Dětský pokoj byl plný hraček – domeček pro panenky, hasičské auto, houpací koník. Ale stačí jen jedno mrknutí, během nějž slunce zapadne, barvy vyblednou, dům se zahalí do mlhy, z rodinného domu se najednou stane zámek hrůzy. Klaun, strom, stíny. Není možné odvrátit zrak, zastavit film, musíte se dívat dál, musíte vědět, jak to všechno skončí.
Audiovizuální esej Klaun, strom a stíny se táže, jakým způsobem se ikonické motivy z filmu Poltergeist (Sidney J. Furie, 1982) proměňují, rozptylují a překrývají v naší paměti. Coby badatelé a cinefilové se zálibou v avantgardním filmu a found footage tvorbě jsme proto hollywoodský rodinný horor konfrontovali s klauny, stromy a stíny z experimentálních snímků. Inspirovali jsme se přitom nejen jejich „obsahem“, ale i formálními postupy, které umožňují dát výraz silám, jež nemilosrdně rozbíjejí, rozmělňují a rozprostírají důvěrně známé postavy, předměty a místa – aniž by je ovšem vytěsnily zcela. Vznikají tak ambivalentní figury, příliš rozostřené a deformované, než aby nabyly přesných kontur, ale zároveň stále čímsi povědomé a rezonantní, než aby vyústily v beztvarý chaos.
Výsledkem je podivuhodný hybridní útvar, který upozorňuje na hlubší kontinuity mezi narativním a experimentálním filmem, jakož i mezi populární kulturou a avantgardou. Jak tvrdí Adrian Martin (na jehož texty audiovizuální esej v mnohém navazuje), „uvnitř každého narativního filmu se skrývá film experimentální, který se snaží prodrat ven“.[1] A platí to i naopak: jakkoli dekonstruktivní found footage snímky pracující s popkulturními artefakty (jako například Outer Space Petera Tscherkasského) mohou být, pořád v nich cítíme otisky individuálních i kolektivních zážitků a vyprávění, které se chtě nechtě stále navrací. Cílem Klauna, stromu a stínů je těmto vytěsněným energiím dát co největší prostor.
Poznámka:
Esej je součástí kolaborativního projektu Once Upon a Screen, který vychází z kolektivní reflexe formativních filmových a mediálních zážitků z dětství. Každý tvůrčí tým měl za úkol videograficky zpracovat vzpomínku jiného autora či skupiny autorů (v našem případě video-esejistky Clair Richards). Výstupy projektu byly publikovány v odborném časopise [in]Transition pod dohledem editorů Ariela Avissara a Evelyn Kreutzer, kteří jsou zároveň iniciátory celého projektu.
Snímek byl promítnut na Marienbad Film Festivalu 2022 a na konferenci Theory & Practice of the Video Essay (University of Massachusetts). V anketě Sight & Sound o nejlepší video-eseje roku 2022 získal zmínku v sekci Emerging Voices.
[1] Adrian Martin, „Béla Tarr’s Repulsion: Fragments of a Lost Remake“. In: Mysteries of Cinema: Reflections on Film Theory, History and Culture 1982–2016. Amsterdam: Amsterdam University Press 2019, s. 394.
