Hned dva zástupci z Česka se dostali mezi tři vítěze mezinárodního kola soutěže krátkých vertikálních filmů Nespresso Talents, kterého se letos zúčastnilo 993 filmařů. Kromě finanční odměny dostali Jan Kellner a moldavská rodačka žijící v Praze Nicolina Sterbet také pozvání na festival v Cannes.
Jan Kellner, Bagman
Jaké máte filmové zkušenosti?
Jelikož jsem nikdy nenašel odvahu studovat filmovou školu, vše, co jsem se z filmového řemesla naučil, pramenilo z mojí práce video tvůrce reportážních filmů maturitních plesů či svateb. Někdo může namítat, že tyto reportážní věci nemají s filmařinou moc společného, jenže když se vezme v potaz, jak mizerný kameraman jsem byl, a jak často jsem musel i přes svou chabou kameru dohánět kvalitu filmu střihovou skladbou a vytvářením příběhu, tak tam jistý kus filmařiny najdete.
Z reportážních filmů jsem se dostal až k reklamnímu videu, které bych sám nezvládl natočit. Častokrát jsem pracoval již se školou prověřenými filmaři na různých pozicích. Vidět je při práci pro mě byla největší škola a dost jsem se z toho naučil.
Proč jste se rozhodl zúčastnit soutěže Nespresso Talents?
Odpověď souvisí s tím, že jsem nikdy nestudoval filmovou školu. Stále si hledám cestu, jak dostat razítko „filmař“ a být si alespoň více jistý sám sebou v tom, co dělám.
Miluju film, a když jdu do svého oblíbeného pražského Kina Pilotů, kde vidím u vína partu filmařů z FAMU, rád bych si přisedl a bavil se s nimi o filmu. Jenže tam jenom tak postávám a stydím se mezi ně vstoupit. Stále hledám cestu, jak být relevantním filmařem a v budoucnu třeba i součástí jejich stolu.
Proč jste se v ročníku s tématem Činy jsou více než slova rozhodl vyprávět právě o mladých lidech, kteří pomáhají?
Téma mého filmu souvisí s prací tvůrce video obsahu pro Nadaci Krása pomoci, kterou založila Taťána Gregor Brzobohatá a která pomáhá seniorům. Náplní nadace je i školení dobrovolníků, kteří následně pomáhají osamělým seniorům – ve smyslu donášky nákupů, vytáčení rodinných příslušníků mobilním telefonem a podobně. Světe div se, dobrovolníky z velké většiny tvoří právě mladí lidé, kteří cítí potřebu pomáhat někomu staršímu, když například o své prarodiče již přišli.
Celý námět filmu mi následně umocnila vzniklá pandemie, kdy pomoc dobrovolníků byla mnohonásobně více potřeba a kdy se přidávali další dobrovolníci, nezávisle na jakékoliv nadaci.
Výraznou složkou vašeho filmu je hudba. Jaké jste dal skladateli zadání?
Hudbu komponoval skladatel Tomáš Oliva, s nímž jsem již spolupracoval na pár předchozích projektech. Tomáš je naprostý génius a z mnou vytvořeného storyboardu je schopen zachytit atmosféru celého filmu. Například v první části filmu, kterou jsme pracovně nazvali Očistec a v které jsou jednomu z chlapců stříhány vlasy, Tomáš pracuje s vrstvou kostelních chorálů, jež dokreslují obřadní a spirituální rovinu celého aktu.
Je těžší či jiné vymyslet a natočit film vertikálně a tak velmi krátký?
Určitě je to jiné než točit film do klasičtějších formátů. Kompozice obrazu u vertikálního formátu pomáhá soustředit se pouze na postavy a sledovat tak jejich emoční stránku, bez dalšího rozptylování.
Co se týče délky, tak je pro mě zatím jednoduší věnovat se těmto formátům, protože jsem ještě nedozrál do doby, kdy bych byl schopen ukočírovat vývoj děje a postav v delším časovém horizontu. Stále se mám co učit.
Co pro vás znamená úspěch v soutěži Nespresso Talents?
První malé razítko na dlouhé cestě být relevantním filmařem.
Jaké jsou vaše další filmové plány?
Pokud se bavíme o reálných plánech, rád bych se dál vzdělával u tvorby kratších filmů a reklamního videa. Z mých lehce naivních plánů bych zmínil, že jsem již odeslal dopis svému oblíbenému italskému režiséru Paolu Sorrentinovi s žádostí o stáž v jeho filmovém štábu pro nadcházející projekt. Italsky neumím, jen pro dokreslení naivity tohoto plánu.
Nicolina Sterbet, Speaking in Flowers
Jaké máte filmové zkušenosti?
Hned po ukončení studií se specializací na animaci na Civica scuola di cinema Luchino Visconti v Miláně a ježdění po festivalech jako Annecy nebo BIAF s naším studentským krátkým filmem Chionophile jsem se přestěhovala do Prahy. Tady se mou první zkušeností stala stáž v loutkovém workshopu celovečerního stop-motion filmu Myší patří do nebe, kde jsem pomáhala vytvářet rekvizity a loutky. Poté jsem pracovala jako koloristka/animátorka na krátkém filmu Marka Náprstka Mraveniště a jako animátorka, výrobce rekvizit nebo grafická designérka jsem pracovala na řadě dalších menších projektů.
Proč jste se rozhodla zúčastnit soutěže Nespresso Talents? Proč jste se v ročníku s tématem Činy jsou více než slova rozhodla vyprávět právě o svém dědečkovi?
Měla jsem v sobě silné emoce vztahující se ke vzpomínkám na mého dědu, který zemřel před rokem. Když jsem s ním naposledy mluvila po Skypu, řekl nám, ať ho přijedeme navštívit, až budou zrát třešně, ale bohužel jsme to už včas nestihli… Potřebovala jsem tento pocit vyjádřit a dostat ho z nitra ven.
Můj děda Ion byl typ tichého člověka, který toho moc nenamluvil, ale udělal spoustu významných věcí, které si stále pamatuju. Bral nás na krátkou projížďku ve svém náklaďáku, než vyrazil do práce do kamenolomu. Když se vracel domů, nosil nám barevné bonbony. To jsou příklady malých gest, které si vybavuju z doby, kterou jsem s dědou strávila. Některé tyto momenty mi v paměti zůstaly jako velká dobrodružství, na které nikdy nezapomenu. A takto chápu větu: „Činy jsou více než slova“.
Jak animace podle vás obohacuje dokumentární film?
Myslím, že dokument a animace se k sobě velmi dobře hodí. Animace dává autorovi větší flexibilitu zdůraznit ony dojmy zachycené z dokumentárních faktů, obohacuje je vytvářením další emocionální dimenze. Animace může být zároveň využita jako extenze částečně zdokumentovaných událostí, dokáže rozmazat hranici mezi reálnými a imaginárními světy atraktivním a myšlenkově provokativním způsobem.
Je těžší či jiné vymyslet a natočit film vertikálně a tak velmi krátký?
Natočit film vertikálně není těžší, jen jiné. Je to jako výzva, dostat do omezeného prostoru novou formu, na kterou se divák může pohodlně dívat bez pocitu, že mu něco v záběru chybí. Postrčilo mě to k jinému promyšlení prostoru, k jeho propojení pomocí animace a také k tomu, aby akce přetékala z jednoho záběru do druhého. Zatím mám zkušenosti jen s vytvářením velmi krátkých filmů a předpokládám, že čím kratší snímek, tím precizněji si musí člověk vybrat, jakou akci ukáže, protože pocity spojené s určitou akcí v tak krátkém filmu mohou být určující.
Co pro vás znamená úspěch v soutěži Nespresso Talents?
Výběr mého filmu Speaking in Flowers z tak velkého počtu krátkých snímků z celého světa mě povzbuzuje, abych na svém dalším příběhu pracovala dál a usilovněji. Doufám, že diváci u mého filmu prožijí stejné pocity a emoce jako já při jeho vytváření.
Jaké jsou vaše další filmové plány?
Dokončila jsem první verzi scénáře pro svůj další krátký film s pracovním názvem Nenechte ty domy růst samotné. Nyní pro něj hledám vhodný vizuální styl. Zajímám se o možné spolupracovníky a způsoby, jak tento projekt přivést k životu.
Oba oceněné filmy můžete zhlédnout zde.
