Čitelným definicím se nejnovější film režisérky a scenáristky Julie Ducornauové Titan vzpírá. Zatímco mediální reflexe zahrnuje nadšení i odmítání, světoví distributoři se film snaží zpřístupnit širokému publiku. Snímek byl sice zvolen jako francouzský kandidát na Oscara za Nejlepší mezinárodní film, v časopise Libération a od Michela Cimenta v Positif se však dočkal ostře kritických ohlasů, přičemž pozitivnějšímu přijetí v Cahiérs du cinéma napomohl hlavně šéfredaktor Marcus Uzal. Mezi komercí a autorským vyjádřením, mezi hladkostí a rozpáranou kůží, měli bychom si určit, s jakými strategiemi Titan takto balancuje.
Krátkometrážní počin Junior (2011) a celovečerní debut Raw (2016) nám Julii Ducornauovou ukázaly jako tvůrkyni, která se vyžívá v elementárních lidských potřebách. Tematickou osou je jí teze, že vlastnosti, které spoluurčují nebo vyloženě definují náš život, nejsou dány shůry, ale přejímáme je. Aniž by se režisérka tohoto zájmu zřekla, tak v úvodní scéně Titanu popírá rezonantní pointu z Raw – deformace charakteru i těla se v tomto světě mezi rodinnými příslušníky nijak nepřenáší. Místo toho přijímá, že jsme rukojmí a oběti zcela nepředvídatelných událostí. V Titanu se to dozvídá Alexia (Agathe Rouselleová), kterou nehoda v dětství „posune“ směrem k náruživosti k automobilům a vražedným činům.
V Raw byly kanibalistické perverze protagonistky Justine (Garance Marillierová) revoltou vůči společenským normám. Bouřila se proti vysokoškolskému systému, který uzmuly smečky agresivních studentských skupin. V Titanu se vzpoura vede proti obecnějšímu cíli. Alexia své potenciální partnery vraždí jako kudlanka nábožná a rozkoš nachází jen pod kapotou naleštěného automobilu. Prosta velké rafinovanosti, avšak s darem pro dráždivé výjevy, Ducornauová prostřednictvím Alexie zpochybňuje základní pilíře lidské sexuality.
Vyvstává před námi zřetelná metafora rozbíjení starých řádů, film ale nesděluje, proč se v Alexii probudila tak intenzivní vražedná touha a jak je ji schopná skrývat. Zůstává ovšem jedinečně neuchopitelným tvorem, který přístupu Ducornauové skvěle slouží. Konvenční způsoby, jak nahlížíme na společenské útvary a sexualitu, odkrývá režisérka nejen uvnitř fikčního světa, ale i v reakcích puritánských filmových kritiků. Tato destruktivní snaha by nebyla natolik úspěšná, pokud by neměla protějšek ve filmovém stylu. Princip střetu, při kterém jsme nedobrovolně pohnuti, stojí nejen na počátku Alexiina příběhu, ale jde také zpozorovat na rovině vztahů mezi záběry. Zatímco organická a naživá hmota fúzuje v krvavých orgiích, záběry se střetávají za přítomnosti umělecky motivovaných prostředků (podhledy, nevyvážené kompozice nebo různé zdroje světla). Je pozoruhodné, že při snímání vražedných scén Ducornauová spíše staví na vnitrozáběrové montáži, na které můžeme střetávání cítit hlavně mezi konáním Alexie a nepřiměřeně klidnými pohyby kamery. Svým způsobem se těla nemění jen pod rukama Alexie, ale také těmito zvolenými prostředky.
V zaměření na tělesnost a násilí se sexuálním podtextem je z Titanu cítit ozvuk nového francouzského extremismu, v pojetí Ducornauové ale absentuje nelítostný a neutěšitelný svět. Nevládne zde chaos, který představily snímky Na vlastní kůži (2002), Nový život (2002) nebo Zvrácený (2002), ale spíše se zpřítomňuje současná globalizovaná Francie se svými mindráky. S Titanem se také dává do spojitosti Crash (1996) Davida Cronenberga. Už první depeše z Cannes upozorňovaly na to, že v obou filmech objevují postavy vlastní sexualitu prostřednictvím automobilových nehod. Třebaže jsou jisté motivy a narativní prvky podobné, filmy je pojímají odlišnými způsoby. Postavy v Titanu svá těla už objevily a na rozdíl od Crash se nevydávají na žádný hon za sebezničujícím uspokojením. Rovněž nám Titan u protagonistů nezpřístupňuje pokřivený vnitřní svět, ani napevno nespojuje sex s násilnými výjevy.
Titan je místy film nepříjemný, nevzbuzuje ale přímo existenciální tíseň. Ducornauová očividně věří, že je kinematografie jedinečným způsobem schopna zachytit nejen naše strachy a nezkrotné vášně, ale i jemnější přání a touhy. Toto přesvědčení začne být zřejmé v momentě, kdy se ve vyprávění objeví velitel hasičského sboru Vincent (Vincent Lindon). Ten se Alexie ujme s domněnkou, že jde o jeho ztraceného syna Adriena. Místo očekávaného střetu s maskulinitou ale dochází k porozumění. Zdá se přitom, že vedle Alexie ztělesňuje Vincent podstatně jiný pohled na lidskost – jeho schránka a duch vykazují citelné rozdíly. Zatímco titanová destička v hlavě Alexie nám vždy připomíná její perverze, Vincentova něžnost a klidná povaha nejsou důsledkem ani odrazem jeho šlachovitého zevnějšku, který si upravuje steroidy. V kontextu narativu je rovněž zvláštně tradiční otcovskou (a nikoli obecněji rodičovskou) figurou. Právě na vztahu Alexie a Vicenta snímek dosahuje překvapivých zvratů, neboť zpochybňuje podstatu revolty, vraždění ustává, a nabízí dokonce možnost obnovy.
Alexia si přesto najde způsob, jak i v této fázi narušit dosavadní pořádky. V roli Adriena nenápadnými, ale výstižnými kroky rozmlžuje tradiční dichotomii pohlaví. Po ztrátě krvežíznivé zvířeckosti se stává bytostí mezi mužem a ženou, osobou střídavě asexuální a vyzývavou. Nejistoty, které Alexia/Adrien vyvolává ve svém okolí, stojí v centru jedné z nejlepších scén, v které tančí na píseň Wayfaring Stranger pro hasičský sbor. Nejen tato pasáž je důkazem, že se Ducornauová musela inspirovat alespoň nějakými zakládající texty feministických teorií ze sedmdesátých let.
Titan tak nakonec prezentuje překvapivě sentimentální náhled na mezilidské vztahy. Alexie má na hrudní kosti tetování s nápisem „Láska je pekelný pes“ – ano, možná podle Ducornauové pochází z pekel, stále je to ale věrný lísavý pes. Jestli jsou ve vizi režisérky diváci a film propojeni, není to v transgresivních afektech, jak se často zmiňuje u nového francouzského extremismu, ale v psychologizujících scénách, které vybízejí k napojení emocionálního charakteru. Alexii můžeme brát jako monstrum nebo ztělesnění Jiného, přesto film právě na ní ukazuje křehkost lidské existence, a to skrze její duální roli matky a syna. Titan tak musíme označit za láskyplný postmoderní horor, který stírá hranice a prolamuje zacyklenost žánru.
Pokud toto vše zohledníme, do jaké míry byly šokované reakce legitimní, respektive v jaké míře se Titan vlastně snaží podvracet společenské nebo estetické normy? Zobrazené vraždy rozmanitými nástroji a sebepoškozování nelze považovat za neúnosné, obzvlášť v porovnání s novým francouzským extremismem. Z pohledu prezentace tabuizovaných praktik byl ostřejší i režisérčin předchozí snímek. V rámci svého odpudivého tažení neváhala Ducornauová v Raw pošpinit i podstatu přátelství a rodiny. Titan je oproti tomu konformnější. Přes svou počáteční divokost hledá a nachází oporu v tradici a v rozmanitých formách lidskosti. Paradoxní prvky, které režisérka užívá, pocházejí přitom z arzenálu postmoderních hororů. Nejen natální závěr Titanu ukazuje, že má páteř ze slitiny, jinak je ale dílem měkkých nemonstrózních tkání.
Titan
(Titane, Francie – Belgie 2021)
Scénář a režie: Julia Docournauová
Kamera: Ruben Impens
Hudba: Jim Williams
Hrají: Agathe Rousselleová, Vincent Lindon, Garance Marillierová, Laïs Salameh, Mara Cissé, Bertrand Bonello a další
Délka: 108 min.
Distribuce: Film Europe
Premiéra: 7. 10. 2021
