Rozhovor s Ritou Azevedo Gomesovou
Než se začala věnovat filmu a divadlu, studovala v Lisabonu výtvarné umění a věnovala se grafickému designu. Nyní Rita Azevedo Gomesová pracuje jako kurátorka v portugalské Cinematéce a jako režisérka hraných a dokumentárních filmů. Její zatím poslední hraný film A Portuguesa (Portugalka, 2018) vychází z knihy Roberta Musila a vypráví o manželce italského válečníka, která si během dlouholetého čekání na muže vytváří vlastní život na nehostinném severoitalském hradě.
„Nevím, s kolika lidmi jsem na Berlinale už mluvila. Někteří byli moc milí. Ale někteří začali rozhovor očividnými a zbytečnými otázkami; například ,proč tenhle film?ʻ. Doufám, že váš první dotaz takhle znít nebude, i když to je samozřejmě na vás. Já tuhle část nemám ráda. Každý mi sice říká, že potřebuju k filmu víc publicity, ale já stojím trochu vně filmového trhu.“
Na festivalu jsou stovky filmů, proto se musí bít o pozornost.
Jo, jeden novinář se divil, že nemám Instagram. Ale nemyslím si, že úspěch mého filmu závisí zrovna na sociálních sítích.
Scénář Portugalky se vám dostal do ruky už před dekádou. Proč měl film premiéru až v roce 2018?
Agustina Bessa-Luísová mi první verzi scénáře poslala asi v roce 2007 a myslím, že film tehdy nevznikl kvůli různým produkčním důvodům. Někdy se musíte jen odvážit vstoupit do vody a onehdy jsem se k tomu nakonec neodhodlala. Když jsem pak ten scénář četla znovu před třemi lety, překvapil mě. Zaujal úplně jinak. Rozhodla jsem se natáčet a šlo to. Nápad na film je pouze myšlenka. Z ní se pak musí stát váš život. Pokud to tak necítím, pak pro mě není dobré, abych se do toho pouštěla.
Novelu Roberta Musila jste četla?
Ano, už dříve. Koupila jsem si ji náhodou v knihkupectví v Portu jen proto, že se mi líbila obálka, ani jsem nevěděla, o čem to je. Pak mi roky ležela v knihovně. S Agustinou jsem se ale jednou o adaptaci Portugalky bavila a došlo mi, že ji mám doma. Začala jsem zkoumat, proč Rakušan Robert Musil napsal příběh s názvem Portugalka, a přečetla si ho. To bylo v roce 2005. Poté jsem Agustinu požádala, jestli by pro mě napsala adaptaci.
Řada filmových adaptací knih obsahuje hodně dialogů a často i vnitřní monology. Váš film ale vypadá spíše jako adaptace obrazu. To vychází víc z předlohy, nebo z vás?
Portugalka je krátký příběh, zabírá asi jen dvacet stran. A když ho čtete, vše si představujete, máte v hlavě obrazy lidí i míst. Možná to je tady očividnější, ale v každém svém filmu vlastně maluji obraz, ne olejem nebo voskovkou, ale světlem. Film sám pro mě funguje jako obraz. Vždy jsem dbala na každý detail. Máloco je náhoda. Můžu něco měnit a nahrazovat, ale stále myslím na čtyřúhelník, který se snažím komponovat. I u příběhu ze současnosti se zajímám o barvy, pozice, pohledy, vzhled. Ve filmu můžete říct pohledy herců hodně, protože na rozdíl od divadla nejsou postavy daleko od publika a můžete využít jejich oči. Ale pokud se postavy budou moct pohybovat, rozptýlí vás to. Chci vytvořit prostředí, v němž se diváci můžou soustředit. A také pomoct hercům, aby vyjádřili text zevnitř.
Vyžadují pak herci víc diskusí o vašich záměrech?
Nechávám toho hodně na nich, ať mě překvapí. Nemyslím, že bych jim měla říkat, jak mají co říkat. Ani psychologie není potřeba. Čteme scénář dohromady, mluvíme o tom, co chtěl kdo tímhle říct. Musil i Agustina píšou tak, že vyvolávají hodně otázek, a to se mi líbí. Tak se s herci snažíme porozumět tomu, co se v příběhu děje. Dialogy přeříkáváme nahlas. Dám jim pár návrhů, pokud se mi něco nezdá, ale to jde spíš o technické věci, třeba že mají souvětí rozdělit na věty. Neměli jsme během příprav na natáčení Portugalky moc času. Zatímco jsem myslela na dekorace či barvy šatů, tak jsme jen trochu zkoušeli v blízkém hotelu, kde bylo klidněji než na place. Když jsou herci bez štábu, světel, zvířat, kamery, hraje se jim snáze, atmosféra na natáčení je poněkud opojná. Podobně jako na festivalech, kde se o vás lidi zajímají, můžete trochu zhloupnout a nafouknout se jako balón. Někdy jsem jim tak musela připomínat, že už nějakou scénu dobře zvládli zahrát v tom hotelu a že by přesně to měli zopakovat i před kamerou. Každý herec se navíc připravoval také sám, třeba představitelka hlavní role Clara Riedensteinová se vracela k novele. I během natáčení měla pár pozoruhodných nápadů. Zatímco já se dívám na celý obraz, herci mají jinou představu o tom, co děláme, protože vycházejí z prostoru. Někdy potřebuju, aby se dívali jinam než na druhého, a někdy to pro ně není příjemné. Tak jim vysvětlím proč, že film tak bude lepší, že vytvářím precizní kompozice z pozice tváře, ruce, pohybu…
Ty kompozice vytváříte instinktivně, nebo přesně víte, co chcete jakým detailem říct?
Asi obojí. Intuice je velkou součástí všeho, co dělám. Díky ní vím, že něco nesedí, ač třeba nevím co. Protože u filmu musíte řešit věci rychle, nahradím to něčím jiným, nečekaným, co se objeví. Co se týče barev, o nich přemýšlím hodně. Vytvářím pomocí nich a světla obraz. Ale ne že bych si řekla, že třeba modrá znamená panenství. Barvy jsou velmi ošemetné. Dávají věcem smyslnost, můžou ale vypadat banálně, proto do nich vždy zasahuju. Třeba v Portugalce je žena sbírající v lese dříví a původně byla celá v hnědém. A já najednou potřebovala trochu modré a dala jsem jí modrý límec. Nevím proč. Prostě jsem to tak cítila a něco to pro mě změnilo.
Jak v oněch klidných kompozicích pracujete se zvířaty?
No, ty kontrolovat nemůžete. Ale i to je součástí živého obrazu. V Portugalce vystupuje pes v roli vlka. Nevěděla jsem, jestli půjde tam, kam chci, jestli na někoho skočí, jestli za tři sekundy neopustí záběr… Tak jsme ho pustili a čekali. Když do záběru vleze černý kocour, nikdo se tam nehýbe, on byl z toho asi vystresovaný a šel velmi tiše. Zvířata se také chovají podle svého instinktu a reagují i na naše chování.
Ve filmu vytvářejí zvířata kontrast k lidem a jejich umělým vztahům, ona si žijí svobodně po svém.
Ve všech mých filmech jsou zvířata. Hodně se na ně dívám, jak nás pozorují, to je pro mě enigma. A Portugalka je text plný tajemství, nevysvětlených, nedořečených věcí. Právě ty mě zajímají. Fakt tak pozoruhodný není. Jak říká Agustina, fakt už je ruina. To je dobrý popis. Enigma je to jediné, co na nás působí, co námi hýbe. Co nás nutí se ptát.
Dnes už ovšem nejsou solidní ani fakta, každý má vlastní, nemyslíte?
Asi ano, dostáváme tolik informací a s takovou banalizací je těžké se vyrovnat. I násilí a krása jsou banální. Svět se banalizuje ve všem, ve způsobu, jak mluvíme, jak se oblékáme, pohybujeme… i naše potěšení a touhy jsou banálnější. To je ztráta. Fakta jsou všude a my na ně nemáme čas. Jak zvláštní. Já jsem letos poprvé v Berlíně, a když jsem z auta viděla zbytek berlínské zdi, nemohla jsem uvěřit tomu, že je reálná. Také tu pořád stojí kostel, který vybombardovali. Když jdu kolem něj, jako bych tu bombu slyšet padat. Všechno, co jsem o Berlíně věděla a přivezla si s sebou v hlavě, se teprve tady zhmotnilo. Řeknu vám vzpomínku. Má matka zemřela na Štědrý večer. Já od ní zrovna odjela s malým dítětem a doma jsem pak obdržela telefonát, že zemřela. A já nic necítila. Bylo to divné. Nechápala jsem, co se stalo. Bděla jsem do rána, nebyla jsem unavená, ani moc smutná. Další den jsem jela dát svou dceru na hlídání tetě, a když jsem viděla člověka, jehož pohled říkal, že ví, co se stalo, najednou se ty emoce probudily. Kontakt s ostatními je pro mě velmi důležitý.
Proto natáčíte filmy a nemalujete obrazy?
Při natáčení se víc přiblížím realitě. Ta je hodně komplexní, stále se ptám, co to vlastně je? Možná mi vyprávění příběhů pomáhá, abych realitě o něco víc rozuměla.
Vaše příběhy jsou dost otevřené. Může si je každý vyložit po svém? Třeba tak, že vlk na hradě reprezentuje Portugalčino svobodné, nezávislé já, které její muž na konci zabije?
Ano, chci, aby si film každý interpretoval po svém. Nejen vlka, ale třeba i přítomnost Ingrid Cavenové, která není vysvětlena, může jít o návštěvnici, bohyni, cokoliv. Samozřejmě jsme měly nějaké vlastní nápady. Když jsem jí volala, řekla jsem jí, že to ani není role. Prostě tam prochází, poslouchá, zpívá.
Zpěvačku a Fassbinderovu herečku a manželku Ingrid Cavenovou jste využila tedy hlavně proto, abyste s ní mohla pracovat?
Ano. I když to byl vlastně povrchní důvod. Já tam chtěla někoho, kdo bude jen procházet. Jinak bych jí mohla dát roli oné paní v lese. Ingrid je taková múza. Dělá věci unikátně, je velmi inteligentní. Když je v záběru, nedívám se na nic jiného.
Letní filmová škola v Česku před časem do programu zařadila fokus na portugalský film a tvůrci, kteří přijeli, si stěžovali, že v Portugalsku skoro nefunguje financování a filmový průmysl. Jaká je vaše zkušenost?
Nevím, jak to je jinde, ale u nás v podstatě jedna porota rozhoduje, kdo bude moct natáčet a kdo ne. Pokud tento film na Berlinale uspěje, může jít na další festivaly typu A, je to jako klasifikace vajíček. Ale pro lidi, kteří vám dávají peníze, je důležité, jaký jste druh vajíčka. Je to idiotské, ale takhle to chodí. Jenže dnešní vláda, copak tu zajímá kultura? Víc se stará o budování dálnic a další věci, z kterých jsou peníze. Na kulturu jde u nás 1 % státního rozpočtu, na všechno umění, nejen na film. Je to děsné. Pokud chcete natáčet takové filmy jako já, pak to je ještě těžší. Naši politici velebí lehké filmy ze čtyřicátých let, které vznikly za fašistického režimu, a neznají ani dílo Manoela de Oliveiry.
Zhoršila se situace během vaší kariéry hodně?
Můžeme točit, co chceme, nikdo mi neříká, koho mám obsadit nebo jaká tam má hrát hudba. Můžeme stříhat, kde chceme. To je dobré. Ale v sedmdesátých letech byli filmaři semknutější, víc si pomáhali, nežárlili na sebe. Tohle se ztratilo. Nyní víc funguje konkurence. Já jsem ale docela nezávislá a najdu si způsob, jak točit.
Cítila jste někdy jako hendikep to, že jste žena?
Nerada mluvím o ženských filmech, pokud vybíráte filmy na festival proto, že je natočila žena, je to vlastně diskriminace. Jde o filmy a osoby, jedno jakého pohlaví. Pokud se však upřímně ohlédnu, necítila jsem se sice jako oběť, ale paternalismus jsem zažila. Nebrali mě jako ženu tak vážně a musela jsem se s tím poprat. Druhý film jsem natočila deset let po tom prvním. Mezitím jsem řešila velké problémy s alkoholem, drogami, depresí. Skoro jsem umřela. A potom jsem se rozhodla dělat si všechno, jak chci, ať už se to ostatním líbí, nebo ne. Neřeším, z čeho má tvrdohlavost pochází, jestli jde o marnivost, nebo jen nevím, co mám jiného dělat.
Takže budete jako Manoel de Oliveira točit až do 106 let?
I Manoel zažil dlouholetou přestávku! Přišli jsme kvůli ní o hodně filmů. Filmování je otázka apetitu. Jednou ho ochutnáte a nemůžete přestat. Ďábelská věc.
Je to i závislost?
To nevím, je to zajímavější než závislost. Je to váš život.
Přemýšlíte už nad dalším filmem?
Ráda bych, jsem teď zase o kousek zkušenější. Cítím se díky tomu připravenější. Nikdy si ale nejsem jistá. Nejvíc mě ujistí, když už točím, když vše můžu objevit během experimentů. Ráda bych se do téhle bitvy sama se sebou ponořila hlouběji. Jako když poprvé zažijete sex a chcete ho prozkoumat dál. Kreativitu vždy sytí pohyb.
Rozhovor vyšel ve Filmu a době 1/2020.
Film Portugalka si nyní můžete pustit na MUBI, kde budou postupně uvedeny také další režisérčiny filmy.
