Coby jmenovkyně slavné literární hrdinky je česká překladatelka Anna Kareninová předmětem mnoha legend a fám. Někteří považují její jméno za pseudonym, jiní se rovnou domnívají, že neexistuje a za často vídanou notickou „Dramaturgie titulků: Anna Kareninová“ se skrývá práce jiných osob. Těm, kdo jsou do světa kultury ponořeni hlouběji, přitom není třeba kromobyčejně produktivní esejistku a překladatelku s východoevropskými, konkrétně ukrajinskými kořeny (po tatínkovi) déle představovat, neboť mnohým z nich zpřístupnila díla světových literátů (Pound, Céline, Kundera) i filmařů (titulky opatřila filmy Felliniho, Godarda, Resnaise, Greenawaye a mnohých dalších). Obětí nepravd zmíněných v úvodu se coby středoškolák stal i Petr Michal, dnes vystudovaný dokumentarista a střihač. Na rozdíl od jiných mystifikovaných se však vydal po jejich stopě, našel skutečnou Annu Kareninovou a učinil z ní aktérku svého prvního delšího (středometrážního) filmu – Je nalezena tím, koho hledá (2022). Jeho dokument, premiérově uvedený na MFDF v Jihlavě, je možná méně informačně hutný, než filmové portréty bývají, dalece však přesahuje pouhou funkci vymítače mýtů.
Sleduje dvě vnitřně propojené tematické linie, z nichž každou reprezentují obrazy odlišných kvalit: němé záběry z domovin Célina a Pounda, nasnímané na jednostranně perforovaný filmový pás, vyzývají diváky k úvahám nad uměleckou praxí a jejím smyslem, standardní obrazy s utajeným technickým pozadím pak sledují Kareninovou zvnějšku, představují její práci a zachycují její vztah k zesnulému manželovi, jímž byl básník a disident Petr Kabeš. Náš svět sice fyzicky opustil v červenci roku 2005, prostřednictvím své knihovny – četných záložek a zatržených úryvků v knihách – však s Annou komunikuje dodnes. Když se jí Petr Michal zeptá, jak si jednu z manželových oblíbených pasáží vykládá, vystupuje jedinkrát (a pouze svým hlasem) zpoza kamery, jinak režisérův přístup charakterizuje metoda nezúčastněné observace, technika „mouchy na stěně“. Výsledek Michalovy práce je pomalu plynoucím pásmem obrazů, z nichž každý má svůj význam, stejně jako každá užitá promluva či komentář. Jeho snímek je v dobrém slova smyslu jednoduchý, možná trochu nenápadný, v opozici k minimalistické koncepci však stojí záznam bohatého vnitřního světa Kareninové i podnětné pojednání o pozici umění v naší společnosti.
Základním řídícím prvkem dokumentu nicméně zůstává osoba Kareninové, její zkušenosti, emoce a profese. Částečně je tak snímek naplněn určitou úzkostí, smutkem nad Kabešovým předčasným odchodem, samotou, kterou posléze Kareninová přijala za svůj osud (příznačně zůstává po značnou část stopáže jedinou osobou v obraze), i obavami z marnosti či plytkosti stereotypního života, jež překladatelka pocítila po nástupu do svého prvního zaměstnání. Jelikož v životě překladatele se toho na každodenní bázi mnoho neděje, bylo pro Michala důležité najít způsob, jak vše divácky atraktivně zarámovat,[1] v hotovém filmu však chytře ponechal i obrazy ryze všední práce, kdy Kareninová sedí v křesle s nohama na stole či leží s počítačem v posteli a kontroluje svůj překlad. Větu po větě, slovo po slově. Vidíme tak, že umělecké dílo není jen kouzelným výsledkem činnosti génia, jeho talentu, nýbrž také řemeslem, tvrdou dřinou a mravenčí světskou prací, bez níž by se pocit povznesení z estetického zážitku nikdy nedostavil.
Navzdory popsané skepsi působí film v úhrnu nadějeplně, neboť vypráví o ženě, za jejímž pracovním stereotypem stojí obdivuhodné výsledky a která dokáže navrch nacházet půvab v maličkostech. Jednoduchou báseň čte v Kabešově nákupním seznamu, abstraktní krásu vidí v rozdrásaných i kyprých oblacích, které básník často pozoroval z observatoře na vrcholu Milešovky. Takové drobnosti jsou vitamínem pro mentální zdraví současného člověka, nalomené všudypřítomným vizuálním a informačním balastem. Nelze však nevidět, co činí výjimečnými právě je – stín Petra Kabeše, jenž na nich ulpěl. Nikdo není ostrovem sám pro sebe a svět se přirozeně zdá být smysluplnějším ve společnosti spřízněných duší – tu Kareninová našla v Kabešovi. Anebo naopak, jak naznačuje název filmu, neboť to byl právě on, kdo se rozhodl kontaktovat neznámou překladatelku, která ho zaujala výjimečností svého slovního projevu. Snad v jejích vybroušených titulkách na první pohled spatřil práci kolegyně básnířky, protože právě v přesnosti podle něj přebývá básnivost. S masovým nástupem internetu a akcelerací toku informací začal hodnotu preciznosti vytlačovat požadavek na rychlost, který je stejně pochopitelný jako nebezpečný, má-li nad přesností převážit. Jakým způsobem ji tedy co nejspolehlivěji dosahovat?
Tuto otázku film zodpovídá v rámci disciplíny uměleckého překladu ústy Kareninové: je třeba poznat prostředí, v němž se spisovatel pohyboval, projít se stejnými stezkami a poslechnout si tentýž příboj. Teprve po návštěvě „Célinovy výspy“ v Bretani pochopila Kareninová způsob stavby vět a rytmus řeči slavného spisovatele a dokázala přeložit jeho text nikoli básnicky, ale věcně, čímž mu dodala na pádnosti. Nestačí tedy jen poctivé řemeslo, k dokonalému výsledku je zapotřebí i nadstavba v podobě kreativity, schopnosti imaginace. Na specifickém příkladu tak Michalův film vyzdvihuje univerzálně platné hodnoty. Subtilně vybízí k pěstování citlivosti, přesnosti a s ní spojené trpělivosti. Je zapotřebí znát podstatné detaily, aby člověk mohl rozumět celku. Nikoho pravděpodobně nezmění jedna kniha či skladba, jeden obraz nebo film, ale soustavný zájem o umění na osobnost člověka vliv nepochybně má. Tak se ze stereotypu a nenápadné (mentální) práce rodí pocit povznesení, který jedinci pomáhá překonat úzkost a tíži bytí činí snesitelnou.
Popsaná témata film vyjevuje přímočaře, jednoznačně a v duchu Kabešovy teze o přesnosti je tak výsostně básnivým. Této charakteristice odpovídá i esteticky opojná kamera Jakuba Vrbíka, který na filmový pás citlivě zachytil světelné rozdíly mezi šedomodře posmutnělým Kabešovým bytem a sytě zelenými lesy, prozářenými měkce žlutými slunečními paprsky. I viditelná perforace v několika záběrech, pořízených mimo české kraje, působí spíš dojmem estetického ornamentu než jako jeden ze zcizovacích prostředků, jež jsou poslední dobou v oblasti českého dokumentu často k vidění (např. KaprKód [r. Lucie Králová, 2022]). Úměrně tomu vykazuje tento snímek deficit v rovině prozaické, kde i potenciálně zajímavá témata ponechává u jediné promluvy, jako když se Kareninová zmíní, že si materiál k překladu pečlivě vybírá s přihlédnutím k tomu, jakému člověka či dílu bude svou prací sloužit. Hodnota Michalova snímku ale leží jinde.
Je nalezena tím, koho hledá je příkladem pokorného filmu, který je prost velkého příběhu, efektních gest či šokujících zvratů a kontakt s „vyšší mocí“ (manifestující se v druhém plánu obrazu v podobě krucifixu či fresky na Kabešově domě) navazuje pečlivou dokumentací všednodennosti. Je sympatickou ukázkou „malého velkého filmu“, který vyjma výše vypsaných kvalit přináší i dokonalou kritiku lartpoulartismu v jediné větě: „Žít, abych dal smysl svému psaní, ne psát, abych dal smysl svému životu.“ (Petr Kabeš)
(Text vyšel ve Filmu a době 1/2023.)
Je nalezena tím, koho hledá
(Česká republika 2022)
Režie: Petr Michal
Kamera: Jakub Vrbík
Zvuk: Matěj Lindner
Účinkují: Anna Kareninová
Délka: 41 min.
Distribuce: Claw
Premiéra: 17. 3. 2023
Poznámky:
[1] Viz režisérovu explikaci: https://www.dokrevue.cz/clanky/je-nalezena-tim-koho-hleda [vyd. 31. 10. 2022, cit. 8. 2. 2023]
