Od prvních vteřin, evokujících film noir, je zřejmé, že obraz a atmosféra budou ve snímku Ivana Ostrochovského Služebníci hrát prim. Jeho vytříbený audiovizuální styl přináší mimořádný zážitek a obsahem se řadí do antipelíškovské linie reflexe socialistické minulosti. Neiluzivní pohledy na nedávné dějiny společného československého státu obohacuje sondou do církevního prostředí v posledních letech totality, ovšem téma kolaborace se světskou mocí je nadčasové a v současnosti bohužel opět aktuální.
V roce 1980 nastupují Juraj (Samuel Skyva) a Michal (Samuel Polakovič) na bratislavskou Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu. Teologický seminář je řízen téměř klauzurním způsobem, podléhá však i jiným, nevyřčeným pravidlům. Mnozí učitelé jsou členy nechvalně proslulé organizace Pacem in terris, která v soudružském objetí s komunistickou stranou měla vést katolickou církev ke světlým zítřkům a prosazovala pax sovietica, nikoli pax Christi. Vedení školy v rádoby bohulibém zájmu jejího zachování spolupracovalo se Státní tajnou bezpečností. Spirituální formace tlačila studenty ke konformismu a nařízené zpovědi měly podobu slídivé kontroly jejich smýšlení. Každý seminarista byl už na počátku studia postaven před morální dilema, zda se přizpůsobí, anebo bude jednat v souladu se svým svědomím. Na prahu dospělosti tak musel učinit závažné osobní rozhodnutí s dalekosáhlými následky. Někteří nově příchozí se nechají zdolat, jiní rebelují a přidají se k již zformovanému odbojnému křídlu. Odvážní chlapci vynáší informace pro redakci Svobodné Evropy a účastní se činnosti podzemní církve. V mladické radikalitě jdou ke kořenům biblické zvěsti a hlásají myšlenku, že křesťan se nemá spojovat s žádnou politickou ideologií a vládou. Snímané na černobílý materiál, postavy jsou také ostře rozdělené na černé a bílé. Takto vyhroceně to vnímají nezkušení idealisté, zapálení pro extrémní, dualistická řešení veškerých sporů. Jejich profesoři, poučeni životní praxí, inklinují k pohodlnější cestě kompromisů, jež může být nazvána zbabělostí, oportunismem, lavírováním, anebo naopak praktickou moudrostí, realismem či lišáctvím. Ti, kteří sami sebe přesvědčili, že účel světí prostředky, hlasují na schůzi Pacem in terris, připomínající aktivy komunistické strany, s prázdnými, rezignovanými výrazy, tupě jako soudruzi.
V jedné z nejotřesnějších scén děkan (Vladimír Strnisko) otcovsky domlouvá studentovi a poté bez hnutí brvy přihlíží, kterak mu estébácká mlátička domlouvá ručně. Bezcitnost duchovní osoby je děsivější než otrlí policisté odstraňující tělo zavražděného kněze. Tento motiv má reálný základ (tajně vysvěcený pater Přemysl Coufar byl umučen v únoru 1981), stejně tak protestní hladovka studentů bratislavské teologické fakulty v říjnu 1980. Ostatní situace jsou spíše modelové, skutečnými událostmi jen volně inspirované.
Držíme-li se žánrové stylizace, připadla tedy role padoucha zosobňujícího ničemný systém vyšetřovateli StB (Vlad Ivanov), jehož psoriáza symbolizuje zlo zanechávající své otisky i na těle. Děkan si samozřejmě uvědomuje, čemu se zaprodává, když se mu upíše, ale své chování ospravedlňuje snahou za každou cenu udržet chod školy. Těžko rozlišuje, zda zrušení fakulty je na spadnutí, anebo jde jen o manipulativní výhrůžky, které jej mají zastrašit a mezi bohoslovci rozšířit nedůvěru a podezíravost.
„Nejsme tady proto, abychom byli šťastní,“ hodnotí skepticky jeden z pedagogů postavení kléru v tehdejší společnosti. Upozorňuje své svěřence na nevyhnutelný boj s překážkami, na určitou formu utrpení a oběti jakožto součást kněžského osudu v dobách útlaku. Ale nedává nic do protiváhy, žádný pozitivní impuls, žádnou radost v životě katolického pátera, snad zas jen ten fortifikovaný morální postoj, takže samotná křesťanská víra se zde, nikoli neobvykle, redukuje na etickou soustavu a opozici vůči panujícím poměrům. Zůstává nahořklý dojem, že kněz v totalitní zemi přijímá úděl zásadně nešťastného člověka, který se absurdně obětuje pro mravní ideu, jíž čelí nespravedlivému politickému zřízení. Tak stojí vlastně ideologie proti ideologii, jedno dogma proti druhému, horizontálně se střetává člověk s člověkem a jaksi se tím vytrácí vertikála, na níž by křesťanství právě mělo stát.
Kamarádi Juraj a Michal se také musejí rozhodnout, jakým směrem se dají, a časem se ocitnou v opačných táborech. Režisér je ale sleduje odtažitě, nezaobírá se jejich povahami, společenským a rodinným zázemím, motivací, jež vedla k odlišnému vývoji názorů a nakonec i k tragickému vyústění. Hrdinové, zobrazení s chladným odstupem, působí coby sošní reprezentanti dvou protichůdných principů, vystavění v rámci černobílého světa poněkud tezovitě. Není patrné, proč si více či méně vyjukaní adepti kněžského povolání tuto dráhu zvolili. Snad jen že se zdají být podivíny, a tak do bizarního prostředí semináře vlastně zapadají.
Střídmost až askeze v povahopisu zabraňuje větší emoční účasti a ztotožnění s protagonisty, ale koresponduje s formální stránkou díla.
Rozlehlé prostory kláštera – zdánlivě vytržené z konkrétního časoprostoru – paradoxně vyvolávají klaustrofobické pocity, podpořené tísnivou hudbou. V pečlivě koncipovaných záběrech kameraman Martin Chlpík úchvatně pracuje se světlem a dovádí obrazy k dokonalosti; nesou symbolický význam, ale okouzlují svou krásou samy o sobě. Zejména to platí o záběrech shora, třeba na dvůr se sušícím se prádlem nebo na jídelní stůl v refektáři.
Dokumentarista, producent a pedagog Ivan Ostrochovský obdivuje kinematografii šedesátých let a jeho druhý hraný film k ní odkazuje – černobílým materiálem, formátem 4:3, výběrem neherců. Staví se tak po bok Pawła Pawlikowského a Philippa Garrela. S Pawlikowskim spojuje Služebníky scenáristka Rebecca Lenkiewiczová, autorka oscarové Idy (2013). Ostrochovský na sebe upozornil před pěti lety na berlínském festivalu hraným debutem Koza, tam měli premiéru i Služebníci. Titul vzniklý ve slovensko-česko-rumunsko-irské koprodukci poté zvítězil na Febiofestu a nyní je konečně uváděn v kinech.
Služebníci
(Služebníci, Slovensko – ČR – Rumunsko – Irsko 2020)
Režie: Ivan Ostrochovský
Scénář: Rebecca Lenkiewiczová, Ivan Ostrochovský, Marek Leščák
Kamera: Juraj Chlpík
Hudba: Miroslav Tóth, Cristian Lolea
Hrají: Samuel Skyva, Samuel Polakovič, Vlad Ivanov, Vladimír Strnisko, Milan Mikulčík a další
Délka: 88 min.
Distribuce: Aerofilms
Premiéra: 24. 5. 2021
