1. Asi to ukončím (Charlie Kaufman)
Žaluji! (Roman Polański)
3. Corpus Christi (Jan Komasa)
Chlast (Thomas Vinterberg)
Skrytý život (Terrence Malick)
Služebníci (Ivan Ostrochovský)
7. Malmkrog (Cristi Puiu)
První kráva (Kelly Reichardt)
Radnice (Frederick Wiseman)
Štěpánka Ištvánková
Anima (Paul Thomas Anderson)
Klip jak Praha.
Než skončí léto (Shannon Murphy)
Nedoceněný poklad, který si na rozcestí kvality vždycky najde správnou cestu.
Drahokam (Benny Safdie, Josh Safdie)
Nezastavitelné nekonečno. Odhalení herecké kvality Adama Sendlera.
Efekt Vašulka (Hrafnhildur Gunnarsdóttir)
Dědečku vyprávěj. Máme se co učit.
Paradies (Immanuel Esser)
Smrt v minimalistickém podání. Na prahu absurdnosti a filozofického zkoumání.
Lúa vermella (Lois Patiño)
Potemnělá červeň utonulých námořníků. Magie a mlčení.
Východ slunce s mořskými příšerami (Myles Painter)
Tam kde se to všechno ukládá. V hlavní roli pevný disk.
Země medu (Tamara Kotevska, Ljubomir Stefanov)
Stylizovaný střet přístupů a víry ve starý dobrý svět.
Guilty pleasure: Láska a anarchie (Lisa Langseth)
Scénář, co se zapisuje do svědomí.
Festival roku: Gässli Film Festival, Basilej
Thomas Wöbke & Tim Fehlbaum ve vší parádě.
Lukáš Jirsa
Skrytý život (Terrence Malick) – krom mnoha dalších aspektů díla nemůžu se nabažit (dalšího) životního výkonu Bruno Ganze
První kráva (Kelly Reichardt) – mystika přátelství i společnosti (ve smyslu mystiky, jak ji chápe Richard Rohr v knize Univerzální Kristus – česky Barrister & Principal 2020: „…mystik vidí věci v jejich celistvosti, v jejich spojitosti, v jejich univerzálním a božském rámci, nikoli jen v jejich jednotlivosti. Mystikové vidí celý gestalt jakoby v jednom obraze…“)
Ozáření (Rithy Panh ) – tíživou cestou hlubokého utrpení k naději
Coronation (Aj Wej-wej) – velkolepé esteticky vytříbené varování
Radnice (Frederick Wiseman) – jak by svět mohl krásně fungovat
Chlast (Thomas Vinterberg) – herectví Madse Mikkelsena, humor, záblesky mého života, závěrečná píseň
Král Staten Island (Judd Apatow) – život je vopruz, ale budoucnost čeká i na toho největšího flákače pod sluncem
Asi to ukončím (Charlie Kaufman) – i nejtemnější kouty duše mohou být zdrojem naděje a vykoupení
Služebníci (Ivan Ostrochovský) – strohost, stísněnost, skvělý Vlad Ivanov a Milan Mikulčík
Dílo, ke kterému jsem se po celý rok 2020 nejvíc vracel, bylo nicméně v žebříčcích nejlepších filmů již před rokem: Irčan (Martin Scorsese).
Miloš Kameník
Neviděl jsem letos dostatek relevantních filmů, abych mohl vůbec nějaký žebříček sestavovat. Zaměřil jsem svůj výběr pouze na filmy uvedené v rámci MFDF Jihlava a vybírám po jednom českém a jednom zahraničním titulu.
Osobní život díry (Ondřej Vavrečka)
Jedno z mála osobitých autorských děl, které u nás letos vzniklo, Vavrečka už desetiletí soustavně spojuje ve svém díle (jež je syntézou experimentální kinematografie, hraného filmu a dokumentární matérie) básnickou imaginaci s filozofujícím pohledem na svět kolem nás.
Oeconomia (Carmen Losman)
Dokumentární pohled do světa finančních trhů, dluhů, bank a podstaty dnešních peněz, na nichž stojí naše (euro-americká) společnost, ale o jejichž fungování s určitostí nedokáže nikdo nic přesvědčivého sdělit. Limity našeho poznání (a tedy i možností analýzy daných jevů) autorka tematizuje i ve filmové formě a snaží se předtím, než ukáže na kohokoliv prstem a vysloví konkrétní hodnotící stanovisko, alespoň pojmenovat skutečný stav věci, což se ale nedaří…
Milan Klepikov
Filmem roku byl Žaluji Romana Polańského.
Jinak můj divácký rok 2020 začal na Berlinale a (což jsem tehdy samozřejmě netušil), v podstatě už tam i skončil. Těch několik málo projekcí, které jsem od března do prosince ještě stihl, když nebylo zrovna všude všechno zavřeno, nestálo za řeč. Známí mí říkají, že na filmy se člověk může dívat i v autokině nebo třeba i na počítači (!?) Pravděpodobně si dělají legraci.
2. Alexander Kluge: Orphea
3. Ken Jacobs: The Whole Shebang
4. Philippe Garrel: Sůl slz (Le sel des larmes)
5. Christian Petzold: Undine (což je, i když to český distributor nepřekládá, Rusalka.)
Ze všech ztrát roku 2020 je tou nejhůře nahraditelnou odchod Petra Krále.
Marek Koutesh
Seřazeno od nejlepšího:
Ozáření (Rithy Panh)
Tenet (Christopher Nolan)
Volejte Saulovi (5. série)
Asi to ukončím (Charlie Kaufman)
Vlci na hranicích (Martin Páv)
Forenzničení (Chloé Galibert-Laîné)
Mank (David Fincher)
Mangrove (Steve McQueen)
Tesla (Michael Almereyda)
Neviditelný (Leigh Whannell)
Jan Křipač
1. Skrytý život (Terrence Malick)
2. Andrej Tarkovskij – film jako modlitba (Andrej A. Tarkovskij)
3. Malmkrog (Cristi Puiu)
4. Vitalina Varela (Pedro Costa)
5. Janička z Arku (Bruno Dumont)
6. Žaluji (Roman Polański)
7. Oroslan (Matjaž Ivanišin)
8. Osobní život díry (Ondřej Vavrečka)
9. Richard Jewell (Clint Eastwood)
10. Krajina ve stínu (Bohdan Sláma)
Michal Kříž
Rok 2020 je pro mě – jako asi pro většinu z nás – zvláštním rokem; festival ve Varech se nekonal, Ji.hlavu jsem naštěstí absolvoval online. Tradičně: žebříček filmů, označených jako „stále jsem neviděl“, popř. „těším se, až uvidím“, je obsáhlejší než níže uvedený výběr toho nejlepšího. Přesto lze s klidem oněch několik titulů vyzdvihnout (abecedně).
About Endlessness (Roy Andersson)
Asi to ukončím (Charlie Kaufman)
Corpus Christi (Jan Komasa)
David Byrne’s American Utopia (Spike Lee)
Osobní život díry (Ondřej Vavrečka)
Radnice (Frederick Wiseman)
Skrytý život (Terrence Malick)
Žaluji! (Roman Polański)
A ze seriálových sérií musím jmenovat: jednak opožděně Mladý & Nový papež (Paolo Sorrentino), jednak kvůli formě/stylu/i obsahu Small Axe (Steve McQueen) a v neposlední řadě kvůli tématu Delhi Crime (Richie Mehta)
Martin Kudláč
Žáby bez jazyka (Mira Fornay)
DAU (Jekaterina Oertel, Ilya Khrzhanovskiy, Alexei Slusarchuk, Ilya Permyakov)
The Show (Mitch Jenkins, Alan Moore)
Asi to ukončím (Charlie Kaufman)
If I Were the Winter Itself (Jazmín López)
Careless Crime (Shahram Mokri)
Malmkrog (Cristi Puiu)
První kráva (Kelly Reichardt)
Liberté (Albert Serra)
The Trouble of Being Born (Sandra Wollner)
TV seriál:
Jak na… s Johnem Wilsonem
Viera Langerová
Rok 2020 byl rokem bez festivalů a kin, v osamělé meditaci před soukromou obrazovkou. Tato poustevnická zkušenost přinesla sice intenzivní pracovní nasazení při mapování všech dostupných streamů, ale bude pozitivní, jenom když rychle skončí.
1. Vysoká dívka (Kantemir Balagov)
Příběh z poválečného Leningradu je „krystalizací utrpení“. Demonstruje stav posttraumatické anamnézy, ze které se vytratila bolest a zůstal jenom jakýsi mechanický stav existenciálního holismu, oproštěný od emocí s jediným imperativem: přežít. Je to jeden z filmů důsledně útočících na cenzuru masového povědomí o posvátném vítězství.
2. Chlast (Thomas Vinterberg)
Křížit existenciální drama s humorem a s lehkostí sáhnout do traumat lidí, odsouzených na výkon a věčnou kreativitu, dokázali Dánové se sebevědomím, bez zbytečného „svolávání mraků“.
3. Corpus Christi (Jan Komasa)
I z rozporuplného vztahu k církvi se může zrodit nosné téma, hluboce národní a vysoce globální.
4. Perské lekce (Vadim Perelman)
Geniální židovský důvtip a lingvistické kutilství ve službách životodárného klamu, který je navíc i dokonalou pomstou. Slabost moudrých je relativní , stejně jako moc mocných.
5. To musí být nebe (Elia Suleiman)
Palestinské mlčení, mnohoznačný vzkaz světu.
6. Golda (Sagi Bornstein, Udi Nir)
Skvělý dokument o nezapomenutelné izraelské premiérce Goldě Meirové, o který jsme přišli po redukci programu festivalu KOLNOA.
7. Kishon (Eliav Lilti)
Další z ikonických izraelských osudů. Dokument o spisovateli Ephraimovi Kishonovi je projekcí doby, kterou vepsal nenapodobitelným stylem do své literatury.
8. Talking About Trees (Suhaib Gasmelbari)
Rekonstrukce kina v Súdánu v dokumentu o tom, že i zásluhou několika vysloužilých filmařů se může konat skromné vzkříšení desáté múzy mezi velbloudy a dohledem byrokratů.
9. Adam (Maryam Touzani)
Dojímavý příběh o ženské solidaritě v uličce chudých vdov a bloudících osamělých matek.
10. Abou Leila (Amin Sidi-Boumedine)
Mystická pouštní meditace o životě a smrti.
Zdena Mejzlíková
Moje letošní „jedenáctka“. První tři filmy mě hodně oslovily, ty další nevzbudily přímo nadšení, jde spíš jen o výběr z možného.
Žáby bez jazyka (Mira Fornay)
Corpus Christi (Jan Komasa)
About Endlessness (Roy Andersson)
Služebníci (Ivan Ostrochovský)
Malé ženy (Greta Gerwig)
Dokud se tančí (Levan Akin)
Pravda (Hirokazu Kore´eda)
Šarlatán (Agnieszka Holland)
Žaluji! (Roman Polański)
Kdo si myslíš, že jsem (Safy Nebbou)
Srdcová královna (May el-Toukhy)
Matěj Nytra:
Bez pořadí:
El año del descubrimiento (Luis López Carrasco)
Domangchin yeoja (Hong Sang-soo)
Drahokam (Benny Safdie a Josh Safdie)
Fainting Spells (Sky Hopinka)
Kolektiv (Alexander Nanau)
Martin Eden (Pietro Marcello)
Metamorfóza ptáků (Catarina Vasconcelos)
První kráva (Kelly Reichardt)
Dny (Tasi Ming-liang)
Skrytý život (Terrence Malick)
Zaho Zay (Maéva Ranaïvojaona)
Zombi Child (Bertrand Bonello)
Žaluji! (Roman Polański)
FREM, Bílá na bílé (Viera Čákanyová)
Tomáš Pilát
Chlast
Režisér Thomas Vinterberg znovu potvrdil schopnost vžít se do psychiky svých hrdinů, cítí s nimi, a i když vidí jejich chyby, nesoudí. Dokáže i vážné téma zpracovat s nadhledem a tak, že diváky baví. V Chlastu navíc znovu bere dech výkon Madse Mikkelsena. Evropská filmová cena je v pravých rukou.
Víkend na chatě
Člověk se u sledování tohoto snímku skvěle baví a současně mu běhá mráz po zádech. Mezilidské vztahy, traumata a dávné křivdy – to všechno zpracované s obrovskou mírou empatie a tak, že se divák může vžít i do několika postav najednou. Skvělý kolektivní herecký výkon. A samozřejmě skvělá režie Jenni Toivoniemi.
Dcera
Skvělý animovaný film posbíral spoustu cen po celém světě i doma. Navýsost profesionální dílo, přestože jde o studentský počin. Daria Kashcheeva to bude mít těžké, pokud se bude svým dalším snímkem chtít kvalitativně přiblížit Dceři.
Havel
Film režiséra Slávka Horáka zmiňuji především kvůli výkonu Viktora Dvořáka.
Tajný agent
Film, ze kterého jdete za rodiči nebo prarodiči a ptáte se jich, jestli něco nepotřebují. V anonci je prezentován jako komedie, je to ale spíše hořký „dokument“ z jednoho chilského domova důchodců. Koprodukční snímek se skvělým protagonistou – třiaosmdesátiletým panem Sergiem.
V síti
Závažné téma konečně napovrchu. Za zmínku stojí statečnost a herecké výkony tří protagonistek, a práce architekta Jana Vlčka.
Nová šichta
Velmi zralý celovečerní dokumentaristický debut režiséra Jindřicha Andrše.
Služebníci
Temný film Ivana Ostrochovského ukazuje to, co bylo obyčejným smrtelníkům skryto a církev se snažila zamáznout. Obrazově vytříbené a drásající komorní drama z prostředí katolického semináře v 80. letech minulého století je svým tématem aktuální i dnes.
Disco
Podařená spolupráce režisérky Jorunn Myklebust Syversen a herečky Josefine Fridy. Obrázek toho, jak dokáže křesťanská sekta nenápadně, ale systematicky rozbít osobnost úspěšné a oblíbené teenagerky.
sKORO NA mizině
Internetový projekt, který pobaví i ponoukne k zamyšlení.
Vít Poláček
Nejlepší filmy (a jiné audiovizuální počiny) s copyrightem 2020 (řazeno abecedně):
22. července (Pål Sleutane, Gjylieta Berisha)
Mrazivá rekonstrukce dní okolo útoku pravicového radikála Anderse Breivika v roce 2011 v norském hlavním městě a na ostrově Utøya je nejsilnější ve své šířce, která mapuje recepci teroristického útoku ve všech složkách společnosti a v dokonale odpozorovaných detailech. S tím, jak Breivikovy myšlenky lehce zdomácněly i v české politice, je sledovat reakci lidí na první zmatené zprávy na útok ještě mrazivější.
Nadia, motýlek (Pascal Plante)
Až hyperrealistický pohled na dění po posledním závodě v kariéře olympijské plavkyně. Civilní a přitom omamný film o nostalgii a nejistotách.
Není zla mezi námi (Mohammad Rasoulouf)
Čtyři povídky spojené tématem. Může jeden člověk zabít jiného? Může být člověk donucen zabít jiného? Kde leží morální hranice mezi vlastním svědomím a konformismem, podvolení se a odporem, strachem a odvahou je tu ukázáno v ostře načrtnutých liniích a s brilantní dramaturgií.
Služebníci (Ivan Ostrochovský)
Vizuálně výjimečný film z prostředí bratislavského kněžského semináře v tuhé normalizaci. Oceňuji dusnou atmosféru, výběr tématu, přesah do současnosti i elipsy ve vyprávění.
Resty s copyrightem 2019:
Ghost Tropic (Bas de Vos)
Cesta jedné ženy, která přejela svou zastávku nočním metrem je atmosférickým portrétem současného Bruselu i tázáním se po tom, čím může člověk člověku být.
Žaluji! (Roman Polański)
Resty z roku 2019, které by mohly mít na žebříček vliv, kdybych je ovšem viděl:
Beginning (Dea Kulumbegashvili)
Dorogie tovarišči (Andrej Končalovskij)
Janis Prášil
Last and First Men (Jóhann Jóhannsson)
Coronation (Aj Wej-wej)
Lux Æterna (Gaspar Noé)
Žáby bez jazyka (Mira Fornay)
Oeconomia (Carmen Losmann)
Dorogije tovarišči (Andrej Končalovskij)
Krajina ve stínu (Bohdan Sláma)
Petrolej (Jusup Razykov)
Bílá na bílé (Viera Čákanyová)
V síti (Barbora Chalupová, Vít Klusák)
+ Vlci na hranicích (Martin Páv), 1917 (Sam Mendes), Corpus Christi (Jan Komasa), Daleko od Reykjavíku (Grímur Hákonarson), Konferencija (Ivan I. Tverdovskij)
Iva Přivřelová
Corpus Christi (Jan Komasa)
Gunda (Viktor Kossakovsky)
Chlast (Thomas Vinterberg)
Než skončí léto (Shannon Murphy)
Nová šichta (Jindřich Andrš)
Quo Vadis, Aida? (Jasmila Žbanić)
Radnice (Frederick Wiseman)
Služebníci (Ivan Ostrochovský)
Šarlatán (Agnieszka Holland)
V síti (Barbora Chalupová, Vít Klusák)
Pavel Sladký
Rok 2020 se z výčtu nejlepších filmů zpětně nemusí navzdory všem koronavirovým překážkám nutně jevit jako hubený, spíš jako rok plný obav o budoucnost. Některé filmy (ale díla dokončená ještě před krizí) se obavy ze změn nebo jejich potřebu zdají i odrážet. Různorodá sestava ale nemá společného jmenovatele a ani uvedené abecední pořadí nenaznačuje žádnou hierarchii.
Kolektiv (Alexander Nanau)
Corpus Christi (Jan Komasa)
DAU. Nataša (Ilja Chržanovskij)
Dny (Tsai Ming-liang)
Chlast (Thomas Vinterberg)
Malmkrog (Cristi Puiu)
První kráva (Kelly Reichardt)
Radnice (Frederick Wiseman)
Sekerka. Lovers Rock (Steve McQueen)
Shirley (Josephine Decker)
Země nomádů (Chloe Zhao)
Nad rámec těchto filmů si dovolím přidat ještě trojici slovenských a českých filmů, které si v roce 2020 rozhodně zaslouží zmínku:
Bílá na bílé (Viera Čákanyová)
Služebníci (Ivan Ostrochovský)
MEZERY (Nora Štrbová)
Marek Slovák
Při nejlepší vůli nedokážu vybrat pouhých deset titulů (obecně: textů z oblasti audiovize), a tak jsem se rozhodl alespoň pro rozdělení do tematicky odlišených oddílů. Bez pořadí, v případě nezbytnosti preferencí (kdyby třeba Bill Gates hrozil, že mě po očipování vypne) bych z kinodistribuce volil TENET, ze streamovacích služeb Manka.
Na nože (Rian Johnson)/ Gentlemani (Guy Ritchie)/ Malé ženy (Greta Gerwig)/ TENET (Christopher Nolan): Z toho, co se dostalo do kin, mi největší radost dělaly metafikce: o tvorbě gangsterek a dějinách jednoho žánru (Ritchie), o detektivkách a hrou s různými tradicemi jednoho žánru (Johnson), o psaní s ohledem na normy a normativy i jejich porušování (Gerwig), o záchraně světa příběhu, možných světech příběhu a roli protagonisty v tom všem (Nolan). Nejdál je Nolan se svým avantgardním blockbusterem, ve kterém se nosí masky ještě předtím, než to bylo cool.
South Park: The Pandemic Special (Trey Parker)/ Borat Subsequent Moviefilm: Delivery of Prodigious Bribe to American Regime for Make Benefit Once Glorious Nation of Kazakhstan (Jason Woliner): Dvojice satir pro dobu pandemickou. Borat překvapil nahrazením epizodičnosti jedničky za soudržné a klasicky odvyprávěné dílo vysmívající se tomu, co vše se stalo ve společnosti normou. South Park ve svém speciálu stvrdil bohužel stále přehlíženou formální a strukturní pozoruhodnost, když navázal na a vepsal do předchozí řady jistý incident, pomocí vyprávění s velkou spoustou linií se oglosovala valná většina aktuálních problémů a znovu celá jedna linie fungovala jako reflexe samotného seriálu a nemístných nároků publika.
World War Z (GOTY): Oceňuji, že herní Blair Witch je simulátorem chození po lese, když je ohleduplná menšina dobrovolně zavřená doma, a kvituji, že herní Stranger Things 3 funguje jako nostalgické retro, ve kterém postavy-avataři chodí do kina a zcela otevřeného obchoďáku. Jenom Světová válka Z je ovšem ideálním trenažérem do pandemických dob. Trenažérem, který těží z toho ozvláštňujícího z předlohy (hordy rychlých zombie), zatímco se neomezuje na jednu postavu, protože dá zažít propuknutí nákazy v různých koutech světa a z perspektivy různých postav.
You Don’t Nomi (Jeffrey McHale) / The Take a Filmento (youtubové kanály): You Don’t Nomi – celovečerní videoesej o Showgirls, která dělá něco jiného než valná většina video esejí a dokumentů o filmech, protože na kultovní dílo nahlíží z řady různých perspektiv, aniž by některá vyloženě dominovala. Takhle má vypadat hutná reevaluace po letech! The Take – youtubový kanál, kontextualizující a interpretující různé žánrové tropy a stereotypy, a to z feministické perspektivy. S přihlédnutím ke zdejšímu prostředí je osvěžující, že převážně o ženách a ženské otázce mluví pro změnu ženy. Filmento – youtubový kanál, který představuje kritiku, která je poučená a zvládá být konstruktivní. S přihlédnutím ke zdejšímu prostředí a mainstreamové publicistice je osvěžující, že dojmy jsou počátečním bodem pro následnou argumentaci, normativní nároky na audiovizi vychází ze zjevné znalosti a nikoliv arogance. Obrat k youtubovým kanálům je dán i tím, že rozhlasová žurnalistika u nás nabyla podoby stand-upu lidí, kteří mají věk a/či fyzické predispozice pomalu na to, aby seděli. Navíc lidí, kteří si namlouvají, že jsou vtipní, protože na netu objevili ironii a sarkasmus.
Daniel Sloss: X (Daniel Sloss)/ American Utopia (Spike Lee): Dva záznamy (v jednom případě stand-upu, v druhém koncertu), které jsou ke zhlédnutí na HBO GO. Spike Lee si na své konto připsal koncert, který je co do estetických kvalit srovnatelný s těmi Scorseseho (viz The Last Waltz a Shine a Light), aniž by opustil svou filmařskou angažovanost. Nikoliv David Byrne, ale Spike Lee joint. Daniel Sloss je dospělá verze kluka ze Sám doma, kdyby si nepíchala heroin a vypadala jako přátelštější a promiskuitnější Ellen DeGeneres. Publikum je zvyklé, že se stand-upy proměnily v TED Talk, náročnější publikem je zejména díky Bo Burnhamovi zvyklé, že se reflektuje formát a struktura samotného komediálního vystoupení. Sloss ovšem formát a strukturu použije proti svému cílovému publiku (u Hannah Gadsby jím jsou autisté, u Slosse bílí heterosexuální muži) a dokáže, že o feminismu a ženských otázkách může muž mluvit přínosně při reflexi své pozice v toxické a maskulinní kultuře. Znovu, jak osvěžující, když u nás spíše platí vtip komika Billa Burra, že muži-feministi jsou feministy buď proto, aby zakryli temnou minulosti, nebo proto, aby snadněji sbalili ženy.
Léto 85 (François Ozon)/ Straight Up (James Sweeney): Mezipatra letos měla extrémně slabou soutěž v nezvládnutém online prostředí a s přepálenou cenou, dokládající, že v neoliberalismu jde o agendu leda tak Prague Pride, ostatním hlavně o prachy. Proto nevybírám nic z programu, který působil, jako kdyby byl tvořen bílými heterosexuálními ženami (časté téma vnitřního coming-outu se ukázalo jako zlo srovnatelné s coming-outovými narativy v první dekádě 21. století, lesbické filmy vážně nebývají moc dobré). Místo toho volím queer Woodyho Allena, kdyby ten víc přemýšlel nad významotvorností kompozic (Straight Up), a Ozonovu hru s jistým typem narativů, jistým typem reprezentace queer postav a od toho odvislých diváckých předpokladech.
Tak už konečně chcípni, táto (Kirill Sokolov)/ Butt Boy (Tyler Cornack)/ Lake Michigan Monster (Ryland Brickson Cole Tews): Jako ateista se přiznávám k tomu, že se mi bohužel nepodařilo zhlédnout díla auteurů (Polański, Malick) natáčejících pro centristické publikum, které to rádo esteticky a ideologicky konzervativní. Na místo toho volím trojici počinů, které jsou eklektické a kreativní, ducha povznáší skrz tělesnou potěchu, zejména vibraci bránice. Sokolov ve svém celovečerním debutu, soustředěném do uzavřených prostor, vzdává splatterpunkovou poctu ranému Boyleovi, Jacksonovi a Raimimu. Snímek o tradiční ruské rodině a povinná podívaná pro Sofii Coppolovou, ať ví, jak řešit daddy issues. Oproti tomu je Tewsova dlouhometrážní prvotina surreálné, ale milé dada, které je věnováno pastišákovi Guyi Madinovi. Cornackův druhý počin je nepřímou mužskou odpovědí na Swallow (Carlo Mirabella-Davis), ve kterém žena v reakci na patriarchát polyká, co by polykat neměla. V jeho neonoiru, plném vypravěčských výpustek, se postupně dozvídáme, co vše se v reakci na společenské tlaky ztrácí v pozadí jedné ze dvou ústředních postav. Všechnu moc imaginaci a síle pozadí!
Small Axe: Mangrove; Lovers Rock; Red, White and Blue (Steve McQueen) / Aunty Donna: Zábavný dům (Max Miller): Racism and War Isn´t Cool! Seriály roku. McQueen v prvních třech dílech (z pěti) antologie Small Axe precizuje svou vnitrozáběrovou montáž v příbězích, které vepisují marginalizovanou minoritu zpět do historie. Australská komediální (de)formace Aunty Donna (de)konstruuje sitcom o soužití v jednom bytě a dá vzpomenout na britské legendy žánru (Monty Python, Mighty Boosh, Father Ted). Během lockdownů od vládních downů dává návod, jak se zabavit i doma, než člověk přijde na buben.
Mank (David Fincher)/ Chicagský tribunál (Aaron Sorkin)/ Asi to ukončím (Charlie Kaufman): Oscarový ceremoniál by mohl být výjimečně krátký. Na jeho začátku by se vyhlásilo, že všechny hlavní ceny dostává Netflix a může se jít na party, publiku je určeno akorát následující tříhodinové pásmo reklam. Režisér a scenárista Kaufman skrz nespolehlivě odvyprávěnou myšlenkovou hru výborně vyjadřuje existenciální tíseň, na níž se podílí i média vstupující do života a ovlivňující myšlení a jednání lidí. Sorkin jakožto lepší scenárista než režisér natočil nikoliv soudní, ale lingvistické drama (s výbornou sémantickou pointou!), podvracející očekávání spojené se snímky ze soudního prostředí. Fincher, natáčející podle Fincherova scénáře, zrežíroval antinostalgickou biografii vzpínající se konvencím životopisných snímků. V ní se titulní donkichotská postava zebleje z praktik profesní komunity (šíření dezinformací, fízlování, přetvářka z oportunistických důvodů a z toho vycházející pokrytectví, podivné čachrování s financemi, nepřiznávání autorství svého i druhých osob), do níž přináleží. S málokterou postavou se letos dalo tak snadno identifikovat.
Vladimír Suchánek
David Attenborough: Život na naší planetě (Alastair Fothergill, Jonathan Hughes, Keith Scholey)
Film, který je nejen krásný tím, jak je ještě stále nádherná „divoká příroda“ naší planety, ale také tím, jak je hluboké a uchvacující srdce sira Davida. Film, který by měl být povinností pro každého, kdo chce, aby jeho vnuci a pravnuci mohli ještě zahlédnout divoká zvířata a kvetoucí louky. Film, jaký má být, nejen profesionálně precizní, ale především myšlenkově zásadní a obsahově duchovní.
Skrytý život (Terrence Malick)
Jací jsme byli, jací jsme a jací budeme! Jeden z nejzásadnějších filmů v dějinách kinematografie. Kdo jsme, abychom nezradili sebe sama, abychom se definitivně nevyhnali z ráje, který je v našem srdci. Nejtěžší ze všeho je vyslovit slovo, které je věrohodné. Nepodlehnout klamu lži o své duši, aniž zkazíme svou věčnost.
Louisa na pobřeží (Jean-François Laguionie)
Je jeden život příliš krátký nebo dostatečný k tomu, abychom ho dokázali pochopit a přijmout? Je to krutý příběh nenaplněných tužeb a dokonaných skutků ať dobrých či špatných, ale mající nějaký smysl? Je život tragikomedie se špatným koncem, nebo… poezie, o které netušíme, jaký bude její poslední verš? Je to zejména skutečnost, kterou je potřeba dožít, abychom si sáhli až na dno zoufalství a vznešené radosti bytí.
Martin Šrajer
Asi to ukončím (Charlie Kaufman)
David Byrne’s American Utopia (Spike Lee)
Hannah Gadsby: Douglas (Madeleine Parry)
Lovers Rock (Steve McQueen)
Malé ženy (Greta Gerwig)
Malmkrog (Cristi Puiu)
Nečekejte, že zařvu (Frank Beauvais)
Never Rarely Sometimes Always (Eliza Hittman)
Tenet (Christopher Nolan)
Vitalina Varela (Pedro Costa)
Nejlepším filmům roku je věnován také samostatný podcast.
