Jak známo, Portugalsko patří k zemím s nejrozvinutější filmovou kulturou. Nemalou zásluhu na tom má João Bénard da Costa – kritik, esejista, pedagog a dlouholetý ředitel lisabonské filmotéky. Jeho texty, knihy a programové cykly zprostředkovávaly Portugalcům po několik desetiletí světovou kinematografii minulosti i současnosti, byly napojeny na tehdejší – zejména francouzské – myšlení o filmu a inspirovaly řadu tvůrců od Manoela de Oliveiry po Pedra Costu. Nedá se však říct, že by da Costa pouze přebíral zahraniční vzory a vsazoval je mechanicky do domácího prostředí. Jeho úvahy a aktivity vykazovaly vždy velmi osobní, nezaměnitelný přístup k filmu (a životu), který jim dodával na působivosti.
To je ostatně patrné i z několika filmů, v nichž Costa účinkuje a které můžeme nyní – dvanáct let po jeho smrti – vidět na portálu DAFilms. Nejstarším je dokument Portugalský film?, natočený v roce 1997 režisérem Manoelem Mozosem u příležitosti stého výročí vzniku kinematografie. Snímek nese podtitul Rozhovory s Joãem Bénardem da Costou. Šéf filmotéky při nich neokázalým způsobem, bez didaktické těžkopádnosti provází dějinami národní kinematografie, která se dokázala vymanit z provinční zaostalosti. Podle Costy přicházely rozhodující impulzy od intelektuálů, sdružených do neformálních uskupení a napojených na širší oblast kultury a politiky. Ti iniciovali založení institucí, jako byla filmotéka, Portugalské filmové centrum nebo vysoká filmová škola, které pomáhaly kultivovat kinematografické prostředí. V uměleckém ohledu zmiňuje Costa dvě tendence – paralelní vývoj filmu a literatury, potažmo malířství (Oliveira a jeho následovníci) a spjatost s konkrétní realitou portugalské, zejména venkovské krajiny s jejími zvyky, tradicemi a mýty (škola Antónia Reise).
Mozos natočil v roce 2014 také samostatný Costův portrét Ostatní si zamilují, co jsem miloval. Kinematografie je v něm nahlížena z ryze osobního hlediska. Costa komentuje několik filmů (Johnny Guitar, Duch a paní Muirová, Slovo a pár dalších), které ho ovlivnily a které podle něj vystihují podstatu filmového umění. Úvahy přecházejí od jednotlivých aspektů stylu k obecnějším tématům paměti, imaginace, smrti a „života po životě“. Mozosova kamera zachycuje svět, jímž byl Costa obklopen – pracovna, kino, rodinný dům, zahrada, kostel, knihy, časopisy, fotografie. Reálné se mísí s imaginárním, pomíjivé s trvalým. Do celuloidu je otisknut Costův tvůrčí, svobodný duch.
Posledním filmem s Costou, který je na DAFilms uveden, je Patnáctý kámen (2005). Jedná se o záznam kritikova rozhovoru s Manoelem de Oliveirou, který pořídila portugalská režisérka Rita Azevedo Gomesová. Oba přátelé spolu nenuceně rozmlouvají mezi malířskými plátny vystavenými v lisabonském Národním muzeu starého umění. Vyznávají se ze své lásky k umění, filmu a životu. Je to volná, spontánní konverzace, kterou nechává režisérka plynout a nijak do ní nezasahuje. I když dojde materiál v kameře, zvuková stopa pokračuje dál. Téměř stoletý Oliveira občas zapomene nějaké jméno, ale jeho úvahy jsou brilantní a sám je víc než rovnocenným partnerem vždy důvtipného Costy. Ten film vlastně nic víc nepotřebuje: jen scénu, zapnutou kameru s mikrofonem a dva vášnivé diskutéry.
