Prvního listopadu proběhl v kině Ponrepo křest knihy Reflexe českého filmového plakátu. Komponovaný večer spojený s prezentací nově vydaného počinu grafického designéra Bohdana Heblíka, který neotřelým způsobem mapuje zánik autorského filmového plakátu v Česku, byl doplněn o výstavu schematických šablon, jež v knize zaujímají stěžejní místo. Výstava bude ve foyer kina přístupná veřejnosti až do konce tohoto měsíce. Na první pohled vizuálně upoutá svou minimalistickou podobou, při bližším prozkoumání nutí k hlubším úvahám. Jaké otázky nám Heblíkovo resumé přináší k zamyšlení?
Filmový plakát. Potištěný list papíru, který provází filmová představení, co kinematografie světem stojí. Slovy Václava Hájka, teoretika vizuální kultury a pedagoga dějin umění, produkt kulturní reklamy, který staví na budování a předjímání pověsti a slávy. Ale snad také svébytné umělecké dílo historicky měnící svou vizuální podobu. Od lákavých vyobrazení publika a atmosféry v sále, přes inspiraci v knižních ilustracích až po koláže, fotosky a typograficky hodnotné textové zpracování. Podoba filmového plakátu ušla kus cesty, nejvyššího vrcholu však, alespoň na našem území, dosáhla v období od šedesátých do osmdesátých let dvacátého století. Díla té doby se stala sběratelskými kousky reprezentujícícmi avantgardní tendence autorské svobody, často spojené s hádankou/šifrou, alegorickým vyobrazením filmového dějství, stimulujícím divácká očekávání a mnohdy předkládajícím do značné míry exponovaně zkreslený obraz samotného filmu. S nástupem devadesátých let však autorskou autentičnost, výtvarnou úroveň a apel na divácké smysly nahradila schematická utilitárnost opírající se o potřebu dostatečného navýšení návštěvnosti a s tím spojených tržeb. Publikace Bohdana Heblíka, vydaná vlastním nákladem v Nakladatelství jedné knihy, které pro tento počin vzniklo, se snaží svéhlavým způsobem postihnout opakující se motivy a prvky českého plakátu v letech 1993 až 2021.
Co je na přístupu jejího autora svéhlavého? Grafický designér, známý (nejen) svými autorskými plakáty pro Aerofilms a vybrané filmové přehlídky, se v knize nesnaží jakkoli ponořit do hlubin historiografie filmu či grafického designu. Jeho cílem není ani ucelená komparace let minulých. Minimalistický pohled do historie (a teorie) nabízí pouze úvodní slovo Václava Hájka. To následně doplňují úvahy o budoucnosti kinosálů, se kterými jsou plakáty neodmyslitelně spojeny, z pera Matěje Malechy. Po krátkém textovém projevu výše zmíněných následuje gró této knihy – 116 stran grafického komentáře. 116 vyobrazení vybraných filmových plakátů, které sestávají ze zástupných černých kruhů a bílých obdélníků. Kruhy odpovídají obličejům protagonistů, obdélníky jednotlivým slovům v názvech filmů. Každý rok je zastoupen čtyřmi snímky, jejichž selekce není jakkoli čitelná. Co ale zjevné je, je skepse, kterou vyobrazení přináší. Na otázku, jaký jazyk český plakát divákovi v posledních desetiletích nabídl, totiž přichází hořká odpověď. Výstupy dokládají zacyklenou jednotvárnost duality obličej-typografie, svou utilitárností vzdálenou šifrovanému avantgardnímu pojetí šedesátých a sedmdesátých let, v jejichž nesvobodě se volné ruce autorů projevovaly mnohem razantněji než ve zdánlivé svobodě raného kapitalismu.
Je to jenom hra
Epilogem této reflexe je pak pomyslná divadelní hra/rozhovor na konci knihy. Slouží jako dovětek k celkovému stavu české filmové produkce a distribuce. Snaží se nastínit procesy, které za vznikem plakátů a uvažování nad jeho kvalitou stojí a historicky stály. Její název odkazuje k výstavě, která proběhla v Uherském Hradišti v roce 2015 a v rámci níž se Heblík na ploše 23 plakátů vyhotovených propiskou zabýval významotvornými prvky filmu a prozkoumával plakátotvornou řeč.
Ve hře se potkávají zástupci a zástupkyně z řad filmových tvůrců, producentů, distributorů i grafických designérů. Odpovědi, které přinášejí, nabízejí do značné míry skeptický pohled na stav kinematografie jako takové, ve vší její marketingové podřízenosti. Ta je zde kritizována především v extrémně puristickém podání Davida Březiny i suše akceptována ústy distributorů. Finální divadelní hra, stejně jako celkové vyznění zkoumaného materiálu, zanechává ve čtenáři pachuť deklarující, že filmový plakát už dávno není svébytným uměleckým dílem a ani to po něm nikdo nevyžaduje. Heblíkova kniha naopak svébytným uměleckým dílem je. Přestože shrnuje kompromisnost možná už přežitého média (otázka k obsáhlejší diskuzi), činí tak neotřelým způsobem. Nabízí vysokou úroveň grafického zpracování i avantgardní hravost. Vyzývá čtenáře/diváka ke hře, ale také k zamyšlení. Přiložený seznam filmů vede k interakci s knihou i vlastnímu hledání původních plakátových podob.
Otázkou zůstává zmiňovaná nejasnost výběru jednotlivých filmů. Podezření, že se snad autor snažil doložit vlastní přesvědčení, posílené samonákladem, je narušováno obecnou neschopností rozpomenout se na plakát z posledních dekád, které by se mustru výrazněji vymykal. A přeci i zde několik málo zpochybnitelných zástupců nalézáme. Diskuzi by bylo možné vést především nad plakáty k dokumentárním filmům, o což se částečně pokouší také Helena Třeštíková v samotném závěru, ale částečně třeba i nad vizuálními materiály ke Švankmajerovým či Zelenkovým počinům. Zde je ale patrné, že se jedná o snímky pyšnící se silným autorským rukopisem, které si pravděpodobně mohly dovolit trošku odvážnější podtržení korespondující se samotným dílem, v případě Švankmajera navíc vycházející z dekád minulých a silné provázanosti s výtvarným uměním. Co se Zelenky týče, jeho nadsázka byla vždy směřována úzké skupině recipientů a možná právě proto nepodléhá marketingovému tlaku dosáhnout většinového přijetí. Zároveň se ale i v těchto případech jedná jen o drobné úkroky, rozhodně ne zcela nové cesty. Na závěr je třeba zmínit, že se Heblík ve výčtu nevyhýbá ani kritické zmínce o svém vlastním díle a doznává, že se o neoblomnou normu také opírá.
Kdo za tím ale stojí? A má filmový plakát v dnešním světě ještě význam? Zasloužil by si kompletní revizi co do přístupu? Měly by do jeho podoby přestat zasahovat marketingové struktury? A co je to autorství v časech bezzubého vydobývání prosperity? Existuje ještě v tomto světě vůbec prostor pro metaforické hádanky a odklon od přímočarosti? Těmto a dalším myšlenkám se tak spolu s autorem může věnovat 500 držitelů omezeného počtu výtisků knihy, jejíž úroveň zpracování několinásobně převyšuje kvalitu analyzovaného materiálu. A to už je samo o sobě pozoruhodnou reflexí.
Bohdan Heblík, Reflexe českého filmového plakátu, Praha: Bohdan Heblík – Najekni 2022, 173 stran.
