1. Arvéd (r. Vojtěch Mašek)
2. BANGER. (r. Adam Sedlák)
KaprKód (r. Lucie Králová)
Lékořicová pizza (r. Paul Thomas Anderson)
Trojúhelník smutku (r. Ruben Östlund)
Zapomenutá země (r. Hlynur Pálmason)
7. Blondýnka (r. Andrew Dominik)
Elvis (r. Baz Luhrmann)
Fabelmanovi (r. Steven Spielberg)
Il Boemo (r. Petr Václav)
Moonage Daydream (r. Brett Morgen)
Podezřelá (r. Park Chan-wook)
V prach se navrátíš (r. Li Ruijun)
Jiří Anger
Můj žebříček je výrazem neodbytného pocitu, že audiovizuální eseje (ať umělecké či odborné) nabývají na úkor filmů a seriálů (ať středoproudých či arthousových) stále většího významu. Jakkoli mohou být formálně neobratné, významově zastřené či ústící do slepých uliček, AV eseje nejlépe artikulují snahu zachytit (post)digitální realitu, které se pořád teprve učíme rozumět.
Navzdory této výchozí pozici je však nutné přiznat, že poslední řada seriálu Better Call Saul dalece převyšuje vše ostatní.
Audiovizuální eseje:
Punctured Sky (r. Jon Rafman)
Safari(Browser)_The_Nature_ofmy_Computer.mov (r. Megan Dieudonné, Andrea Rüthel)
Skin Pleasure (r. Marius Packbier, Aïlien Reyns)
Home When You Return (r. Carl Elsaesser)
A Supercuts of Supercuts: Aesthetics, Histories, Databases (r. Max Tohline)
Can I Remember It Differently? (r. Cormac Donnelly)
True Enough (r. Chloé Galibert-Laîné)
Filling (Feeling) the Archival Void: The Case of Helena Cortesina’s Flor de España (r. Barbara Zecchi)
Murky Waters: Submerging in an Aesthetics of Non-transparency (r. Jaap Kooijman, Patricia Pisters)
Venuše v digitálním kožichu (r. Lucie Formánková)
Ovoce a sbíječky (r. Stanislava Babišová, Klára Jiránková)
Hodné a šťastné Sedmikrásky (r. Jan Kinzl)
Zrcadla digitálních krajin (r. Jáchym Šidlák)
Seriály:
Better Call Saul – 6. série (Vince Gilligan, Peter Gould)
Russia 1985–1999: TraumaZone (r. Adam Curtis)
Trainwreck: Woodstock ’99 (r. Jamie Crawford)
Filmy:
Good Old Czechs (r. Tomáš Bojar)
Blonde (r. Andrew Dominik)
Licorice Pizza (r. Paul Thomas Anderson)
BANGER. (r. Adam Sedlák)
Listening to Kenny G (r. Penny Lane)
Jana Bébarová
A pak přišla láska… (r. Šimon Holý)
All the Beauty and the Bloodshed (r. Laura Poitras)
Athena (r. Romain Gavras)
BANGER. (r. Adam Sedlák)
Bardo (r. Alejandro González Iñárritu)
Bílý šum (r. Noah Baumbach)
Bones and All (r. Luca Guadagnino)
Brainwashed: Sex-Camera-Power (r. Nina Menkes)
Commander (r. Viliam Dočolomanský)
Fabelmanovi (r. Steven Spielberg)
Hranice lásky (r. Tomasz Winski)
Íá (r. Jerzy Skolimowski)
Kdyby radši hořelo (r. Adam Koloman Rybanský)
KIMI (r. Steven Soderbergh)
Klondike (r. Maryna Horbač)
Kuciak: Vražda novináře (r. Matt Sarnecki)
Moonage Daydream (r. Brett Morgen)
Navalny (r. Daniel Roher)
Nezouh (r. Soudade Kaadan)
Oběť (r. Michal Blaško)
Oheň uvnitř: Requiem za Katiu a Maurice Krafftovy (r. Werner Herzog)
Riposte Féministe (r. Simon Depardon, Marie Perennès)
Slovo (r. Beata Parkanová)
Svatý pavouk (r. Ali Abbasi)
Strachy v nás (r. Lukasz Ronduda, Łukasz Gutt)
Tmání (r. Ondřej Moravec)
To nic, drahá (r. Olivia Wilde)
Trojúhelník smutku (r. Ruben Östlund)
War Pony (r. Gina Gammell, Riley Keough)
Žena Čajkovského (r. Kirill Serebrennikov)
Jan Bergl
Legenda: Následující literární útvar považujte za seznam potenciálních zdrojů inspirace i dobré zábavy. Všechny níže vypsané filmy se roku 2022 nabízely legálně ke zhlédnutí na území ČR, zdaleka ne všechny takové tituly však autor seznamu viděl – některé mu unikly (All inclusive, Oběť, Tři tisíce let touhy…), jiné budou premiérovány až po uzávěrce ankety (Avatar: The Way of Water). Seriály stejně jako filmy uváděné výhradně skrze VOD platformy z výběru s jednou výjimkou vypouští, neboť je nestíhá sledovat. Na přesném pořadí titulů v rámci jednotlivých žebříčků netrvá.
Zavedení autoři:
1. Lékořicová pizza (r. Paul Thomas Anderson) – Klasicky unikavý Anderson a opět trochu jinak – tentokrát odstředivý i konkrétní, intimní, řízený perfektně vybranou hudbou a neokoukanými hereckými interakcemi.
2. Pan Landsbergis (r. Sergej Loznica) – Litevská revoluce bezmála den za dnem. Povinný studijní materiál pro každého zájemce o moderní dějiny mimo jiné vyjevuje zrádnost populárních politických narativů.
3. Il Boemo (r. Petr Václav) – Život umělce (18. století) zachycený v detailech, s úctou k jeho dílu, ale také s vědomím, že o samotné umění kolikrát vůbec nejde.
4. Elvis (r. Baz Luhrmann) – Strhující auto-tematický film o osvobozujícím potenciálu kýče a nejlepší superhrdinský příběh roku.
5. Hrdina (r. Asgar Farhádí) – Nic není, jak se zdá, přitom zůstáváme nohama na Zemi. Krutě černohumorný „thriller všedního dne“, v němž každá akce vyvolává nečekanou reakci.
6. Podezřelá (r. Park Chan-wook) – Krystalicky čistá romance maskující se jako mimořádně zašmodrchaná detektivka podaná opulentní paletou výrazových prostředků.
Mladý film:
1. Nebudeš sama (r. Goran Stolevski) – Navýsost poetický horor o zlu jako přirozené součásti světa. Dokonalé zužitkování „malickovské“ optiky.
2. Nene (r. Jordan Peele) – Slastný žánrový film, který zažité konvence přenáší do novodobého socio-politického kontextu bez tolik módní subverze a otravné agitace.
3. Je nalezena tím, koho hledá (r. Petr Michal) – Neobyčejně citlivý a vizuálně oslnivý portrét Anny Kareninové odhaluje principy komunikace prostřednictvím umění.
4. BANGER. (r. Adam Sedlák) – Stylem současný a tématem výjimečně aktuální český film o chorobné touze nebýt zapomenut.
5. Zapomenutá země (r. Hlynur Pálmason) – Dánsko-islandská balada o plytkosti víry i charakteru nepoučitelného pátera Lucase. Pálmasonův styl snese co do osobitosti a koncepčnosti srovnání s tím Parkovým.
6. Nultého června (r. Jake Paltrow) – Titulní (ne)datum je Braudelovou pěnou na hladině oceánu dějin. Individuální lidské příběhy plné nejistoty, pochybností i pochybení, jež má přikrýt, odhaluje Paltrowův snímek.
Pod čarou – filmy s letošní distribuční premiérou, které byly u nás k vidění už loni: Drive My Car (r. Rjúsuke Hamaguči), France (r. Bruno Dumont), Na cestě (r. Panah Panahi)
Zvláštní uznání – filmy k dalším úvahám: Blondýnka (r. Andrew Dominik), Všechno, všude, najednou (r. Dan Kwan, Daniel Scheinert), Zločiny budoucnosti (r. David Cronenberg)
Nejpřeceňovanější filmy roku: Trojúhelník smutku (r. Ruben Östlund), Top Gun: Maverick (r. Joseph Kosinski)
Ondřej Černý
Stejně jako každý rok, ani letos jsem neviděl dostatek filmů na to, abych jednoznačně a s klidným svědomím vybral své osobní favority. Dokonce mám pocit, že tentokrát je pro mě sestavování žebříčku ještě těžší než obvykle, ačkoliv ani v tomto roce nebyla v kinech, na festivalech i na sítích nouze o výrazné, zajímavé a invenční počiny. Následující trojice snímků proto není závaznou stupnicí vítězů, ale abecedně seřazeným výčtem toho, co ve mně letos zanechalo největší dojem.
BANGER. (r. Adam Sedlák)
Režisér Sedlák se po výtečném mrazivém Domestikovi zdárně vyvaroval fenoménu „sophomore slump“ – tedy situace, kdy tvůrce svým druhým pokusem nenaplní očekávání a podejde pod vysoko položenou laťkou svého debutu. BANGER. je divokou a skutečně zábavnou jízdou, která je však pod povrchem překvapivě komplexní obsahem i výstavbou. Je fascinující, nakolik mě oslovil film přetékající drogami a rapem, i když je mi obojí poněkud vzdálené.
Menu (r. Mark Mylod)
Nejsem si jistý, jestli je Menu ostrou satirou, nebo hravou hororově-thrillerovou hříčkou – ani čím se snažilo být. Druhá poloha ve filmu funguje lépe, ta první k němu ale zase sedí více. Ve výsledku jde však o osvěžující krmi, kde jednotlivé ingredience chutnají a vzájemně se na talíři skoro nebijí. Humor a mrazení v zádech jsou příjemně namíchané, herecké obsazení vytříbené a celé je to servírované v lahodném audiovizuálu. Menu je rámcově sice poněkud nečitelné, šéfkuchařův koncept je ale přesto po posledním soustu jasně patrný a uspokojivý.
Smrt na Nilu (r. Kenneth Branagh)
Branaghova druhá poirotovská adaptace postrádá punc velkolepé události, jakou před pěti lety byla Vražda v Orient expresu. Možná za to může méně hvězdný ansámbl, možná méně slavná předloha, Smrt na Nilu přesto není o nic horší. Staromilská detektivka ctící zdrojový materiál i žánr, ale přitom moderně, dravě a pompézně natočená, aniž by jen na chvíli sklouzla k povrchní vizuální atrakci a udusila své velké emoce. Oznámení dalšího Poirotova případu mizerným tržbám navzdory bylo velice překvapivou, ale především maximálně radostnou novinou.
A pár dalších titulů bez pořadí, které na mě v roce 2022 nejvíce zapůsobily (byť jsem v některých případech čekal, že zapůsobí ještě o něco více):
Batman (r. Matt Reeves)
Elvis (r. Baz Luhrmann)
Fabelmanovi (r. Steven Spielberg)
Trojúhelník smutku (r. Ruben Östlund)
Všechno, všude, najednou (r. Daniel Kwan, Daniel Scheinert)
Petr Gajdošík
Blízko (r. Lukas Dhont)
Il Boemo (r. Petr Václav)
Irský zázrak (r. Sebastián Lelio)
Víly z Inisherinu (r. Martin McDonagh)
+
série Scény z manželského života (r. Hagai Levi)
Martin Horyna
Výběr několika pozoruhodných filmů, jejichž světová premiéra se odehrála v roce 2022.
Pacifiction (r. Albert Serra)
Spojené státy americké (r. James Benning)
De humani corporis fabrica (r. Véréna Paravel, Lucien Castaing-Taylor)
KaprKód (r. Lucie Králová)
Zapomenutá země (r. Hlynur Pálmason)
V prach se navrátíš (r. Li Ruijun)
Trojúhelník smutku (r. Ruben Ostlund)
Erupce lásky (r. Sara Dosa)
Andrej Chovanec
±90 (r. Marek Kuboš, 2022)
Hrdina (Qahremán, r. Asghar Farhádí, 2021)
Jedna sekunda (Yi miao zhong, r. Yimou Zhang, 2020)
Neuvěřitelné, ale pravdivé (Incroyable mais vrai, r. Quentin Dupieux, 2022)
Podezřelá (Heeojil gyeolsim, r. Park Chan-wook, 2022)
Prostředník (Beurokeo, r. Hirokazu Kore’eda, 2022)
Řeka (River, r. Jennifer Peedom, Joseph Nizeti, 2021)
Soseolgaui Yeonghwa (r. Hong Sang-soo, 2022)
The Tragedy of Macbeth (r. Joel Coen, 2021)
V prach se navrátíš (Yin ru chen yan, r. Li Ruijun, 2022)
(Několik očekávaných letošních filmů mě teprve ještě jen čeká.)
Štěpánka Ištvánková
Eami (r. Paz Encina)
Mystická modlitba za přírodu (les i svět), svázaná nejen se životem domorodých obyvatel Paraguaye. Vítěz rotterdamského filmového festivalu.
É Noite na América (r. Ana Vaz)
Brazilský počin natáčený na filmový materiál, ve kterém se prolíná rušný život městských ulic s odchytem zvířat zběhlých z divočiny. Právě ta jsou hlavními hrdiny celého snímku, který otevírá důležité téma mizejícího deštného pralesa a rozrůstající civilizace, která žene svět do podmínek, které ze zvířat dělají uprchlíky.
Erupce lásky (r. Sara Dosa)
Mistrovství střihu vycházející ze záběrů, za které by se nestyděl ani Wes Anderson. Inscenovaně dokumentární. Líbivé, stejně jako působivé.
Last Stop Before Chocolate Mountain (r. Susanna della Sala)
Svoboda samozvaného „státu” zkoušená nově příchozími. Feel good movie roku.
Moonage Daydream (r. Brett Morgen)
Další ze střihových skvostů opírající se o archivní záběry, které dokázaly zase na moment oživit na plátně hvězdu i s jejím zářným poselstvím.
Musíte se přijet podívat (r. Jonás Trueba)
Minimalistická pocta přátelství uvnitř jedné tvůrčí skupiny madridských filmařů.
Piaffe (r. Ann Oren)
Fetiš jako pohádka o zvuku a koňských žíních.
Válečný Pony (r. Gina Gammell, Riley Keough)
Brilantní herecké výkony. Ostrá kritika americké historie propisující se do současnosti. Vítězství bezprostřednosti. Syžet, který divákovi nedovolí se nadechnout.
Zkrocená zahrada (r. Salomé Jashi)
Když v Gruzii na dveře zaklepou výkupčí stromů… Minimalistické vyprávění o vykořenění jednoho překrásného stromu, ve kterém absurdnost lidské hamižnosti nezná mezí.
Zpráva o záchraně mrtvého (r. Václav Kadrnka)
Rozhodně nejlepší a nejosobitější český film tohoto roku. Václav Kadrnka opět dostál nejvyšší možné úrovně svého uměleckého solitérství.
Lukáš Jirsa
Zapomenutá země (r. Hlynur Pálmason)
Kdo tomu brání (r. Jonás Trueba)
France (Bruno Dumont)
Tales of Purple House (r. Abbas Fahdel)
EO (r. Jerzy Skolimowski)
Návštěvníci (r. Veronika Lišková)
Zpráva o záchraně mrtvého (r. Václav Kadrnka)
Je nalezena tím, kdo hledá (r. Petr Michal)
Blondýnka (r. Andrew Dominik)
A také retrospektiva Douglase Sirka na festivalu v Locarnu. Každodenní setkání s čistým filmem.
Miloš Kameník
Zahraničních filmů jsem neviděl takové množství, abych mohl svůj výběr považovat za reprezentativní, proto se omezí na tuzemskou tvorbu.
České filmy v distribuci:
Arvéd (r. Vojtěch Mašek)
Zkouška umění (r. Tomáš Bojar, Adéla Komrzý)
KaprKód (r. Lucie Králová)
Zpráva o záchraně mrtvého (r. Václav Kadrnka)
Sami doma (r. Jan Foukal)
Good Old Czechs (r. Tomáš Bojar)
Il Boemo (r. Petr Václav)
Kdyby radši hořelo (r. Adam Koloman Rybanský)
Síla (r. Martin Mareček)
Poslední závod (r. Tomáš Hodan)
Mimo distribuci:
á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN (r. Jan Bušta) – film do kinodistribuce vstoupí v lednu 2023
Za jak dlouho začnou pejska pálit pacičky když vystoupí na dálnici (r. Anna Petruželová)
Chceme umírat (r. Martin Ježek)
Serpentis (r. Sarah Lomenová)
Asterión (r. Francesco Montagner)
Knihy o filmu:
Jak se dělá dokument (Andrea Slováková, Peter Kerekes ads.)
Rozumět televizi (Lucie Králová)
Milan Klepikov
a) nejlepší český film za dlouhou dobu je Arvéd.
b) kinematografie na mozartovský způsob naštěstí s Rohmerem a Renoirem neskončila, viz 1. + 3.
c) 20. listopadu zemřel Jean-Marie Straub, což mne přimělo projednou porušit zásadu nesledovat filmy online. Na stránkách Centre Pompidou jsem našel snímek Jak jste na tom, Jeane-Marie Straube? Trvá deset minut a je to jeden z dvaceti filmů, které Straub natočil spolu se svou druhou životní a uměleckou partnerkou Barbarou Ulrichovou. Oba ve filmu také vystupují, hlavní postavou je ale někdo jiný. Film bych určitě zařadil mezi své favority roku 2016, kdybych ho už tehdy znal, spřízněné duše snadno pochopí… https://www.youtube.com/watch?v=8VegEuqYDyI
nejlepší filmy 2022:
1. Trio kegelstattské pro klavír, klarinet a housle Es dur (O trio em mi bemol, r. Rita Azevedo Gomesová)
2. Díra (Il buco, r. Michelangelo Frammartino)
3. Deník chvilkové známosti (Chronique d´une liaison passagѐre, r. Emmanuel Mouret)
4. S urputnou láskou (Avec amour et acharnement, r. Claire Denisová)
5. Rimini (r. Ulrich Seidl)
6. Pán mravenců (Signore delle formiche, r. Gianni Amelio)
7. Neuvěřitelné, ale pravdivé (Incroyable mais vrai, r. Quentin Dupieux)
8. Arvéd (r. Vojtěch Mašek)
9. Zločiny budoucnosti (Crimes of the Future, r. David Cronenberg)
10. Náš očistec (r. Martin Ježek)
Kryštof Kočtář
Řazeno abecedně
De Humani Corporis Fabrica (r. Véréna Paravel, Lucien Castaing-Taylor)
„A nevycházejí z něj už zvuky ani významy, už žádná slova, ale TĚLA. Tluč a mlať […].“ (Antonin Artaud, Cestou k Ciguri. Praha: Dybbuk, 2021, s. 19). Lidské bytí nikoli jako emanace bezrozměrné duše, ale dočasný stav ohraničený rozměry těla a času. Tluč a mlať. Sterilní, aseptické, páchne po dezinfekci. Tluč a mlať. Nikoli sóma séma, nýbrž tělo jako hrob sebe sama. Tluč a mlať. Choré, nemocné, matérie se zmítá. Tluč a mlať. Diváctví v ústrety ne toliko lži fikce, ale palčivě skutečných obrazů. Tluč a mlať. Somatické, korporální, tkáň se trhá. Tluč a mlať. Fikce ukolébává, pravda probouzí. Tluč a mlať. Dezorientace, anestezie, v delirantním oparu. Tluč a mlať. Nahlédnutí pod pokličku těla – záběr na zanoření skalpelu do oka druhého otevírá mé oči. Tluč a mlať. Tluč-a-mlať.
Filme Particular (r. Janaína Nagata)
Eklektický filmový debut pohybující se kdesi na pomezí rodinného filmu, found footage a audiovizuální eseje, jehož struktura je striktně rozčleněna dvěma protichůdným epistemickým přístupům. Kotouč nalezených 16 mm záběrů z šedesátých let se nestává materiálem předurčeným k obdukci, autorka jej bez jakéhokoli vlastního zásahu nechává v plném znění afektivně působit na diváka, čemuž následuje investigativní snaha vnést do původu „adoptovaných“ obrazů trochu světla. Nacházíme se mezi afektem a ratiem, krásnými minulostními záběry a odměřeným desktopovým bádáním – mezi filmem jako časovou kapslí, která může zpřítomnit minulost obohacenou o vizuální kvality zapříčiněné „únavou materiálu“ média samotného, a filmem jako nástrojem k výzkumu sebe sama. Zrak stimulující i myšlenkoplodné.
Chceme umírat (r. Martin Ježek)
Performativní found footage de(kon)strukce snímku Chceme žít (1949) v podání filmaře Martina Ježka a hudebníka Jaroslava Tarnovského, kterou bylo letos možné vidět jen při dvou příležitostech. Paraziticky odňaté obrazy i zvuky nalezeného materiálu ztrácí své původní kontury, rozpadají se, tříští, rozmlžují – zkrátka transformují ze známého a konkrétního v tísnivě cizorodé a neurčité. Chceme umírat není ani tak zcizující hříčka jako spíše derealizační atak na smysly, který obrací tezi Tomáše Jirsy, že „[…] beztvarost není opakem tvaru, nýbrž jeho latencí.“ (Tomáš Jirsa, Tváří v tvář beztvarosti. Brno: Host 2016, s. 15), neb ukazuje, že amorfnost je předpřítomná i ve tvaru samotném, kterému neustále hrozí, že se v ni zhroutí. K materiálu z Chceme žít tedy tvůrci nepřistupují jako k významuplné struktuře, do níž autor zašil specifické významy, k nimž je třeba se analyticky propárat – párající destrukce probíhá na ryze vizuální a auditivní úrovni zcela svévolně, jakékoli interpretace jdou stranou. Je to však destrukce tvořivá, plodící z řádu přitažlivý chaos.
Kunstkamera (r. Jan Švankmajer)
Světy fikčních filmů Jana Švankmajera jsou roztodivnými oblastmi per se, ovšem tento surrealista patrně zapříčiňuje vpád roztodivna i do naší žité reality jako takové. Ve své kunstkameře totiž koncentruje a schraňuje všeliké obskurní objekty, mj. náboženské fetiše či sošky z uhynulých zvířat, a vytváří tak specifický mikrokosmos, ostrůvek odlišnosti v jej objímajícím fádním oceánu. Švankmajerův dokumentární film Kunstkamera je pak nahlédnutím do této oázy roztodivna – dveře jsou nám doširoka otevřeny, koná se impozantní filmová prohlídka. Láskyplnost vůči všemu zvláštnímu prosakuje z každého záběru a vyjma estetického zážitku, který Kunstkamera skýtá milovníkům odlišného, se před námi také rozprostírá vize privátního universa, jehož komponenty jsou plně determinovány tvořivou a hravou imaginací. Univerza, do nějž je radost nahlédnout.
Men (r. Alex Garland)
Odlehlé vesnice pošmourné Anglie posloužily jako kulisy pro folk horory již vícekrát, ale jen málokterý takovýto titul se může pyšnit natolik hutnou atmosférou, jakou disponuje děsivý filmový labyrint Men. Smrákavé nebe, kamenné domky prorostlé mechem a deštěm sycené, výrazně zelené lesy jsou natáčeny s velkým citem pro zachycení jakostí charakteru krajiny, načež zlo o sobě v jejich obklopení dává vědět takřka neustále. Neobjevuje se náhle v laciných abrupcích, při svém vyjevení se naopak vystavuje na odiv stejně jako krajina vůkol a znepokojuje tak svou konkrétností, reálností. Vyvolává tím strach metafyzický, ten, který sžíravě narušuje naši představu o skutečnosti a nabourává tak základní ontologické jistoty. Hlavní hrdinka se mu tváří v tvář vždy ocitá v jakési nevěřícnosti: to, co spatřuje a zažívá, přeci nemůže být pravda – a je? Finální přebujelá metamorfóza je pak svým tónem sice odlišným, ale pro tento kontrast tím více impaktním, rozrušujícím výjevem.
Podzim (r. Vadim Kostrov)
Snaha o reanimaci krásy přítomných okamžiků a nenápadnou přitažlivostí obtěžkané všednosti někdejších dnů režisérova dětství ústí v nesmírně citlivý a minimalistický (auto)portrét sebe i světa, do nějž je autor vržen. Jde však o svět plně determinovaný jeho subjektivnímu hledisku, svět cele odvislý od jedince. Film se tedy sestává z notně intimních výjevů, kamera nás provádí místy, kde režisér prožil své dětství a replikuje nuance jeho nazírání na skutečnost. Kontemplativní bloumání podzimní krajinou je zcela prosté slov, promlouvají obrazy a zvuky samotné. Komunikace stran jazyka se však stává zcela transparentní, nostalgie zde funguje jako implementovatelná veličina a tyto okolnosti nám dávají vzpomenou slov Jonase Mekase, že „[…] neexistuje filmový obraz, který by se netýkal někoho dalšího…“. (Jonas Mekas. As I Was Moving Ahead Occasionally I Saw Brief Glimpses of Beauty, 2000.)
Rimini + Sparta (r. Ulrich Seidl)
Těžko z tohoto veristického diptychu vybrat jen jeden titul, pročež jsem se rozhodl věnovat oběma bratrům, Richiemu z Rimini a Ewaldovi ze Sparty, společný prostor. Ostatně stejně tak pro mě bratrsky bok po boku obývají pomyslný vrchol letošního MFDF Ji.hlava. Realistický punc obou snímků vytváří společně s bizarními příběhy dojem, jako bychom nahlíželi na rub reality, zanořovali se z povrchového balastu a masky normality do hlubokých vod sic zvláštních, ale bez příkras autentických. Zdánlivá normalita je zde herectvím, k přirozené „zvláštnosti“ dochází až za oponou. Pozornosti se tedy dostává podivným zákoutím obývaným neméně podivnými osobami, hledáček kamery zaznamenává přesně ty výjevy a aspekty lidského bytí, které by mu nejraději zůstaly skryty. Seidl člověku uštěpačně připomíná, že onen rub reality, její odvrácená strana, po vzoru ponořené části ledovce mnohonásobně převyšuje její líc.
Strýček (r. David Kapac, Andrija Mardešić)
Se sadistickou rozkoší protahované, uši drásající skřípání kusů rozbitého talíře o zem v prvních minutách díla vskutku předznamenává drásavý filmový zážitek par excellence. Divák je vržen do proudu vyprávění takříkajíc bez rukávků. S mnoha otázkami na jazyku se ocitá lapen v repeticích vánočních rodinných rituálů centralizovaných kolem titulní postavy bizarního „strýčka“. Pachuť čehosi patologického je všudypřítomná, šílenství ovšem vystrkuje růžky jen zřídkakdy. Děs a hnus se zde navíc neobjevují v nějaké prvoplánové jednorozměrnosti, neb často je v jejich hávu ve skutečnosti maskována grotesknost, féeričnost. Tato vynikající filmová zvrácenost se tak výrazně přibližuje známému diktu filozofa Ladislava Klímy, dle nějž „[…] směšnost a hrůznost jsou sestry […].“ (Ladislav Klíma, Slavná Nemesis. Praha: Městská knihovna v Praze 2017, s. 80).
Za jak dlouho začnou pejska pálit tlapičky když vystoupí na dálnici (r. Anna Petruželová)
Dokumentární asambláž fascinující svou strukturou. Jakkoli se v popředí nachází proponované hlavní téma, je kolem něj spíše krouženo v nepravidelných a nahodilých trajektoriích, než aby se lineárně rozvíjelo. Spoje mezi jednotlivými kapitolami jsou v chaotické hravosti vytvářeny asociačně či zdánlivě náhodně. Křivočarý pohyb díla jen podtrhává absurditou sršící interakce a promluvy snímaných lidí, načež rozrůzněnost předkládaných situací se nakonec slévá v mozaiku s motivem balancujícím na hranici tvaru a patvaru. Kontrolovaná a s citem pěstovaná divergence, jejíž potutelná iracionalita umně zrcadlí iracionalitu předkamerovou.
BONUS:
Evangelium podle pláňat (2022)
Nenápadný „art brut“ (nemíněno s despektem), pro nějž se člověk musí vypravit až kamsi na periferii, a sice do oblasti amatérského filmu. Tam lze mnohdy natrefit na díla výrazně nápaditá, pročež se zde po nich vyplatí pátrat, neb stručně a upřímně řečeno, kupříkladu Evangelium podle pláňat nepřipomíná nic, co jsem doposud viděl. Při sledování se můj mozek na předkládané výjevy marně snažil aplikovat již zažitá a integrovaná narativní schémata, při kteréžto činnosti zcela selhával a nevěděl, jak si s nimi počnout. Nedokázal k nim proniknout na žádné úrovni, natožpak té významové. Bezprecedentní film z jiné planety. Svěží dotyk čehosi zcela odlišného, nového. „O čem se nedá mluvit, k tomu se musí mlčet.“ (Ludwig Wittgenstein, Tractatus logico-philosophicus. Praha: OIKOYMENH 2017, s. 83).
Marek Koutesh
Íá (r. Jerzy Skolimowski)
Výmluvnou zprávu o kráse a tíži pozemského pachtění podal již Skolimowského předchozí film 11 minut. Íá je ještě triumfálnější, a to přes mrtvolné scény s Isabelle Huppert, jediné vadě tohoto obdivuhodně nelidského díla.
Lékořicová pizza (r. Paul Thomas Anderson)
Šestý mistrovský kus Paula Thomase Andersona v řadě. Ačkoli jsou tvořeny s citelnou péčí o harmonii všech složek, nepřichází o živočišnost.
Fabelmanovi (r. Steven Spielberg)
Málo šifrované Spielbergovo vzpomínání je překvapivě nesentimentální a hořké. Vize kinematografie, kterou nabízí, je navíc mile blízká outsiderům, kteří proti hollywoodskému režisérovi desítky let brojí.
Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství (r. Sam Raimi)
Konečně přiznaně mrtvolný a morbidní marvelovský film, o kterém Nick Pinkerton určitě nechce slyšet. Výjimečnost Raimiho snímku je nezpochybnitelná – nepřeberné množství stylistických prostředků a jejich kombinací nemá ekvivalent v žádném jiném díle z komiksového universa.
BANGER. (r. Adam Sedlák)
Hyperaktivní a intenzivní dílo „mladé kinematografie“, jež letos v české tvorbě nemělo konkurenta.
Událost (r. Audrey Diwan)
Vítězové filmových festivalů, kteří jsou následně prohlášeni za společensky důležité, si vždy zaslouží obezřetnost. Diwanové Událost je ale skvělá právě proto, jak dokáže být přístupná i nepoddajná.
Good Old Czechs (r. Tomáš Bojar)
Díky neortodoxnímu přístupu k archivním materiálům a možnostem jejich rekontextualizace je Bojarův projekt nejen záslužný, ale hlavně umělecky vyzývavý.
Elvis (r. Baz Luhrmann)
Eklektismus, který nikdy neztrácí kontakt s vytyčenými tématy. Je možné ho vstřebat, ale mám pocit, že i po opakovaném zhlédnutí toho hodně uniká.
Unrueh (r. Cyril Schäublin)
Schäublinovo dílo jemně zkoumá společenské a politické konotace švýcarské „továrny na čas“, a to ve zvláště asynchronní době. Nemožný úkol s filmařsky obdivuhodnými řešeními.
The Tragedy of Macbeth (r. Joel Coen)
Uzmutí strukturálního filmu pro sšelmilý narativ. Pro někoho nesnesitelné, pro někoho radost pohledět a poslouchat.
Volejte Saulovi – 6. sezóna (s. Vince Gilligan)
Vrcholná sezóna seriálu, v kterém má smysl každý pohyb a každá sekunda.
Natalia Kozáková
Hrané a dokumenty:
Kapitán Volkonogov uprchl (r. Alexej Čupov, Nataša Merkulova)
Moonage Daydream (r. Brett Morgen)
Trojúhelník smutku (r. Ruben Östlund)
Drive My Car (r. Rjúsuke Hamaguči)
Zkouška umění (r. Adéla Komrzý, Tomáš Bojar)
Osm hor (r. Felix van Groeningen, Charlotte Vandermeersch)
Všechno, všude, najednou (r. Dan Kwan, Daniel Scheinert)
All Inclusive (r. Charlotte Wells)
Nezanechat stopy (r. Jan P. Matuszyński)
Ali a Ava (r. Clio Barnard)
Animované:
Boxer a baletka (Boxballet, r. Anton Ďjakov)
Sbohem, Jerome! (Au revoir, Jérôme!, r. Chloé Farr, Gabrielle Selnet, Adam Sillard)
Pták na poloostrově (Bird in the Peninsula, r. Acuši Wada)
Tělesná úzkost (Anxious Body, r. Yoriko Mizushiri)
Stěrač předního skla (The Windshield Wiper, r. Alberto Mielgo)
Seriály:
Tuca and Bertie, 3. sezóna (Adult Swim)
Bílý lotos, 2. sezóna (HBO)
Sandman (Netflix)
Euforie, 2. sezóna (HBO)
Dan Krátký:
Letos jsem viděl poměrně dost zajímavých filmů, ať už nových nebo starších. Nemyslím si, že jde nutně o nejlepší filmy roku, ale rozhodně mi přijdou buď inspirativní, nebo prostě hravé. Takže rád využiji příležitosti všechny doporučit.
Asi nejsilnější zážitky roku:
Díra (Il buco, r. Michelangelo Frammartino, Itálie, 2021)
The Matrix Resurrections (r. Lana Wachowski, USA, 2021)
Nejzajímavější díla z domácí tvorby:
A pak přišla láska… (r. Šimon Holý, Česko, 2022)
Arvéd (r. Vojtěch Mašek, Česko, 2022)
BANGER. (r. Adam Sedlák, Česko, 2022)
Podezření (r. Michal Blaško, Česko, 2022)
Slovo (r. Beata Parkanová, Česko, 2022)
Zkouška umění (r. Adéla Komrzý, Tomáš Bojar, Česko, 2022)
Ze streamu:
Jackass Forever (r. Jeff Tremaine, USA, 2022)
Moon Knight (r. Jeremy Slater, USA, 2022)
Predátor: Kořist (Prey, r. Dan Trachtenberg, USA, 2022)
Rychlá rota (Chip ’n Dale: Rescue Rangers, r. Akiva Schaffer, USA, 2022)
Ze světa:
Drive My Car (r. Ryusuke Hamaguchi, Japonsko, 2021)
Kouření způsobuje kašel (Fumer fait tousser, r. Quentin Dupieux, Francie, 2022)
Mému devatenáctiletému já (Kap sap gau seui dik ngo, r. Mabel Cheung, Hongkong, 2022)
Noc (Liang ye bu neng lung, r. Tsai Ming-liang, Tchaj-wan, 2021)
Okresní nemocnice (Edna provintsialna bolnitsa, r. Ilian Metev, Ivan Chertov, Bulharsko, Německo, 2022)
Seire (r. Park Kang, Jižní Korea, 2021)
Spencer (r. Pablo Larraín, VB, Německo, Chile, USA, 2021)
Všechno nejlepší, Chiaro! (A Chiara, r. Jonas Carpignano, Itálie, 2021)
Zákon mlčenlivosti (Una Femmina: The Code of Silence, r. Francesco Costabile, Itálie, 2022)
Z Hollywoodu:
Batman (r. Matt Reeves, USA, 2022)
Black Panther: Wakanda Forever (r. Ryan Coogler, USA, 2022)
Fantastická zvířata: Brumbálova tajemství (r. David Yates, USA, 2022)
Ježek Sonic 2 (Sonic the Hedgehog 2, r. Jeff Fowler, 2022)
Moonfall (r. Roland Emmerich, USA, 2022)
Proměna (Turning Red, r. Domee Shi, USA, 2021)
The Unbearable Weight of Massive Talent (r. Tom Gormican, USA, 2022)
Top Gun: Maverick (r. Joseph Kosinski, USA, 2022)
Vřískot (Scream, r. Matt Bettinelli-Olpin, Tyler Gillett, USA, 2022)
Za významné považuji osobní znovu-objevení hongkongské autorky Mabel Cheung a jejích brilantních filmů Beijing Rocks (2001), City of Glass (1998), Eight Taels of Gold (1989), The Illegal Immigrant (1985) a An Autumn’s Tale (1987). Také jsem konečně na velkém plátně vidět nonsensovou koláž Funky Forest: The First Contact (Naisu no Mori, r. Katsuhito Ishii, Hajime Ishimine, Shunichiro Miki, Japonsko, 2005). Zážitek roku!
Jan Křipač
1. Skazka (r. Alexandr Sokurov)
2. Arvéd (r. Vojtěch Mašek)
3. Petite Solange (r. Axelle Ropertová)
4. Triforium (r. Jayne Parkerová)
5. Lékořicová pizza (r. Paul Thomas Anderson)
6. How to Save a Dead Friend (r. Marusya Syroechkovskaya)
7. Neuvěřitelné, ale pravdivé (r. Quentin Dupieux)
8. Geographies of Solitude (r. Jacquelyn Millsová)
9. Berloga (r. Nikita Lavreckij)
10. The Unstable Object II (r. Daniel Eisenberg)
+ podmanivé debuty Petra Michala (Je nalezena tím, koho hledá) a Davida Havase (Příliš pozdě zemřít mladý)
Michal Kříž
In Front of Your Face (r. Hong Sang-soo)
Podezřelá (r. Park Chan-wook)
Atlantida (r. Yuri Ancarani)
Přehrada (Le Barrage, r. Alli Cherri)
Zapomenutá země + The Nest (r. H. Pálmason)
Harka (r. Lotfy Nathan)
Modrý kaftan (Le Bleu du Caftan, r. Maryam Touzani)
V prach se navrátíš (Return to Dust, r. Li Ruijun)
Il Buco (r. M. Frammartino)
+ zvláštní zmínka o:
Blízko (r. Lukas Dhont) za herecký výkon Edena Dambrineho a způsob zobrazení jeho „dětského“ světa Osm hor (Felix van Groeningen, Charlotte Vandermeersch) za vizuální spojení relativně tradičního příběhu s obrazy italských Alp.
Klondike (r. Marina Horbač)
Noc & O měsíci a stromu (r. Tsai Ming-liang)
ČR/SK:
KaprKód (r. L. Králová)
Neviditelné krajiny (r. I. Bystřičan)
Arvéd (r. Vojtěch Mašek)
á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN (r. Jan Bušta)
Martin Kudláč
1. Trenque Lauquen (r. Laura Citarella)
2. Pacifiction (r. Albert Serra)
3. Unrueh (r. Cyril Schäublin)
4. Dry Ground Burning (r. Joana Pimenta, Adirley Queirós)
5. The City and the City (r. Christos Passalis, Syllas Tzoumerkas)
6. Il Boemo (r. Petr Václav)
7. Flux Gourmet (r. Peter Strickland)
8. Fumer fait tousser (r. Quentin Dupieux)
9. Fogo-Fátuo (r. João Pedro Rodrigues)
10. Arvéd (r. Vojtěch Mašek)
Viera Langerová:
1. Trojúhelník smutku (r. Ruben Östlund)
2. V prach se obrátíš (r. Li Ruijun)
3. Víly z Inisherimu (r. Martin McDonagh)
4. Kousek nebe (r. Michael Koch)
5. Svatý pavouk (r. Ali Abbasi)
6. Snow and the Bear (r. Selcen Ergun)
7. Chlapec z nebe (r. Tariq Saleh)
8. Ademoka´s Education (r. Adilchan Jeržanov)
9. World War III (r. Hooman Seyadi)
10. Zapomenutá země (r. Hlynur Pálmason)
Zdena Mejzlíková:
Letos žádnou ze zhlédnutých novinek či nyní dostupných opusů dřívějšího data nezapíšu do osobního zlatého fondu kinematografie, ale těchto deset snímků, uvedených v náhodném pořadí, mě tak či onak oslovilo, zejména emocionálně, a (možná proto) ze značné části hlasem galského kohouta.
Znovu Paříž (r. Alice Winocour). Pečlivá studie traumatu z teroristického útoku. Neromantická tvář romantického města.
Krvavé pomeranče (r. Jean-Christophe Meurisse). Satiricko-cynická sonda do různých segmentů současné francouzské společnosti.
Navždy mladí (r. Valeria Bruni-Tedeschi). I přes specifika 80. let a herecké školy Patrice Chéreaua má sílu zaujmout každého, kdo propadl kouzlu divadla.
Drahý Thomasi (r. Andreas Kleinert). Emotivní výpověď o německém spisovateli Thomasi Braschovi ve stylu francouzské nové vlny, resp. snímků Philippa Garrela.
Trojúhelník smutku (r. Ruben Östlund). Lepší než předchozí Čtverec. Tragikomické sociodrama skupiny pseudocelebrit a zbohatlíků.
Blízko (r. Lukas Dhont). Citlivé zobrazení křehké psychiky a vztahu dvou dospívajících hrdinů, byť poněkud vytrženě z rodinného kontextu.
Holčičí film (r. Alli Haapasalo). Kdo by byl řekl, že problémy adolescentních lesbiček mohou tak trefně vyjadřovat obecnou tematiku partnerských vztahů.
Julie, co by bylo kdyby… (r. Olivier Treiner). Promyšleně konstruované zápletky paralelních životů, ponořené do ryzího francouzského sentimentu, který nadaný debutant v závěru trochu přepískl.
Ach, ty holky (r. François Armanet). Opět Francie, ale dokumentární. Hudební podoba feminismu: rockové muzikantky od šedesátých let do současnosti.
Moonage Daydream (r. Brett Morgen). Žádný sucharský životopis umělce, nýbrž psychedelická jízda v duchu Davida Bowieho.
Matěj Nytra
Díky za příležitost. Ale: toto bude spíš osobně-politická rekapitulace, tentokrát (nebo, de facto, jako vždy). Zlý rok. Bude to lepší, smysluplnější ještě? Kudy odtud? Existují řešení? Z temnoty se nedá léčit filmy, to nestačí…
A filmy za mnou letos téměř nepřišly. Nebo já nešel za nimi.
(Pas des festivals, ohne Viennale, bez soustředěnosti, s důležitějším bytím a činnostmi na práci a na službu.)
Jaro to nešlo.
A celé léto jsem si pořád dokola pouštěl Rohmerův Letní příběh, po scénách, skoro po větách, po gestech a po otočeních hlavou, po odbíhání, po vlnách. Vím proč.
Na LFŠ jsem z nových viděl v krutosti třeba Klondike (Клондайк, Maryna Horbač) a portugalský prvoválečný Mosquito (João Nuno Pinto). No, zvládal jsem vidět cele zejména českou sezonu (nakonec vybírám asi A pak přišla láska…, ale opět, nejlépe, je potřeba držet se zas jedině esejistických a takto ryze osobních cest: ono z toho vždy vyjde mnoho dobrého a tentokrát je tu i politično pro naši generaci, tedy, ano, i pro naši komunitu… Za jak dlouho začnou pejska pálit tlapičky když vystoupí na dálnici, Anna Petruželová; ale jiné věci jsou zatím i rozpracované, teprv budou…).
To, že …………… je největší film roku, tedy v dnešní AV polyformě samozřejmě existující skrze komplex online vrstev pluralitně, nepřetržitě, i jakkoli dále kurátorovaně, o tom není dobré psát, protože to není dobře, není to dobře celé. A právě proto pak nic produktového nemůže …………. přebít.
No, ale 17. září jsem ráno vyrazil z Vídně vlakem do Švýcarska… jezera, ostny hor, zeleň… Rolle… Stmívalo se už, prošel jsem nejprve k vodě, k lodím, na jednom ze zákoutí v kotvišti Lac Léman, de Genève, Genfersee, Lago di Ginevra jsem se v noci ponořil, jasno bylo, hvězdy byly planetami, sice z povzdálí taky ruch: různí odsud, i třeba z Lausanne, hráli dlouho na zdánlivé pozdně letní štěstí, a i proč ne? …ale zář z té směsi měsíce, protějších sousvětel, i rýsujících se vrcholů a ty lampy z kosmu nade mnou byly povzbudivější a na betonovém mole přímo v chladu mě to od země táhlo do snů o teple, popojíždění v kruzích kdesi dokola, ohřev šel zevnitř, ze vzpomínek i přání, nebo touto směsí, až se za rozednění dalo jít ještě zanechat bílou svíčku (bez plamene) v geometrické soše s výhledem, obzorem, takto to šlo, zase se rozpohybovávalo, a pak chvíli dál, a pak chvíli zpět.
(Ve výloze knih měli: Evangiles selon Luc et Jean.)
Různé situace. Filmy naživo(t).
A pak ještě, lehký, také rozespalý, 7:15 – Kos (Judith Auffray), nadvakrát. Myslím, že mohlo být vidět, co bylo vidět, ale zase ………. A nejen to, protože sotva zvládáme vůbec pomáhat udržet tento rozvrácený environment ještě v nějaké šanci… pro všechny, pro všechno, pro něco.
Слава Україні і всім спасіння.
Tomáš Pilát
Naděje až do konce (r. Veronika Stehlíková)
Dokument plný naděje i v beznadějných chvílích. Film, ze kterého sálá síla jeho hrdinů, žen a chlapů s ALS, kteří se snaží strávit čas, který je jim ještě na světě určen, smysluplně, aspoň trošku radostně a užitečně. Klobouk dolů před režisérkou Veronikou Stehlíkovou za citlivý přístup k tématu i svým filmovým hrdinům, i za odlehčení a humor, které snímkem probleskují jako živá voda.
Ti, kteří tančí ve tmě (r. Jana Ševčíková)
Zase: klobouk dolů, tentokrát před režisérkou Janou Ševčíkovou. Pohled do života několika nevidomých nebo téměř nevidomých, u kterých byste to možná ani nepoznali. Film natočený s lehkostí, který diváky nutně posiluje.
Klondike (r. Maryna Horbač)
Ve filmu Klondike moc naděje nenajdeme. Je to snímek o okupované zemi, o Ukrajincích, o tom, jak se postupně všechno, včetně vztahů mezi blízkými, bortí. A do téhle situace se narodí dítě, které ve chvíli, kdy přichází na svět, ztrácí otce. Nepřekvapí, že za snímkem stojí režisérka. Konkrétně Maryna Horbač.
Velká premiéra (r. Miroslav Krobot)
Pro filmy Miroslava Krobota mám slabost. Líbí se mi jeho (a Lubomíra Smékala) scenáristické postupy, nečekané zvraty v ději i absurdnost, která vlastně není absurdní. Ve Velké premiéře se k tomuhle všemu přiřazují skvělé herecké výkony Ivy Janžurové a Pavla Šimčíka.
A pak přišla láska… (r. Šimon Holý)
Slabost mám i pro snímky Šimona Holého. Jsou ze života a režisér umí skvěle pracovat s herci. A podobně jako u Miroslava Krobota si v nich užijeme i jistou, přesně odměřenou dávku nádherné absurdity.
Deník chvilkové známosti (r. Emmanuel Mouret)
Francouzský snímek režiséra Emmanuela Moureta je o tom, co všichni známe: něco jiného je myslet si, něco jiného říkat a něco jiného pak dělat. Občas přijdou záležitosti, kterým jsme se chtěli vyhnout, ale nakonec za ně jsme rádi. V Deníku chvilkové známosti je pak tohle všechno okořeněno prvotřídními hereckými výkony Sandrine Kiberlainové a Vincenta Macaigneho.
Tmání (r. Ondřej Moravec)
Obdiv. Za možnost nahlédnout do duše a duševních pochodů Ondřeje Moravce, i za skvělé filmařské zpracování. Tmání je film, kterému 3D (a navíc interaktivní) forma více než sluší.
KaprKód (r. Lucie Králová)
Film, který tu ve svém ranku asi ještě nebyl. Dokumentární opera režisérky Lucie Králové si hraje s obrazem i zvukem, kombinuje hudbu Jana Kapra s hudbou, kterou přímo pro dokument složila Petra Šuško, a beze zbytku využívá archivů, ke kterým se filmaři dostali. To vše balí do decentního humoru. Je to zážitek vstřebávaný všemi smysly diváka.
Zkouška umění (r. Adéla Komrzý a Tomáš Bojar)
Strhující portrét přijímacího řízení na vysokou školu výtvarného zaměření. Jak pedagogy, tak i uchazeče o studium zachycuje v nedbalkách, a přitom je nezesměšňuje. V tomhle filmu je možná víc psychologie, než režiséři Adéla Komrzý a Tomáš Bojar zamýšleli. Decentní humor zvyšuje diváckou atraktivitu díla, a když už je třeba něčeho moc, dostanou se ke slovu paní vrátné. Že by právě na nich celá škola stála?
Oběť (r. Michal Blaško)
Další důkaz mistrovství režiséra Michala Blaška. Komorní a scenáristicky skvěle sevřený příběh z českého maloměsta, který válkou na Ukrajině získává na aktuálnosti. Ale i bez toho jde o podívanou, kterou i díky hereckým výkonům sledujeme s otevřenou pusou.
A jeden (nepominutelný) film navíc:
Buko (r. Alice Nellis)
Buko je film, který v současné době více než potřebujeme. Je to silný, lidský a hřejivý příběh, který navíc zdobí vynikající herecké výkony. Alice Nellis skrze něj zafungovala jako skvělá sociální psychoterapeutka nás všech.
Vít Poláček
Nejlepší filmy 2022:
Pacifiction (r. Albert Serra, Francie/Španělsko/Německo/Portugalsko)
Falcon Lake (r. Charlotte Le Bon, Kanada)
V prach se navrátíš (r. Li Ruijun, Čína)
Korzet (r. Marie Kreuzer, Rakousko/Lucembursko/Německo/Francie)
Resty s copyrightem 2021:
Událost (r. Audrey Diwan, Francie)
Rien à foutre (r. Julie Lecoustre, Emannuel Marre, Francie/Belgie)
Platón z Belfastu (r. Gellan McGrath, Neasa Ní Chianáin, Velká Británie/Irsko/Francie/Belgie)
Nezanechat stopy (r. Jan P. Matuszczyński, Polsko/Česká republika)
Co jsem nestihl a co mě láká:
Under the fig trees (r. Enger Sehiri, Tunisko/Švýcarsko/Francie/Katar)
La Montagne (r. Thomas Salvador, Francie)
Zhena Chaikovskogo (r. Kirill Serebrenikov)
Close (r. Lukas Dhont, Belgie/Nizozemsko/Francie)
Scarlet (r. Pietro Marcello, Francie/Itálie)
Metronom (Alexander Belc, Rumunsko/Francie)
Janis Prášil
Blízko (r. Lukas Dhont) – neobvykle vnímavý portrét dospění mladé duše
Il boemo (r. Petr Václav) – hmatatelný a strhující obraz historické doby
KaprKód (r. Lucie Králová) – slova, postavy a historická data v experimentálním mixéru
Men (r. Alex Garland) – pohanské mutace postav, vplétajících se agresivně jedna do druhé
Neviňátka (r. Eskil Vogt) – svět ve skutečnosti ovládají děti, obdařené nadpřirozenými silami
Sparta (r. Ulrich Seidl) – o zvrácené společnosti a o tom, jestli lze film oddělit od kontextu jeho vzniku
Strachy v nás (r. Lukasz Ronduda, Łukasz Gutt) – fenomenální výkon Dawida Ogrodnika z Poslední rodiny
Světlonoc (r. Tereza Nvotová) – fascinující kombinace feminismu a pohádky o brutalitě patriarchátu
Všechno bude v pohodě (r. Rithy Panh) – loutková kombinace Orwellovy Farmy zvířat a Europeany Patrika Ouředníka
Zpráva o záchraně mrtvého (r. Václav Kadrnka) – hledání duše nacházející se mezi dvěma břehy
Pavel Sladký
Zapomenutá země (r. Hlynur Pálmasson)
Podezřelá (r. Park Chan-wook) – režijní mistrovství v hávu romantické kriminálky
Lékořicová pizza (r. Paul Thomas Anderson) jako příklad skvělého vypravěčství a poklona nekonvenčnosti
Hora (r. Thomas Salvador) a 7:15 Kos (r. Judith Auffray) jako dva „malé“ filmy, které v sobě obsahují něco z magie, křehkosti a podivnosti vztahu člověka a přírody
Saint Omer (r. Alice Diop) – objev letošního festivalového roku, strhující hraný debut ze soudní síně, kde se odehrává drama matky, vražedkyně vlastního dítěte i celé společnosti
No Bears (r. Jafar Panahi) – legendární íránský tvůrce je v životní formě, sebereflexivní, inscenační i morální, což je vzhledem k situaci v jeho zemi dvojnásob dobrá zpráva
Kouření způsobuje kašel (r. Quentin Dupieux) – nejzábavnější film roku, Dupieux je mistr současného nonsensu pro široké publikum
Zločiny budoucnosti (r. David Cronenberg) – starý mistr a jeho happeningová artchirurgie v kulisách divadelně oprýskaných Atén
Víly z Inisherinu (r. Martin McDonagh) – bolestně černý humor na téma „bylo přátelství a už ho není“
Armageddon Time (r. James Gray) snad ještě více než Fabelmanovi (r. Steven Spielberg) je silným, dobově zasazeným filmem o existenciální situaci dospívání, rodině a tvorbě
Dům z třísek (r. Simon Lereng Wilmont) je velmi intenzivní výpověď o dětských osudech a zároveň příklad kvality výběru z hlavní soutěže letošního Jednoho světa
Korzet (r. Marie Kreutzer) – především kvůli kreaci Vicky Krieps vyjadřující nepokojnost a vzdorovitost namířenou proti mužské dominanci, konvencím, ale i strachu ze stárnutí
Díra (ll buco, r. Michelangelo Frammartino), která ale popravdě byla v čele mého přehledu už vloni, takže ji to trochu diskvalifikuje.
Za zmínku stojí i fakt, že českých filmů bylo letos velké množství a řada z nich výborných. Vyzdvihnout si zaslouží minimálně Arvéd, Banger, Zpráva o záchraně mrtvého, Il boemo, Oběť, KaprKód a Zkouška umění.
Marek Slovák
Vybírám z věcí dostupných v kinech a na streamu, byť třeba zahraničním; řazení je nehierarchické. Festivalový okruh nechávám stranou, absenci slow-cinema si vynahrazuji čekáním na výplatu v době před další ekonomickou krizí. Menší počet titulů dokládá, za co stál poslední rok.
Matrix/y (Resurrections): loňský titul, který se do žebříčku nedostal s ohledem na deadline. Jedna jediná montáž v Ressurections – ano, ta s písní White Rabbit – je analyticky, interpretačně i divácky víc podnětná než valná většina blockbusterů dohromady. Ressurections navíc nelze dost dobře vnímat jako izolovaný titul, ale jako součást transmediálního toku, který do sebe začleňuje i laický a odborný diskurz spojený s matrixovskou franšízou. Jako takový vede i k přehodnocení chápání transmediality, pro kterou víc než vyprávění příběhu napříč médii je určující komentování širokého souboru textů v rámci sebereflexe díla vědomého sebe sama a svého odkazu.
Fabelmanovi (r. Steven Spielberg, 2022): jediný letošní film, který stojí za to vidět víckrát, je propadákem, který se v nabídce kin moc dlouho neudržel, a navíc byl zprzněn částí kritické obce neschopné porozumět základním postupům. Spielbergův mistrovský, přitom stále hravý počin, ve kterém je důležitější, co se děje v dalším plánu nebo v mimo-obrazovém prostoru.
Podezřelá (Heeojil gyeolsim, r. Park Chan-wook, 2022): vztahové melodrama jako neonoirový thriller, někde mezi Davidem Leanem a Alfredem Hitchcockem. Není lepšího cinefilního formalisty než Parka.
Rimini (r. Ulrich Seidl, 2022): Síla po dvou dekádách, přičemž na rozdíl od zmíněného dokumentu není nový Seidlův film slabota. Jedna z nejlépe vyjádřených melancholií života; Seidlovy vycentrované kompozice a víceznačná mizanscéna spolu s ostalgickou hudbou nikdy nebyly tak znepokojivé. Tahle země není ani pro starý, ani stárnoucí, ani pro uprchlíky – vzhledem k tomu, v jakém stavu jsme ji zanechali, přičemž populární kultura je toho dokladem.
Elvis (r. Baz Luhrmann, 2022) / Blonde (r. Andrew Dominik, 2022) / Arvéd (r. Vojtěch Mašek, 2022): trojice biografií vedoucí k poznání, že portrétovanou osobnost nelze poznat, a nahlížející do historie s tím, že tuto nelze reprezentovat. Dosahují toho ale různými způsoby: prostřednictvím postmoderní hry s nespolehlivým vypravěčem, který neumožňuje rekonstruovat fabuli a dějiny se vinou vyšinuté mysli cyklí (Arvéd), skrz postmoderní multiplikaci mediálního zprostředkování (Elvis) a za pomocí modernistického bloudění myslí jako labyrintem plným povědomých i podvědomých obrazů (Blonde). Potěšující je i vydání knih Gmiterkové (o Novém) a Haina (o Selznickovi), které vycházejí ze star studies a značí paradigmatický zlom v bádání.
Immortality: Video-herní pátrání po hvězdných obrazech, které dokazuje, že Sam Barlowe je co do interaktivního vyprávění někde jinde než většina herního průmyslu.
Crimes of the Future (r. David Cronenberg, 2022) / Clerks III (r. Kevin Smith, 2022) / Poslední představení (Last Film Show, r. Pan Nalin, 2021): trojice filmů o smrti, z nichž jeden zařazuji spíš jako provinilé potěšení – navzdory uvědomovaným nedostatkům mě kombinace sentimentality a ironické nostalgie po devadesátkách s indie scénou a tamní hudbou emocionálně zasáhla. Z těch dalších: Poslední představení není cinefilním krasosmutkem, jakým je například Bio Ráj, ale snímkem o smrti kina a o materialitě média – materialitě, kterou lze ekologicky zúročit. Crimes of the Future je na jednu stranu formální syntézou všech rozmanitých etap Cronenbergovy tvorby, na druhou stranu výrazným posunem (nikoliv: dosáhly postavy transgrese, ale: je transgrese vůbec možná ve světě bez tradiční sexuality a se smrtí jako fází přerodu?). Crimes jsou navíc mistrné v konceptualizaci smrti: smrti jako ne něčeho konečného, ale jako formy přerodu; smrti jako odevzdanosti ve vztahu; smrti jako výsledku působení protisil; smrti jako ekologickém úpadku civilizace… a zejména smrti jako konceptu pro znovu-promyšlení společnosti, funkci institucí a umění v ní.
Království: Exodus (r. Lars von Trier): Bratřiček se proměnil ve Velkého Bratra, postavy, která Trierovi umožňuje ronit slzy za vývojem společnosti – licoměrností levice i extremizací pravice. Jako minisérie o záhadě funguje Království: Exodus o poznání méně než jako přesný, nepříjemný, přitom k zbláznění vtipný sitcom-satira. Hlavní ale je, že jak se původním dvěma řadám Království dařilo si utahovat z dobových seriálových trendů, Exodus to zvládá taktéž: v centru skládačky není nikdo jiný než Trier. Ave Satanas!
Martin Šrajer
Arvéd (r. Vojtěch Mašek, 2022)
Blondýnka (Blonde, r. Andrew Dominik, 2022)
Elvis (r. Baz Luhrmann, 2022)
Fabelmanovi (The Fabelmans, r. Steven Spielberg, 2022)
KaprKód (r. Lucie Králová, 2022)
Lékořicová pizza (Licorice Pizza, r. Paul Thomas Anderson, 2021)
Moonage Daydream (r. Brett Morgen, 2022)
Pan učitel Bachmann a jeho třída (Herr Bachmann und seine Klasse, r. Maria Speth, 2021)
Podezřelá (Heeojil gyeolsim, r. Park Chan-wook, 2022)
RRR (r. S.S. Rajamouli, 2022)
