1. Smolný pich aneb Pitomý porno (r. Radu Jude)
2. Annette (r. Leos Carax)
3. Drive My Car (r. Rjúsuke Hamaguči)
Memoria (r. Apichatpong Weerasethakul)
5. Maminka (r. Céline Sciamma)
Přípravy k filmu T (r. Milan Klepikov)
Quo vadis, Aida? (r. Jasmila Žbanić)
8. Benedetta (r. Paul Verhoeven)
Duna (r. Denis Villeneuve)
Jednotka intenzivního života (r. Adéla Komrzý)
Kupé č. 6 (r. Juho Kuosmanen)
Láska pod kapotou (r. Miro Remo)
Síla psa (r. Jane Campion)
Jana Bébarová
Language Lessons (r. Natalie Morales)
Láska pod kapotou (r. Miro Remo)
Les – vidím tě všude (r. Bence Fliegauf)
Nebe (r. Tomáš Etzler)
Okupace (r. Michal Nohejl)
Pan učitel Bachmann a jeho třída (r. Maria Speth)
Quo vadis, Aida? (r. Jasmila Žbanić)
Síla psa (r. Jane Campion)
Smolný pich aneb Pitomý porno (r. Radu Jude)
Spencer (r. Pablo Larraín)
Ondřej Černý
Vzhledem k tomu, že jako každý rok jsem ani letos neviděl dostatečně reprezentativní a především pestrý vzorek současné filmové produkce, netvoří se mi žebříček mých osobních favoritů snadno. Zvolil jsem proto trochu jiný, kombinovaný přístup. Kromě tří filmů, které mi z toho ne zrovna dlouhého seznamu připadaly nejlepší, zařazuji i dva tituly, jež ve mně jen výrazně rezonovaly. Ačkoliv asi budou figurovat v podobných výročních soupiskách (možná i mých kolegů) a budou oslavovány, mě spíše potrápily a nepovažuji je za nějak nadprůměrné počiny. Dojem ale zanechalo všech pět.
Tři letošní filmy, které se mi po všech důležitých stránkách nejvíce líbily:
1. Rodina na baterky (r. Michael Rianda, Jeff Rowe)
Když se americkému režijnímu duu Christopher Lord a Phil Miller nepodařilo dobýt svět hraného filmu (trestuhodně nedoceněné Jump Street 21 a 22), z pozice režisérů, scenáristů a především producentů jen tak mimoděk ovládli zámořskou animovanou tvorbu. Také Rodina na baterky jako jejich nejnovější produkční počin hýří fantazií a oslavuje bezbřehé možnosti animace. Jde o zábavu s úchvatným vizuálem, jež zvládá předkládat silné emoce i ponaučení, navíc zabalené do aktuální problematiky.
2. Maminka (r. Céline Sciamma)
Chtěl bych točit přesně takovéto filmy. Maminka je komorní, nekomplikovaná a hlavně nesmírně čistá filmařina. Veskrze jednoduchý příběh s pěti postavami, dvěma interiéry a světem mezi nimi prostřednictvím nečekaného žánrového prvku naplno prozkoumává základní pocity a mezilidské vztahy. Lze namítnout, že děj je až příliš jednoduchý a zvrat neoriginální. Absence patosu, jistá režie, autentické emoce a celková atmosféra snímku však z Maminky činí malý klenot, který si mě podmanil.
3. Vortex (r. Gaspar Noé)
Gaspar Noé rád čeří vodu a dalo se čekat, že jeho sonda do jednoho vztahu během podzimu života nebude konvenčním či snad dokonce sentimentálním dramatem. Rozhodl se tomu vyhnout využitím extrémního formalismu v čele s trvale rozdělenou obrazovkou a dlouhými vyprázdněnými záběry. Nic naplat, obsah zvítězil i nad takovouto manýristickou formou. Vortex je mrazivou, až dokumentárně naturalistickou autentickou podívanou, která se zavrtá pod kůži a diváka emocionálně odrovná. Možno promítat v dvojprojekci s letošním oscarovým Otcem jako hutný exkurz do zákrut věkem pochroumané lidské duše.
Dva letošní filmy, které mohly být lepší, ale přesto mě z různých důvodů zaujaly:
Smolný pich aneb Pitomý porno (r. Radu Jude)
Rumunský svéráz si mě ani napodruhé nezískal pro své vidění světa. Ambiciózní významy filmu fungují výrazně lépe v interpretační rovině než v samotném původním zpracování. Alegorická kritika na vše a všechny je rozklíčovatelná tu více, tu méně, Judeho ego ale přehlédnout nelze nikdy. Pitomý porno je tak do sebe zahleděným, přehnaně šokujícím roztříštěným experimentem, jenž by snesl nemilosrdný zásah dramaturga. I přesto jsem ho pro jeho originálnost dlouho nedostal z hlavy.
Benedetta (r. Paul Verhoeven)
Skandální pravdivý příběh o lesbických jeptiškách je nešikovně rozkročen mezi pokleslým rozšafným kabaretem a seriózním uměleckým dramatem. První přístup je z více důvodů zdařilejší, ale je poněkud povrchní. Benedetta proto působí jako campová zábava, do níž někdo násilím vměstnal nepasující vážné podtóny. Možná i proto nakonec provokuje (byť jinými cestami) k zamyšlení, o což Verhoeven jistě usiloval.
Petr Gajdošík
Pětice filmů v abecedním pořadí, u nichž u mne výrazně převažují plusy nad minusy. V covidových omezeních ale nebylo možné vidět vše, co by asi mělo být viděno…
Cesta do Romy (r. Andres Clariond, Gabriel Nuncio)
Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun (r. Wes Anderson)
Chicagský tribunál (r. Aaron Sorkin)
Smolný pich aneb Pitomý porno (r. Radu Jude)
Vlkochodci (r. Tomm Moore)
Radovan Holub
1. Titan (r. Julia Ducournau) – film brutální, novátorský, mnohdy nepochopený. Film konec konců o hledání lidského tepla.
2. Nitram (r. Justin Kurzel) – 25 let od střelby v Port Arthuru v Austrálii. Nejistý hrdina, zhroucené sny. Jedno hnutí mysli a 35 zmařených životů. Společnost se doteď nedokázala s masovými vrahy vyrovnat, dokonce jich viditelně přibylo.
3. Drive My Car (r. Rjúsuke Hamaguči) – skvělý film o cestě do vzpomínek podle Haruki Murakamiho.
4. Intregalde (r. Radu Muntean) – skupina, která rozváží potraviny do zapadlých osad v Transylvánii, zabloudí. Je tu několik blátivých cest, místní blázen a smráká se. Zvláštní rys rumunského filmu: situace tragická, bezvýchodná, jako ve filmu Smrt pana Lazarescu. A přesto se můžeme smát.
5. Kupé č. 6 (r. Juho Kuosmanen) – cesta do Murmansku za studiem petroglyfů. Jediný dlouhý vlak. Moře, doly, ruští lidé. Krásná studie nesouměřitelných vztahů a jedné velké země.
6. Smolný pich aneb pitomý porno (r. Radu Jude) – české koprodukce jdou nahoru, troufáme si. Tato koprodukce by se měla vyrýt zlatem do žuly.
7. Dau.Natasha (r. Ilja Chržanovskij) – výsek z obrovského divadelního a filmového projektu o sovětských učencích a moci. Učenci prohrávají, moc vítězí.
8. Moje slunce Mad (r. Michaela Pavlátová) – jeden z nejlepších českých filmů poslední doby. Umíme si troufnout i na něco jiného než českou kotlinu.
9. Zátopek (r. David Ondříček) – obtížný, ale krásný film o jedné sportovní legendě, o které se čtou knihy procházející generacemi.
10. Copilot (r. Anne Zohra Berrached) – Let číslo 93 byl už jednou natočen (Paul Greengrass), ale trauma z 11. září 2001 zůstává. Portrét evropské demokracie a naivity.
+
Duna (r. Denis Villeneuve) – film je obraz.
Není čas zemřít (r. Cary Fukunaga) – zranitelný a silný Bond. A kdo přijde po něm?
Andrej Chovanec
Schovaná (r. Džafar Panahí) – ačkoli se tomuto krátkometrážnímu počinu nedostává mnoho pozornosti, nijak nezaostává za známějšími snímky íránského tvůrce. Je dalším příkladem úsporné produkce (Panahí do hlavních „rolí“ kromě sebe obsadil také svou dceru Solmáz). Reflektuje situaci opery, která se po islámské revoluci (1979) stala v Íránu zakázaným žánrem.
Strašidlo (r. Dmitrij Davydov) – přesný překlad názvu: „Strašák“. Dmitrij Davydov ještě do nedávna pracoval jako učitel a ředitel na venkovské škole. „Strašák“ – jedno z vrcholných děl jakutské kinematografie – je pozitivním příkladem toho, jak se tvůrce bez filmového vzdělání může v omezených podmínkách chudého sibiřského regionu vypracovat do pozice ceněného filmaře.
Školní poklad (r. Madžíd Madžídí) – přesný překlad názvu: „Slunce“. Madžídí vytvořil další působivý sociální snímek, ve kterém (jako vždy) odkrývá dalekosáhlejší roviny skutečnosti. Prostor pro něj není pouhou realistickou kulisou, nýbrž ho pojímá komplexně a archetypálně, s důrazem na vertikálu od podzemního „vězení“ až po nekončící nebe.
The Card Counter (r. Paul Schrader) – film o hazardním hráči paradoxně nahlíží na poker jako na všední rutinu. Schrader navázal na soteriologii Bressonova vězeňského cyklu a tradici nového Hollywoodu. V pomalém filmu se s protestanskou přísností pouští do amerických válečných zločinů v Iráku.
Za světlem (r. Yoichi Narita) – nedoceněný a možná také nepochopený film. Atraktivní motiv UFO se z příběhu postupně vytrácí a do popředí se dostávají důležitější témata: láska k domovu, přírodě a pro Východ (nejenom zenový, ale i křesťanský) charakteristické naslouchání a sjednocení s Celkem.
Štěpánka Ištvánková
Duna a pak dlouho nic.
…
Annette (r. Leos Carax)
Čiary (r. Barbora Sliepková)
Klícka (r. Sean Durkin)
Pro mě jsi Ceaușescu (r. Sebastian Mihăilescu)
První kráva (r. Kelly Reichardt)
Síla psa (r. Jane Campion)
Zatracení (r. Béla Tarr, 1988) – s živým mistrem-morousem osobně
Žák (r. Chaitanya Tamhane)
Seriály & série:
Bílý Lotos (r. Mike White)
Byl by to hřích (r. Peter Hoar)
Sekerka (r. Steve McQueen)
Miloš Kameník
Zahraniční filmy v české kinodistribuci:
1. Annette (r. Leos Carax)
2. Smolný pich aneb Pitomý porno (r. Radu Jude)
3. Benedetta (r. Paul Verhoeven)
4. Janička z Arku (r. Bruno Dumont)
5. O nekonečnu (Roy Andersson)
Z mainstreamové tvorby bych rád vyzdvihnul dvě komedie – Shoky a Morthy: Poslední velká akce, Muž se zaječíma ušima).
Větší pozornost (aspoň u kritiky, když už do kin skoro žádní diváci nechodili) by si jistě zasloužily i snímky, jejichž kvality jsou v některých ohledech diskutabilní – Marťanské lodě, Služebníci, Žáby bez jazyka nebo Tichý společník.
Se zpožděním přišlo do distribuce i několik zdařilých titulů, které měly premiéru už v roce 2020 – Osobní život díry, FREM, Jan Jedlička: Stopy krajiny.
Mimo distribuci – Přípravy k filmu T
Milan Klepikov
I během pandemie jsem se držel zásady ignorovat snímky uváděné kdekoli jinde než na plátnech kin a výjimky dělat jen v případech, kdy nekyne žádná jiná možnost určitý snímek vidět. Během „uzavřených měsíců“ jsem tudíž na rozdíl od kolegů filmy prakticky nesledoval. Z těch, které jsem stihl, byly nejlepší:
1. Train Again (r. Peter Tscherkassky)
2. Francie proti robotům (r. Jean-Marie Straub)
3. Memoria (r. Apichatpong Weerasethakul)
4. Před zhroucením Mont Blancu (r. Jacques Perconte)
5. Annette (r. Leos Carax)
6. Évonprs deníky (r. Miguel Gomes, Maureen Fazendeiroová)
7. France (r. Bruno Dumont)
8. Ahedino koleno (r. Nadav Lapid)
9. Nejhorší člověk na světě (r. Joachim Trier)
10. Drive My Car (r. Rjúsuke Hamaguči)
Jakub Kos
Filmem, který mě nejvíce zasáhl, je tělesný a těžce provokativní Titan režisérky Julii Ducournau. Podobně provokativní je Benedetta Paula Verhoevena, stojící někde na hranici artového filmu a špatného béčka. L’Événement režisérky Audrey Diwan je mimořádně aktuálním příspěvkem do současné debaty o interrupcích. Bod varu Philipa Barantiniho považuju za skvěle udělaný film na jeden záběr, kde se emoce střídají stejně rychle jako chody na talířích hostů. Epilog lásky Aleema Khana je rodinné drama s velmi silnými postavami, skvělou kamerou a soundtrackem. Klan Gucci Ridleyho Scotta zase vyniká scénografií a hereckými výkony, a spíše než na zásadní zvraty se soustředí na vztahy postav. Z českých filmů mě velmi překvapily Marťanské lodě Jana Foukala, romantické drama o nevydařeném vztahu, syrové drama Jana Prušinovského Chyby o vztahu na maloměstě, kde se všechno rozkecá, a nakonec Milan Klepikov a jeho Přípravy k filmu T.
Marek Koutesh
Memoria (r. Apichatpong Weerasethakul)
Skutečně film mimozemské mysli nebo jak výstižně napsal J. Hoberman – snímek, jehož „scénář mohl napsat Michael Snow.“
Země nomádů(r. Chloe Zhao)
Éterická poetika filmu z mého pohledu naprosto triumfuje nad všemi ideologickými nešvary, které v díle Chloe Zhaové objevují pochybovační kritici. Drive My Car(r. Rjúsuke Hamaguči)Snad v jádru festivalový kalkul, o jehož starosvětskosti svědčí i současné úspěchy za oceánem. Najít si k té potlačované emocionalitě vlastní cestu bylo náročné, ale nakonec nesmírně osvobozující.Dny(r. Tsai Ming-liang)Od Tsai Ming-lianga jsem viděl příliš málo na to, abych mohl postihnout specifičnost jeho posledního filmu. Stíhá mě ale pocit, že s dvou nebo třířádkovými bonmoty by si Dny stejně nerozuměly.
Train Again (r. Peter Tscherkassky)
Odchlípení sítnice. Úvodní čtyři minuty pro mě představovaly nejnepříjemnější vizuální zážitek roku. A pak že je vlak coby dynamický filmový předmět vyčerpaná póza.
West Side Story (r. Steven Spielberg)
Spielbergův mimořádně povedený remake aktualizuje, inovuje a ohromuje (nejen) pocitem nezastavitelného pohybu, který proudí každou scénou.
Opera (r. Erick Oh)
Ohův epos byl jasně nejlepším nominantem na Oscara za krátký animovaný film, k vítězství se ale pochopitelně ani nepřiblížil. Jde o nesmírně kreativní reprezentace všudypřítomného chaosu, do kterého se rodíme.
Beatrix (r. Milena Czernovsky, Lilith Kraxner)
Jak bylo mnohokrát řečeno, Beatrix je jasně poznamenaná mrtvým časem a repeticí Jeanne Dielmanové. Představuje dobrou lekci pro všechna „silová“ feministická dramata současné kinematografie. Velké poděkování jihlavskému festivalu, že málo známý film zpřístupnil i v Česku.
Quo vadis, Aida? (r. Jasmila Žbanić)
Sugestivní zachycení genocidy, které nikdy nespěje k okatému moralizování nebo k soudům o válce a historii obecně. Jen člověk tady a teď.
Onoda (r. Arthur Harari)
Svůj druhý celovečerní počin natočil Francouz Arthur Harari pod formálním vlivem propagandistických válečných filmů i japonské nové vlny. Disponuje ale také nečekaně aktuálním leitmotivem – jak oddanosti dezinformacím často předchází zmatení jazyka.
Natalia Kozáková
Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun (r. Wes Anderson)
Kupé č. 6 (r. Juho Kuosmanen)
Jabka (r. Christos Nikou)
Moje slunce Mad (r. Michaela Pavlátová)
Nejhorší člověk na světě (r. Joachim Trier)
Přes hranici (r. Florence Miailhe)
Škrábu se (r. Chenghua Yang)
Pouto (r. Alexandra Ramires)
Frimas (r. Marianne Farley)
Není čas zemřít (r. Cary Joji Fukunaga)
Dan Krátký
Rok 2021 se stal rokem znovu osvojování si pozapomenutých návyků. Protože návrat do kin nebyl tak slavnostní, jak jsem si původně představoval. Cesty do i ze sálů často doprovázela únava a okouzlení z velkého plátna střídalo nejisté zvykání si na kolektivní sledování. Nejednou jsem si vzpomněl na slova Jaromíra Blažejovského, že doma máme pod kontrolou film my, v kině on nás. A já se nadvládě filmového plátna nezáměrně vzpíral. I proto by nebylo fér rekapitulovat uplynulý rok jen na základě děl a vynechat tak měnící se návyky i jisté rozplývání kulturních kompetencí. Alespoň u mě. Proto jsem letos viděl rekordně málo filmů. Občas bylo – i pro filmového kritika – nutné přijmout fakt, že je informační, mentální a senzorické přetížení takové, až na filmy prostě nezůstane prostor. O to silnější je ale láska k věcem, které jsem viděl. Rok 2021 tak chápu jako důkaz toho, že láska k umění nemusí být podložena snahou vidět vše a pořád, ale jeho emocionálním a intelektuálním dopadem. A ten je silnější než kdy dřív.
Bez specifického pořadí. K většině filmů jsem něco někde napsal, takže jen krátce.
Midnight Mass (r. Mike Flanagan)
Narativní encyklopedie vlivů Stephena Kinga vyprávějící o tom, že největším hororem je pocit viny a závislost. Konec páté epizody je zdrcující ve svém vzepření se hollywoodskému vyprávění.
Kids Are Fine (r. Lee Ji Won)
Koreedovsky citlivý příběh o rodině.
Nikdo nevyvázne živý (r. Santiago Menghini)
Nenápadný snímek obracející žánrová schémata naruby kombinací duchařského, folklorního a sociálního hororu.
Poslední souboj (r. Ridley Scott)
Slastně ulhaná narativní skládačka.
Shang-Chi a legenda o deseti prstenech (r. Destin Daniel Cretton)
Osvěžující marvelovka pokukující po filmech Jackieho Chana a Stephena Chowa. A ten soundtrack plný bangerů od 88rising.
The Chair (r. Amanda Peet)
Akademie bolí!
Midnight (r. Kwon, Oh-seung)
Až hitchcockovský thriller o jedné velmi dlouhé noci.
Shoky & Morthy: Poslední velká akce (r. Andy Fehu)
Jestli mohu upravit slova Dzigy Vertova: Z břicha české kinematografie, rozpáraného ostřím Poslední velké akce, se valí vnitřnosti a střeva zážitků. Hle, jak se táhnou a zanechávají krvavou stopu na zemi, která se chvěje hrůzou a odporem. Nádhera!
Čas (r. M. Night Shyamalan)
Uvědomělý experiment, který mě doteď nepřestal fascinovat.
It’s a Summer Film! (r. Matsumoto Soushi)
Středoškolská romantická komedie vycházející ze schémat samurajských filmů? Ano!
Wrong Turn (r. Mike P. Nelson)
Z brakového Pachu krve se stal podvratný horor o exploataci původních obyvatel.
WandaVision (r. Jac Schaeffer)
Blockbuster, snaha vyrovnat se se ztrátou, eskapismus a přednáška o dějinách sitcomu.
Willy’s Wonderland (r. Kevin Lewis)
Nicolas Cage versus Five Nights at Freddy’s.
Za zmínku stojí: The Sadness (r. Robert Jabbaz), Snowball (r. Lee Woo-jung), Mortal Kombat (r. Simon McQuoid), Tiché místo: Část II (r. John Krasinski), Eternals (r. Chloé Zhao), Není čas zemřít (r. Cary Joji Fukunaga), Vlna života (r. Ondřej Nový), Rudé boty (r. Anna Podskalská), Godzilla vs. Kong (r. Adam Wingard).
Jan Křipač
1. Évonprs deníky (r. Maureen Fazendeirová, Miguel Gomes)
2. Cry Macho (r. Clint Eastwood)
3. Drive My Car (r. Rjúsuke Hamaguči)
4. Přípravy k filmu T (r. Milan Klepikov)
5. Annette (r. Leos Carax)
6. Milostné historky (r. Emmanuel Mouret)
7. Dwelling in the Fuchun Mountains (r. Gu Xiaogang)
8. Onoda (r. Arthur Harari)
9. Žlutá kočka (r. Adilchan Jeržanov)
10. Orfeus (r. Vadim Kostrov)
Michal Kříž
Ahedino koleno (r. Nadav Lapid)
Dny (r. Tsai Ming-liang)
Domácí vězení (r. Alexey German Jr.)
Kolo štěstěny a fantazie (r. Rjúsuke Hamaguči)
Kráva (r. Andrea Arnold)
Maminka (r. Céline Sciamma)
Na cestě (r. Panah Panahi)
Pírka (r. Omar El-Zohairy)
Síla psa (r. Jane Campion)
Titan (r. Julia Ducournau)
U Petrovových řádí chřipka (r. Kirill Serebrennikov)
Česko-slovenský film:
Čiary (r. Barbora Sliepková)
Bratrství (r. Francesco Montagner)
Jednotka intenzivního života (r. Adéla Komrzný)
Kinloss (r. Alice Dousova)
Láska pod kapotou (r. Miro Remo)
Přípravy k filmu T (r. Milan Klepikov)
Žáby bez jazyka (r. Mira Fornay)
Martin Kudláč
1. Co spatříme, když pohlédneme na nebe? (r. Alexandre Koberidze)
2. Rozkoš (r. Ninja Thyberg)
3. Smolný pich aneb Pitomý porno (r. Radu Jude)
4. Memoria (r. Apichatpong Weerasethakul)
5. Drive My Car (r. Rjúsuke Hamaguči)
6. Nejhorší člověk na světě (r. Joachim Trier)
7. The Souvenir Part II (r. Joanna Hogg)
8. The Girl and the Spider (r. Silvan Zürcher, Ramon Zürcher)
9. Maminka (r. Céline Sciamma)
10. Zpráva o záchraně mrtvého (r. Václav Kadrnka)
TV seriál: Jak na… s Johnem Wilsonem (2. série)
Viera Langerová
1. Kupé číslo 6 (r. Juho Kuosmanen)
2. Smolný pich aneb pitomý porno (r. Radu Jude)
3. In Limbo (r. Alexandr Chant)
4. Brightonská ulice 4 (r. Levan Koguashvili)
5. Kerr (r. Tayfun Pirselimoglu)
6. Hledání Venery (r. Norika Sefa)
7. Láska pod kapotou (r. Miro Remo)
8. Uvolnit pěsti (r. Kira Kovalenko)
9. U Petrovových řádí chřipka (r. Kiril Serebrennikov)
10. Nezanechat stopy (r. Jan P. Matuszyński)
Matěj Nytra
Animot (r. Juliana Moska)
Annette (r. Leos Carax)
Beatrix (r. Milena Czernovsky, Lilith Kraxner)
Co spatříme, když pohlédneme na nebe? (r. Alexandre Koberidze)
Epicentro (r. Hubert Sauper)
Évonprs deníky (r. Maureen Fazendeiro, Miguel Gomes)
Gunda (r. Viktor Kossakovskij)
Ham on Rye (r. Tyler Taormina)
How to with John Wilson (r. John Wilson)
Janička z Arku (r. Bruno Dumont)
Jednotka intenzivního života (r. Adéla Komrzý)
Kéž by to byla láska (r. Patric Chiha)
Malmkrog (r. Cristi Puiu)
Memoria (r. Apichatpong Weerasethakul)
Miloval jsem svou ženu (r. Ildikó Enyedi)
Scény z manželského života (r. Hagai Levi)
Spojení (r. Andrea Dalpian)
Z divokého moře (r. Fra det vilde hav, Robin Petré)
Vybraných 18 skvělých filmů, objevů, konceptů je o lidech in nature nebo i bez lidí, avšak o péči a vztahovosti společně, o uklidnění, nebo jindy o kritické de-konstrukci živého — film dokáže neustále divy, jak vidno – v množství všeho sice asi méně, ale o to platněji a v radosti smekám.
(Doporučení: Zpráva o záchraně mrtvého, Přípravy k filmu T)
Tomáš Pilát
1. Rekonstrukce okupace (r. Jan Šikl)
Film o tom, jak se za pár měsíců roku 1969 – od pohřbu Jana Palacha v lednu do dubnového pléna KSČ – proměnil národ československý. Jan Šikl to s home videi umí, a tady to opět potvrdil. Taky ovšem umí dostat z lidí cenné vzpomínky. Po zhlédnutí tohoto snímku se nespí dobře.
2. 1970 (r. Tomasz Wolski)
Film o událostech v Polsku v roce 1970. Komunističtí pohlaváři se domlouvají, jaké násilí spáchat na lidech, kteří protestují proti zvyšování cen potravin. Skvělé propojení loutkové animace, zachovaných telefonických hovorů a autentických archivů.
3. Matčina zem (r. Jane Mariane Biyo, Katya Marie Corazon Puertollano a Myra Angeline Soriaso)
V podtextu film na konkrétním příkladu jednoduchými prostředky říká, že k násilí s tragickými důsledky může dojít kdykoliv a všude, a často naprosto nečekaně. Symbióza jednoduché animace a emotivních výpovědí účastníků jednoho nesmyslného policejního vraždění.
4. Očitý svědek (r. Jiří Havelka)
I takhle se dá pojmout „dokument“ o masakru. V akci jsou tu vyšetřovací spisy a herci Národního divadla v Praze. Tahle spolupráce se režisérovi vyplatila. Je jasné, že kolektivní vina neexistuje, a za vším stojí konkrétní lidé. Stejné to je i u hromadné vraždy na Švédských šancích u Horní Moštěnice z června 1945.
5. Okupace (r. Michal Nohejl)
Vážné téma podáno neotřele, duchaplně a obrazově originálně. Takový pohled na porobení Československa Sovětským svazem v roce 1968 tu ještě nebyl.
6. Quo vadis, Aida? (r. Jasmila Žbanić)
Film z roku 2020 se k nám dostal až v roce následujícím. Ač si myslíme, že o masakru ve Srebrenici z roku 1995 víme všechno, sedíme po celou dobu v sedadlech jako přikovaní. Skvělý herecký výkon Jasny Đuričić.
7. Milý tati (r. Diana Cam Van Nguyen)
Naprosto neuvěřitelný film – ať už filmovým jazykem či upřímností výpovědi. Česká animace má budoucnost!
8. Drazí soudruzi! (r. Andrej Končalovskij)
Zase snímek z roku 2020, u nás ale k vidění až o rok později. Příběh má podobný základ jako film 1970, jen se odehrává jindy a jinde. Tentokrát jde o Rusko a píše se rok 1962. Nastupují odstřelovači vyslaní komunistickými vrahy a teče krev. Herecky ve snímku exceluje Julija Vysockaja.
9. Jednotka intenzivního života (r. Adéla Komrzý)
Dokument, ve kterém se prolínají lidskost a filmařský um. Kéž by zapůsobil i na patřičných místech!
Závěrem sentimentální hlas:
10. Pochodem vchod aneb Zastavit stát (r. Jiří Suchý)
Devadesátiletý Jiří Suchý natočil v jednom bytě a s pouhými dvěma spolupracovníky další amatérský film. Ten se sice tváří, že je o armádách, které prošly naším územím, jde ale o upřímnou autobiografii. Do ní Suchý zamíchal své vzpomínky, kresby, archivní sekvence a osobní vyprávění. Film je současně poučný i dojemný. Oboje decentně, jak to Jiří Suchý umí.
Vít Poláček
Nejlepší viděné filmy s copyrightem 2021:
Smolný pich aneb pitomý porno (r. Radu Jude)
Filmy Radu Judeho jsou pokaždé formálně jiné a inovativní, a přitom stále znovu atakují stejné téma – neschopnost diskuze a sebereflexe na území, kterému se nepřesně říká „východní Evropa“. Tentokrát se slovníkem, procházkou Bukureští a diskuzí v rámci SRPŠ.
Zlatý medvěd Berlinale 2021, v ČR od 2. 9. 2021 Aerofilms
Un Monde (r. Laura Wandel)
Tísnivý a přesný obraz šikany na základní škole. Zároveň film, který otevírá otázku, proč se někdy stává člověk člověku vlkem a proč je tak těžké tomu zabránit. Dokonalý debut
Soutěž Un Certain Regard, Cannes, zatím bez české premiéry
Bonne Mére (r. Hafzia Herzi)
Další intimní a citlivý portrét ženy v těžké situaci, který jde hlouběji, než se ze syžetu zdá.
Soutěž Un Certain Regard, Cannes, zatím bez české premiéry
Futura (r. Pietro Marcello, Francesco Munzi, Alice Rohrwacher)
Dokumentární sociologický portrét současné Itálie s espritem šedesátých let. Síla je nejen ve formě, ale v obsahu, kdy je možné si poslechnout, jak vidí svět mladí lidé a odhadovat, co z jejich snů se nesplní, a proč je to škoda.
Quinzaine des Reálisateurs, Cannes, v ČR uvedeno na festivalu italských filmů Mittelcinemafest v Praze
Resty s copyrightem 2020:
Quo Vadis Aida? (r. Jasmila Žbanić)
Tísnivé vykreslení předpokladů a průběhu genocidy v bosenské Srebrenicy. S evakuací Kábulu a situací uprchlíků na Polsko-Běloruské hranici bohužel stále aktuální a v detailech a mechanismech stále povědomé drama.
Benátky hlavní soutěž, v ČR od 23. 9. 2021 Aerofilms
Slalom (r. Charléne Favrier)
Silný debut odkrývající kulisy vrcholového sportu. Závody jsou natočené až s omamným citem pro rychlost a opojení z ní.
Oficiální výběr Cannes 2020, v ČR od 25. 11. 2021 Artcam
Drazí soudruzi! (r. Andrej Končalovskij)
Vnitřní analýza stavu Sovětského svazu na počátku šedesátých let jako nefunkčního systému bez zbytečného moralizování. Živý film s uvěřitelnými postavami a silnou atmosférou.
Hlavní soutěž Benátky 2020, v ČR od 17. 11. 2021 Film Europe
Resty s copyrightem 2021, které jsem neviděl a předpokládám, že by ovlivnily výběr, kdybych je viděl:
Rien à foutre (r. Julie Lecoustre, Emmanuel Marre)
Il Buco (r. Michelangelo Frammartino)
Żeby nie było śladów (r. Jan P. Matusczynski)
Herr Bachmann und seine Klasse (r. Maria Speth)
Janis Prášil
Ada (r. Valdimar Jóannsson) – islandská balada o síle ovčího boha
Babij Jar. Kontext (r. Sergej Loznica) – lék na chronicidu, neschopnost vnímat minulost
Duna (r. Denis Villeneuve) – fantasy proměněná ve vizuální báseň
Gunda (r. Viktor Kossakovskij) – meditativní moralita o prasatech a lidech
Maminka (r. Céline Sciamma) – křehké setkání matky a dcery v zacykleném čase
Memoria (r. Apichatpong Weerasethakul) – hlubinná terapie vedoucí do minulého života naší civilizace
Služebníci (r. Ivan Ostrochovský) – zápas mezi Bohem a totalitou
Střípky ženy (r. Kornél Mundruczó) – smrt jako setkání se životem
Onoda (r. Arthur Harari) – mnohotvárná absurdita o dědictví války
Smolný pich aneb Pitomý porno (r. Radu Jude) – zdvižený prostředníček maloměšťáctví a pokrytecké morálce
Pavel Sladký
Il buco (r. Michelangelo Frammartino) – okouzlující kontemplace na téma člověk a příroda, konečnost a rozměry humanity, okouzlující a zklidňující zároveň.
Drive my car + Kolo štěstí a fantazie (r. Rjúsuke Hamaguči) – dva tematicky v lecčem propojené, i když formálně odlišné emočně silné filmy Rjúsuke Hamagučiho. Na festivalovém okruhu to byl letos jeho průlomový rok.
Maminka (r. Céline Sciamma) – chytře vystavěný tzv. malý film se strukturou těžko postižitelnou slovy, v čemž tkví jeho síla.
Milý tati (r. Dian Cam Van Nguyen) – český animovaný film opět na světové špičce, osobní a formálně inovativní, dokumentární, fikční a animovaný snímek zároveň.
Herr Bachmann und seine Klasse (r. Maria Speth) – nejlepší dokumentární portrét školství, společenské komunikace a Evropy vůbec.
Memoria (r. Apichatpong Weerasethakul) – zpřítomnění snů a vzpomínek jiných.
Kupé č. 6 (r. Juho Kuosmanen) – křehká road movie na ruských kolejích, love story bez (?) lásky.
Souvenir a Souvenir II (r. Joanna Hogg) – vysoce originální a osobní filmařina, jejíž díla do Česka kupodivu vůbec nedoléhá.
Jabka (r. Christos Nikou) – divácký vstřícný, nostalgický, ale ne sentimentální film transformující „divné“ řecké filmy
Quo vadis, Aida? (r. Jasmila Žbanić) – strhující drama s ženskou postavou uprostřed nejhoršího evropského zločinu proti lidskosti od druhé světové války
Duna (r. Denis Villeneuve) – vysokorozpočtový výpravný film, kterému se daří dostávat vysokým očekáváním a zároveň nebýt jen standardním produktem.
Smolný pich aneb Pitomý porno (r. Radu Jude) – film krásně současný, provokativní, osobní, multitematický, konkrétní. Nesouhlasit je vítáno.
Mezi nejlepšími filmy roku 2021 nestanovuju žádné pořadí. Ale rád bych k nim připojil „zvláštní uznání“ českým (ko)produkčním filmům: Nezanechat stopy, Cenzorka, Láska pod kapotou, Zpráva o záchraně mrtvého, Jednotka intenzivního života, Moje slunce Mad.
Marek Slovák
Výběr níže je sestaven především z titulů uvedených v tuzemské kinodistribuci. A to i přesto, že si nepotrpím na cinefilní adoraci kinosálu jako svatostánku kultury, protože multiplexy se podřizují honbě za ziskem a pro jednosálovky, vlastněné povětšinou městem, zase platívá servilita vůči zdegenerované politické moci. Pro zařazení nerozhodovala míra progresivismu, protože ten je v České republice beztak mnohdy oportunistickou performancí za účelem zisku symbolického kapitálu a odvisle od toho i finančního. Preferenci gerontů (Spielberg, Scott, Verhoeven, Carax) si ale někteří mohou vykládat jako boj proti ageismu.
Seznam je bez pořadí, akorát počinů uvedených samostatně si cením více (a prvních tří zdaleka nejvíc).
Bo Burnham: Inside (r. Bo Burnham): zcela unikátní hybrid – stírající kategorie žánrové i formální – od privilegovaného bílého heterosexuálního muže, který je u nás kritizován od privilegovaných bílých heterosexuálních mužů, jež na rozdíl od Burnhama nejsou schopni náležité introspekce i sebeironie.
Čas (r. M. Night Shyamalan): Estetické dílo jako konceptuální výzva, založená na rozrušování jistot spojených s žánrem, vyprávěním, světem příběhu i ontologickými jistotami a společenskými narativy.
Benedetta (r. Paul Verhoeven): Nikoliv exploatace s jeptiškami (nunsploitation), která by byla uvedena na áčkovém festivalu, a tak by se jednalo o další exploataci artu (artsploitation), nýbrž další Verhoevenův pohled na působení a střet sil a redistribuci moci se silnými, nejednoznačnými ženskými postavami. Je – v přeneseném i doslovném slova smyslu – morem, když se ideologické státní aparáty stanou represivními státními aparáty, přitom jsou leda regresivní.
West Side Story (r. Steven Spielberg): Nikoliv klasický melodramaticky muzikál, nýbrž melodramatický muzikál, který si je vědom své melodramatické klasičnosti, a tak s ní – a zároveň proti ní – pracuje. Konvence žánrů a postupy motivované s ohledem na ně jsou napadány a ustupují následkem sílící realističnosti, která se projevuje zejména na úrovni práce s jazykem, mizanscénou a proměnou herectví. Z hlediska vyprávění ne tak podnětné jako jiné spielbergoviny, ale jako žánrová pastiš je to paráda.
Annette (r. Leos Carax) / Amerikánka (r. Viktor Tauš): Nikoliv postmoderní muzikál (Annette), nýbrž modernistický muzikál (subjektivita, sebevyjádření, prostupování skutečného a snového), ve kterém na rozdíl od West Side Story svět příběhu nenapadá žánr, protože celý svět je místem pro uměleckou performanci. A nikoliv zfilmované divadlo (Amerikánka), nýbrž prozkoumání vztahu paměti, prostředí a iluzivnosti toho, k čemu se upínáme.
Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun (r. Wes Anderson): tatiovština par excellence, kterou část kritické obce odmítla jako andersonovskou manýru, přitom má spíš problém s Andersonovým ještě větším posunem k parametričnosti.
U Petrovových řádí chřipka (r. Kirill Serebrennikov) / Drazí soudruzi! (r. Andrej Končalovskij): delirický show-reel, ve kterém minulost prosakuje do současnosti a unikat se nedá ani v představách (U Petrovových řádí chřipka), a ohlédnutí do minulosti s příznačným zakončením, že „bude líp“ (Drazí soudruzi!). Sledováno v republice, kde slibovaná změna znamená návrat do porevolučního marasmu, jenom podnikatelský nevkus byl nahrazen profesorskými sáčky pro oblbování důvěřivých.
Není čas zemřít (r. Cary Joji Fukunaga) / Rozhněvaný muž (r. Guy Ritchie): melodramatický krasosmutek za dinosaurem, který je koncipován jako procházka po historii vymírajícího druhu (Není čas zemřít), a macho nás*r, který dá vzpomenout na Forda, Hawkse a Carpentera (Rozhněvaný muž).
Poslední souboj / Klan Gucci (r. Ridley Scott): film o tom, že žena je majetek (Poslední souboj), a film o tom, že žena chce majetek (Klan Gucci). Na obou vzájemně se doplňujících se snímcích si nejvíce cením ani ne tématu (dekonstrukce romantizovaného rytířského mýtu v jednom, fraška o neoliberalismu), ale experimentování s možnostmi vyprávění. Jedno (Poslední souboj) okázalé, mylně označované za rašomonovské, přitom na místo zmnožení subjektivizovaných perspektiv a jejich zrovnoprávnění jde o rekontextualizaci a přepsání dvou ne zcela spolehlivých hledisek. Jedno (Klan Gucci) subtilní, na předávání pomyslné štafety – ve smyslu důrazu na tu kterou zrovna aktivní postavu – založené.
Candyman (r. Nia DaCosta) / Zhoubné zlo (r. James Wan) / Poslední noc v Soho (r. Edgar Wright): trojice multižánrových snímků, jejichž sledování pro mě bylo – z diváckého hlediska s – největší potěchou. První je důmyslné natočený černošský horor, který aktualizuje motivy a témata původního filmu, na který velmi kreativně navazuje. Další dva jsou poučenou hrou s žánry a diváckými očekáváními: Zhoubné zlo nutí k diváckému přerámování s každým aktem, protože od duchařiny přejde k giallu a vyústí do body hororu, zatímco je vše podáváno jako přiznaně braková zábava po vzoru ošoupaných VHSek s video nasties; Poslední noc v Soho užívá svou žánrovou ekvilibristiku (coming-of-age drama, giallo, duchařina, slasher) ke komentování aktuálních a nadčasových problémů týkajících se nejenom filmové exploatace.
Cyberpunk 2027 / Matrix Awakens: Zařazeno výtkám navzdory, protože nesmírně imerzivní nahlédnutí do budoucnosti foto a hyperrealistických digitálních obrazů – v obou případech sebereflexivní symptom doby a předzvěst možného budoucího.
Tenkrát v Hollywoodu (r. Quentin Tarantino) – novelizace: pastiš novelizací, která Tarantinovi slouží jednak k encyklopedické přehlídce fikcionalizovaných znalostí o dějinách audiovize a průmyslových i personálních vazbách, jednak k zase jinému uchopení výstavby díla do bloků a síťovému provázání. Nikoliv cinefilní, protože – pardon my French/floskule – se na rozdíl od filmu neobrušují hrany problematického (ostrakizace homosexuálů, alkoholismus herců ad.).
Martin Šrajer
Annette (r. Leos Carax)
Can’t Get You out of My Head (r. Adam Curtis)
Dny (r. Tsai Ming-liang)
Judas and the Black Messiah (r. Shaka King)
Síla psa (r. Jane Campion)
Spencer (r. Pablo Larraín)
Stručné dějiny vyhlazování (r. Raoul Peck)
The Velvet Underground (r. Todd Haynes)
West Side Story (r. Steven Spielberg)
The Works and Days (of Tayoko Shiojiri in the Shiotani Basin) (r. C. W. Winter, Anders Edström)
