podobách – milenecké i manželské, otcovské i mateřské, sourozenecké i přátelské.
Film ale není jen veselé vyprávění o těžkých věcech, ukáže divákům i drsné vyloučené lokality, kam nikdo cizí nesmí bez doprovodu, lokality, kde se mladé dívky brzy provdávají i prodávají, aby zajistily příjem romským gangům. Dita se ovšem ve svém domě snaží zajistit nadějnější budoucnost svým spolubydlícím. I tady mladí lidé touží odjet do jiné Evropy, ale naráží na to, že Evropská unie je pro ně vzdálený svět, kam není snadné se dostat. Režisér vesele i vážně ukazuje, co je to být Romem, homosexuálem a romským homosexuálem.
Ještě dál od EU na Ukrajinu
Reagovat na válku na Ukrajině nebo na izraelsko-palestinský konflikt se stává téměř povinnou součástí mezinárodních filmových festivalů. I Crossing Europe stáčí svůj pohled na aktuální válečné konflikty. Česko-slovensko-ukrajinský příspěvek Světloplachost přináší příběh z charkovského metra, kde nalezly dlouhodobý úkryt celé rodiny. V tomto prostředí, kde nad hlavami zuří boje a padají domy, vznikl poetický příběh o přátelství dvou dětí.
Ukrajinsko-kanadsko-francouzský dokument Intercepted (Zachyceno) zobrazuje válku na Ukrajině netradičním způsobem. Má dvě linie – a podle jedné z nich i svůj název. Filmový štáb projíždí válečnými místy, které už byly osvobozeny od Rusů, ukazuje opuštěné, zničené a vyrabované domy a byty, a do toho zní hlasy převážně ruských žen, jak je zachytily a později zpřístupnily ukrajinské tajné služby. Jde o telefonické rozhovory ruských vojáků z ukrajinského území, kteří volají domů do Ruska svým ženám, matkám, partnerkám.
Odhalujeme tu drsnou realitu ruských žen naprosto bez informací, zda jejich muž je v Bělorusku nebo na Ukrajině, žen, které mají hlavu zanesenou ruskou propagandou, podle níž jsou na Ukrajině fašisti a tajné laboratoře, které vyrobily Covid-19. Zároveň posloucháme i svědectví ruských vojáků, kteří se buď podílejí na válečném běsnění, když vyprávějí, jak kradou, znásilňují, brutálně mučí či zabíjejí Ukrajince, nepochybují o válce, vědomi si, že byli posláni na smrt.
Těžko se rozhodnout, který prvek je ničivější: přiznání vojáků k válečnému násilí, nebo ženské hlasy z „domova“ svědčící o šovinismu a nenávisti, o podléhání dezinformacím a ruské propagandě. Natáčelo se v Kyjevě, Charkově, v doněcké oblasti a v Mykolajivu. Film obsahuje i záběry ruských zajatců, které byly digitálně upraveny, aby je nikdo nemohl poznat. Režisérka snímku Oksana Karpovych je Ukrajinka, žije a pracuje mezi Kyjevem a Montrealem.
Jak v Evropě pokračujeme dál na východ, film ukazuje jiné vnímání Evropské unie a jejích možností a nemožností. Ředitel podobně laděného evropského festivalu Guillaume Calop například v Linci uvedl, že u nich už členství země v EU nikdo neřeší, je to naprostá samozřejmost. Svou kritickou rétoriku k EU zmírnila i populistka Marine Le Pen. Jak ukázal festival v Linci, v očích současných západoevropanů je střední Evropa už přirozenou součástí Evropy, jejíž vstup do EU před dvaceti lety neřeší. Mnohem více diskutovaným tématem mezi lidmi byly volby – blízké evropské volby, v Rakousku nadcházející podzimní parlamentní volby i volební rok v USA. To, jak všechny volby dopadnou, pak více i méně ovlivňuje témata filmů, které promítají filmové festivaly jako Crossing Europe v Linci.
Martina Vacková
filmová publicistka, editorka ČRo Plus
