„Ták, vy moji drazí, áj v Américe vědíjó, že peníze nejsú všeckó,” zazní v závěrečných titulcích jednoho rychlodabingu. Peníze byly ale pro vznik celovečerní verze Králů videa klíčové, protože se v rámci kampaně vybíraly za dílčí odměny. Co vás vedlo k rozhodnutí natočit místo krátkometrážního dokumentu dlouhometrážní titul? A jak se vám podařilo získat společnost Film Europe, specializující se na divácké artové snímky, jako distributora?
Petr Svoboda (dramaturg, sociální aktér): Když jsme v průběhu natáčení viděli, že materiálu je spousta a podařilo se nám vypátrat víc rychlodabérů a distributorů, logicky jsme se rozhodli posunout to někam dál a zmapovat fenomén rychlodabingu od začátku. Bylo nám jasné, že to je bílé místo, které ještě nikdo nezmapoval.
Distributora jsme přesvědčovat nemuseli. Ozval se nám sám a projevil zájem o distribuci na základě našich trailerů.
Lukáš Bulava (režisér): Na začátku příprav jsme vůbec ani netušili, jak moc velké kouzlo to po těch letech může mít. Se stoupajícím počtem lidí, kteří měli zájem se na dokumentu podílet jako účinkující, jsme si řekli, že krátkometrážní stopáž bude málo a měli jsme před sebou novou výzvu. Udělat z toho regulérní celovečerní dokument.
V Králích videa mluví převážně muži, výjimkou je Dana Hábová. Bylo sledování a překládání nějak genderované? Čím si onu převahu mužů vysvětlujete? Dočetl jsem se třeba o programování projekcí titulů s rychlodabingem, kdy jeden večer byly akčňáky pro chlapáky, druhý romance pro ženy, ale je otázka, na kolik byl tento jev rozšířený…?
Petr Svoboda: Osobně to přikládám jednak tradičnímu postavení ženy v domácnosti v té době, a taky žánrům, které se majoritně dabovaly, což byly horory, akční filmy a porno.
Lukáš Bulava: Těch romancí v té době na videokazetách moc nebylo. Převážně opravdu nejvíce letěly akční filmy a horory, sci-fi a občas komedie. Mám dodnes ale doma kazetu, kde je Sekta a Sleepaway Camp 3 s ženským rychlodabingem, což je příjemný artefakt.
Z dokumentu se zdá, že dominovaly americké filmy, ale s německým dabingem a českým rychlodabingem. Jak na tom byly italské, hongkongské, anglické a francouzské snímky, tituly v angličtině a/či s anglickým dabingem?
Petr Svoboda: Titulů, které se u nás dabovaly z původní anglické stopy, bylo taky hodně (Bitevní kamion, Obojek, Na prahu temnot). To byly kopie, které se sem vozily buď z Anglie, Holandska, nebo třeba i z Německa z videopůjčoven pro americké vojáky. Rozhodně to nebyly jen filmy s německým dabingem, i když ty převažovaly jednoduše proto, že Německo a Rakousko byly naši nejbližší sousedé.
Honkongských filmů se sem taky vozilo dost (18 bojovníků z bronzu, Bojovník z Wutangu, Lamač kostí), protože o ně byl zájem, ale italské či francouzské snímky byly v menšině. A opět to má svůj důvod. Většina italské a francouzské produkce se sem dostávala oficiálně, tím pádem zde tyto filmy byly dostupné s českým profesionálním dabingem.
Lukáš Bulava: Je pravda, že těch německy předabovaných filmů tady bylo hodně. Angličtinu neumělo moc lidí, k němčině tady lidi přece jen měli lepší vztah. Rakousko je kousek a hlavně spousta lidí němčinu ovládalo z dřívějších dob. Francouzské filmy se myslím v černé distribuci skoro vůbec neobjevovaly. Italské k nám byly dováženy převážně v anglickém dabingu.
Jak to bylo se žánrovými preferencemi? Patřily mezi nejsledovanější akční snímky, jak se může ze zpětného pohledu – možná mylně – zdát? Jaké tituly byly nejžádanější?
Petr Svoboda: Jak už jsem zmiňoval, nejfrekventovanější ze žánrů byly horory (Leviathan, Octaman, Mauzoleum), akční filmy (Mistr úderu, Ocelová pěst, Smrtelný hvizd) a porno (Josefína Mutzenbacherová, Maniaci z Las Vegas, Představení Misty Beethoven).
Lukáš Bulava: Nástup akčních hvězd jako Schwarzenegger, Stallone a Van Damme do Československa na kazetách rozpoutal velkou mánii a všichni čekali na jejich další filmy. Takové nové vzory a ikony si pochopitelně na černém trhu žádaly i jinou cenu za kazetu. Skvělá byla kombinace akční pecky a komedie. Třeba akčního Predátora a komedie Dopravní přestupky.
Z Králů videa by si někdo mohl odvodit, že rychlodabing a pašované kazety stáčené načerno šířila hlavně „elita“, která mohla vyjíždět do zahraničí, měla tam známé. Z rozhovorů s pamětníky ale vyplývá, že kazety s rychlodabingem jely ve velkém mezi havíři a dokonce hospodskými, kteří si projekcemi zdarma přivydělávali, protože podmínkou bylo zakoupení jídla/pití.
Lukáš Bulava: Havíři u nás na Karvinsku měli jako jedni z prvních videa. Měli finanční výhodu a záhy si uvědomili, že to může příjemně vynášet jako vedlejšák. Tak si pořídili k videu ještě přehrávač a začali ty filmy kopírovat. Nemuseli tedy jezdit daleko. Dostala se jim od někoho poměrně zdařilá první kopie a tu následně nahráli na dalších pět kazet a ty pak prodávali známým, nebo je předávali někomu, kdo měl místo na venkovní burze a stal se pro ně součástí party.
Petr Svoboda: Tady je třeba diferencovat to období. Zhruba v první půlce osmdesátých let se rychlodabingové kazety opravdu šířily hlavně mezi umělci atd. a byl to vesměs kamarádšoft. Ale po masivnějším rozšíření videa ve druhé půlce osmdesátek už se z toho vyklubal celonárodní sport a taky byznys a kazety se šířily všemi sociálními vrstvami.
Skutečně nebyl rychlodabing pro dabéry ekonomicky výhodný? Rychlodabéři tvrdí, že pokud na tom někdo vydělával, byli to lidé prodávající kazety. Ovšem měsíční výdělek v té době byl zhruba tři tisíce, Ondřej Neff za jeden rychlodabing dostával až dvě stě, František Fuka údajně sto korun – a sami říkají, že denně zvládli nadabovat klidně pět titulů…
Lukáš Bulava: Z počátku se to spíše bralo jako možnost dívat se na filmy z nového světa a nějaký výdělek byl velmi okrajový. Myslím, že ti rychlodabéři to dělali spíše pro zábavu. Samozřejmě, že prodejce na burzách, nebo z ruky do ruky v taxíku byl na tom finančně lépe. Prodal tu kazetu za 500 Kč. Byli i případy, že rychlodabér fungoval i jako samostatná jednotka. Takový video brouk pytlík. Filmy si namlouval a pak se vydal na výlet třeba do slovenské Čadce a tam si ty filmy vystavené v kufříku prodával.
Petr Svoboda: To se asi musíte zeptat přímo jich. Dokument je nekonfrontuje. Stejně jako jsme je nekonfrontovali ani my v průběhu natáčení. Řečeno slovy jednoho z nich: „Bylo to tak, jak to bylo.“ My jsme natáčeli jejich vzpomínání, nevyslýchali jsme je pro soudní řízení.
„Výměna videokazet se stala ústředním rituálem fanouškovství, jednou z praktik, která pomáhá vytvořit rozlišitelnou komunitu,” píše Henry Jenkins v knize Pytláci textu s ohledem na zahraniční – angloamerický – kontext. Jak to bylo s výměnou a vytvářením komunit za minulého režimu a po něm u nás? Nebylo to až moc úzkoprofilové za komunismu a kvůli internetu rozptýlené za kapitalismu?
Petr Svoboda: U nás samozřejmě komunity kolem rychlodabingových kazet existovaly. Ať už to byli lidé, kteří každý víkend naložili dvacetikilové video i s pár kazetami do vlaku a jeli někam do smluvené hospody v nějaké vesnici či městě, kde za úplatu celý víkend koukala na filmy narvaná hospoda, nebo třeba ty sousedské komunity, kdy se dvacet lidí slezlo v jednom bytě na celonoční sledování filmů.
V současné době existuje komunita sběratelů videokazet, která se setkává na Facebooku a někteří aktivnější členové občas i osobně. Většina ale sbírá originální videokazety, tedy i v této komunitě je sbírání rychlodabingu okrajovou záležitostí.
Popularita kazet v Anglii vedla k tzv. Video Nasty – exploatačním a hororovým snímkům určeným výhradně pro anglický videotrh, sázejícím na skandální obsah, na který lákaly obal a šokující slogan. U nás ke vzniku konkrétního žánru či proudu dojít nemohlo. Byl ale rychlodabing něčím specifický, utvářející vlastní kategorii, která byla při poptávce preferována (podle konkrétního rychlodabéra/podle jízlivosti překladu a glosování díla)?
Petr Svoboda: Při poptávce po rychlodabingu byla preference jednoduchá jako návod na použití srpu. Prostě všichni chtěli, aby to bylo česky, potažmo slovensky. Nikdo neřešil, co to je za dabéra, v jaké je to kopii a v žádném případě nebylo možné si třeba na burze objednat film s určitým dabérem. Tahle rozežranost je vlastní současné době, kdy si každý vymrčuje přesné specifikace čehokoliv a pořád někdo není s něčím spokojen. Tehdy prostě lidi byli rádi, že to někdo glosuje v češtině a to jim bohatě stačilo.
Králové videa dávají tvář známým hlasům a nechávají je promlouvat. Opomíjejí ale hlas shora-oficiální, přítomný v dobovém tisku. Týdeník Mladý svět od roku 1988 psal o legálně nedostupných filmech a reflektoval je (např. M*A*S*H, Predátor, Goldfinger, 1984 ad.). Byly nějaké dřívější příklady, o kterých víte? Proč jste se rozhodli nezahrnout tento hlas shora, nezařadit ani zmínku v pasážích o politických tlacích a tlaku na politiku?
Petr Svoboda: O tomto tlaku na oficiální distribuci jsme okrajově věděli, ale do dokumentu jsme to nedali. A proč? Kdo ví? Možná proto, že jsme film nechtěli příliš politizovat a věříme, že je to lepší takto.
V dokumentu je reflektován nástup videopůjčoven po listopadu ´89 jako jev, který se podílel na konci rychlodabingu a černého trhu s nekvalitními kopiemi. Na Slovensku za minulého režimu vím ale o jedné videopůjčovně na černo, kdy jeden pán v činžovním bytě za poplatek půjčoval kazety s rychlodabingem, přičemž nabídku měl napsanou na na papíru na dveřích tužkou. Existovalo něco podobného i v Čechách?
Petr Svoboda: Ano, toto byl ten překryv mezi neoficiálními a oficiálními půjčovnami. V letech 1990 až 1992 bylo stále možné půjčit si v půjčovně „téměř“ legálně rychlodabingovou videokazetu z pirátského trhu. My jsme při natáčení například narazili na pána, který plynule přešel z toho nelegálního do zcela legálního byznysu se svou videopůjčovnou v Kralupech nad Vltavou a ve výše zmíněných letech prostě půjčoval pirátské rychlodabingy na jakýsi certifikát vystavený za mírný poplatek německou UFA, který u nás ovšem neměl žádnou platnost. Přesto to fungovalo.
Králové videa uvádí, že po revoluci následovaly postihy ze strany policie (na burzách) i soudů (vězení za pirátění). Byly však mnohem výraznější, než se může z dokumentu zdát (mezi lety 1991–1993 celkem 385 žalob za porušení autorských práv, 45 rozsudků celkem). Není však zmíněno, že za komunismu to lidé pašující filmy neměli snadné. Roku 1985 byl zadržen jeden muž pašující z Německa, jeden v okresu Tachov, roku 1987 jeden pán na Domažlicku, přičemž o tom referovalo ideologicky velmi podmíněné periodikum Pravda. Nedostávaly se tyto zkazky k pašujícím, nepanovala obava, nevedlo to k útlumu pašování?
Petr Svoboda: O tom mi není nic známo. Ale tipl bych, že ve zmíněných žalobách za porušení autorských práv jsou zamíchány i hudební nosiče.
První videopůjčovna byla založena 1. července 1986 v Praze, posléze následovaly další v Brně a Gottwaldově. Ústřední půjčovna filmů se starala o distribuci, dodržovala přitom úmluvy o právech apod. Jak si vysvětlujete, že videopůjčovny mohly fungovat, když „frčel“ rychlodabing? Zaměřovaly se na jiný typ diváckého segmentu, který měl jiné preference?
Petr Svoboda: V té době neměly půjčovny co nabídnout. Dokud se to někdy v roce 1992 pořádně nerozjelo, půjčovaly jen pár desítek titulů, které už znal každý zpaměti (Krotitelé duchů, Tootsie, Sexmise a tak dál). Taky tam nebyly bůhvíjaké návaly. Lidi si radši koupili na burze nějaký pořádný trhák s rychlodabingem. Třeba takové Přisprostlé tancování, nebo Chatu smrti.
Králové videa jsou omezeni na „český“ kontext, přestože je o rychlodabingu za normalizace. Jak na tom byla slovenská část? A jak se to mělo s rychlodabingem v Polsku, Maďarsku, Rumunsku…? Odlišovaly se něčím?
Lukáš Bulava: Slováci se dívali na filmy s českým rychlodabingem, protože někteří piráti od nás jezdili prodávat své kazety na slovenskou burzu. Konkrétně Dušan Janota jezdil do Čadce, protože to od nás ze severu není zas až tak daleko. Slovenský rychlodabing ovšem existoval, ale nikdy nebyl tak výrazný a populární. Průkopníci jsou Poláci. Ti z toho fenoménu udělali profesní živnost a dodnes letí v jejich TV filmy s jednohlasým dabingem. Oproti našemu domácímu, který se jel ve velkých případech tzv. z voleje, tak Poláci to četli a říkají tomu přednesu a profesi Lektor. U nich je to velký národní poklad a moc si to hýčkají. Vícehlasý dabing v polštině se sice objevil, ale záhy se zjistilo, že diváci prahnou po tom už zajetém klasickém lektorovi.
Petr Svoboda: Slovenské rychlodabingy také existovaly, i když jich bylo daleko míň než těch českých. Nicméně se nám v průběhu natáčení nepodařilo sehnat žádné slovenské rychlodabéry. Ti se začali ozývat až teď, tak producent říkal, že s nimi kdyžtak natočíme rozhovory alespoň do bonusů na DVD.
Rumunský rychlodabing měl to specifikum, že tam devadesát procent dělala Irina Nistor, o které byl natočen hraný dokument Chuck Norris vs. komunismus. V ostatních zemích to dělaly stovky rychlodabérů.
V dokumentu je ukázán seznam rychlodabérů, vytvořený Petrem Svobodou na základě určitého výrazného překladatelského-hlasového rysu (Slušňák, Šeptal, Huhňal…). Čím se vyznačoval takový Zmrzlinář, Démon, Učitel, Vypravěč, Vyvrhel?
Petr Svoboda: Zmrzlináře znám ze série filmů Zmrzlina na klacku, Démona z filmu Démoni, Vyvrhela z filmu Vyvrhel z pekla. Učitel mluví jako učitel (takovým tím vysvětlujícím tónem hlasu), Vypravěč má příjemný hlas, jako by vyprávěl báje a pověsti.
Na koho Králi videa cílíte? Plakát je stylizován po vzoru těch osmdesátkových od Drew Struzana; elektronická hudba taktéž upomíná na éru minulou, dobu syntetizátorů; teasery se nápaditě vymezují vůči blockbusterům jejich předabováním (TENET, Duna). Máte ambici oslovit i nepamětníky a nepamětnice?
Lukáš Bulava: Dokument samozřejmě nebyl cílen zásadně jen na pamětníky. S takovou myšlenkou jsme ani nemohli pracovat. Odkaz Králů videa je pro všechny generace.
Petr Svoboda: Králové videa jsou komediálním dokumentem, ve kterém pamětníci tohoto fenoménu najdou dávno zasuté vzpomínky i nové informace, které tehdy určitě neznali, a mladí tam, krom zábavy z dnešního pohledu naprosto neuvěřitelné doby, najdou i edukativní linku z ranku „jak to vlastně tehdá bylo“. Takže věříme, že je to film prakticky pro každého, kdo se chce dobře pobavit a něco nového se dozvědět.
František Fuka, jeden ze zpovídaných, se v Odvážných palcích zmínil, že s ním bylo pořízeno mnohem, mnohem víc materiálu, a tak předpokládá, že tomu tak bylo i u dalších dotazovaných. S kolika hodin materiálu jste zhruba pracovali? Měnila se nějak podoba dokumentu, vypadly některé linie?
Lukáš Bulava: S některými respondenty jsme strávili necelou hodinu čistého natáčení. U někoho to byla kratší doba. Vše se odvíjelo od jejich času a povinností, takže jsme byli rádi, že nám bylo umožněno si popovídat i v tom kratším čase. Dokument se pochopitelně vyvíjel. Střihač Peter nám předkládal různé mutace prvních verzí a my jsme to společně diskutovali.
Petr Svoboda: Máme natočeno zhruba třicet hodin rozhovorů. Výsledná podoba dokumentu v kině je možná tak padesátá verze. Střihač Peter Pavlík odvedl neskutečnou práci a dost jsme v průběhu střihu i konzultovali aktuální verze s filmaři, dramaturgy a dalšími lidmi z branže, kteří nám dávali dobré rady a posunuli nás dál.
Peter Pavlík (přidává se střihač Peter Pavlík, aby zodpověděl otázku): Podoba dokumentu sa menila neustále. Mnoho liniek padlo za obeť, čo najpevnejšieho tvaru. Film je živý organizmus a niektoré veci odmietal v sebe držať. Najväčší problém bol úvod. V jednej z prvotných verzií sa prvý rýchlodabing ozval až po štvrťhodine, v inej verzi sme tlačili viac na politickú pílu. Museli sme sa rozhodovať, o čom náš film chceme mať. Veľmi nám pomáhali ľudia, ktorí dostali náhľadové workprinty. Boli to ľudia z branže, recenzenti, filmoví teoretici, ale aj obyčajní diváci rôznych vekových kategórií. Veľmi nám to pomohlo.
Králové videa jsou nostalgickým ohlédnutím za něčím, co už není. Skutečně rychlodabing, jednohlas/dvojhlas, skončil?
Lukáš Bulava: Rychlodabing nikdy nevymře. Je to forma dabingu, která má svou zásadní a pestrou historii. Pořád dokáže diváka pobavit.
Petr Svoboda: Jasně, že přežívá. Ale přežívá tak, jak přežívá černobílý film, nebo reedice her na Atari. Sem tam se někde něco s rychlodabingem objeví, občas je to nudná kravina, občas je to vítané osvěžení, ale ta doba, kdy to byl těžkej mainstream, je nenávratně pryč. Což je asi dobře, protože člověk se posunuje na časové ose dopředu a alespoň pak má možnost se slzou v oku zavzpomínat, jak fajn doba to byla a co na ní vlastně tak miloval.
