1.
Ještě nejsem, kým chci být (Klára Tasovská)
2.
Amerikánka (Viktor Tauš)
3.
To nejsem já (Leos Carax)
4.–10.
Anora (Sean Baker)
Duna: Část druhá (Jacques Villeneuve)
Od konce světa nic dobrého nečekejte (Radu Jude)
Od marca do mája (Martin Pavol Repka)
Semínko posvátného fíkovníku (Mohammad Rasoulof)
Stovky bobrů (Mike Cheslik)
Zóna zájmu (Jonathan Glazer)
Jana Bébarová
Amerikánka (Viktor Tauš)
Duna: Část druhá (Denis Villeneuve)
Kaskadér (David Leitch)
Longlegs (Osgood Perkins)
Love Me (Andrew Zuchero, Sam Zuchero)
Semínko posvátného fíkovníku (Mohammad Rasoulof)
Substance (Coralie Fargeat)
Světýlka (Beata Parkanová)
Úsměv 2 (Parker Finn)
V osidlech ďábla (Severin Fiala, Veronika Franz)
Jan Bergl
Nemám ve zvyku vážit své zážitky na kila a jednotlivé filmové roky mezi sebou porovnávat. Letos mne však oslovilo víc premiérových titulů než obvykle. O to náročnější bylo sepsat finální žebříček, který nesmí být příliš dlouhý, má-li zůstat výmluvný. Za jeho skladbou se skrývá mnoho kompromisů i restů. Vybíral jsem z filmů, které byly roku 2024 poprvé k vidění v českých kinech (ať už v kinodistribuci nebo na festivalech).
1. Amerikánka (Viktor Tauš): Konceptuálně robustní, leč fotograficky vzdušná, (auto)terapeutická freska, která síle pohybu oponuje mocí spočinutí.
2. Zóna zájmu (Jonathan Glazer): Glazerův film není o banalitě zla. Tematizuje trpký úděl těch, kteří ho neprohlédli. Démona akademického formalismu vymítá režisér překvapivými úkroky k formálním experimentům.
3. Od konce světa nic dobrého nečekejte (Radu Jude): Výlet do oka hurikánu nečekaných souvislostí, s nadhledem i zdravou dávkou hrubosti. Jemnějším duším bych doporučil srovnatelně dobrou Grand Tour.
4. Chiméra (Alice Rohrwacher): Okno do světa, který je radost opětovně navštěvovat a učit se chápat. Unikavý, leč smyslově opojný film.
5. Kneecap (Rich Peppiatt): Vrstevnatý paradokumentární debut (!), jehož suverénní nástup odpovídá audiovizuálnímu citu i hereckému talentu svých tvůrců.
6. Stovky bobrů (Mike Cheslik): Kutilský vulkán spontaneity, kreativity a infantility. Staré hodnotové hierarchie přestávají platit a budoucnost patří těm, kteří se vymezí vůči jejich rigiditě.
7. Zlo neexistuje (Rjúsuke Hamaguči): Opak Stovek bobrů, leč umělecky stejně přesvědčivý. Budoucnost patří také autorům, schopným dokonale zkrotit výrazové prostředky a na ploše „filmu-povídky“ vyvážit doslovnost s nejednoznačností.
8. Poznámky z Eremocénu (Viera Čákanyová): Dokument z budoucnosti, která není tak jistá, jak ji někteří vidí. Setkání filmového materiálu s optikou umělé inteligence.
9. Furiosa: Sága Šíleného Maxe (George Miller): Sebe zpochybňující mýtus, který dokazuje, že ironicky lze vystupovat i navážno. Akční zážitek roku.
10. Od marca do mája (Martin Pavol Repka): Lyrismus, autenticita, nezkarikovaný obraz mládí. Stejnými kvalitami mě možná ještě silněji oslovila Benzínová duha. Ale mám radost, že tak dobrého výsledku dosahuje i domácí debutant v polních podmínkách.
Filmy k dalším úvahám: Druhé jednání (Quentin Dupieux), Megalopolis (Francis Ford Coppola), Xoftex (Noaz Deshe)
„Expanded cinema“: Trosky jednoho filmu (Martin Ježek)
Přeceňované filmy: Dokonalé dny (Wim Wenders), Substance (Coralie Fargeat)
Marek Čermák
All We Imagine as Light (Payal Kapadia)
April (Dea Kulumbegashvili)
Civil War (Alex Garland)
Ještě nejsem, kým chci být (Klára Tasovská)
The Order (Justin Kurzel)
David Havas
Ve výběru uvádím i filmy staršího data vzniku, které jsem ale letos viděl v české premiéře. Takže trochu podvádím.
Chiméra (Alice Rohrwacher) – film zahalený do oparu podzimní mlhy, zbarvený do šedozelena jako Zurliniho filmy. Podobně osudově jako Jacques Perrin v Tatarské poušti i vykradač hrobů Josh O’Connor postupně vrůstá do lokací filmu, obklopen důkazy o existenci jiného světa, pravděpodobně podsvětí. Narozdíl od svých druhů tyto roztroušené stopy sice dokáže spatřit, ale nikoliv číst. Chiméra podobným způsobem vyvolává nutkání k dennímu snění na opuštěných místech místo sepisování kritických analýz.
Zavřít oči (Víctor Erice) – vždycky jsem měl rád filmy ve filmech a Ericeho krásně nasnímaná skica detektivního příběhu, který z důvodu zmizení hlavního představitele zůstane nedotočen, má v každém záběru tolik napětí… Navíc je úplně jiná atmosférou i celkovým laděním než hlavní linka filmu, ve které režisér svého herce nepřestává hledat. Tahle zvláštní disproporce se na konci filmu bezchybně spojí. Je lepší na minulost zapomenout, nebo s ní žít?
Trenque Lauquen (Laura Citarella) – přeji tvůrčím kolektivům a aktivity Cine Pampero (Laura Citarella, Mariano Llinás a další), jehož jméno se navíc rýmuje s názvem Ponrepa, jsou mi dlouhodobě sympatické v DIY přístupu ke skutečně epickému vyprávění. V případě Trenque Lauquen mozaika osobitých příběhů dosahuje téměř twinpeaksovských proporcí. Ostatně i Trenque Lauquen je na první pohled nepříliš výrazným předměstím Buenos Aires, které obývají nezapomenutelné postavy v bravurním podání tvůrců (spoluscénáristka Laura Paredes, producent Ezequiel Perri v titulních rolích). Eskapády zahrnujících botaniku, (ne)plánované mateřství, zapovězenou lásku i genetiku (svou roli koneckonců sehraje i lokální čeleď kajmana a místní podcastová subkultura) čtyř a půl hodinovou stopáž utáhnou jakonic.
Pro smilování (Alain Guiraudie) – chyběl mi žánr komediálního thrilleru. Houbaření, nekonvenční zpracování LGBTQ perspektivy, wicked kněz, který není tím, kým se zdá být a v neposlední řadě krásně nasnímané podzimní scenérie – to vše najdete v této hitchcockovské parafrázi Talentovaného pana Ripleyho z jedné le penovské bohem zapomenuté vesničky. Nakonec ale člověk vzpomíná zejména na citlivě zpracovanou melancholickou elegii o nemožné lásce, která poskytuje rozhřešení pro všechny její spontánní projevy včetně těch nejvzpurnějších skrytých tužeb.
To nejsem já (Leos Carax) – to se (jen) musí vidět.
P. S.
Montsouris (Guil Sela) – Guil Sela natočil na tři pošetřené role 16mm filmu během jednoho podvečera v parku film, téměř v jednom záběru, který stihne na ploše třinácti minut pojednat etiku filmařského voyeurství a po svém citovat Zloděje kol i bratry Lumièry. Budoucí velmistr sedmého umění.
Radovan Holub
1. The Surfer. Australsko-americko-irský film v režii Lorcana Finnegana jsem viděl na Aussie&Kiwi Film Festu v Praze. Ojedinělý film. Film, ve kterém těžko oddělit surrealismus a psychodrama. Nemyslitelný film bez Nicolase Cage. Je natočen ve formátu Cinemascope, to zesiluje pocit zvláštnosti snímku.
2. Anora, režie Sean Baker. Romantická komedie věnovaná sexuálním pracovnicím. Ruští oligarchové v New Yorku a Las Vegas, nikdy jsem neviděl tolik ruských fyziognomií pohromadě. Nekonečně zábavný film, stopáž 140 minut mi vůbec nevadila, poprvé jsem se podíval na hodinky po dvou hodinách. U českých romantických komedií se dívám na hodinky po dvaceti minutách.
3. The Strangers´Case. Režie Brandt Andersen v jordánské produkci. Film ze syrského Aleppa 2015. Boj mezi syrskou armádou, svobodnou syrskou armádou, Hizballáhem a kurdskými jednotkami YPG. Kdo může, zabíjí. Omar Sy v roli vrchního pašeráka lidí v Izmiru už jen štosuje bankovky v dřevěné krabici. Další obdobná kapitola syrské tragédie se v reálu odehrává nyní.
4. Amerikánka. Příběh osamělé dívky Emy Černé a dalších tisíců dětí. Natočený vysoce stylizovaně, v zářivých barvách a velkou, nadpřirozenou dominantou převýchovného ústavu. Italský hit Perdono (1966) jako únik. Barvami a mentalitou mi Amerikánka připomíná film Spring Breakers od Harmonyho Korina. Jenže Korinovy dívky mají kam utéct. Bravo, Viktor Tauš!
5. Vlny. Velkofilm Jiřího Mádla, aby se nezapomnělo. Ani na okupaci, ani na Československý rozhlas. Za všechno jmenuju scénu, kdy sovětští vojáci vtrhnou do rozhlasu a preventivně rozstřílí vysílací zařízení. Vot těchnika. Obrovská kontroverze kolem filmu na internetu. Režisérovi nadávají hlavně ti, kteří film neviděli. Příznačné.
6. Ještě nejsem, kým chci být. Skvělý dokument Kláry Tasovské o fotografce Libuši Jarcovjákové.
7. Kafka, seriál. Režie David Schalko dle třídílného Kafkova životopisu od Reinera Stacha.
8. After Party, režie Vojtěch Strakatý. Skvěle rozpracovaná jedna zápletka, výborné herecké výkony. Ráno, kdy se člověk probudí a nic není jeho, je černá můra hodně lidí.
9. Deutschland am Limit. Abschiebung. Abschottung. Televizní film natočila v celé řadě uprchlických zemí Isabel Schayani pro ARD. V jedné scéně si utečenci najímají v Turecku pašeráky na cestu do Německa. V baru, podle svých finančních schopností. Ten, kdo platí, má první třídu. Ten, kdo má málo, má naději, že umře hlady. Řecko, Bulharsko, Polsko. Nikde si nevědí rady. Odsun je složitý, jednak kvůli politickým tlakům humanistů i pseudohumanistů, jednak návratová politika má pravidla. Soudy, lékaře, právníky. Proto většina uprchlíků zůstává. Film o mezích západní demokracie.
10. Ich bin! Margot Friedländer. Režie Raymond Ley. Hraný dokument o ženě, která přežila holokaust.
Pavel Horáček
Poslední dobou se bohužel málokdy dostanu mimo sféru animace. Letos (i vloni) nabídla mimo jiné tyto skvělé filmy:
Hun Tun (Magdalena Hejzlarová)
Hurikán (Jan Saska)
I Died in Irpin (Anastasia Falileieva)
My Very Own Footballer! (Cheyenne Canaud-Wallays)
Ptačí děti (Júlia Tudisco)
Sweeter is the Night (Fabienne Waganaar)
The Wild-Tempered Clavier (Anna Samo)
s příznakem 2023 pak:
Čuba (Carla Melo Gampert)
Díra v hrudi (Alexandra Myotte, Jean-Sébastien Hamel)
Kouzelné putování (Nina Gantz)
Krasavci (Nicolas Keppens)
Naše uniforma (Yegane Moghaddam)
Rodinná alba (Moïa Jobin-Paré)
subotopic (Nikki Schuster)
Time Metallurgist (Tomáš Rampula)
Ve snech (Josh Shaffner)
Vitanuova (Niles Atallah)
Martin Horyna
All We Imagine as Light (Payal Kapadia)
Eat the Night (Caroline Poggi, Jonathan Vinel)
The Exploding Girl (Caroline Poggi, Jonathan Vinel)
Pepe (Nelson Carlos De Los Santos Arias)
The Human Hibernation (Anna Cornudella Castro)
April (Dea Kulumbegašvili)
Viet and Nam (Minh Quý Truong)
Miloš Kameník
České filmy v kinodistrubuci:
Ještě nejsem, kým chci být (Klára Tasovská)
Manželé Stodolovi (Petr Hátle)
Hranice Evropy (Apolena Rychlíková)
Všichni lidé budou bratři (Robert Kirchhoff)
Vězení dějin (Jan Gogola ml., Matěj Hrudička)
Je to ve hvězdách (Peter Kerekes)
Velký pán (Radek Beran)
Dajori (Martin Páv, Nicolas Kourek)
Mord (A. Martinec)
Prezidentka (M. Šulík)/Rok vdovy (V. Lišková)
Mimo distribuci – Dům bez východu (T. Hlaváček), Lišejníky (O. Vavrečka), Fakír (R. Ďuriš), Štěstí a dobro všem (F. Remunda), Džungle Placht (A. Růžičková)
Zahraniční filmy v české kinodistribuci:
Zóna zájmu (Jonathan Glazer)
Furiosa: Sága Šíleného Maxe (George Miller)
Duna: Část druhá (Dennis Villeneuve)
MaXXXine (Ti West)
Chudáčci (Yorgos Lanthimos)
Priscilla (Sophia Coppola)
Zatracená krvavá láska (Rose Glass)
Ferrari (Michael Mann)
Útěk z Utopie (Madeleine Gavin)
Anora (Sean Baker)
Milan Klepikov
1a. To nejsem já (Leos Carax)
1b. Impérium (Bruno Dumont)
1c. Sanatorium na věčnosti (Stephen Quay, Timothy Quay)
4. Daaaaaalí! (Quentin Dupieux)
5. Vrabčí sen (Robert Beavers)
6. Zavřít oči (Víctor Erice)
7. Kafkova hrobka (Jean-Claude Rousseau)
8. Matka a dcera aneb Noc není nikdy úplná (Lana Ghoghoberidzeová)
9. Cesta na pokraj války (Antonin Peretjatko)
10. Spaluješ mne (Matías Piñeiro)
11. Druhé jednání (Quentin Dupieux)
12. Ti od vedle (André Téchiné)
Kryštof Kočtář
Ještě nejsem, kým chci být (Klára Tasovská)
Diane Arbus svými fotografiemi (v interpretaci Susan Sontag) odtajňuje existenci jakéhosi neznámého světa, který je bezpečně ukryt v tom našem. Velmi podobnými slovy by pak šlo charakterizovat tvorbu fotografky Libuše Jarcovjákové, jejíž fotky a deníkové zápisky z období normalizace tvoří páteř filmu Ještě nejsem, kým chci být. Současně však jako by tyto materiály (bezprostředně zobrazující mj. život romské minority či LGBTQ+ lidí) byly jistou před zraky diváctva vyvrženou a odhalenou páteří samotné Jarcovjákové. Jistě, dny romantismu jsou již dávno pryč, pročež vnímáme neproblematizující spojnice mezi tvůrci a tvůrkyněmi a jejich „jádry“ jako po právu zpřetrhané. Dokument Ještě nejsem, kým chci být – balancující na hranici autobiografie a biografie – ovšem dokládá, že Jarcovjáková je současně aktérkou i pečlivou pozorovatelkou svého života, jenž se jeví být zcela nerozvazatelně provázán se sebe-archivujícím focením. Tento snímek lze tedy rovněž vnímat jako přemýšlivý traktát, audiovizuální úvahu o samotné existenci Jarcovjákové. Veškeré diváctvu odhalené bolesti a strasti fotografčina života pak jako by byly vykoupeny právě vytvořením tohoto jejího filmového (auto)portrétu, protože zapříčinil proměnu (nikoli povýšení) života Jarovjákové v umělecké dílo.
Jiný člověk (Aaron Schimberg)
Po velehoře v podobě výše zmíněného českého dokumentu je pro mě „veselohra“ Jiný člověk patrně druhým nejvyšším (pochopitelně subjektivně vnímaným) vrcholem letošního ročníku KVIFF. Pro toto dílo se zdá být klíčové téma dvojnictví, které se – kráčeje ruku v ruce s přidruženými otázkami identity – v posledních letech ustavilo coby jeden z velmi oblíbených leitmotivů tzv. elevated (alias „artových“, ačkoli je mi to slovo protivné) hororů. Za všechny posloupně zmiňme například Ono (r. Hanna Bergholm, 2022), Infinity Pool (r. Brandon Cronenberg, 2023) a Substanci (r. Coralie Fargeat, 2004). Jistě, v obklopení klonů v podobě falešných profilů obývajících sociální sítě a tu více tu méně reálně vypadajících deepfake videí generovaných AI se toto téma jeví být pro současnost vpravdě relevantní. Na stranu druhou neméně děsivé obrazy schizofrenního rozštěpu lidského já známe pochopitelně i z let dřívějších – groteskní Dvojník F. M. Dostojevského je patrně tím nejproslulejším z nich. Se spřízněnou groteskností pak k tématu dvojnictví přistupuje i snímek Jiný člověk. Mnohé jeho scény se odehrávají v prostorách divadla, přičemž tento film je jaksi dusivě (ačkoli příjemně) odvzdušněn, jako by diváctvo lapil a přiškrcoval v potemnělém a neprodyšném, těžkým vzduchem prosyceném interiéru divadelní kostymérny. Zároveň pak Jiný člověk působí poněkud teatrálně, rozmazávaje napříč svou stopáží hranici mezi realitou a fikcí ve prospěch vzniku jakéhosi prapodivného theatrum mundi minoris. Jako by tedy zhmotňoval pocit, který Edmund Husserl popsal těmito výstižnými slovy: „Skutečnost se proměňuje v krajinu kulis, životní drama a divadlo.“
Kruťas od přírody (Chris Nash)
Snímek Midsommar (r. Ari Aster, 2019) byl v době své popularity často opatřován líbivě znějícím štítkem „horor odehrávající se pouze přes den“, čemuž jsem ovšem nerozuměl, neboť jeho doslova první – a navíc notně děsivá – scéna očividně probíhala v noci. Obdobným způsobem je pak i slasher Kruťas od přírody z letošního roku poněkud nepřesně (ačkoli opakovaně) inzerován coby horor „točený výhradně z perspektivy vraha“. Nicméně navzdory této strategii s pachutí gimmicku oplývá Kruťas od přírody (stejně jako Midsommar) nespornými kvalitami. Dodejme, že slasher patří k těm patrně nejvíce unifikovaným a konvencemi svázaným subžánrům hororového filmu, což nám poměrně zřetelně dokládá nezanedbatelné množství persifláží typu Behind the Mask: The Rise of Leslie Vernon (r. Scott Glosserman´, 2006, ), jež staví právě na svévolném parodování a podvracení těchto konvencí. Na Kruťasovi od přírody lze ovšem docenit fakt, že s danými konvencemi pracuje ozvláštňujícím způsobem nikoli ve prospěch prostého pobavení, nýbrž vzniku osobité atmosféry a díla po konceptuální stránce podnětného – současně útěšně ambientního i krvavého, vtahujícího i odstup si držícího… Zdůrazněme ovšem, že na příští rok se chystá jeho pokračování, respektive druhý díl tohoto filmu, což vzbuzuje spíše (nikoli příjemně mrazivé) zděšení než (krvelačné) potěšení. Hrozí zde totiž riziko rychlého vytěžení konceptu a následného pádu do touto těžbou vzniklé jámy neoriginálních repetic, v níž je uvězněná kupříkladu série Terrifier, jejíhož poněkud zbytečného třetího dílu jsme se letos dočkali. Tato trilogie měla – dle mého mínění – nejspíše skončit (tedy prakticky ani nezačít) společně s vůbec prvním představením pro ni stěžejního klauna Arta v krátkometrážním filmu Terrifier (r. Damien Leone) z roku 2011. Nicméně konec zapšklého mrmlání, pokračujme ve výčtu nejlepších, nikoli nejslabších filmů letošního roku…
Substance (Coralie Fargeat)
Na Substanci již přišla řeč výše v souvislosti s Jiným člověkem. Narozdíl od něj však coby referenční rámec pro rozvíjení tématu dvojnictví volí tzv. „body horor“. Dodejme, že body horror se v posledních letech pro mu vlastní kladení otázek po možnostech a nemožnostech lidského těla stal dalším z oblíbených kotvišť elevated hororových děl. Samotný příběh Substance pak může evokovat patrně nejznámější literární výplod dekadence, tedy Obraz Doriana Graye. V kontrastu s ním však v Substanci nestárne a nechřadne obraz, nýbrž předobraz – tedy nikoli kopie hlavní hrdinky, ovšem samotná hlavní hrdinka. S dekadencí navíc Substanci pojí jistý cit pro lartpourlartismus, tedy snaha o poutání pozornosti k samoúčelností čpícím obrazům čiré opulence. V případě poněkud voyeuristického snímání ženského těla se ovšem jevily jako možná až příliš redundantní (kdo sdělení implikované těmito záběry nepochopil napotřetí, třeba jej pochopí při jejich třicátém opakování…). Na stranu druhou obdobná bezostyšnost a detailnost ve vyobrazení mutace lidského těla ku mému překvapení předčila mnohé z body hororů mimo festivalový okruh, pro něž je šokantnost primárním a urputně dosahovaným cílem, nikoli jen jedním z vícera důležitých rozměrů díla. Jak pravil Gilles Deleuze, nikdo stále nepřišel na to, co vše tělo dokáže – Substance pak ukazuje, proč je možná lepší po tom nepátrat…
Světlo v bedně (Jane Schoenbrun)
Jeden z filmů, které mě při samotném sledování příliš nevtáhly, ovšem v kontrastu s tím se se mnou táhly a v mých myšlenkách aktivně přebývaly ještě dlouho po skončení projekce. Coby velmi důležitý pocit vlastní Světlu v bedně se tedy zpětně jeví podivná nenaplněnost, absence konsekvencí, které by se dle očekávání měly odehrávat v návaznosti na zlomové okamžiky života, po nichž zde ovšem zůstává jen otupělost a nejistota. Tedy obdobná pustota a vyprázdněnost, se kterou je diváctvo památně konfrontováno v posledním díle Městečka Twin Peaks – Návratu (2017). Zkusím však tento pocit popsat ještě trochu jinak. Některé filmy jsou zkrátka uzavřené samy do sebe, těsně provázány pomocí na sebe navazujících událostí, které příběh směřují k jednoznačnému konci – ovšem jak by vypadal např. film původně koncipovaný coby výše zmíněný slasher, v němž by se vrah rozhodl hlavní postavy nezmasakrovat, a naopak by se jim velkým obloukem vyhnul? Asi bychom hodinu a půl jen pozorovali jakoukoli akčnost postrádající, veskrze ordinérní konání daných postav na určitém místě, následný ve vší bezpečnosti proběhlý návrat domů a poté prosté a civilní pokračování jejich životů. Nad takovým filmem by se tedy patrně přízračně vznášel určitý obtížně uchopitelný dojem prázdnoty odvislý od zvrácení řádu a ztráty smyslu, který jako by neonovými barvami prýštící Světlo v bedně skvěle zpřítomňovalo. Podivné zážitky z časů dospívání hlavní postavy se zde mění v jakési unikavé a rozpité vzpomínky, letargickou nejistotu, jak to všechno vlastně bylo. Tato nejistota se pak nenechavě drží posléze již dospělého protagonisty lapeného jeho rodným maloměstem. Po zkušenostech s rozrušujícím děsem tedy přichází cosi jako normální život, pokračování, přežití, ovšem probíhající ve stínu něčeho nyní již neuchopitelného, jen doznívajícího. Pro Světlo v bedně klíčové téma vzpomínek je zde navíc podnětně propojeno s otázkou jejich zpětného prostupování příběhy, obrazy či atmosférami čerpanými subjekty z uměleckých děl. Světle v bedně tak ukazuje, nakolik se pro nás rozličné prvky spatřené, slyšené a cítěné při kontaktu s uměním stávají čímsi souměřitelným s reálnými zážitky, a proto v naší mysli nezřídka dokreslují a prokreslují obrazy dnů již uplynulých. Vždyť kolik našich vzpomínek má například svůj „soundtrack“ v podobě hudby, kterou jsme v časech jejich vytváření poslouchali…
Natalia Kozáková
Hrané celovečerní filmy:
Anora (Sean Baker)
Regretfully at Dawn (Sivaroj Kongsakul)
Vzhůru nohama (Jonas Trueba)
Chlorofyl (Ivana Gloria)
Duna: Část druhá (Denis Villeneuve)
Stepní vlk (Adilchan Jeržanov)
Až na věky (Lilja Ingolfsdottir)
Mosty (Levan Akin)
Mord (Adam Martinec)
Celovečerní dokumenty:
Náhlý záblesk hlubších věcí (Mark Cousins)
Ta druhá (Marie-Magdalena Kochová)
Mother and Daughter, or the Night Is Never Complete (Lana Gogoberidze)
Lapilli (Paula Ďurinová)
Invaze (Sergej Loznica)
Celovečerní animované filmy:
Kočičí odysea (Gints Zilbalodis)
Krátké animované filmy:
La Voix des Sirenes (Gianluigi Toccafondo)
Hurikán (Jan Saska)
Matta and Matto (Bianca Caderas, Kerstin Zemp)
Zima (Kasumi Ozeki, Tomek Popakul)
Ahoj léto! (Martin Smatana, Veronika Zacharová)
I Died in Irpin (Anastasia Falileieva)
Dan Krátký
After Party (Vojtěch Strakatý)
Čarodějka (Jon M. Chu)
Daaaaaalí! (Quentin Dupieux)
Elegies (Ann Hui)
Furiosa: Sága Šíleného Maxe (George Miller)
Gloria! (Margherita Vicario)
Godzilla x Kong: Nové impérium (Adam Wingard)
Grand Tour (Miguel Gomes)
Jarní pouť (Tzu-Hui Peng, Pingwen Wang)
Kneecap (Rich Peppiatt)
Kočičí odysea (Gints Zilbalodis)
Od konce světa nic dobrého nečekejte (Radu Jude)
Past (M. Night Shyamalan)
Rok vdovy (Veronika Lišková)
Shadow of Fire (Šin’ja Cukamoto)
Stovky bobrů (Mike Cheslik)
Ukaž mi měsíc (Sasha Chuk)
V hlavě 2 (Kelsey Mann)
Xoftex (Noaz Deshe)
Jan Křipač
1. To nejsem já (Leos Carax)
2. Milosrdenství (Alain Guiraudie)
3. Zavřít oči (Víctor Erice)
4. Vzhůru nohama (Jonás Trueba)
5. Zlo neexistuje (Rjúsuke Hamaguči)
6. Od marca do mája (Martin Pavol Repka)
7. Archipelago of Earthen Bones – To Bunya (Malena Szlam)
8. Juror #2 (Clint Eastwood)
9. Past (M. Night Shyamalan)
10. Semínko posvátného fíkovníku (Mohammad Rasoulof) + La Rivière (Dominique Marchais)
seriál: Ripley (Steven Zaillian)
Michal Kříž
Parthenope (Paolo Sorrentino)
To nejsem já! (Leos Carax)
Ty krávo! (Louise Courvoisier)
Lidé v zimním spánku (Anna Cornudella Castro)
Přímá akce (Guillaume Cailleau, Ben Russell)
Osamocená odpoledne (Albert Serra)
zvláštní zmínka:
Zimní prázdniny (Alexander Payne)
Šelma (Bertrand Bonello)
Grand Tour (Miguel Gomes)
České filmy:
Od marca do mája (Martin Pavol Repka)
Amerikánka (Viktor Tauš)
Ještě nejsem, kým chci být (Klára Tasovská)
Život k sežrání (Kristina Dufková)
Hranice (Agnieszka Holland)
Dajori (Martin Páv, Nicolas Kourek)
Martin Kudláč
Viet and Nam (Truong Minh Quy)
Dying (Matthias Glasner)
The Sparrow in the Chimney (Ramon Zürcher)
Grand Tour (Miguel Gomes)
Vermiglio (Maura Delpero)
Ulysses (Nikita Lavretski)
Ještě nejsem, kým chci být (Klára Tasovská)
Toxic (Saulė Bliuvaitė)
New Dawn Fades (Gürcan Keltek)
Perfect Days (Wim Wenders)
Zvláštní uznání: Amerikánka (Viktor Tauš), Nikdo mě nemá rád (Petr Kazda, Tomáš Weinreb)
Viera Langerová
1. Semínko posvátného fíkovníku (Mohammad Rasoulof)
2. Black Dog (Guan Hu)
3. Vedlejší pokoj (Pedro Almodóvar)
4. Emilia Pérez (Jacques Audiard)
5. Konkláve (Edward Berger)
6. Dívka s jehlicí (Magnus von Horn)
7. Brutalista (Brady Corbet)
8. V kuchyni (Alonso Ruizpalacios)
9. Bonhoeffer (Todd Komarnicki)
10. Paměti z ulity (Adam Elliot)
Zdena Mejzlíková
Letošní žebříček obsahuje jak položky obvyklé, tj. silné francouzské zastoupení, tak překvapivé, což je z poloviny česká účast, i téměř neuvěřitelné: dva z nich jsou animáky pro děti.
Stále si udržuji přesvědčení, že o preferencích rozhodují primárně nikoli „objektivní“ kvalitativní kritéria, ale emocionální prožitek, filtrovaný osobností recipienta.
Vědoma si tohoto faktu, dávám na první příčky snímky, které mě – ač by se jim dalo i něco vytknout – nejvíce braly za srdce: filmy reflektující desátou Múzu, filmy o lásce k filmu. Že pocházejí ze země kolébky kinematografie se zdá přirozené.
Druhé jednání – Quentin Dupieux
Říkejte mi Marcello – Christophe Honoré
Diváci! – Arnaud Desplechin
Dále drama tematicky připomínající Habemus papam (Nanni Moretti, 2011); specifické poměry však mohou dobře vystihnout nejen Italové, a Ralph Fiennes zde předvádí vrcholný výkon.
Konkláve – Edward Berger
Rakouská kinematografie zabodovala díky režisérské dvojici Daniel Hoesl a Julia Niemannová se satirou poučenou Hanekem a Seidlem, říznutou vontrierovským hororem.
Veni, vidi, vici
A pak už nastupuje vítězné česko-slovenské mužstvo (a ženstvo).
Smršť – Peter Bebjak
Mord – Adam Martinec (viz recenze ve FaD 3/2024)
Nikdo mě nemá rád – Petr Kazda, Tomáš Weinreb (viz recenze ve FaD 4/2024)
Velký pán – Radek Beran
Život k sežrání – Kristina Dufková
Matěj Nytra
Abecedně, nesoutěžně:
Cesta na pokraj války (Antonin Peretjatko)
Darkness, Darkness, Burning Bright — Prelude + Oraison (Gaëlle Rouard)
Dokonalé dny (Wim Wenders)
Dům bez východu (Tomáš Hlaváček)
Grand Tour (Miguel Gomes)
Hudba (Angela Schanelec)
Minulé životy (Celine Song)
Netvor (Hirokazu Koreeda)
Pepe (Nelson Carlo de los Santos Arias)
Preventivní poslech (Aura Satz)
Pro smilování! (Alain Guiraudie)
Trailer na film, který nikdy nevznikne: Směšné války (Jean-Luc Godard)
Umění jíst a milovat (Anh Hung Tran)
Útěk z utopie (Madeleine Gavin)
Yannick (Quentin Dupieux)
Tomáš Pilát
Na začátku se přiznávám k drobnému podvodu: třikrát uvádím na jedné pozici více než jeden film, ve všech třech případech jsou to snímky, které mají něco společného. Nerad bych totiž některý z nich pominul, a pozic je „pouhých“ deset. I tak se řada děl, která mě oslovila, nevešla. Namátkou: Soused, V kuchyni, Hello, Welcome, Lesní vrah, Zahradníkův rok, Až na věky, Křehký domov, Hypnóza. Takže další malý podvod – stejně jsem si neodpustil je tady uvést. Omlouvám se. A teď tedy ta „téměř“ top desítka, bez pořadí.
Ještě nejsem, kým chci být (Klára Tasovská)
Dokument, jaký v našich končinách ještě nebyl. Obecně: film, který je zpracován tak, že ani nedutáte, a jde vám, jak se říká, hlava kolem. A samozřejmě se spoustu záležitostí dozvíte. To jde samozřejmě i nudně, ale tenhle film vás nenechá ani chvíli v klidu.
Soundtrack státního převratu (Johan Grimonprez)
Tenhle film jsem v rámci svých podfuků mohl dát na jedno místo s tím předcházejícím, a do topky by se vešel ještě jeden další, ale ani k jednomu by to nebylo fér. Soundtrack státního převratu je taky snímek, který je zpracován nadmíru originálně, a i přes jeho délku se ani minutu nenudíte. Vlastně každou chvilku čekáte, co přijde dál. A ve výsledku jenom s údivem koukáte, jak byly zapojovány megahvězdy (nejen) americké hudby do studenoválečných politických her.
Kneecap (Rich Peppiatt)
Skvělá irská komedie, u které se člověk za břicho popadá a současně vnímá vážnost tématu. Odvěké téma anglické chuti ovládat, v tomto případě Iry, tedy třaskavých irsko-anglických vztahů, a navíc spousta skvělé muziky. Film, který stojí za to vidět vícekrát, a vždy si z něj odnesete něco nového. Tvůrci snímku dokázali, že jde současně pobouřit, pobavit, donutit k přemýšlení, dovést k fandění, k odsouzení, k lásce k postavám z opačných sfér konfliktu. Film, u kterého se smějete a pláčete současně. Naštěstí je víc toho smíchu.
Paměť (Michel Franco)
Když ji miluješ, není co řešit. V tomhle případě možná ještě spíš Když ho miluješ… Film, který se noří do duší a srdcí hlavních hrdinů, a ukazuje, že láska si fakt nevybírá. Úžasný a pro diváky beznadějně-nadějný (nadějně-beznadějný?) příběh, do kterého se vcítíte. Tedy – vcítíte se do myslí hlavních postav.
Život k sežrání (Kristina Dufková), Velký pán (Radek Beran)
Rok 2024 byl velkým rokem pro českou animaci. Tvůrci Života k sežrání a Velkého pána ukázali, že česká loutka je svět tisíce podob a poloh a že umí dobýt i cizinu. I když Velký pán není, technicky vzato, čistě animovaný, každopádně jde ale o skvělý loutkový thriller. Že by letošek signalizoval velký návrat k tradici česk(oslovensk)é filmové loutky? A ještě jedna věc: v tomhle případě je na místě zmínit i vynikající knihu Pavla Jiráska Loutka mezi divadlem, filmem a televizí. Skutečně famózní dílo.
Vlny (Jiří Mádl)
Skvěle natočený biják, který může mladým přiblížit situaci v Československu v letech 1967 a 1968 a její neudržitelnost. Jako rozhlasák nejsem možná v hodnocení úplně objektivní, ale i kolegové, pamětníci a hlavně publikum (už skoro milion diváků) mě utvrzují v tom, že se snad nemýlím. Většina důležitých událostí prezentovaných ve filmu se stala tak, jak je na plátně vidíme. Máme tu podrobně vyrešeršovaný příběh rozhlasáků, kteří, když bylo potřeba, byli na svých místech. Jsem hrdý na to, že jsem jejich kolega.
Putinovo hřiště (Konrad Szołajski), Štěstí a dobro všem (Filip Remunda), Odposlechy (Oksana Karpovych)
Filmy poučné, potvrzující, otevírající oči. Je tu mocnost, která si dělá nárok na téměř všechno, a na druhé straně lidé, kteří tomu čelí. Zlo má mnoho podob a není snadné se mu bránit, obzvlášť, když je silnější. Proto díky za každý počin, který na to upozorňuje, tím víc, je-li filmařsky prvotřídní.
Vedlejší pokoj (Pedro Almodóvar)
Tenhle film vás dovede k zamyšlení, co by pro vás vaši přátelé udělali, a co už ne. A co byste vy udělali pro své přátele a co už ne. A pokud si po jeho zhlédnutí řeknete tohle, splnil své poslání. Aspoň jak je chápu já. A to je velká věc.
Od marca do mája (Martin Pavol Repka), Rok vdovy (Veronika Lišková)
Dva naprosto nesourodé filmy umístěné v jednom bloku? Ano, zase takové malé zoufalství. Jsou tu pospolu proto, že jde o velmi zdařilé debuty. Rok vdovy je celovečerní hranou prvotinou už renomované dokumentaristky Veroniky Liškové, Od marca do mája až neuvěřitelným debutem Martina Pavola Repky. Jeho film je jako z jiného světa: klidný, obrazově skvělý, plný lásky, nikdo tu nikomu neubližuje, nikdo nikomu nehází klacky pod nohy. Prostě se tu (celkem) spokojeně žije.
Les (Lidia Duda)
Film navazující na snímek Agnieszky Holland Hranice. Tedy – spíše je to pohled na situaci na polsko-běloruské hranici z trochu jiné strany. Tyhle dva filmy se skvěle doplňují a vůbec neškodí vidět je vedle sebe. Ba naopak.
Bonus mimo topku:
Tady Havel, slyšíte mě? (Česko, 2023), Prezidentka (Slovensko, Česko, 2024)
Snímky o tom, jak se můžou uplatnit nebo neuplatnit dobré úmysly v politice. Může se v téhle oblasti uchytit slušný člověk? Bohužel – ne. Nebo ne na dlouho. Máme tu dost smutný obraz československé společnosti, prostoru bývalé společné republiky. A, popravdě řečeno, nejen tohoto prostoru.
Vít Poláček
Přesto, že letos šlo do kin velké množství velmi zajímavých českých filmů, tak je pro střet zájmů v žebříčku tradičně nezohledňuji.
2024
Horizont: Americká sága (Kevin Costner)
Pro mě nepochopitelně odepsaný epos o dobývání Západu. Brilantní dramaturgie i současný pohled na to, jak se naděje a iluze stávají motorem přesunů obyvatelstva a z nich vycházejících problémů. V precizní Apačské lince Costner dotváří komplexní svět a perspektivu, aniž by zakrýval krutost všech zúčastněných, a tak bez zkreslování a zjednodušování vypráví příběh, který má potenciál spojovat. Za mě nejlepší věc, kterou jsem v kině letos viděl. Tajně doufám, že někdo najde odvahu koupit druhý díl a případně i zafinancovat ty další dva.
Megalopolis (Francis Ferdinand Coppola)
Aktuální zpráva o stavu unie, v sci-fi, art-deco starořímsko-newyorském hávu. Navzdory tomu, že ten fikční svět působí někdy nekonzistentně, Coppola dost ostře popisuje rozdělenou společnost, odtrženost jejích vládců i nevkus zlatých závěsů v oválných pracovnách. Dívat se na to je stejně nekomfortní jako se dívat třeba na Felliniho Satyrikon a vlastně i na současné světové dění. Předpokládám, že musel být malinko jiný zážitek to vidět před a po zvolení Trumpa. Já to viděl po a vnímám Megalopolis proto jako vizionářský počin.
Viet and Nam (Truong Minh Quý)
Skromný intimní dvojportrét, který je stejně tak jednoduchý jako mnohovrstevnatý. A disponuje zdrcujícím koncem
The Apprentice: Příběh Trumpa (Ali Abbasi)
Pečlivě vystavěný příběh začátků Donalda Trumpa je zároveň úvahou nad hodnotami západní civilizace. Ali Abbasi klade s překvapivou empatií pro své nesympatické postavy nepříjemné otázky nám všem.
Resty s copyrightem z roku 2023
L´Île Rouge (Robin Campillo)
Obraz konce francouzské koloniální správy očima rodiny pieds noir na Madagaskaru přináší působivou atmosféru, dokonalý rytmus, komiksová linku se superhrdinou, kulturní absurdity i perfektně vystavěné dialogy. Nevšední příspěvek k debatě o kolonialismu i o kultuře paměti.
Od konce světa nic dobrého nečekejte (Radu Jude)
Radu Jude jako vždy zábavně, a přitom nesmlouvavě glosuje současný svět. Předpokládám, že se ve filmu o přetěžované produkční točící zakázku o bezpečnosti práce pozná většina pracovníků z české audiovize. Nejspíš ale nejen oni.
Voják na útěku (Dani Rosenberg)
Komediální thriller o izraelském vojákovi na útěku podobně jako jiné izraelské filmy kombinuje specifický humor s uvěřitelností předkládaných situací.
Eureka (Lisandro Alonso)
Alonso tradičně vytváří meditativní a podmanivé westernové situace, které více než kdy jindy spojuje magicko-realistický element.
Jagna (DK Welchman, Hugh Welchman)
Vizuálně fascinující animovaný obraz polské vesnice na konci devatenáctého století ukazuje svět „tradičních“hodnot. Láska pomine, ale pole zůstanou, říká matka své dceři. Situace hlavní postavy je nevyhnutelná jako v antickém dramatu a kolektivní krutost je hmatatelná.
Co by se nejspíš do výběru dostalo, ale nepodařilo se mi k tomu dostat:
Prokletí (Roberto Minervini)
Comme le feu (Philippe Lesage)
Universal Language (Matthew Rankin)
Janis Prášil
Substance (Coralie Fargeat)
Amerikánka (Viktor Tauš)
Ještě nejsem, kým chci být (Klára Tasovská)
Dům bez východu (Tomáš Hlaváček)
Zatracená krvavá láska (Rose Glass)
Rivalové (Luca Guadagnino)
Semínko posvátného fíkovníku (Mohammad Rasoulof)
Od marca do mája (Martin Pavol Repka)
Lesní vrah (Radim Špaček)
Mond (Kurdwin Ayub)
Pavel Sladký
Od konce světa nic dobrého nečekejte (Radu Jude)
Záblesky naděje (Payal Kapadia)
To nejsem já (Leos Carax)
Žádná jiná země (Basel Adra, Hamdan Ballal, Yuval Abraham, Rachel Szor)
Broken Rage (Takeshi Kitano)
Semínko posvátného fíkovníku (Mohammad Rasoulof)
Kupředu nikam (Tsai Ming-liang)
Substance (Coralie Fargeat)
Anora (Sean Baker)
April (Dea Kulumbegašvili)
Odposlechy (Oksana Karpovych)
Mosty (Levan Akin)
Impérium (Bruno Dumont)
Nalezeno v překladu (Hong Sang-soo)
Comme le feu (Phillipe Lesage)
Misericode (Alain Guiraudie)
Duna 2 (Denis Villeneuve)
Ještě nejsem, kým chci být (Klára Tasovská)
Vysvětlení všeho (Gábor Reisz)
+ Zóna zájmu (Jonathan Glazer) – měl jsem ji ale v nej filmech už vloni, obávám se
+ české debuty Od marca do mája, Ta druhá, After Party a Mord
Marek Slovák
Past (M. Night Shyamalan): žánrově, strukturně a esteticky nevyzpytatelná jízda s depalmovskou režijní bravurou a satiričností jako od Breta Eastona Ellise.
Dokonalé dny (Wim Wenders): komorebi.
Saint Omer (Alice Diop, 2022) a Juror #2 (Clint Eastwood): soudní dramata, ve kterých je obžalován i odsouzen nefunkční systém.
Amerikánka (Viktor Tauš) / Hello, Welcome (Šimon Holý) / Ještě nejsem, kým chci být (Klára Tasovská): filmy-simulakra, které vytvářejí iluzi pohybu.
Ferrari (Michael Mann) a Furiosa: Sága Šíleného Maxe (George Miller): film(y) o ztrátě a nemožnosti návratu (domů), prezentované jako blockbuster/biopic. Selhávající bílý muž a silná žena, nic pro Motoristy.
Stovky bobrů (Mike Cheslik) a Duna: Část druhá (Denis Villeneuve): kinematografie atrakcí, které dovedou rozvibrovat břicho, byť každá z jiných důvodů.
Kim Gordon – BYE BYE, I´m a Man, Bangin’ on the Freeway, ECRP: textualita, materialita, hranice mezi hudbou a zvukem.
Občanská válka (Alex Garland) / Dokonalý cizinec (Alfonso Cuarón): Pokud metafikce – o konstruovanosti, (ne)spolehlivosti, solipsismu při interpretování a afektu spojeného s obrazy, tak nějak takto. Děkuji pěkně.
Internát (Nehir Tuna) a Skunk (Koe Mortier): Filmy pro dospělé, uvedené na Mezinárodním filmovém festivalu pro děti a mládež ve Zlíně – estetika krásy a estetika ošklivosti.
Otvorená Kultúra – Protestný pochod Za budúcnosť kultúry z Námestia SNP na Námestie slobody v Bratislave (12. 12. 2024): navzdory nevyhnutelnému morálnímu kýčaření (havlovské transparenty) smysluplná akce proti fašizaci-ficizaci (a u nás po volbách nepochybně babišizaci-normalizaci) kultury. Lepší – autentičtější – než Prezidentka.
Starý dub (Ken Loach): starého Loache novým kouskům nenaučíš.
The Thing (Remastered): máloco vystihuje vánoční svátky jako kombinace sněhu a nevraživosti – a tento důstojný herní pokračovatel Carpenterova snímku se letos dočkal zdařilého remasteru napravující jediný nedostatek herního originálu (ne/předvídatelnost). Mít peníze a dovolit si nový počítač, nejspíš zde bude poslední Indiana Jones (and the Great Circle), ale jsem holt jenom prekarizovaný člověk v kultuře.
Rivalové (Luca Guadagnino) a Všichni moji blízcí (Andrew Haigh): zajímá mě, co by na to řekli lidi zabývající se Derridovou hauntologií.
Nedělej vlny (Teddy Lussi-Modst, Pas de vagues): Mezi zdmi do doby postMeToo; jediný letošní titul s Vlnami v názvu, který má právo být na seznamu toho nejlepšího – a doklad, že některé náměty by nemohly vzniknout u nás, protože by nikdo soudný/se znalostí zdejšího prostředí neuvěřil, že obvinění ze sex. predátorství je smyšlené, zvlášť když jsou sš a vš i mediální predátoři adorováni jako noví feministé a progresivisté.
Julie Šafová
Seznam svých nejlepších filmů uplynulého roku sestavuji stejně jako každý rok s přesvědčením, že jsem letos viděla mnohem méně filmů, než bych chtěla, a že mi spoustu skvělých počinů dosud uniká. Prozatím tedy několik z těch, které mě jak tematikou, tak formou nejvíce oslovily:
Amerikánka (Viktor Tauš)
Chiméra (Alice Rohrwacher)
Ještě nejsem, kým chci být (Klára Tasovská)
Mosty (Levan Akin)
Nalezeno v překladu (Sang-soo Hong)
Od marca do mája (Martin Pavol Repka)
Priscilla (Sofia Coppola)
Rok vdovy (Veronika Lišková)
Stovky bobrů (Mike Cheslik)
Šedá zóna (Daniela Meressa Rusnoková)
The Outrun (Nora Fingscheidt)
Trosky jednoho filmu (Martin Ježek)
Zatracená krvavá láska (Rose Glass)
Zóna zájmu (Jonathan Glazer)
Za zmínku rozhodně stojí i české krátkometrážní počiny: 3MWh (Marie-Magdalena Kochová), Avian Omen (Denisa Langrová), Hurikán (Jan Saska), Kamera tortura (Petr Michal), Kinetopsie (Tomáš Svoboda) či Plevel (Pola Kazak).
Martin Šrajer
Amerikánka (Viktor Tauš)
Ferrari (Michael Mann)
Ještě nejsem, kým chci být (Klára Tasovská)
Od konce světa nic dobrého nečekejte (Radu Jude)
Past (M. Night Shyamalan)
Soundtrack státního převratu (Johan Grimonprez)
Stovky bobrů (Mike Cheslik)
To nejsem já (Leos Carax)
Zóna zájmu (Jonathan Glazer)
Žádná jiná země (Basel Adra, Yuval Abraham, Rachel Szor, Hamdan Ballal)
Martina Vacková
1. Anora (Sean Baker)
2. Emilia Pérez (Jacques Audiard)
3. Vlny (Jiří Mádl)
4. Ještě nejsem, kým chci být (Klára Tasovská)
5. Umírání (Matthias Glasner)
6. Vedení domácnosti pro začátečníky (Goran Stolevski)
Štěpánka Zapata
Bogancloch (Ben Rivers)
Chiméra (Alice Rohrwacher)
Invention (Courtney Stephens)
Jak se stát perličkou (Rungano Nyoni)
Když přišla noc (Paolo Tizón)
Lidé v zimním spánku (Anna Cornudella Castro)
Portrét jistého Orientu (Marcelo Gomes)
Veni Vidi Vici (Daniel Hoesl)
Vzhůru nohama (Jonás Trueba)
Zóna zájmu (Jonathan Glazer)
