1.
Zabijáci rozkvetlého měsíce (Martin Scorsese)
2.
Anatomie pádu (Justine Triet)
3.
Oppenheimer (Christopher Nolan)
4.–6.
Brutální vedro (Albert Hospodářský)
Samsára (Lois Patiño)
Uvnitř žluté kukly (Pham Thien An)
7.–10.
Electra (Daria Kashcheeva)
Karaoke blues (Aki Kaurismäki)
Tár (Todd Field)
Tonda, Slávka a kouzelné světlo (Filip Pošivač)
Tu (Bas Devos)
Unavená naděje (Nuri Bilge Ceylan)
Jan Bergl
Následující seznam se skládá z inspirativních filmů, které byly roku 2023 k vidění v českých kinech. Jako každý rok mi mnohé další nepochybně unikly, pročež alespoň předesílám, že si určitě doplním Godzillu Minus One a Tondu, Slávku a kouzelné světlo. Na přesném pořadí v rámci jednotlivých žebříčků netrvám.
Z široké distribuce:
1. Babylon (Damien Chazelle): Mnohovrstevnatý multižánrový velkofilm s nezapomenutelným finále o nekonečném cyklu vkusových proměn.
2. Asteroid City (Wes Anderson): Zběsilá, leč pečlivě řízená jízda napříč několika úrovněmi fikce s nádechem surrealismu. Neprobudí se, kdo neupadl v sen.
3. On se bojí (Ari Aster): Šílená travestie zdrojů hororového žánru je zároveň vtipnou procházkou po krajině současných obav Američanů.
4. Zabijáci rozkvetlého měsíce (Martin Scorsese): Komplexní, analytické dílo o násilném i nenásilném prolínání a přepisování kultur. V dobrém smyslu slova klasický film.
5. Víly z Inisherinu (Martin McDonagh): Mimořádně smutná a hořká komedie (?) o složitosti a pomíjivosti mezilidských vztahů.
6. Oppenheimer (Christopher Nolan): Hutná, introspektivní biografie s globálním přesahem. 70mm filmový pás není (jen) reklamní trik, ale chvályhodná estetická volba.
Z festivalů:
1. Samsára (Lois Patiño): Počin, který se vznáší mimo kategorie dokumentu a hraného filmu, kdesi v prostoru mezi projekčním plátnem a myslí přítomných diváků. Výtvarné kvality snímku jsou přímo úměrné hloubce zážitku, jenž nabízí.
2. Eureka (Lisandro Alonso): Tři tematicky příbuzné segmenty propojené v jeden film, jímž Alonso znovu promýšlí a inovuje svůj minimalistický styl.
3. Tu (Bas Devos): Pomalé kino, které neestetizuje prázdnotu a vyčerpání, ale přitakává poezii všedního dne a kouzlu náhodného setkání. Anekdota o vaření polévky s půvabnou pointou.
4. Pohádka (Alexandr Sokurov): Obávaná moderní technologie v rukách kreativního umělce. Pekelný obraz tančících dějin.
5. Unavená naděje (Nuri Bilge Ceylan): Monumentální, nuancovaný film s parametry klasického románu o smyslu společenské angažovanosti. Jedno zhlédnutí nestačí.
6. Když vlny utichly (Lav Diaz): Žánrová zápletka v pojetí společenskokritického experimentující filmaře, který pracuje s tím, co mu jeho domovina nabízí.
+ krátkometrážní Electra (Daria Kashcheeva): Svrchovaně autorský animovaný film, který diváka opakovaně nutí přehodnocovat pohled na poselství sledovaného díla.
Filmy, které byly v českých kinech k vidění už loni: Aftersun (Charlotte Wells), Avatar: Way of the Water (James Cameron), Sparta (Ulrich Seidl)
Mimo čas a prostor plátna („expanded cinema“): Ambient Horror Live – Freddy Ruppert AV Show (LFŠ Uherské Hradiště), poprvé viděné filmy Jana Kulky Předfilm a Průpravná cvičení z roku 2016 (Ponrepo, cyklus Myslet filmem)
Ondřej Černý
Do třetice všeho dobrého i zlého. Píši totiž tento žebříček potřetí a opět musím s lítostí konstatovat, že jsem neviděl dostatečný počet filmů, abych sestavoval svoji osobní „topku“ s klidným svědomím – přemýšleje, jaký titul by se ještě vešel do, dejme tomu, desítky mých favoritů a jakou pozici by v ní měl obsadit. Nechci z toho ale vinit jen vlastní zaneprázdněnost a kvapící čas, jakkoliv je obojí pravdivé. Zejména v první polovině roku jsem měl příležitost zhlédnout některé nové zajímavé počiny – jenže často měly rok výroby 2022 a do tuzemského distribučního kalendáře doputovaly později.
Přesto jsem neměl problém z viděných snímků vybrat ty, které mě oslovily nejvíce:
1. Ztracené děti (Michèle Jacob)
Belgický horor, který ve mně evokuje poetiku nekorunovaného současného krále žánru Mikea Flanagana. Ta se vyznačuje vynikajícím zvládnutím hororového řemesla a současně nabízí výrazný přesah. Silné emoce, zdařilá psychologizace, zvraty, napětí a tísnivá atmosféra – Ztracené děti na ploše krátké stopáže nabízejí vše měrou vrchovatou.
2. Strážci Galaxie Vol. 3 (James Gunn)
Ke konci tohoto roku můžeme již s jistotou říci, že se Hollywood otřásá v základech a blockbuster coby jeho charakteristický produkt je v ohrožení. Naplno navíc udeřila únava ze superhrdinských filmů, která odráží jejich klesající jakost. Majákem v moři kvalitativního i tržebního zoufání se naštěstí stal závěr Gunnovy trilogie, který kromě podařeného popcornu nabízí především skvěle napsané a zrežírované emocionální vyvrcholení příběhu o partě vesmírných outsiderů.
3. Úsvit (Matěj Chlupáček)
V době, kdy se ambicióznější tuzemská kinematografie únavně soustředí téměř výhradně na dobové podívané a společenská témata, staví z obojího mladý režisér Chlupáček svěží a sebevědomý celek. Ten nejen že funguje, ale nádavkem překvapí i důrazem na humor.
4. Smrtelné zlo: Probuzení (Lee Cronin)
Stylové pokračování a současně aktualizace mé milované hororové série, které míchá vybalancovaný koktejl tradice a inovace, aniž by se dopouštělo laciného nostalgického parazitování nebo naopak svatokrádeže. Probuzení je ukázkou toho, jak by se měly rozvíjet dekády běžící hororové franšízy, což v posledních letech dopadá neslavně.
5. Oppenheimer (Christopher Nolan)
Potřebuji film vidět znovu a komorněji, abych ho (snad) naplno docenil. Přesto šlo v prostředí kina IMAX o vtahující audiovizuální zážitek, který v dobrém slova smyslu zahltil mé smysly. Za řemeslnou precizností a opulencí ale není vakuum, nýbrž třaskavé drama a silné charaktery, kterým vévodí samotný titulární hrdina ve strhujícím pojetí Cilliana Murphyho.
Pavel Horáček
Rád bych vypíchnul některé animované filmy a všechny jsou nezáměrně evropské:
Zima (Tomek Popakul)
Such Miracles Do Happen (Barbara Rupik)
Electra (Daria Kashcheeva)
The Family Portrait (Lea Vidakovic)
The Miracle (Nienke Deutz)
Tonda, Slávka a kouzelné světlo (Filip Pošivač)
Čtyři duše kojota (Áron Gauder)
Sirocco and the Kingdom of the Winds (Benoît Chieux)
Chicken for Linda (S. Laudenbach, C. Malta)
Invelle (Simone Massi)
z loňského roku pak
Dog-Apartment (Priit Tender)
Above the Clouds (Vivien Hárshegyi)
Scale (Joseph Pierce)
11 (Vuk Jemrevovic)
Martin Horyna
Anatomie pádu (Justine Triet)
Strhující lekce v perspektivizaci narativního prostoru.
Zóna zájmu (Jonathan Glazer)
Má osobní Zlatá palma.
Jak mít sex (Molly Manning Walker)
Mnohé irituje, ale proč asi? Precizní postřeh kamarádky: „Tohle je film, který jsem potřebovala vidět v nácti letech, ale tehdy ho nikdo nenatočil.“
Here (Bas Devos)
Film útulný a přítulný jako mechový polštář, na který v letním parnu složíte znavenou hlavu.
Electra (Daria Kashcheeva)
Nejpozoruhodnější český film roku 2023.
Brutální vedro (Albert Hospodářský)
Nejpozoruhodnější český celovečerní film roku 2023.
Club Zero (Jessica Hausner)
Jste to, co jíte? No samozřejmě! Ale nezapomeňte, že důležité je i to, jak jíte.
Uvnitř žluté kukly (Pham Thien An)
Pham Thien An si počíná obdobně jako proslulý architekt Jan Blažej Santini-Aichel. Nepřerušované záběry vede trpělivě a tišivě, s vědomím, že samo prostorové řešení uměleckého díla může vést ke spirituální zkušenosti.
Barbie (Greta Gerwig)
Fascinující případová studie propletenosti světa korporací, autorského filmu a marketingu. Kdo tady tahá za kratší konec, Greta Gerwig nebo Mattel? Těžko říct.
Chudáčky Yorgose Lanthimose a další zajímavé benátské tituly jsem bohužel ještě neviděl…
Štěpánka Ištvánková
á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN (Jan Bušta)
Nahrávku předcházející Jonestownskému masakru převedl debutující režisér Jan Bušta do prostor školní tělocvičny. Na hranici dokumentu a experimentu. Na hranici etiky. Překvapivě bravurně.
Anatomie pádu (Justine Triet)
Soudní drama v mistrovském provedení. Sandra Hüller v mistrovsky podané roli.
Brutální vedro (Albert Hospodářský)
Silný a autentický umělecký jazyk. Cesta dospívání i bezcílného bloudění.
Connan (Bertrand Mandico)
Autorský rukopis, který při barbarském hýření sází na divadelní atmosféru v rukou těch nejobrazotvornějších kamerových jízd. Své hrdiny uzavírá do kulis, inspirovaných opulentností Maxe Ophülse. Černobílý obraz protíná barevným, to aby to množství prolité krve v jednu chvíli taktně upozadil a v druhé exponoval.
Dreaming in Between (Rjútaró Ninomija)
Když jsou tou nejdůležitější složkou příběhu jeho výplně.
Essential Truths of the Lake (Lav Diaz)
Dílo na pomezí performance a reality, snu a observace a především fikce a dokumentu, doplněno o vrstevnaté vyosení směrem k tzv. filmu o filmu.
Lidská vlna 3 (Eduardo Williams)
Film sestavený z pohybů, v němž se člověk stává jen těžce rozpoznatelnou figurkou v pomyslné počítačové hře. 360° kamera připevněná na těle režiséra sleduje postavy při hledání svých obydlí, shánění obživy i během nahodilých rozhovorů.
Starý dub (Ken Loach)
Ken Loach nezklamal a ani na minutu nepodlehl sentimentu. Režisérská i scenáristická chůze po laně bez jediného zaškobrtnutí.
Úsvit (Matěj Chlupáček)
We have never been modern. Obsahově nezbytné, formálně světové.
Zabijáci rozkvetlého měsíce (Martin Scorsese)
Leonardo Dicaprio v neobvyklé roli nejednoznačného losera. Maestro Scorsese ve vrcholné formě.
Lukáš Jirsa
Zahraniční produkce:
Zabijáci rozkvetlého měsíce (Martin Scorsese)
Anatomie pádu (Justine Triet)
Mlčenlivá dívka (Colm Bairéad)
Unavená naděje (Nuri Bilge Ceylan)
Víly z Inisherinu (Martin McDonagh)
Soumrak laskavosti (Rolf de Heer)
Uvnitř žluté kukly (Pham Thien An)
Menus plaisirs – Les Troisgros (Frederick Wiseman)
Naše tělo (Claire Simon)
Vrány jsou bílé (Ahsen Nadeem)
Arsenie. Báječný život po životě (Alexandru Solomon)
Modlitba za Armagedon (Michael Rowley, Tonje Hessen Schei)
Z české produkce mne letos zasáhly následující počiny:
Tonda, Slávka a kouzelné světlo (Filip Pošivač)
Citlivý člověk (Tomáš Klein)
Hadí plyn (David Jařab)
Pohani (Olga Dabrowská)
Návštěvníci (Veronika Lišková)
Katedrála (Denis Dobrovoda)
á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN (Jan Bušta)
Tady Havel, slyšíte mě? (Petr Jančárek)
Koncem listopadu oslavil 80. narozeniny Terrence Malick (30. 11. 1943), na jehož nejnovější film stále čekáme. Čas si můžeme zkrátit dalším sborníkem věnovaným jeho tvorbě, tentokrát poprvé i s českou účastí. Do knihy Life Above the Clouds. Philosophy in the Films of Terrence Malick (Steven DeLay ed., Suny Press 2023) přispěla dvojice teologů Martin a Kateřina Kočí textem A Hidden Life of Love: Sacrifice in Malick’s Cinematographic Philosophy.
Miloš Kameník
Zahraniční tituly v české distribuci:
Zabijáci rozkvetlého měsíce (Martin Scorsese)
Hvězdy v poledne (Claire Denis)
Karaoke blues (Aki Kaurismäki)
Chlapec a volavka (Hajao Mijazaki)
Napoleon (Ridley Scott)
Oppenheimer (Christopher Nolan)
Katedrála (Denis Dobrovoda)
Všechna ta krása a zabíjení (Laura Poitras)
Barbie (Greta Gerwig)
Místo desátého filmu poznámka: Věkový průměr autorů výše uvedených titulů, když vyškrtnu nejstaršího a nejmladšího tvůrce, je 65 let…
České tituly v distribuci:
á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN (Jan Bušta)
Věčný Jožo (Jan Gogola ml.)
Chybění (Šimon Pech)
Přišla v noci (Tomáš Pavlíček, Jan Vejnar)
Hadí plyn (David Jařab)
Velké nic (Vít Klusák, Marika Pecháčková)
Jiříkovo vidění (Marta Kovářová)
Světloplachost (Ivan Ostrochovský, Pavol Pekarčík)
Brutální vedro (Albert Hospodářský)
Zešílet (Zuzana Piussi)
Mimo distribuci: z nepochopitelných důvodů se dosud v českých kinech neobjevil zdařilý portrét Alexandra Dubčeka Všichni lidé budou bratři (Robert Kirchhoff), za výjimečné „kinematografické zážitky“ pak považuji projekce filmů Satan mezi námi (Martin Ježek) a 240 minut v Solingenu (Unarclub)
Milan Klepikov
1. Hvězdy v poledne (Claire Denisová)
2. Samsára (Lois Patiño)
3. Papežův zákon (Marco Bellocchio)
4. Směšné války (Jean-Luc Godard)
5. Gang z Bois du Temple (Rabbah Ameur-Zaïmeche)
6. Přirozená historie ničení (Sergej Loznica)
7. Sparta (Ulrich Seidl)
8. Případ Goldman (Cédric Kahn)
Český film roku 2023 je Satan mezi námi Martina Ježka.
Kryštof Kočtář
Baj oko (Petr Šprincl, Marie Šprinclová)
Ačkoli jsem se letos (stejně jako vloni) rozhodl výčet nejlepších filmů roku řadit podle abecedy, shodou okolností se na první místo dostal titul, který je patrně zároveň tím vůbec nejlepším snímkem, co jsem měl během roku 2023 možnost vidět. Baj oko lze charakterizovat jako autorskou dvojicí Petrem Šprinclem a Marií Šprinclovou vytvořený sestřih archivních záběrů rozličných akcí a performancí brněnského experimentálního uskupení D’epog. Promítnuto bylo toto dílo na Marienbad film festivalu, přičemž ony archivní záběry během projekce prostupovaly obrazy „přímého přenosu“ performování členů D’epogu, a to zřejmě kdesi v prostorách Městského divadla v Mariánských Lázních. Součástí performativní projekce se pak stala také přímá intervence těchto performerů, kteří se svraštělými maskami na hlavách vtrhli běsnit na podium pod promítacím plátnem. Totální chaos a absolutní frenezie. Karnevalové šílenství evokující Christopha Schlingensiefa, navíc dávkované kadencí Kurta Krena. Tleskám, pláči, děkuji!
Brutální vedro (Albert Hospodářský)
Tento notně upocený celovečerní debut Alberta Hospodářského pro mě byl nejpříjemnějším překvapením letošního ročníku KVIFF. Féerie se svůdně dadaistickým nádechem, jež evokovala výtečné bizarní filmové experimenty Calvina Reedera či estetiku pracující výhradně s „nezapomenutelnými postavami a situacemi“, kterou proklamuje Harmony Korine. Hospodářský umně zkonstruoval roztodivný svět odchylující se od pravidel (naší) žité a aktuální reality ve prospěch vzniku fascinujícího a podnětného díla.
Jedno malé noční tajemství (Natalija Měščaninova)
Přestože jsem si z letošního programu LFŠ nejvíce užil nechvalně proslulý, cirka dvě a půl hodiny čítající opus magnum Tinta Brasse Caligula (1979), z novinek mě bezesporu nejintenzivněji okouzlilo citlivé drama Jedno malé noční tajemství. Paneláková šeď a omšelost (ruského) sídliště byla nasnímána obdivuhodně autenticky a současně s citem. Tvůrci tohoto díla oplývají schopností rozebrat vnitřní mechanismy jak daného prostředí, tak charakterů v něm žijících důsledně a jaksi nenuceně zároveň. Závěrečné vykročení ze svazujících hranic realismu jen prohloubilo bolestnou ambivalenci, která je tomuto snímku vlastní.
Samsára (Lois Patiño)
Film tematizující mystiku, který se svými výrazovými prostředky nezdráhá přímo modulovat vědomí diváků a divaček, nekonvenčně pracovat s jejich percepcí a navodit tak nevšední kino-zážitek. Odkazuji tím pochopitelně na sekvenci pracující s velmi silnou stroboskopií, jež se má dle intencí režiséra sledovat se zavřenýma očima. Ta patřila k nejvíce fascinujícím a zapamatování hodným okamžikům, které jsem měl letos možnost v biografech zažít.
Satan mezi námi (Martin Ježek)
Nikoli found footage jako spíše „found shooting“ filmové dílo experimentátora Martina Ježka. Vybaven několika kamerami tento tvůrce snímal proces natáčení filmu Arvéd a coby parazit cizopasil na jeho hostitelském „těle ve stavu vznikání“. Svou kamerou parceloval předkamerovou realitu na fragmenty a ty pak všemožnými postupy přetvořil v notně fantomické, přízračné dvojence jejich předobrazů. Záběry tedy Ježek „našel“ ještě v jakémsi jejich předzrodném stádiu a následně je transponoval do derealizačního filmového běsnění, na něž se mi na MFDF Ji.hlavě žel nezdařilo naladit, avšak při druhé projekci v kině Ponrepo jsem již plně docenil jeho disharmonické kvality.
Marek Koutesh
Poznámky z Eremocénu (Viera Čákanyová)
Samsára (Lois Patiño)
Oppenheimer (Christopher Nolan)
The Outwaters (Robbie Banfitch)
Zabijáci rozkvetlého měsíce (Martin Scorsese)
Uvnitř žluté kukly (Pham Thien An)
Naše tělo (Claire Simon)
La Perra (Carla Mělo Gampert)
Matka všech lží (Asmae El Moudir)
Mulsogeseo (Hong Sang-soo)
Dan Krátký
Nejsilnější zážitky roku:
Netvor (Hirokazu Kore-eda)
Oppenheimer (Christopher Nolan)
Godzilla Minus One (Takashi Yamazaki)
Ann Hui v Bio Oko, Filmasia
+
Aftersun (Charlotte Wells)
Anatomie pádu (Justine Triet)
Barbie (Greta Gerwig)
Blažiny lekce (Stephan Komandarev)
Brutální vedro (Albert Hospodářský)
Creed III (Michael B. Jordan)
Deniska umřela (Philippe Kastner)
Doctor Who, 60th Anniversary: The Star Beast, Wild Blue Yonder, The Giggle
Dungeons & Dragons: Čest zlodějů
Chlapec a volavka (Hajao Mijazaki, Japonsko)
John Wick: Kapitola 4 (Chad Stahelski)
Někdo klepe na dveře (M. Night Shyamalan)
Nezvěstná (Nicholas D. Johnson a Will Merrick)
Pašeračky (Ryoo Seung-wan)
Početí (Yoo Ji-young)
Smrtelné zlo: Probuzení (Lee Cronin)
Spider-Man: Napříč paralelními světy
Stvořitel (Gareth Edwards)
Suzume (Makoto Shinkai)
Umění jíst a milovat (Anh Hung Tran)
Úsvit (Matěj Chlupáček)
The Waves, the Sand, and Two Lovers in the Middle of… (Hong Ji-yeong)
Víly z Inisherinu (Martin McDonagh)
Jan Křipač
Neviděl jsem Cerrar los ojos od Víctora Ericeho, takže nakonec takto:
1. Uvnitř žluté kukly (Pham Thien An)
2. Karaoke blues (Aki Kaurismäki)
3. Defraudanti (Rodrigo Moreno)
4. Mulsogeseo (Hong Sang-soo)
5. Tu (Bas Devos)
6. Trenque Lauquen (Laura Citarella)
7. Anatomie pádu (Justine Triet)
8. Le mur des morts (Eugène Green)
9. Nic víc (Vít Pancíř)
10. Unavená naděje (Nuri Bilge Ceylan)
Michal Kříž
Defraudanti (Rodrigo Moreno)
Uvnitř žluté kukly (Pham Thien An)
Tár (Todd Field)
Zabijáci rozkvetlého měsíce (Martin Scorsese)
Zabiják (David Fincher)
Hudba (Angela Schanelec)
Jen ať je to chlapec (Amjad Al Rasheed)
Papežův zákon (Marco Bellocchio)
Unavená naděje (N. B. Ceylan)
Karaoke blues (Aki Kaurismäki)
CZ/SK:
Brutální vedro (Albert Hospodářský)
Velké nic (Vít Klusák, Marika Pecháčková)
Tonda. Slávka a kouzelné světlo (Filip Pošivač)
Martin Kudláč
1. Do Not Expect Too Much from the End of the World (Radu Jude)
2. The Delinquents (Rodrigo Moreno)
3. Samsara (Lois Patiño)
4. Music (Angela Schanelec)
5. Human Surge 3 (Eduardo Williams)
6. La Chimera (Alice Rohrwacher)
7. Inside the Yellow Cocoon Shell (Pham Thien An)
8. Connan (Bertrand Mandico)
9. Living Bad/Bad Living (João Canijo)
10. Daaaaaali! (Quentin Dupieux)
Seriály:
Nathan Fielder Industrial TV Complex
The Curse
The Rehearsal
How to with John Wilson S03
Nathan For You S01-S03 (bingewatching)
Viera Langerová
1. Chudáčci (Yorgos Lanthimos)
2. Zóna zájmu (Jonathan Glazer)
3. American Fiction (Cord Jefferson)
4. Das Lehrerzimmer (Ilker Çatak)
5. Anatomie pádu (Justine Triet)
6. Zabijáci rozkvetlého měsíce (Martin Scorsese)
7. Karaoke blues (Aki Kaurismäki)
8. Jagna (DK Welchman, Hugh Welchman)
9. Blažiny lekce (Stephan Komandarev)
10. The Persian Version (Maryam Keshavarz)
Zdena Mejzlíková
Letošní filmy:
Objekt (Robert Gliński)
Dogman (Luc Besson)
Anatomie pádu (Justine Triet)
Fremont (Babak Jalali)
Sestry z kouřové sauny (Anna Hints)
Ve jménu cti (Vincent Perez)
Němá tajemství (Tomáš Mašín)
Filmy roku 2022, které přišly do kin letos:
Tár (Todd Field)
Plastic symphony (Juraj Lehotský)
Nic (Trine Piil Christensen)
Matěj Nytra
Z narativních, komplexních (velko)filmů:
Anatomie pádu (Justine Triet)
Showing Up (Kelly Reichardt)
Bílý šum (Noah Baumbach)
Zabijáci rozkvetlého měsíce (Martin Scorsese)
z jihlavského programu, nejsilnější:
Ve zpětném zrcátku (Maciek Hamela)
Vítr (Mike Hoolboom)
MODRÁ (Violena Ampudia)
PAF, nejmagičtější:
Duchovní cesta (Tomáš Klein, Tomáš Merta, RRR+A)
Mast-Del (Maryam Tafakory)
Family Fugue (George Finlay Ramsay)
Tomáš Pilát
Hranice (Agnieszka Holland)
Aktuální téma uprchlíků a jejich zneužívání v politickém boji, v tomhle případě na hranicích Polska a Běloruska. Zmíněné státy si běžence doslova přehazují přes ostnatý drát a z nelidského chování obviňují vždy druhou stranu. Skvěle natočený film s tísnivou atmosférou, vynikající kamerou a výbornými hereckými výkony.
Přišla v noci (Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar)
Jediný člověk dokáže rozvrátit mladou rodinu, a ani to netrvá dlouho. Film, jehož protagonistka vás ohromně štve. Téma filmu není úplně nové, ale film povznáší do hvězdných výšin výkon Simony Pekové v hlavní roli.
O malých věcech (Denis Šafařík)
…aneb Dnes v jednom domě. Dokonale promyšlený film natočený s neuvěřitelnou lehkostí a humorem. A zase: vynikající herecké výkony. Jeden příklad za všechny: Vanda Hybnerová vysvětluje svému dusícímu se partnerovi, proč ho nezachraňuje.
Tancuj, Matyldo (Petr Slavík)
Pohled na to, jak dopadá těžká nemoc, v tomhle případě Alzheimerova choroba, na vztah matky a syna, a taky na synův partnerský život. V hlavní roli vynikající Regina Rázlová.
Němá tajemství (Tomáš Mašín)
Opět život s těžkou chorobou, tentokrát afázií. V roli nemocného exceluje Marián Mitaš, nepřehlédnutelný je i výkon Mileny Steinmasslové. K tomu nekonvenční, dobře vymyšlený vztahový příběh tří žen, které mají k postiženému nejblíž.
Brutální vedro (Albert Hospodářský)
Syrový, do značné míry odvážný debut. Režisér věděl, co chce natočit, a taky to natočil. Bez ohledu na to, že se jeho poetika nemusí líbit každému.
Invalida (Jonáš Karásek)
Neuvěřitelně vtipný film, který zvedne náladu. Nekorektní humor. Prostě snímek, který potěší. Navíc ve slovenštině.
Tár (Todd Field)
Vynikající Cate Blanchett v roli dirigentky, které se život vymkne z rukou. Skvělá studie rozpadu do té doby veleúspěšného života.
Návštěvníci (Veronika Lišková)
Na pozadí antropologického výzkumu na Špicberkách film popisuje nesplněné sliby, které dalo Norsko světovému společenství, když toto území přebíralo. A taky to, co z toho pro obyvatele tohoto souostroví vyplývá. Prostě není jednoduché tu nebýt Norem. Obrazově nádherně natočený snímek, stejně sociální, jako přírodovědný či cestopisný.
Světloplachost (Ivan Ostrochovský)
Příběh vznikající dětské lásky v prostorách charkovského metra, kde se lidé ukrývají před ruským bombardováním. Neuvěřitelně křehký, citlivý, empatický film. Stylizované, hrané vsuvky v tomto případě neruší, spíše naopak.
Je nalezena tím, koho hledá (Petr Michal)
Netradičně pojatý portrét překladatelky Anny Kareninové, autorky titulků k mnoha desítkám filmů. Překladatelku vidíme v několika osobních polohách, které režisérovi odkrývá. Dokument se zádumčivou atmosférou.
Piano na křižovatce (Jan Senius)
Takový dokument ani hraný film tu ještě nebyl! Piano na křižovatce stojí na pomezí žánrů, vynikající čeští klavíristé si občas střihnou nečekané role, ale hlavně tu zní muzika v prvotřídním podání. Za projektem, který oslavuje hudbu, klavír a ty, kteří na něj opravdu umí, stojí muzikant a klavírník Jakub Zahradník.
Deniska umřela (Philippe Kastner)
Přes střepy (Natálie Durchánková)
Krátké studentské filmy, které právem slavily úspěch po celém světě. Mimořádné počiny mladých tvůrců z FAMU, kteří se snad postarají o světlou budoucnost české animace.
A jeden film navíc:
Létání pro začátečníky (Hafsteinn Gunnar Sigurðsson)
Film do těžké doby. Tedy: proti těžké době. Opravdová komedie. Přehlídka bizarních postav, kterým držíte palce, a současně se smějete s pusou od ucha k uchu. Tenhle film potěší, deprese po něm nehrozí. Naopak: uvědomíte si, že leckde je ještě větší zima než u nás.
Vít Poláček
Nejlepší filmy 2023 (abecedně):
Jen ať je to chlapec (Amjad Al Rasheed, Jordánsko)
Tu (Bas Devos)
Sborovna (Ilker Çatak)
Zabijáci rozkvetlého měsíce (Martin Scorsese)
Resty z roku 2022 (abecedně):
Hora (Thomas Salvador)
Metronom (Alexandru Belc)
Obzor (Mihai Mincan)
Pod fíkovníky (Erige Sehiri)
Co jsem z roku 2023 nestihl a tipuji, že by žebříček ovlivnilo:
The Vanishing Soldier (Dani Rosenberg)
Do Not Expect Too Much From the End of the World (Radu Jude)
L´Ille Rouge (Robin Campillo)
Teresa (Paula Ortiz)
De Magneet Man (Gust van den Berghe)
Banel e Adama (Ramata Toulaye-Sy)
České filmy pro střet zájmů nehodnotím.
Janis Prášil
Do Not Expect Too Much from the End of the World (Radu Jude)
Rumunský tvůrce s karnevalovostí a performativností „Barbarů“ a intermedialitou „Pitomého porna“ a Kapitálek s humorem a výstižností sobě vlastní kritizuje korporátní praktiky, prorůstající do mediálního prostoru vyprázdněných a přisvojených obrazů.
Oficiální film Olympijských her v Tokiu 2020 (Naomi Kawase)
Čtyřhodinový dokumentární diptych, který japonské filmařce vynesl pověst zastánkyně vládní propagandy, dělá pravý opak. Poukazuje na negativní aspekty obří sportovní akce a tvoří tak ideální dvojprogram s Olympijských mezičasem Haruny Honcoop.
Omen (Baloji)
Nejoriginálnější zážitek z letošních Karlových Varů, plný energie a psychedelie, skrývá za stylizovaným povrchem autentickou zprávu o střetu přízraků předindustriálního světa a postkoloniální současnosti.
On se bojí (Ari Aster)
Hororová fraška specialisty na antikatarzní příběhy představuje jeden z nejoriginálnějších a nejvtipnějších obrazů kolektivní sebedestrukce, coby hlavní vlastnosti směšně groteskního lidského druhu.
Piargy (Ivo Trajkov)
Magicko-realistické podobenství podle předlohy Františka Švantnera kráčí svou vytříbenou černobílou estetikou a tématem rozpínavého zla ve stopách Hanekeho Bílé study či Marhoulova Nabarveného ptáčete.
Poznámky z Eremocénu (Viera Čákanyová)
Závěr post-lidské trilogie se po antropocentrické Bílé na bílé a odlidštěném FREM přesouvá do éry samoty. Jedno z nejkrásnějších a nejsmutnějších zamyšlení nad možným vývojem lidského druhu maluje obraz budoucnosti naplněné nostalgií po světě hmoty.
Red rooms (Pascal Plante)
Jeden z nejlepších současných artových thrillerů o nástrahách kybernetického světa otevírá bránu do podsvětí darknetu, ve kterém se obchoduje s lidským utrpením.
Satan mezi námi (Martin Ježek)
Pekelně experimentální parafráze Maškova hraného Arvéda problikává na plátno ze tří projektorů a v jedinečné konstelaci obrazových i slovních šifer a industriální zvukomalby útočí na divákovy smysly i svědomí.
Světloplachost (Ivan Ostrochovský, Pavol Pekarčík)
Lyrický portrét života uprostřed války nahlíží do Charkovského metra coby surreálního podsvětí, v němž bez slunce vykvétá nová generace skleníkových dětí.
Vězení dějin (Jan Gogola ml. a Matěj Hrudička)
Film-muzeum představuje koncept živé historie, který má po rekonstrukci historické budovy věznice v Uherském Hradišti vytvořit místo interaktivního setkávání dobových kontextů a osobních prožitků, minulosti a současnosti.
Pavel Sladký
Zabijáci rozkvetlého měsíce (Martin Scorsese)
Karaoke blues (Aki Kaurismäki)
Unavená naděje (Nuri Bilge Ceylan)
Ohnivě červená obloha (Christian Petzold)
Noc 12. (Dominik Moll)
Falcon Lake (Charlotte Le Bon)
Daaaali! (Quentin Dupieux)
Electra (Daria Kashcheeva)
Anatomie pádu (Justine Triet)
Zóna zájmu (Jonathan Glazer)
Chudáčci (Jorgos Lanthimos)
Menus-Plaisirs – Les Troigros (Frederick Wiseman)
Samsára (Lois Patiño)
Tu (Bas Devos)
Marek Slovák
Scorn: nehrál jsem Alana Wakea 2, který by zde jinak pravděpodobně byl, a tak místo toho volím interpretacím otevřenou, over-designem charakterizovanou hru, v níž je člověk vězněm a dozorcem v koncentráku (zvaným život). Aspoň tak by koncentráky vypadaly, kdyby je navrhl H. R. Giger.
Tár (Todd Field) / Oppenheimer (Christopher Nolan) / Zabijáci rozkvetlého měsíce (Martin Scorsese) / Zabiják (David Fincher): ano, uvědomuji si, že jde o mužský klubík, ale nemůžu za to, že Field, Nolan, Scorsese a Fincher natočili nejkomplexnější snímky roku, které patří do kina, i když byly/budou k vidění už jenom na streamovací službě. Každý titul vyniká tím, že tvůrce zcela jinak a nečekaně interpretuje téma a/nebo žánr příznačné pro jeho tvorbu.
Aftersun (Charlotte Wells) / Falcon Lake (Charlotte Le Bon): letošek byl zlomový pro institucionalizaci Filmové výchovy (založení oboru na FAMU, vydání propedeutiky Filmouka) – a taktéž byly letos v kinech k vidění dva výborné coming-of-age snímky o přízracích z dětství, z přítomňovaných buď skrz dobový artefakt (VHSka v Aftersun), nebo infikováním postupy a prvky hororu (Falcon Lake). Zároveň oba tituly režírovaly ženy, a tak snad nebudu muset pro nedostatečně zastoupení tvůrkyň za trest napsat feministickou knihu nebo tak.
Blackhat (Michael Mann – rež. sestřih /BD a UHD vydané letos labelem Arrow/) / Faraway Downs (Baz Luhrmann): do oběhu se oficiálně dostal režisérský sestřih Mannovy nedoceněné „eseje“ o ne/možnosti digitálního nomádství v sesíťovaném světě a na tragickou romanci přežánrovělá polemika s kolonizačním odkazem hollywoodské kinematografie v podobě seriálové verze Austrálie. Dva tvůrci, dva důvody k návratům a docenění jejich kritizovanějších děl.
Mission: Impossible Odplata – První část (Christopher McQuarrie) / John Wick: Kapitola 4 (Chad Stahelski) / Godzilla -1.0 (Takaši Jamazaki): tři blockbustery roku, které se nostalgicky obrací do minulosti audiovize, aby ostatním ukázaly, jak to dělat – kombinovat keatonovskou chase komedii s poučeností vidoherní estetikou (M:I), dosáhnout vrcholu barokizace hollywoodské audiovize nalezením inspirace v Leonem a Suzukim (JW4) a skloubením japonských poválečných tradic s bezešvostí hollywoodského vyprávění (G-1.0).
Disco Boy (Giacomo Abbruzzese) / Hvězdy v poledne (Claire Denis): kolonialismus ještě nikdy nebyl tak sexy a smyslný, zvlášť když k tomu zní Vitalic či Tindersticks.
Spider-Man: Napříč paralelními světy (Joaquim Dos Santos, Kemp Powers, Justin K. Thompson) / Tonda, Slávka a kouzelné světlo (Filip Pošivač): pokud superhrdinské počiny, tak takto – animátorsky kreativně, vypravěčsky metafikčně. A pokud návaznost na tradici animace u nás, tak takto – s evokací toho nejlepšího z Mijazakiho a Burtona.
May December (Todd Haynes) / Infinity Pool (Brandon Cronenberg) / The Holdovers (Alexander Payne): mimodistribuční trojka o konstruování identity, což je nejenom jedno z ústředních témat uvedených děl, ale zároveň tyto konstruují svou identitu ve vztahu k jiným počinům: Haynes v relaci k Douglasu Sirkovi, protože jde o další sirkovskou pastiš, Brandon s ohledem na tvorbu svého otce Davida a Payne s přihlédnutím k odkazu Nového Hollywoodu a filmografie Hala Ashbyho. U May December bych si navíc uměl představit gender-swapový remake o sex. predátorství osoby v moci z tuzemského prostředí, a to jak akademického, tak mediálního.
Někdo klepe na dveře (M. Night Shyamalan) / Nech svět světem (Sam Esmail) / On se bojí (Ari Aster): trojice žánrově neurčitých nesložitelných skládaček o zhroucení civilizačních jistot, kdy hollywoodsky šťastné konce jsou jenom jízlivostí na adresu uzavírání se do vlastních systémů přesvědčení. Zejména Nech svět světem má happy end, jako když v Přátelích skončil Ross s Rachel, či když si Jennifer Aniston vzala Brada Pitta a žili spolu šťastně až do smrti. Oh, wait…
Julie Šafová
Následující seznam zahrnuje jak snímky, které považuji za nejlepší díla uplynulého roku, tak filmy, které mě z různých důvodů oslovily, ať už formou či způsobem, jakým pracují se zvolenou tématikou. Tituly jsou uvedeny v abecedním pořadí.
Anatomie pádu (Justine Triet)
Kdy se z lásky stává nenávist? Trpělivé soudní drama Justine Triet více otázek pokládá, než zodpovídá. Snímek s mikroskopickou přesností sleduje manželský vztah plný potlačené bolesti a dokazuje, jak snadno se může život jediné ženy vymknout z její kontroly.
Dokonalé dny (Wim Wenders)
Zdánlivě banální příběh uklízeče toalet v Tokiu beze slov vyjadřuje krásu ukrytou pod vrstvou všednosti. Citlivě ukazuje klid pramenící z osamělosti, radost z maličkostí i lehký smutek přítomný v každém šťastném okamžiku.
Imago (Olga Chajdas)
Post-punkové drama věnované „matkám změny“ staví do centra svého příběhu únik – před okolním světem, nesvobodou režimu a bolestí. Prostředkem útěku před trýznivou šedí Polska na prahu revoluce se stávají drogy, alkohol, a především alternativní hudba.
Minulé životy (Celine Song)
Něžný film Celine Song toho v několika pohledech či gestech o povaze lásky řekne mnohem více než dlouhá vyznání. Surová upřímnost dělá z příběhu o spřízněných duších a těžkých rozhodnutích bolestně pravdivé dílo.
On se bojí (Ari Aster)
Surrealistická filmová odysea s Joaquinem Phoenixem v hlavní roli umožňuje Arimu Asterovi naplno experimentovat nejen se symbolicky freudovskou zápletkou, ale také s formou, která fluktuuje mezi tragikomedií, imerzivním divadlem a animovanou sekvencí inspirovanou Karlem Zemanem.
White Plastic Sky (Tibor Bánóczki, Sarolta Szabó)
Maďarské animované drama z budoucnosti, ve které jsou lidská těla stavebním materiálem zaručujícím přežití dalších generací. Film si zaslouží vyzdvihnout zejména za jemné pojetí enviromentálních myšlenek i neotřelé úvahy nad smyslem lidské existence, která často dokáže mnohem více zničit než vybudovat.
+ Za zmínku stojí i okouzlující finská romance Karaoke blues (Aki Kaurismäki) nebo předvídatelně nepředvídatelný Zabiják (David Fincher). Neměla by chybět ani Barbie (Greta Gerwig) ruku v ruce s dramatem Oppenheimer (Christopher Nolan), už jen za obohacující diskuse, které oba filmy otevřely.
Zdena Škapová
V soupisu nejpozoruhodnějších filmů, které jsem v roce 2023 zhlédla v kině, bych nechtěla stanovovat pořadí, výjimkou jsou pouze dva úvodní tituly. Anatomii pádu stavím na první místo proto, že od éry, kdy natáčel Ingmar Bergman, lze snad stěží nalézt dílo, jež by se s takovou vážností a hloubkou zamýšlelo nad partnerskými a rodinnými/rodičovskými vztahy a zároveň poukazovalo na to, jak obtížné, ne-li nemožné je přiblížit se k uspokojivé odpovědi na otázku, kdo z partnerů nese na troskotání vztahu větší podíl viny.
Islandský film Letní světlo, a pak přijde noc je pro mě hned na druhém místě nejen pro přístup k postavám, jenž kultivuje vnímavost vůči veškerým, i těm nejprapodivnějším motivacím lidského jednání, ale stejně tak pro originální imaginaci režiséra, jejímž prostřednictvím dokázal nalézt ryze filmové ekvivalenty neobvyklých obrazných pojmenování, která jsou významnými stavebními kameny silně poetizovaného vypravěčského stylu autora předlohy (Jón Kalman Stefánsson).
Tak tedy:
1. Anatomie pádu (Justine Triet)
2. Letní světlo, a pak přijde noc (Elfar Adalsteins)
Oppenheimer (Christopher Nolan)
Fabelmanovi (Steven Spielberg)
Osm hor (Felix van Groeningen, Charlotte Vandermeersch)
Víly z Inisherinu (Martin McDonagh)
Zásah štěstím (Woody Allen)
Sny z večerky (So Yun Um)
Apolonia, Apolonia (Lea Glob)
Dva poslední jsou dokumenty, uvedené na MFF Jeden svět 2023
Film Sny z večerky (Liquor Store Dreams) je debutem mladičké Korejky, příslušnice druhé generace přistěhovalců do USA, která od narození do dospělosti trávila veškerý čas v obchodě rodičů na předměstí LA, ve čtvrti s převahou afroamerické populace. Její pozorovatelský talent ji zavádí mnohem dál než jen k zachycení všedních dnů s jejich stereotypy. Umožní jí pochopit dříčské rodiče, vůči nimž v dospívání revoltovala, vytvořit jejich pronikavé portréty i portréty dalších členů korejské komunity a také autenticky předestřít dramatické i dojemné peripetie vztahů se sociálním okolím.
V dokumentu Apolonia, Apolonia předkládá režisérka třináct let ze života současné francouzské malířky Apolonie Sokolové a zpřítomňuje její strastiplnou cestu za vlastním výtvarným projevem a uznáním. Její život se podobá tomu, jaký žil Arthur Rimbaud – bez zázemí, v chudobě, hekticky, jsa zmítaný jejími vnitřními běsy, střídáním stavů hysterie, deprese a exaltace. Režisérčin přístup budí dojem, jako bychom byli bezprostředními svědky Apolonina stravujícího zápasu.
Z produkce ČT vybírám pětidílný seriál Volha (Jan Pachl), jehož tvůrce uměl nejen najít ideální představitele pro různou měrou karikované charaktery, ale především použít obsáhlou škálu humoru k přesnému postižení krutých mikrodramat a bezpočtu maličkostí, z nichž sestával všeprostupující normalizační marasmus.
Martin Šrajer
Electra (Daria Kashcheeva)
Geographies of Solitude (Jacquelyn Mills)
May December (Todd Haynes)
Mission: Impossible Odplata – První část (Christopher McQuarrie)
Oppenheimer (Christopher Nolan)
Poznámky z Eremocénu (Viera Čákanyová)
Tár (Todd Field)
Tonda, Slávka a kouzelné světlo (Filip Pošivač)
Zabiják (David Fincher)
Zapomenutá země (Hlynur Pálmason)
