Ranní slunce vykresluje střechy centra druhého největšího města Francie Lyonu. Načervenalé komíny i lesknoucí se zlato honosných staveb. Panorama úvodního záběru francouzského filmu Alice a starosta přirozeně funguje jako nastavení místa a prostoru, ale v druhé řadě také jako nastavení tématu. Je to město, jeho fungování a společnost, o kterou se bude v tomto příběhu hrát. Druhý záběr filmu ukazuje mladou ženu Alici, jak s pohledem na město pod sebou dopíjí svou ranní kávu nebo čaj a o něčem přemýšlí. Teprve potom vyrazí do svého nového zaměstnání. Na lyonskou radnici.
Je vlastně s podivem, jak málo filmů se snaží diváka přivést do prostředí vrcholové politiky. A to přesto, že je to prostředí atraktivní, plné intrik, napětí a většině publika vlastně známé i neznámé. Pokud už se filmoví tvůrci rozhodnou o politice natáčet, volí většinou cestu rekonstrukce skutečných dramatických událostí, často nazíraných z prostředí žurnalistiky, ale hlavně s bezpečným časovým odstupem. Je to logické, protože politika – stejně jako například fotbal – klade dvě základní překážky při snaze o realistické zobrazení. Tou první je, že ve fikčním světě musí existovat fikční osoby; jednotlivé protagonisty, jejich strany, a dokonce mezinárodní protivníky nejde pojmenovat jmény skutečných osob. Tak se v dánském seriálu Vláda (Borgen, tvůrce Adam Price, 2010–2013) pojmenovávají strany podle jejich obecného zaměření jako „Strana práce“ nebo „Centristi“, přestože v Dánsku strany hájící stejné principy mají jiná, i když podobná jména. Ještě větším úskalím je ale pojmenování zemí, se kterými se protagonisté fikčního díla dostávají do konfliktu. V epizodě Státní návštěva přijíždí do skutečné Kodaně prezident fiktivní totalitní a pravděpodobně postkomunistické země Turgistán. V satirickém portrétu francouzského ministerstva zahraničí Zamini (Quai dʼOrsay, r. Bertrand Tavernier, 2013) se sice mluví o problémech s Američany, ale v choulostivé situaci možné války na Blízkém východě je za problémovou zemi označován fiktivní Lousdemistan.
Umístěním děje na radnici evropského velkoměsta provedl režisér a scenárista Nicholas Pariser velmi chytrý manévr z těchto nebezpečných vod. Jeho protagonista může být aktérem vrcholové politiky s nejvyššími ambicemi, ale autor se zároveň nemusí pohybovat jako pověstný tanečník mezi vejci politických provokací, diplomatických problémů a žalob, které by mohly jeho realistické vykreslení politiky pronásledovat.
Úspěch seriálu Vláda byl mimo jiné způsoben i tím, že umožnil divákům nahlédnout za kulisy a skrze postavu premiérčina spin doktora ukázat, jak se nakládá s mediálním obrazem a jak se často „pečou“ jednotlivá politická rozhodnutí a kompromisy. Dánská premiérka je neustále v časovém presu, v pohybu a neustále si stěžuje na stres. To má s lyonským starostou společné. Divák tak v obou případech sleduje hektickou a namáhavou každodenní práci politika. Zásadním rozdílem je ale postava, se kterou Pariser diváka do tohoto prostředí posílá. Je to Alice, absolventka filozofie, která svou práci nezískala proto, že by byla nejlepší v zemi, ale protože prostě zjevně odpověděla na inzerát. A dostává se na pozici, u které nikdo neumí definovat, co je její náplní a která možná měla být zrušená. Zároveň ale starosta neustále volá po filozofii, po nových myšlenkách, po vizích. On sám už v tak rychlém provozu nestíhá myslet a potřebuje někoho, kdo ho bude k myšlení popichovat. S jistou ironií ale takové diskuse a přemýšlení musí stihnout v pauzách nebo při přesunech z místa na místo.
Kouzlo filmu Alice a starosta je v dokonalé balanci úplně nesourodého materiálu. Pariser jako o inspiraci mluví o románu Roberta Musila Muž bez vlastností, o setkání s absolventkou politologie, která neví, co se sebou, nebo o filmech Erica Rohmera. V jednodušší vrstvě je to střet reálného provozu politiky a realistického popisu s jemnou satirou, což je okořeněno šarmantními dialogy živých a životných postav. Jako diváci se můžeme potutelně usmívat, jak si film dělá legraci z jazyka politiky, z jednotlivých protagonistů kanceláře, z vizí pro megalopole příštího století i z obou hlavních postav, ale zároveň můžeme pořád věřit, že starosta skutečně hledá, jak dělat svou práci dobře, svou funkci bere vážně a je do jisté míry i idealistický. Zobrazení postavy politika se všemi těmito nuancemi je nejen překvapivé a originální, ale v jistém ohledu i vizionářské. Pariser politiku polidšťuje, zbavuje ji patosu a utopie, ale stejným dechem objevuje její smysl a poslání. A to při vší absurditě světa okolo. A to všechno je navíc natočeno velmi střídmě, ale lehce a zábavně. Snímek Alice a starosta je výjimečný tím, jak Nicholas Pariser dokázal všechny tyto vrstvy a kontrapozice skloubit. Je vlastně takovým malým zázrakem.
Alice a starosta
(Alice et le Maire, Francie 2019)
Scénář a režie: Nicholas Pariser
Kamera: Sébastian Buchmann
Hudba: Benjamin Esdraffo
Hrají: Fabrice Luchini, Anaïs Demoustierová, Nora Hamzawiová, Léonie Simagová, Antoine Reinartz a další
Délka: 103 min.
Distribuce (VOD): MUBI