Vše se mění rychleji, než bychom chtěli. Když bylo filmové umění v Evropě v roce 2019 na vrcholu a točilo se víc než kdy jindy, přišel covid. A změnily se preference diváků. Dnes nevíme, jak se bude filmové umění vyvíjet. Kino přestalo být nutností, onlinová distribuce se stala regulérním prostředkem, jak dostat film k divákům. Covid se stal jen jedním z momentů, které posunuly big green směrem k malým obrazovkám. Vždycky se říkalo, že malé obrazovky nebudou divákům stačit. A ve skutečnosti to vypadá, že budou. Doba pokročilých informačních technologií je prostě taková. Možná to budou velké obrazovky domácího kina, ale monopol stříbrného plátna bude silně omezen.
Diváci v rouškách
O tom všem se hovořilo na festivalu Crossing Europe v Linzi (1.–6. 6.) a na největším festivalu rakouských filmů Diagonale (8.–13. 6.). Byly to po covidové krizi roku 2020 jedny z prvních filmových festivalů, které proběhly čistě fyzicky, i když v posunutých termínech. Samozřejmě s kontrolami očkování nebo testů před každým představením a s oddělenými vchody a východy z kina. Takže někdy se z kin chodilo málem po požárním žebříku. Filmoví producenti začali přemýšlet o artových seriálech pro televizní kanály nebo Netflix, kinaři o kapacitě kin, která byla na obou festivalech vytížena přibližně ze 70 % oproti roku 2019. A stejně těch sedmdesát procent považují organizátoři obou festivalů za zázrak, protože takovou „velkou“ návštěvnost nikdo nepředpokládal.
Oba festivaly byly vlastně krokem do prázdna. Celkově bylo méně filmů. Crossing Europe měl letos 123 filmy proti obvyklému počtu 160. Režiséři chodili v rouškách do sálů a diskutovali třeba s deseti zarouškovanými diváky, kteří v kinech zbyli. A byli viditelně rádi. Přesto tu jsou i další změny. Dlouholetá šéfka festivalu Christine Dollhoferová odchází po polovině roku šéfovat Vídeňskému filmovému fondu (Filmfonds Wien). Dollhoferová dávala vždy velké šance středo- a východoevropskému filmu. Všichni, co byli v kinech, se snažili najít novou krásu fyzického setkávání. Jak napsala Moira Grimmová k festivalu Diagonale: „Prostřednictvím blízkého člověka najdeš sebe. Historie, kterou spolu prožijete, náleží vám oběma. Utíkej městem. Počítej balkóny ve svém okolí, na nichž rostou květiny. Soustřeď se na to, jakou barvu mají fasády, kolem nichž jdeš. Najdi slunce. Věnuj někomu úsměv, on ho zas věnuje někomu dalšímu. Vnímej chaos velkého města každým svým pórem. Vzpomínej na vůni místa, kde ses cítil/a dobře. Uvědomíš si, co to znamená být doma.“ Velké ano pro „skutečné“, nikoli virtuální zážitky. Jakoby si diváci v tu chvíli ani neuvědomili, že vnímání filmů je také zprostředkovaný zážitek, že je tu potřeba struktury příběhu, herců, tedy virtuální vrstvy, která je úplně jiná, než když jen tak procházíš městem a objevuješ své vlastní příběhy. „Filmy zůstávají rozhraním mezi uměleckým výrazem, mezi městy, kde se odehrávají, jejich obyvateli a obyvatelkami a hosty, kteří na tohle tranzitní festivalové místo přijíždějí,“ řekli o letošní Diagonale její šéfové Sebastian Höglinger a Peter Schernhuber.
Budoucnost filmu
Otázky, kdy se filmový průmysl vrátí k „normalitě“, kde najdou filmové festivaly publikum, jak bude vypadat obrat k digitalizaci, ke streamování, k domácímu kinu. Co s festivalovým světem udělá hybridní model festivalu. Nikdo neví přesně. Všechny kalkulace zatím selhávají. Festivaly se kloní k tomu, že jejich nabídku bude možné sledovat digitálně po celý rok. Cestování na festivaly je beztak klimaticky problematické (to říkají zejména ochránci klimatu, kteří raději protestují, než chodí do kina). O úspěchu digitálně distribuovaného filmu rozhodne počet kliků. Je však celá řada setkávání, která ve virtuálním prostoru malých obrazovek možná nejsou. Sociální souznění, celé městské části ožívající kulturou, společný a společenský zážitek. Jeden rys ale bylo možné pozorovat u obou rakouských „fyzických“ festivalů: většina regionálních diváků, klimatická nebo utečenecká témata a filmy dělané spíš pro televizi nebo VOD než pro kina.
Samozřejmě, obrat ke streamovacím platformám jako Netflix nebo Amazon Prime Video je nevratný, premiéry v kinech patrně nebudou exkluzivní. Rakouská Diagonale byla letos v druhé polovině doprovázena streamovacími službami přes portál Flimmit nebo Kino VOD Club. Zůstane tedy kino zásadním místem pro filmové sdělení? Prodej filmových studií MGM Amazonu za 8,5 miliard dolarů nenechává nikoho na pochybách, kam celý vývoj spěje: k streamovací zemi. Není však pochyb o tom, že kino jako místo setkávání si v kombinaci s artovým filmem udrží svůj status. Jak pro Crossing Europe, tak pro festival Diagonale šlo o tanec na ostří nože. Loni festivaly nebyly. Jak ale řekl David Ondříček, v květnu 2021 kultura rozkvete. A na to sázeli i organizátoři obou rakouských festivalů. Programová kina v Rakousku začala skutečně fungovat 19. května, multiplexy 18. června. Festivaly byly první zkouška, následovat bude regulérní distribuce. Lze jen doufat, že vícesálová kina získají zas svůj sedmdesátiprocentní podíl na trhu. Nicméně v současné době všichni věří, že virus si vzal letní dovolenou.
Festivalovým filmům dominovalo téma tyranie
Festival Crossing Europe si vybral za stěžejní osobnost své retrospektivy slovenského režiséra a producenta Ivana Ostrochovského. Ten je absolventem katedry audiovizuálních studií a dokumentární tvorby na Vysoké škole múzických umění (VŠMU) v Bratislavě. Mezi jeho dokumenty patří Menší zlo (2004) či Ilja (2009). Podílel se také spolu s Peterem Kerekesem a Pavolem Pekarčíkem na dokumentárním filmu Sametoví teroristé (2013), který byl uveden na MFF Karlovy Vary. Ostrochovský je zakladatel a producent společnosti Punkchart films. Jako koproducent se podílel i na snímcích Nesvatbov (r. Erika Hníková, 2010) a Až do města Aš (r. Iveta Grófová, 2010). Za svůj první celovečerní film Koza (2015) získal řadu ocenění. Jeho nejnovější hraný film Služebníci měl premiéru na Berlinale 2020. Služebníci nejsou prvním filmem, v němž Ostrochovský vypráví příběh o konfliktu oficiálního režimu a lidí donucených proti své vůli ke spolupráci. Už snímek Sametoví teroristé pojednával o mužích, kteří se pokusili o ozbrojený odpor v časech normalizace.
Tyranie víry, tyranie nemoci
Ostrochovský jakoby svým odporem proti tyraniím a tyranizování populace předznamenal hlavní obsahový proud filmů jak na Crossing Europe, tak na Diagonale. Vítězným filmem Crossing Europe se stal gruzínsko-francouzský snímek Začátek (Dasatskisi, 2020), jenž je debutem režisérky Dey Kulumbegašviliové. Děj se odehrává nedaleko Tbilisi. Film je podobenstvím o Abrahamovi, od něhož Bůh požadoval sílu k zavraždění svého vlastního dítěte. Abrahamova víra by se dnes mohla interpretovat jako slepý fanatismus. Film je vyprávěn v precizně uspořádaných statických scénách. Začíná obřadem, při němž pastor Svědků Jehovových David (Rati Oneli) vysvětluje biblický čin těsně předtím, než bigotní útočníci jiného vyznání znesvětí chrám. Produkční podíl na filmu měl mexický režisér Carlos Reygadas, jehož vize je ve filmu dost silně přítomna. Film ještě evropskou premiéru neměl, je k dispozici na globální platformě MUBI.
V mimosoutěžní sekci Evropské panorama byl uveden maďarský film režisérky Lili Horváthové Přípravy na společný život po neznámou dobu (Felkészlés meghatározatlan ideig tartó együttlétre, 2020), jehož tématem je stalking. V psychologickém dramatu plném obsesí a představ se neurochiruržka Márta vrací z Ameriky do Budapešti, protože na konferenci potkala sympatického maďarského lékaře Jánose. Přestože žena tuší, že může být otcem rodiny, dá si s ním schůzku na mostě v Budapešti. On se neobjeví, patrně by lékařku ani nepoznal. Žena ho pak začne pronásledovat. Nechá se zaměstnat tam, kde pracuje on. Začne trpět obavami kvůli svému duševnímu stavu, bojí se, že propadne psychóze ze špehování. Chodí k terapeutovi. Nakonec získá Jánosovy sympatie a z boje mezi pohlavími se stane hezká hra. Téma tyranie duševní nemoci je jistě složité a film si najde cestu k publiku patrně jen prostřednictvím filmových festivalů.
Tyranie vykořenění
Je zjevné, že cizinci se přes nasazení západní Evropy pro integraci cítí v nových zemích vykořeněni a ztrácejí identitu. Anebo se tvůrcům zdá, že tohle módní téma by mohlo u alternativního publika zabodovat. Film Exil Visara Moriny je o kosovském chemickém inženýru v Bochumi, který umí plynně německy, je pevnou součástí týmu, a přesto trpí výbuchy zlosti a vyžaduje, aby ho považovali za „špinavého cizince“. Stává se tyranem, škrtí manželku (Sandra Hüllerová), trpí silným odcizením. Všude vidí, že na něj kdosi nastražuje mrtvé krysy. Surrealistický psychothriller o Kosovci v Německu je typickým příkladem toho, jak se s tématem přistěhovalectví ve filmu pracuje: povrchně, politicky korektně, tedy tak, aby utečenec nakonec vypadal jako oběť systému a nikoli jako pachatel.
Tyranie fotbalové elity
Další film o tyranii s názvem Tygři (Tigrar) se v Linci objevil v soutěži mladých pro mladé s názvem Yaaas! Švédský scenárista a režisér Ronnie Sandahl natočil ve švédsko-dánsko-italské koprodukci autobiografický příběh fotbalisty Martina Bengtssona (výborný Erik Enge), který je v šestnácti letech najat od italského klubu Inter Milán a dostane se pod reflektory stadionu San Siro. Po svém odchodu z klubu se stává hercem a spisovatelem. Film je vytvořen na základě Bengtssonovy knihy In The Shadow of the San Siro (2007). Režisér už předtím napsal scénář k životopisnému dramatu Borg/McEnroe (r. Janus Metz), který vznikl v roce 2017 mj. v koprodukci s Českem. Film o fotbalové tyranii mluví o tom, jak přežít dril, jak umět být sám v prostředí, kde neumíš jazyk, jak se postavit k davům, které tě oslavují, a k lidem, kteří tě chtějí podrazit.
Čekání na davy v Grazu a tyranie ošklivosti
Byla to jistě sázka do loterie. Rakouský film Sargnagel je úplně nový pokus o vysoce návštěvnický film. Režiséři Sabine Hieblerová a Gerhard Ertl vyšli ze dvou románů mladé rakouské feministky, autorky, kreslířky, anarchistické básnířky a bloggerky Stefanie Sargnagelové Binge Living – Callcenter Monologue (2013) a Fitness (2015), což je kolekce facebookových postů, oceněná v roce 2016 čtenářskou cenou v rámci rakouských literárních cen Ingeborg Bachmannové. Producent filmu Arash T. Riahi patří k významným rakouským producentům především dokumentárních filmů se společenským přesahem. Tentokrát se vydal na křehkou půdu filmů pro statisíce, jichž v Rakousku vznikají na rozdíl od Česka jen jeden, dva ročně a u fondů jsou vedeny stálé spory o to, nakolik podporovat komerci a nakolik umění. Film nakonec získal financování z pěti hlavních rakouských státních zdrojů a aspiruje na obrovský letošní kinohit.
V bývalé továrně v Grazu, přestavěné na kulturní centrum Helmut List Halle, dorazilo odhadem 1500 diváků. Fronty testovaných, fronty očkovaných, fronty delegací. Film ze spisovatelky Sargnagelové dělá kultovní figuru v červené rádiovce, zvanou Červená Karkulka. Dívka vede monology, vzpomíná na práci v call centru, touží zhubnout, má divného přítele, s nímž ani nespí, má rázovité rodiče, obtloustlé venkovany, kteří rádi grilují. A taky kamarádku alkoholičku, rukopisy a ucpaný záchod. Dává lekce tvůrčího psaní ve školách. Německý satirik Jan Böhmermann, který napadl Recepa Tayyipa Erdoğana a málem za to byl souzen, ve filmu také hraje. O Sargnagelové říká: „Není to spisovatelka, ale atomová bomba“. To vše je pojato jako film o přípravě filmu Fitness, takže v záběru je i filmový štáb nebo režisérovy či producentovy úvahy o výměnách postav. Popisován je až absurdní způsob státního dotování kulturní scény, v němž vystupují skuteční členové komisí – něco podobného jako v novém Šulíkově filmu Muž se zaječíma ušima.
Celý projekt byl několikrát přepisován, vznikly otázky, zda má ve filmu vystupovat prakticky celá rakouská kulturní scéna, jestli je únosné, aby film kombinoval satirický dokument, životopisný film a film o filmu. Klipový charakter přebíhající mezi školou, skupinou kolektivní terapie, nakladatelstvími, filmovými komisemi, rodinou, politickými protesty proti náckům, to vše nakonec zůstalo. Sama autorka mnohé z toho zažila včetně skupiny pro problémovou mládež. A tak jde o film především autobiografický, v němž se autorka stala hlavní hereckou hvězdou.
Uprchlíci a běženci v západoevropské „tyranii“
Patrně nejsledovanější (ze společenského hlediska) byl film Davida Clay-Diaze Já, my (Me, We), který jde na hranici toho, co dnes lze v západní Evropě natočit o uprchlících. Název filmu je odvozen od „nejkratší básně světa“, kterou boxer Muhammad Ali pronesl v roce 1975 na Harvardově univerzitě. Film se skládá ze čtyř segmentů se čtyřmi různými hrdiny. Hlavní hrdinkou je idealistická dívka Maria. Ta po vysoké škole odjíždí „něco dělat“ po vzoru německé námořní kapitánky a aktivistky Caroly Raketeové, která v rámci akce Sea Watch neuposlechla příkazu ministra vnitra Mattea Salviniho a zakotvila s lodí plnou migrantů u břehů italské Lampedusy. Další hrdinkou je Petra, bohatá redaktorka, která se ujme traumatizovaného migranta. Ten tvrdí, že je z Afghánistánu. Ve skutečnosti pochází z Maroka a do Maroka se nakonec nerad vrací. Třetí postavou je „lehký“ neonacista Marcel, který v bohabojných vesničkách dolních Rakous založí s kamarády doprovodnou službu Guardian Angels pro ženy, které by mohli ohrožovat migranti. A nakonec je tu šéf azylového domu Gerard, který chce, aby utečenci dodržovali pravidla, nekouřili drogy a nervali se. Návštěvníci kina byli většinou mladí lidé, kteří se podle triček nebo reakcí nejvíc identifikovali s Marií. Tuto část společnosti (a filmových diváků) nelze přehlížet. Jsou to oni, kdo dělají návštěvnost.
Tyranie rodiny
Scenárista, režisér a producent Sandeep Kumar natočil film Mehrunisa o osmdesátileté ženě, bývalé bollywoodské star, která by měla hrát v novém bollywoodském filmu po smrti svého manžela, který ji celý život tyranizoval. Stará žena svou rolí de facto bojuje za práva žen v Indii, čehož využije její vnučka, která se chce dostat do BBC. Jako hollywoodský film tento snímek bude těžko fungovat, možná jako příspěvek o lidských právech, z nichž si část filmařů v Evropě udělala dojnou krávu.
A vítězný film Diagonale? Poznámky z podsvětí (Aufzeichnungen aus der Unterwelt) význačných rakouských filmařů Tizzy Coviové a Rainera Frimmela. Tentokrát nejde o hraný film, ale o zábavný dokument pojednávající o sítích vídeňského podsvětí a objednaných vraždách. K postavám režiséři přistupují podobně jako ve svém filmu o cirkusu Maličká (La Pivellina, 2009). Tyranie paměti vyplouvá na povrch v monolozích několika bývalých mafiánů, kteří vypadají staře a mírumilovně – pijí pivo, pokuřují a vzpomínají. Film byl uveden už na Berlinale 2020, ale ještě se nedočkal podobně jako desítky dalších evropských filmů do distribuce. Poznámky z podsvětí se soustředí na šedesátá léta, kdy se v rámci rakouského hospodářského zázraku nakupovaly ilegální pracovní síly, organizovaly hazardní hry a vraždy. Černobílý film natočený na super 16 působí jako portrét staré, zaniklé Vídně, jejíž hrdinové byli třeba vrazi a vězni, ale dnes mají svou důstojnost a s bolestí v srdci vzpomínají na to, co bylo.
V Rakousku mi připadl úžasný boj o diváka, který musel srkat víno před kinem a musel se nechat před každým představením testovat. Ohňová zkouška filmu, který se od podzimu 2020 nedočkal distribučního uvedení a už se na něj tlačí další, čerstvě vyprodukované novinky. Úsilí filmařů natočit konečně kinohit. Snaha najít i několik málo diváků na filmových festivalech. Snaha o to, aby se – řečeno s Hrabalem – divák zvedl od televize a šel nafackovat režisérovi.
