V době, kdy se západní „progresivismus“ častokrát pitvá v marginálních záležitostech a snaží se převychovat k puritánsky korektní mluvě, nový film íránského tvůrce Madžída Madžídího Slunce (Choršíd, 2020) vynikne jako zpráva o skutečných problémech. Důležitost a naléhavost své výpovědi ohlašuje hned úvodní dedikací: „Film je věnován 152 miliónům pracujících dětí, kteří bojují za svá práva.“ Madžídí považuje dětskou pracovní sílu za globální problém, kterým by se měly zabývat všechny země. Etický apel se projevil také v produkci filmu, jehož všichni mladí aktéři byli ve skutečnosti dětskou pracovní silou. Režisér jejich obsazením objevil talent přehlížené, ale početné skupiny mladých obyvatel. Snímek vzbudil zájem na několika festivalech. Na teheránském FADŽRu kromě jiného obdržel hlavní cenu a úspěšně byl uveden také na benátském festivalu. Ze zlínského festivalu, kde soutěžil pod názvem „Školní poklad“, si odnesl hlavní cenu v kategorii filmů pro dospívající.
Dvanáctiletý Alí (Rúholláh Zamání) najímá tří další chlapce, se kterými se živí jako městští zloději. Alí je od místního kriminálníka pověřen, aby nalezl poklad, ke kterému vede cesta tunelem ukrytým pod jednou školou. Parta zlodějů se musí zapsat na vyučování, aby se mohla potají postupně prokopávat k vytouženému cíli. Škola se symbolickým názvem „Slunce“ se zaměřuje na vzdělávání dětí z ulice. Učitel Rafieí (Džavád Ezatí) ztělesňuje shovívavého idealistu a zastupuje hlas přehlížených dětí. Snaží se dát šanci všem, včetně chlapcům, kteří se přišli zapsat na studium až po začátku školního roku. Instituce fungující bez podpory státu se potýká s finančními problémy a kvůli nezaplacenému nájmu jí hrozí zavření.
Otcové chlapců jsou z různých důvodů nepřítomní, většinou propadli drogám. Nejmladší člen Alího party pochází z rodiny ilegálních afghánských imigrantů a jeho starší sestra Zahrá (Šamílá Šírzádová) představuje výraznou dívčí postavu. Ačkoli je dítětem, přebírá roli dospělé ženy a rázně napomíná bratra i Alího. Uvědomuje si totiž riziko prozrazení afghánské identity své rodiny, což by vedlo k jejich přesunu do uprchlického tábora a k následnému vyhnání z Íránu. Křehké dětství dospěle jednající dívky si divák plně uvědomí poté, jak je krutě policií potrestána.
Film předkládá vyvážený pohled na dětské protagonisty. Přesvědčivě poukazuje na jejich utrpení, avšak vyhýbá se idealizaci těchto znevýhodněných postav. Alí často jedná bezohledně a tvrdě také vůči svým parťákům. Hrubé jednání kontrastuje s vyděšenýma očima a prosebným hlasem mladého herce. Divák pochopí, že veškerá Alího bezohlednost je podmíněna jeho bolestí ze ztráty sestry a z otcovy závislosti. Chlapec potřebuje peníze, aby mohl svou matku dostat z psychiatrické léčebny a zabezpečit jí samostatné bydlení. Talentovaný Zamání svým výkonem vyjadřuje utrpení i hrubost postavy, ale na pozadí lze cítit extatickou lásku k matce.
Slunce je přesvědčivým sociálně-kritickým filmem, kterému dominuje realistický styl. Madžídí se ovšem nevyhýbá ani zapojení estetizujících prostředků, které známe z jeho předešlých filmů nebo symbolické práce s prostorem. Kradoucí děti se na začátku musejí ukrýt pod automobilem. Následující únik přes obchodní dom až do prosluněného městského prostoru vrcholí ovlažením v okrouhlém bazénku. Plavající děti snímané z nadhledu vytvářejí obraz, který připomíná sluneční paprsky. Dialektika stísněného místa – jakým je zmíněná skrýše pod automobilem – a otevřeného prostoru města se stává výrazným narativním principem jinak jednoduchého příběhu. Klaustrofobní prostředí podzemního tunelu, kterým se chlapci prokopávají, figuruje jako antiteze vůči záběrům prosluněného nebe či letících ptáků. Prostor pro Madžídího není pouhou realistickou kulisou, nýbrž ho pojímá komplexně a archetypálně, s důrazem na vertikálu od podzemního „vězení“ až po nekončící nebe.
Navzdory řečenému se Slunce oproti předcházejícím Madžídího „dětským“ filmům důsledněji přiklání k realistické poetice. Ačkoli snímky Otec (Pedar, 1996), Božské děti (Bačehá-je ásemán, 1997) a Barva ráje (Rang-e chodá, 1999) zobrazovaly trpké životy mladých protagonistů, dokázaly utrpení vykoupit náznakem smíření rodinných příslušníků nebo explikací lásky. Vývojový vzorec Slunce, který staví na postupném zhoršování situace, může v divákovi zanechat bezútěšný dojem. Ve skutečnosti však tento účinek nespočívá v absenci naděje. Film, který nevěří společenskému systému, hledá transcendenci jinde.
Na konci vyprávění dojde k náhlé změně počasí, která však proběhne bez zřetelné akcentace. Divák dokonce nemusí přechod od deštivého ke slunečnému počasí postřehnout, protože režisér ho umně maskuje: divákovou pozornost upoutá napínavou scénou v tunelu. Vše vrcholí klidnou mizanscénou snímanou pomalými jízdami kamery, které si tvůrce šetří až na samotný závěr. Únik z podzemního „vězení“, zklidnění a zazáření slunce je katarzí, díky které divák spolu s protagonistou pochopí, že hledaným pokladem není truhlice se zlatem ukrytá pod zemí. Madžídí se neodklání od idealismu svých filmů z devadesátých let, ale vyjadřuje ho mlčenlivějším způsobem. V tomto ohledu může Slunce zapůsobit jako vyzrálejší dílo.
Snímek odpovídá čtyřem hlavním hodnotícím kritériím ekumenické poroty: vysoká umělecká kvalita, invence ve způsobu sdělení, evangelijní hodnota a univerzální dopad. Film je tedy vhodným pro diváky, kteří očekávají uměleckou kvalitu, etický přesah i transcendenci. Na zlínském festivalu však musela ekumenická porota přihlédnout také k pátému kritériu, které zohledňuje přístupnost snímku pro odpovídající věkovou kategorii. Mezi dospívajícími diváky, což byla kategorie, do které bylo Slunce zařazeno, by náročné Madžídího dílo mohlo svůj potenciál naplnit jen stěží. Z tohoto důvodu ekumenická porota neuvažovala o filmu jako o možném vítězi, ačkoli si byla vědoma jeho hloubky a důležitosti.
(Autor byl členem Mezinárodní ekumenické poroty na zlínském filmovém festivalu.)
Slunce
(Choršíd, Írán 2020)
Režie: Madžíd Madžídí
Scénář: Madžíd Madžídí, Nima Džavídí
Kamera: Húman Bechmanéš
Hrají: Rúholláh Zamání, Džavád Ezatí, Šamílá Šírzádová a další
Délka: 99 min.
