Ve vyhledávači služby Netflix jde nový film režiséra Joea Penny momentálně nalézt vedle vědeckofantastických filmů jako Čističi vesmíru (2020) nebo Půlnoční nebe (2020). Jejich přítomnost může o Utajeném pasažérovi vytvářet značně pomýlená očekávání. Pomalost, hloubavost a zaměření na etické problémy, které snímek charakterizují, nejsou v rámci nabídky českého Netflixu časté komodity, což lze identifikovat jako původce rozpačitých ohlasů, kterých se Utajenému pasažérovi dostává na filmových databázích. Pennův minimalistický počin stojí stranou nejviditelnějších současných sci-fi filmů, které nešetří na vizuálních efektech a inklinují ke spektakulárním scénám.
Za horizontem událostí
S Utajeným pasažérem pokračuje režisér a scenárista Joe Penna ve své nepravděpodobné cestě za hollywoodskou kariérou. Saopaulský rodák nevystudoval žádnou filmovou školu a průpravou mu byl osobní YouTube kanál, na kterém vystupoval pod přezdívkou MysteryGuitarMan. Ve svých videích zužitkoval hudební nadání i zkušenost se speciálními efekty. Postupem času začal Penna spolupracovat s dalšími kanály a společnostmi – nabytý respekt mu pomohl při realizaci krátkometrážních sci-fi snímků. Jistě i z důvodu nízkých rozpočtů následovala Pennova tvorba od počátku princip vypravěčské úspornosti. Film Turning Point (2015) je například celý soustředěn do jediné místnosti. Orientaci v podstatně rozsáhlejším fikčním světě si Penna vyzkoušel ve středometrážním počinu Beyond (2015), s přechodem k celovečerní stopáži se ale k minimalismu vrátil. Film Arctic: Ledové peklo (2018) pojí s Utajeným pasažérem témata denní rutiny, člověka v moci přírody, modely chování v krizi a klíčová taktika oddalování.
Film inspirovaly zápletky komiksu A Weighty Decision (1952) a povídky Chladné rovnice (1954). V obou příbězích se na palubu vesmírné lodi dostane nečekaný pasažér, jehož přítomnost posádce čistě matematicky nedovoluje přežít do konce mise. V Pennově filmu je takto „přebytečný“ student Michael (Shamier Anderson), který před startem mise na Mars upadl do bezvědomí a vzbudil se až v meziplanetárním prostoru. Tříčlenná posádka, kterou tvoří kapitánka (Toni Collettová) a dvojice výzkumníků (Anna Kendricková a Daniel Dae Kim), je však postavena před závažnější situaci – poškodila se technologie na podporu života, a kyslík tak čtveřici na celou cestu stačit nebude. Utajený pasažér je zástupcem tzv. hard science fiction, které ve svém vyprávění spoléhají na přesnost vědeckých poznatků. Penna společně se svým tradičním spoluscenáristou Ryanem Morrisonem tedy věnují nevídaně mnoho času ověřeným astronomickým vědomostem, matematickým výpočtům a rutinním setkáváním postav v laboratoři, kde vzrušující vesmírný výzkum nahrazují péčí o drobné mořské řasy.
Nezastavitelná setrvačnost
Zmíněná taktika oddalování se zjevuje ve dvou podobách. Zaprvé ji Penna s Morrisonem vštípili všem figurám jakožto věrohodnou psychologickou responzi ke kritické situaci. Příznivě tak napomáhají dojmu, že sledujeme přiměřeně plastické figury. Zadruhé je oddalování variabilní vypravěčský nástroj, kterého tvůrci užívají k tomu, aby podnítili náš zájem o budoucí dění. Z obecného hlediska má film volný přístup k informacím o posádce i o stavu věcí, sdílí je ale jen omezeně. Detaily potřebné k plnohodnotnému chápání souvislostí nám často unikají – jako bychom byli další cestující do počtu. Film začíná těsně před vzletem rakety, kdy přirozeně není čas na vysvětlování, ani poté ale jistou dobu nedostáváme odpovědi ohledně toho, jaké jsou cíle mise a funkce jednotlivých členů posádky. Jakmile nám vyprávění skutečnosti objasní, zjeví se titulní nečekaný host. V souvislosti s ním zase Penna s Morrisonem odsouvají odhalení jeho identity. Posléze můžeme dlouho jen tušit, jaký význam má rozbitý panel v jednom z modulů a jaké problémy misi přinese. A jakmile dojdeme ke krizi, původní posádka se informaci o nedostatku kyslíku rozhodne před Michaelem utajit, čímž opět oddaluje nevyhnutelné. V neposlední řadě poskytuje odsun jistého dramatického úkonu příležitost k tomu, aby se skupina rozhodla pro riskantní akci vně plavidla.
Oddalování prostupuje i dílčími stylistickými volbami. Demonstrovat to může několik výběrových scén. V momentě, kdy poprvé vstupujeme do plavidla, poodhaluje nám Penna filmový prostor pomalu a strategicky. Kamera, která létá dlouhými chodbami spolu s postavami, připomene známé metody Josta Vacana z Ponorky (1981), Utajený pasažér ale podstatně více pracuje s očekáváním, které plyne z aranžmá figur v předkamerovém prostoru. Ve scéně, v níž posádka poprvé vysvětluje Michaelovi situaci, Penna zcela cíleně skrývá tvář čtvrtého pasažéra – jistý čas tedy blokuje naše možnosti, jak se na postavu empaticky napojit. Před závěrečným aktem poté režisér oddaluje šokující zvrat jednoduchým, ale nesmírně účinným aranžmá v prostoru laboratoře.
Podobně jako Arctic: Ledové peklo nás snímek staví před psychologický rozpor. Nejjednodušší způsob řešení krize zároveň s sebou nese nutnou oběť. Z etického problému se postupně stává problém emocionální, čemuž napomáhají příběhy ze Země, které s námi posádka sdílí. V minimalistickém rázu vyprávění je ale každé pochybení cítit obzvlášť silně a zejména v závěru se Utajený pasažér stává příliš předvídatelný a patetický. Bohužel, v poslední scéně film uvolňuje tyto otěže už úplně.
I s přihlédnutím k těmto pokleskům se nicméně koncepce Penny a Morrisona, která staví na umírněnosti a zvládnutí srozumitelného a napínavého vyprávění, ukazuje jako esteticky uspokojivá. Koho z principu neodradí úspornost vyprávění, jež v knihovně Netflixu působí poněkud nepatřičně, může najít v Utajeném pasažérovi zalíbení. Nejde o dílo, které by šlo sledovat s vášní, jistě ho ale lze respektovat.
Utajený nepřítel (Stowaway, USA – Německo 2021)
Režie: Joe Penna
Scénář: Joe Penna, Ryan Morrison
Kamera: Klemens Becker
Hudba: Volker Bertelmann
Hrají: Toni Collettová, Anna Kendricková, Daniel Dae Kim, Shamier Anderson
Délka: 116 min.
VOD distribuce: Netflix
Premiéra: 22. 4. 2021
