Ohyzdná budova Thermalu se tyčila mezi kopci a z mraků crčely potoky vody. Okroužkovaní diváci poslušně pochodovali do sálu, jako ta slepice, do které se proměnil hrdina egyptského filmu Pírka, aby se už nikdy nevrátil zpátky do lidské podoby. 55. karlovarský festival právě začal.
Zahajující film Zátopek přinesl několik záběrů na zmoženého Václava Neužila, umělé dialogy pronášené pražskými herci v moravských dialektech a velkou historickou zkratku. Nezrodil se FILM, jak doufala jedna místní kritička, ale jen průměrná televizní inscenace na nedělní odpoledne pro ty, kdo se rádi opájejí úspěchy našich přeceňovaných sportovců.
Pokud chtěl divák zakusit skutečné umění dialogu, mohl se podívat na Mouretovy Milostné historky, nebo na Hamagučiho Kolo štěstěny a fantazie. Detailní vhled do psychologie a chování postav, stejně jako vystižení dobových reálií, které nepůsobí jako povrchní ilustrace dějin, nabídl zase snímek Onoda Arthura Harariho – příběh japonského plukovníka, který se třicet let po konci druhé světové války ukrýval se svou jednotkou na filipínském ostrově Lubang v domnění, že konflikt s Američany stále pokračuje.
Onoda byl v Cannes neprávem zařazen do vedlejší sekce Un certain regard, zatímco v hlavní soutěži se objevily tematicky nebo vizuálně mnohem „křiklavější“ snímky. Například přeestetizovaná Paříž, 13. obvod Jacquese Audiarda s líbivou černobílou kamerou, zpomalenými záběry a podbízivou elektronickou hudbou. Za efektním povrchem se nicméně skrývá chabý příběh o milostných peripetiích dnešních třicátníků. Čím více se postavy před kamerou obnažují, tím méně mají co říct.
Životnější a prokreslenější charaktery dokázal ve svém debutu Na cestě vytvořit Panah Panahí. Sledujeme čtyřčlennou rodinu, která veze v pronajatém autě staršího syna do hor, kde mu mají pašeráci pomoct uprchnout ze země. Rodinné drama, odehrávající se na pozadí aktuální politické situace v Íránu (režisérův otec Džafar si stále odpykává dvacetiletý trest), střídá momenty napětí, smíchu a nefalšovaného dojetí. Přesvědčivost filmu vyplývá z úsporného stylu, soustředěného na herecké výkony, jimž dominuje nezapomenutelný Rajan Sarlak v roli nezvladatelného mladšího syna.
Několik filmů z karlovarského programu se vzdálilo čistě realistickým motivacím a vypomohlo si nadpřirozenou zápletkou. Stejně jako Pírka je na motivu kouzla a fyzické proměny protagonistů vystavěn gruzínský snímek Co spatříme, když pohlédneme na nebe? Cesta dvou milenců k sobě se zkomplikuje zásahem „vyšších sil“ a pohádkový narativ se začne rozvětvovat do vedlejších linií s postavami dětí, toulavých psů a filmového štábu natáčejícího v malebných kulisách města Kutaisi. Hravost, kterou se celé vyprávění vyznačuje, se vpisuje do stylu, vzdáleně připomínajícímu filmy Roberta Bressona (rámování) nebo Hong Sang-sooa (pohyb kamery).
Ve snímku Memoria Apichatponga Weerasethakula slyší protagonistka – Angličanka žijící v Kolumbii – zvláštní zvuky, které nedokáže identifikovat. Domnívá se, že jsou výplodem její senzitivní psychiky. Teprve putováním do džungle zjistí jejich pravou povahu. Memoria po většinu času působí jako celkem běžný spirituální film prostoupený východní ezoterikou. Avšak pointa, se kterou Weerasethakul nakonec přichází, toto tvrzení zásadně zpochybní. Její obsah (nebudeme prozrazovat) dokonce umožňuje domnívat se, že Weerasathakul ve skutečnosti žádné duchovní filmy netočí. Jsou to všechno nejspíš jen prázdné „umělecké“ variace, které si s duchovnem pouze lehce pohrávají.
Zatímco thajský filmař zůstává miláčkem západních kritiků (a kritiček!), jejichž spirituální zkušenost končí u ranního cvičení jógy, Portugalec Miguel Gomes se těší mnohem menšímu zájmu médií. Na jeho Évonprs deníky, které natočil spolu se svou manželkou Maureen Fazendeirovou, vyšlo minimum recenzí, ačkoli se jedná o mnohem nápaditější film, než jakým je vyprázdněná Memoria. Jak už název napovídá, vyprávění se odvíjí od konce k začátku. Rozbitý narativ přesouvá pozornost od příběhu a postav k situacím, místům, gestům, náladě, momentům, procesu vznikání. Najednou není důležité, jak to všechno dopadlo, ale co se děje v zahradě plné veteše a přezrálých kdoulí, kam se během lockdownu uchýlila skupina filmařů, aby zde natočila film, když už nic jiného nelze dělat. Zahrada ožívá improvizací, spontánními nápady, hádkami i usmířeními lidí ve štábu. Évonprs deníky jsou filmem o radosti z tvoření a taky ze života – covidovým opatřením navzdory.
