71. Berlinale
První ročník Berlinale pod vedením uměleckého šéfa Carla Chatriana a výkonné ředitelky Mariette Rissenbeekové loni v únoru stihl proběhnout jako poslední velký filmový festival za stále ještě běžných podmínek – s plnými sály, většinou hostů, s dezinfekcí, ale bez povinných roušek a rozestupů. Po letošním roce se už i Berlinale muselo vyrovnat se světovou pandemií koronaviru, a stalo se naopak prvním velkým mezinárodním filmovým festivalem, který zkusil fungovat virtuálně. A také prvním, který ukázal, že filmaři se už dokázali přizpůsobit a vytvořit za nových omezení díla současná i nadčasová zároveň.
Nejaktuálněji působil Smolný pich anebo Pitomý porno (Babardeală cu bucluc sau porno balamuc, 2021), který 71. Berlinale nakonec vyhrál. Ve společenské satiře o učitelce, jejíž domácí sex video uniklo na internet, herci nosí roušky a stres z pandemie jako by zvýraznil egocentrický individualismus a nerudnost obyvatel Bukurešti. Jak ale ukázaly už tituly Aferim! (2015), oceněný za režii na Berlinale, nebo vítěz MFF Karlovy Vary „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ (Îmi este indiferent dacă în istorie vom intra ca barbari, 2018), rumunský režisér Radu Jude opět ve své společenské kritice míří šířeji. První kapitola snímku, v níž učitelka prochází ulicemi, upozorňuje na jiné druhy obscénnosti a amorálnosti. Třetí část, která se odehrává na zahradě školy, kde učitelka musí čelit soudům rodičů, někdy dost přímočaře ukazuje na rozpad hodnoty vzorů i informací, za něž se nyní považuje cokoliv, včetně konspiračních teorií a divokých pověstí. Mezi tyto části režisér vložil lakonickou encyklopedii pojmů, které současnosti dodávají historický kontext a připomenou i rumunské diktatury. Celý film začíná oním domácím pornem (necenzurovaným) a končí třemi různými konci. Judeho hravé, intelektuální, zábavné a formálně uvolněné dílo, k němuž patří ještě podtitul Náčrt diváckého filmu, opět provokuje k zpochybnění stereotypů v obvyklém každodenním myšlení i ve filmování. Z jeho vítězství byl tak nejvíc překvapený asi sám režisér.
Berlínská soutěž poslední roky postrádala výrazné a vzrušující tituly i velká režisérská jména, na čemž ani loňská změna vedení nic nezměnila. Kupodivu právě tento netradiční ročník konečně uspokojil jako přehlídka filmů, které z většiny dokázaly emocionálně zasáhnout, často spojením univerzálních témat s komorním, osobním příběhem. Pokud pandemický ročník benátského festivalu působil jako přebraný z omezeného výběru, program on-line Berlinale nevyvolával pocit, že jde o z nouze ctnost, a posílil naději, že limitující opatření filmový svět nepoloží.
Dokončit svou novinku po začátku pandemie zvládl také Japonec Rjúsuke Hamaguči, který inspirován dílem Érica Rohmera složil svůj film Guzen to sozo (Náhoda a imaginace, 2021, česky se o něm píše i podle anglického názvu jako o Kole štěstí a fantazie) ze tří povídek, volně propojených tématem náhody a také laskavosti k druhým. Všechny se točí kolem setkání dvou až tří osob, v prvním případě dvou kamarádek zamilovaných do stejného muže, v druhém profesora a jeho bývalé studentky, jež ho chce svést, a ve třetím dvou žen, které se začnou bavit díky omylu, a nakonec jedna druhé poskytne nečekanou útěchu. Poslední (a zároveň nejlepší) příběh se natáčel až po jarním lockdownu, prý i proto se odehrává ve světě, který změnil počítačový virus. Tento sci-fi prvek je nicméně vedlejší, síla Hamagučiho filmu spočívá v jeho přirozeném rytmu, výstižné charakterizaci postav a jejich nespokojeností, jemnosti režie a nenápadné dojemnosti scénáře. Snímek získal Vekou cenu poroty.
Po definitivním zrušení Ceny Alfreda Bauera za filmovou inovaci poté, co nacistickou minulost prvního ředitele Berlinale potvrdila nová studie iniciovaná festivalem, pořadatelé zavedli Cenu poroty, obvyklou např. v Cannes. Tu dostal dokument Herr Bachmann und seine Klasse (Pan Bachmann a jeho třída, 2021), který podrobně sleduje jednoho učitele a jeho dospívající žáky v průmyslovém maloměstě v Porúří. Režisérka Maria Spethová materiál sesbírala už v první polovině roku 2017, několik let jí ale zabral střih víc než dvou set natočených hodin. Výsledek má 217 minut, na konci filmu se to přesto zdá málo. Pan Bachmann se s jazykovými a společenskými handicapy svých žáků, často potomků gastarbeiterů, kteří ještě ani neumí moc německy, rozhodl vyrovnat dle vlastních, nikoliv školních pravidel. A víc než matematiku apod. je učí píli, cílevědomosti, solidaritě nebo sebevědomí. Jeho trpělivé, přátelské chování, při němž dokáže neztratit autoritu, může inspirovat nejen učitele, protože film ukazuje, jak se tento přístup vyplácí. Spethová v empatickém, živém a neustále poutavém filmu akcentuje kromě učitele i několik žáků a svou vlastní trpělivostí, pečlivostí a nevtíravostí je mění v rovnoprávné a výrazné protagonisty. Organicky také do dokumentu vkládá historii německého vztahu k cizincům, od dob nacismu do současnosti. Jeden z několika pozitivních a nadějeplných soutěžních titulů se spolu s Kolem štěstí a fantazie dočkal i nejlepšího hodnocení v tradiční tabulce kritiků časopisu Screen, který letos posílal svá digitální festivalová vydání emailem.
Jediný, kdo si v březnu 2021 mohl dopřát filmy v Berlíně na plátně, byla porota, resp. její část. Nadava Lapida zastavilo zavření izraelských hranic, Mohammad Rasoulof, odsouzený íránským režimem za „propagandu proti systému“, stále nemůže opustit zemi. Osobně se v Německu sešli Ildikó Enyediová, Adina Pintilieová, Gianfranco Rosi a Jasmila Žbanićová. Mezi těmito šesti držiteli Zlatého medvěda v tomto mimořádném roce nebyl určen nikdo předsedou. Kromě počtu porotců se letos zkrátil také počet titulů v hlavní soutěži, i když ne o tolik – zatímco loni soutěžilo osmnáct snímků, letos jich bylo patnáct. Ocenění se jich dočkalo osm.
Bývalý východoevropský blok kromě Zlatého medvěda bodoval i díky Ceně za režii pro debutanta (co se týče celovečerního filmu) Dénese Nagyho. Jeho drama Természetes fény (Přirozené světlo, 2020) se vrací do málo probírané kapitoly historie, do roku 1943, kdy maďarská armáda okupovala sovětská území a hledala tam partyzány. V jedné z odlehlých vesnic se během několika dnů odehraje vnitřní morální drama důstojníka, jenž má na chvíli, která však netrvá dostatečně dlouho, moc rozhodovat o osudech vesničanů. Nagy své hrdiny nechává bloudit v zimním, mokrém bahnu, kterému se přizpůsobila i vizuální podoba barevně desaturovaného snímku. Otázky ohavných kompromisů nutných k přežití jsou divákovi nabídnuté k rozmýšlení prostřednictvím pozorovatelského pohledu hlavního hrdiny a jeho reakcí (či spíš nereakcí), bez okázalosti, beze spěchu. Prostředí a jeho odtažité vyobrazení ovšem po času splývá s řadou předchozích válečných dramat.
I druhý maďarský kandidát Rengeteg – mindenhol látlak (Houština – vidím tě všude, 2020) dostal cenu, za „nejlepší vedlejší výkon“, jež letos nahradila tradiční rozdělení cen pro herce podle pohlaví. Výkon mladičké Lilly Kizlingerové je ovšem bohužel to nejlepší na novince Bence Fliegaufa, kterou do Berlína často zvaný režisér navazuje na svůj debut Houština (Rengeteg, 2003). I tentokrát sledujeme několik vzájemně neprovázaných příběhů, resp. hádek mezi dvojicí či trojicí postav zavřených během noci v bytě a snímaných ruční kamerou z těsné, nepříjemné blízkosti. Místo hypnotického pocitu odcizení se však tentokrát dostavuje otrávený pocit repetice, zahlcení negativitou a filmovým naturalismem a nezájmu o nesympatické postavy, z nichž jen málokterá (jako středoškolačka v podání Lilly Kizlingerové vyčítající svému otci smrt matky) má co říct.
Cena za nejlepší hlavní výkon připadla také ženě, konkrétně Němce Maren Eggertové díky sci-fi romantické komedii Ich bin dein Mensch (Jsem tvůj člověk, 2021), divácky nejvstřícnějšímu snímku ze soutěže. Příběh nepřístupné vědkyně, která si musí na tři týdny vzít domů humanoidního robota nadesignovaného jako „ideální partner“, zručně naplňuje žánr romantické komedie. Baví vtipně postaveným střetem idealistického a skeptického přístupu k životu, těší postupným rozvíjením protagonistů a ponouká lehkým zamyšlením nad nástrahami naplnění lidské touhy po instantní dokonalosti. Maren Eggertová dokázala pod vedením herečky, scenáristky a režisérky Marie Schraderové oživit zpočátku nepříliš příjemnou ženu lidskostí a přesvědčivostí, která diváka k jejímu charakteru připoutá. Role robota se velmi dobře chopil britský herec Dan Stevens, ve své nejvýraznější roli od seriálu Panství Downton (Downton Abbey, tvůrce Julian Fellowes, 2010–2012).
Už po roce se do berlínské soutěže vrátil Jihokorejec Hong Sang-soo a opět neodešel s prázdnou. Letos mu jeho černobílá, konverzační hodinovka o jednom mladém páru, který si chce žít po svém, a matkách, které trvají na tom, že je do dospělosti uvedou samy, vynesla Stříbrného medvěda za scénář. Titul Inteurodeoksyeon (Úvod, 2020) zapadá do režisérova uvolněného poetického stylu a porota ho ocenila za zachycení „momentů mezi“, v nichž se „odhaluje pravda o životě“. Zároveň působil jako rychle natočené, unikavé intermezzo.
Cena pro umělecký přínos připadla mexickému střihači Yibránovi Asuadovi, jenž přispěl ke spojení dokumentu a fikce v novince Alonsa Ruizpalaciose Una película de policías (Policejní film, 2021). Jediný film berlínské soutěže, za nímž stál Netflix (kde bude snímek k dispozici na podzim), vychází ze skutečných zážitků dvou policistů v Mexico City. Jak se dozvíme v průběhu, ty před kamerou ale představují herci. Ruizpalacios, jehož předchozí dílo Muzeum (Museo, 2018) vyhrálo na Berlinale Medvěda za scénář, zkoumá hranice a omezení žánru policejní krimi i realitu a zkreslenou image policie, nejen v Mexiku jedné z nekontroverznějších institucí. Výsledek mísící obvyklé postupy hraného a dokumentárního filmu je pozoruhodný, především však jako někdy matoucí a často zbytečně stylizovaný hybridní meta film. Vyšel tedy víc jako pokus zajít formálně i obsahově někam dál než jako plnokrevné drama.
Na zbylé berlínské premiéry porota cenou neupozornila, přesto i některé z nich potěšily a vzbudily pozornost. Francouzska Céline Sciammaová představila komorní příběh osmileté dívky, která na samotě při vyklízení domu po zemřelé babičce potká osmiletou verzi své matky. I přes tuto fantastickou zápletku a uměle studiový vzhled vyklízeného domu umí Petite Maman (Malá maminka, 2021) vtáhnout jako intimní a křehké přemítání o blízkosti i vzdálenosti mezi dětmi a rodiči. Kameramanka Claire Mathonová posiluje sladkobolnou podzimní náladu a dvojčata v hlavních rolích Joséphine a Gabrielle Sanzovy svou přirozeností a radostnou hravostí ve společných scénách vdechují někdy příliš elegantně předestřenému příběhu život.
O dceři, která porozumí své matce až poté, když navštíví její minulost, vyprávěl také snímek Memory Box (Krabice vzpomínek, 2021). Umělkyně Joana Hadjithomasová, která film natočila se svým manželem Khalilem Joreigem, se inspirovala vlastní krabicí vzpomínek, tedy fotografiemi, deníky a audionahrávkami, jež posílala v osmdesátých letech v poslední fázi dlouhé občanské války z Libanonu své kamarádce do Francie. Do podobného materiálu se v kanadské zimě noří i pubertální dcera rozvedené libanonské emigrantky Maiy, zatímco její usedlá matka k sobě své mládí a jeho lásky, naděje a sny pouští jen neochotně. Film, nabádající čelit vlastní minulosti, zjednodušuje a zrychluje proces vyrovnávání se s traumatem, jeho předností je ale zčásti kolážovitá forma, v níž ožívají fotografie, zní hity osmdesátých let a hýří barvy a jež zpřítomňuje emoce Maina dospívání. Tvůrci tu dosyta využili své zkušenosti fotografů a vizuálních umělců. Vznikl film osobní i politický, v němž se tragédie potkává s romancí.
O ještě odvážnější spojení minulosti a současnosti se pokusil Dominik Graf, který se pustil do volné adaptace kultovního románu výmarské republiky Fabian oder Der Gang vor die Hunde (Fabian aneb Jde to do háje, 2021). Příběh ironického fatalisty a slušného člověka Jakoba Fabiana (Tom Schilling), který se nenaučil plavat v poměrech doby (ale ani ve vodě), se proto odehrává na začátku třicátých let minulého století, v době hospodářské krize, rozvolnění mravů a nedlouho před nástupem nacistů. Graf však jeho dobrodružství točí na Super8 kameru a zdá se i bez umělého svícení, čímž všemu dodal uvolněný, ale také velmi laciný nádech domácího videa. Podtitul odkazuje k plné verzi poloautobiografické knihy Ericha Kästnera, která vyšla až v roce 2013, více než sedmdesát let po cenzurované verzi s podtitulem Příběh moralisty. Autor dětské klasiky Emil a detektivové ve svém jediném románu pro dospělé napodobil filmový styl rychlých střihů a montáží, Graf se zase rozmáchl ke společenské fresce, která se horečnatě a zbytečně repetitivně točí mezi bary a postelemi. Epický záběr a délka (176 minut) se ale neslučují se zvolenými minimalistickými vizuálními prostředky.
Osmašedesátiletý Graf byl nejstarším režisérem soutěže, ten nejmladší letos slaví sedmatřicetiny. Gruzínský rodák Alexandre Koberidze, který vystudoval v Berlíně filmovou režii, na festivalu představil dvou a půl hodinovou pohádku Ras vkhedavt, rodesac cas vukurebt? (Co vidíme, když se díváme na nebe?, 2021). Vypráví o prokletých milencích, jimž se změnily tváře, takže se do sebe musejí zamilovat znovu, a odehrává se v pohodové atmosféře letního města Kutaisi v době fotbalového šampionátu, na který se těší i místní toulaví psi. Jeho poezie všedního slunečného dne má své kouzelné chvilky a svádí k výletu do Gruzie, moc ale spoléhá na hlas vypravěče a na atmosféru a pluje v dost ležérním tempu.
Francouz Xavier Beauvois do soutěže přispěl dramatem Albatros (2020), v němž si Jérémie Renier zahrál svědomitého policistu z turisty oblíbeného městečka Étretat v Normandii. V první polovině filmu sledujeme jeho každodenní práci, v druhé pak jak se vyrovnává s traumatickým zákrokem, při němž přijde o život místní farmář. Beauvois ve filmu využil řadu neherců a snaží se obraz života jednoho člověka, jenž se změní v jeho existenciální odyseu, zahustit širšími společenskými problémy, od zneužívání dětí po problémy se zemědělskými dotacemi EU. Ty jsou však naznačeny tak okrajově, že jeho realistické a posléze metaforické drama postrádá napětí, tempo a později i přesvědčivost.
Několik berlínských soutěžních titulů uvidíme v českých kinech, včetně vítěze Smolný pich natočeného v české koprodukci. Ten stejně jako Judeho Barbary uvede Pilot Film. Společnost Film Europe koupila oceněné snímky Přirozené světlo a Jsem tvůj člověk a také tragikomedii Nebenan (Vedle, 2021), přestože na ní je zajímavé jen to, že jde o režijní debut populárního německého herce Daniela Brühla. Ten si ve filmu, jenž také spoléhá hlavně na dvě postavy v jednom prostoru, zahrál populárního německého herce Daniela, jehož cestu na důležitý casting přeruší setkání s arogantním mužem v hospodě nedaleko jeho bydliště. Chlapík v podání Petera Kurtha postupně odhaluje, že o životě hvězdy ví nějak mnoho, a jedno tajemství střídá druhé, až se scénář (podle Brühlova námětu) překlopí k směšnosti, která je jízlivá, satirická, ale povrchní a karikaturní.
Artcam do české distribuce vzal méně okázalý snímek, tiché, avšak silné drama o vině a odpuštění Balada o bílé krávě (Ghasideyeh gave sefid, 2020). Maryam Moghaddamová, která se spolu s Behtashem Sanaeehou podílela také na režii, si v něm zahrála vdovu a matku hluché dcerky, která se vyrovnává se zjištěním, že její popravený manžel byl nevinný. Portrét její existence, v němž se zrcadlí bezmoc mnoha jiných íránských žen, doplňuje psychologické drama muže, jenž se snaží odčinit svůj pocit viny charitou, nikoliv však upřímností. Novinka tematicky zapadá do proudu festivalových íránských filmů poslední doby, dopad trestu smrti ovšem ukazuje hlouběji než loňský vítěz Zlatého medvěda Není zla mezi námi (Sheytan vojud nadarad, Mohammad Rasoulof, 2020) a s větším rozhledem do obecného fungování íránské společnosti. Sílu velkých emocí kromě dobrých hereckých výkonů podporuje i klidná a precizní forma, v níž bílé a šedé prostředí často osvěžuje symbolická zelená barva. Teprve závěr, matoucí svým vyzněním a záměry, dojem oslabí.
Kromě Hlavní soutěže i letos probíhala soutěž Encounters, s níž loni přišli noví ředitelé a která má podporovat nové hlasy a různorodé formy. Z tuctu kandidátů vybrala tříčlenná porota nakonec dokumentární mozaiku Nous (My, 2020), v níž Alice Diopová představuje různé, obyčejné, především přehlížené obyvatele pařížského předměstí. Mezi oceněnými, za režii (ex aequo), byl i plodný kanadský tvůrce Denis Côté. Jeho novinka Hygiène sociale (Sociální hygiena, 2021), absurdní komedie o muži, který nechce dospět, a ženách, které na jeho dospění čekají, svým vznikem symbolicky shrnula paradoxy filmů pandemické doby. Côté scénář složený ze scén, v nichž dva herci vedou dialog, zatímco stojí na louce několik metrů od sebe, napsal už před lety a nejspíš by ho nezrealizoval, kdyby pandemická omezení právě tento typ rychle a bezpečně realizovatelných filmů nepreferovala.
Na on-line Berlinale, které proběhlo první březnový týden, by měla v červnu navázat fyzická promítání většiny programu v Berlíně, s diváky a hosty. Březnová událost nové tituly odhalila zatím jen filmovým profesionálům, kteří měli na virtuálním evropském filmovém trhu přístup k filmům vždy během daných dvouhodinových oken, a novinářům, jimž se až na výjimky celý program s výjimkou Retrospektivy zobrazil na 24 hodin na jejich účtu na webu festivalu. Jen výjimečně tak šlo dohnat filmy s dobrými ohlasy, festival alespoň o víkendu, tedy den po vyhlášení výsledků, znovu zpřístupnil vítězné snímky. Nastavení on-line programu bez pevných časů promítání také dovolilo novinářům stíhat více filmů, zvlášť když odpadly půlhodinové fronty před kinem a přebíhání mezi sály. Využívaný přehrávač nicméně nedosahoval kvality VOD platforem typu Netflix a především tmavé scény na něm příliš nevynikly. K tomu umožňoval přehrávání v okně a ve vyšší rychlosti, což nahrávalo zaneprázdněným nákupčím. Festival, který před snímky ani neumístil svou tradiční znělku, postrádal kolektivní atmosféru a filmaři několikrát v rozhovorech podotýkali, že premiéra na tomto Berlinale je o dost smutnější než premiéra v plném sále lidí, kde jsou cítit jejich reakce. Přesto 71. ročník ukázal minimálně uměleckou životaschopnost festivalů. I v on-line podobě a o samotě dokázaly mnohé z vybraných filmů vzrušovat, provokovat a podněcovat.
