O Karlu Gottovi se tvrdívá, že jeho zpěv od dětství nasávaly bezmála všechny žijící generace. O Jiřině Bohdalové, která 3. května oslaví devadesátiny stále čilá na duchu i na těle, lze tvrdit totéž. Oba proplouvali – zpravila i hýčkáni – všemi poválečnými režimy. Udrželi se na výsluní, vždy ochotni lísat se k mocným tohoto světa, během liberálních šedesátých let, v časech normalizace i v celém polistopadovém období. A navíc: kdyby se v případě Bohdalové naplnily sny její ctižádostivé maminky, aby se malá Jiřinka stala dětskou filmovou hvězdičkou (stejně jako v Americe Shirley Templeová), tak jsme jí mohli na filmovém plátně vídat sotva představitelných 84 let! Poprvé se před kamerou ocitla v šesti letech, ale film zůstal nedokončený, dochovalo se jen dvacetiminutové torzo. A třebaže se v několika následných snímcích (díky občasnému televiznímu uvádění je asi nejznámější melodrama Madla zpívá Evropě) jen mihla, zaujala výrazovou bezprostředností. K větším úlohám se bohužel nedostala.
Zázrak se tedy nekonal a Jiřina Bohdalová se jako prostořeká komička začala prosazovat až během padesátých let, kdy od rolí vedlejších záhy přestoupila k hlavním. A díky rychle se rozvíjející televizi objevila další talent – konferovala zábavní pořady včetně silvestrovských (v tomto ohledu si porozuměla zejména s Vladimírem Dvořákem, s nímž začala spolupracovat již koncem padesátých let – jeden z prvních společných projektů si pojmenovali Název oznámíme dodatečně). Proslavilo ji uvádění divácky oblíbených písničkových cyklů jako Babiččina krabička nebo Bejvávalo. Pro televizi ostatně pracovala od jejích počátků a již tehdy patřila její tvář mezi divácky oblíbené, výmluvná je např. nabádavá satirická hříčka Přihlašte své televizory, natočená v roce 1956.
Dlouho spoléhala na nabídky filmařů, avšak od sedmdesátých let převáží v její tvorbě jednoznačný příklon k televiznímu účinkování, nejčastěji v podobě žertovných scének a mikrokomedií, kde vystupovala s mnoha ceněnými kolegy, zejména Vladimírem Menšíkem, po jehož boku se často blýskla jako rozkošně hašteřivá partnerka. Šelmovský úsměv a jedinečné nakládání s verbálním projevem patří mezi její nejcennější devizy, jakkoli devalvované ustavičným rozmělňováním. Když však pohlédneme na filmografii, uvědomíme si, že její doménou se na dlouhá desetiletí staly pohádkové příběhy, ať již svým neopakovatelně proměnlivým, mazlivým hlasem provázela bezpočet animovaných Večerníčků (kdo by si nevzpomněl na příběhy Křemílka a Vochomůrky!), nebo rozšafně vstoupila do mnoha pohádek hraných. Zpravidla ztvárňovala postavičky sympatické a vstřícné, obdařené činorodou povahou, jak můžeme vyčíst hned v jedné z jejích prvních televizních pohádek O statečné princezně. Skvěle se však v tomto žánru zhostila i postav veskrze záporných, jak dokládá třeba Nesmrtelná teta.
S televizí se protínala i její divadelní dráha. Některá představení byla naštěstí zaznamenána, byť ne všechna se v této podobě dochovala. V několika případech si Bohdalová zopakovala své nejúspěšnější jevištní role i v pozdějším televizním či filmovém zpracování (Idiotka, Jedna kočka za druhou). Prošla několika scénami. Začínala v Divadle ABC, kde se např. mihla i v pamětihodných werichovsko-horníčkovských kusech Balada z hadrů a Těžká Barbora, následovalo angažmá v Divadle komedie Městských divadel pražských (kde zazářila v titulní úloze Idiotky). Poté nadlouho zakotvila v Divadle na Vinohradech, kde se blýskla několika ústředními rolemi (Podivná paní Savageová, Dům na nebesích, Generálka, Dohazovačka, Kočičí hra…). V posledních patnácti letech sklízí příznivý ohlas v Divadle Na Jezerce – včetně dosud posledního triumfu v podobě Gin Game.
Divadelní produkce jí sice zjednávaly popularitu, avšak celostátního věhlasu dosáhla díky kamerám, zprvu filmovým a později hlavně televizním. Ostatně zmínka o ní coby celostátně uctívané celebritě probleskne i Havlovou hrou Audience. Zazářila v řadě úspěšných veseloher (zmíním aspoň Komedii s Klikou, Přísně tajné premiéry, Světáky), ráda si zazpívala, ať již to bylo v muzikálu Dáma na kolejích nebo v hašlerovské operetce Ta naše písnička česká. Že není pouhou „komindou“, prokázala v řadě vážných úloh, kde zdánlivě humornou nadsázku dokázala rychle dovést k přemýšlivému, posmutnělému či dokonce tragickému rozuzlení – takovou jsme ji zastihli v politickém podobenství Ucho, kde zřejmě dospěla ke svému uměleckému vrcholu, když svou hrdinku obdařila bezpočtem rychle se měnících významových plošek, přidat však lze další tituly filmové i televizní, v nichž se vymkla z obvyklé komiky: Hvězda zvaná Pelyněk, Pěnička a Paraplíčko, Kat nepočká, Fany, z posledního období Klec. Letos by měla přidat nejspíš jímavý Vánoční příběh. Její vitalita prostě vzdoruje jakýmkoli nástrahám staří.
Bude se jednou o tuzemských politicích psát, že to byli bezvýznamní panáci v éře Jiřiny Bohdalové?
